google27eaa3905ca3fee3.html

Vždycky mě přitahovalo noční, hvězdami poseté nebe. Už jako malý kluk v šedesátých letech, kdy z Prahy ještě byla vidět Mléčná dráha, jsem nejprve s babičkou, později už sám chodil na hvězdárnu na Petříně a ještě o rok později, ve čtrnácti, jsem se stal „mimořádným“ členem Československé astronomické společnosti (brali teprve od patnácti). Na hvězdách mě přitahoval nejen romantický pocit, že jsem nějak „odtamtud“, ale také jistota, že při množství hvězd (později jsem žasnul, že jich je ještě o mnoho víc, než jsem si tehdy představoval) se určitě někdo „tam“ dívá na nás. A ptal jsem se, podobně jak to dodnes dělají vědci, proč nás s jejich dozajista podstatně lepší technikou cestování nenavštíví.

Už léta jezdím na podzim do Řecka; azurové moře a bílé hory, ještě na mnoha místech fungující a divoká příroda, olivy a jejich olej, ovce, kozy a řecký sýr, fíkovníky s jejich plody – to všechno mě léčí a přivádí opět k sobě samém. Nejvíce ovšem zde působí hvězdy. Tak i včera. Dal jsem si „bezpísmenkový“ den, tedy 24 hodin bez pohledu na jediné, ať už tištěné či virtuálně-elektronické písmeno. Což bych, mimochodem, doporučoval zavést zrovna tak, jako dříve byly různými náboženstvími prosazovány dny půstu či nicnedělání.

Večer jsem seděl na balkonu onoho malého hotýlku, kde bývám. Má výhled na jih a na západ, na kus vyprahlé pastviny, chráněné ze severu místními kopci a na jihu končící u moře. Na západě stála třpytivě zářící Venuše, nad ní kousek Saturn (konalo se tedy setkání starého muže s mladou milenkou) a na jihovýchodě Luna. A kolem hvězdy. Kdesi uvnitř v mé hlavě se probudila ona prastará otázka: Jak se tam dostat? A proč oni nepřijdou k nám? Tentokrát, možná kvůli mému bezpísmenkovému půstu, mě téměř hned napadla odpověď: „Protože se koukáme špatným směrem – vně nás.“

Je to jednoduché a bohové (nebo kdo) to zařídili velice inteligentně. Vzdálenosti mezi hvězdami (a tím i planetami, civilizacemi atd.) udělali prostě tak obrovské, že tvorové, kteří se začnou vědomě dívat na hvězdy a po nich toužit, budou stát před úkolem, který prostě nebude jejich technologiemi řešitelný. Možná že si bohové sedli ke kafi (dovolte mi tuto poněkud skurilní představu) a přišli při tom na jakousi ochranu vesmíru:

„Jestli se inteligence budoucích bytostí začne vyvíjet na základě externalizace*, nutně začnou dříve nebo později používat technologie, založené na spotřebě přirozených zdrojů. Začnou rubat a dobývat, co se dá, kolem sebe i sobě navzájem. Začnou ničit struktury, na kterých jsou závislí. Od takových tvorů je potřeba ostatní vesmír tak dlouho chránit, než se buď sami sprovodí ze světa, nebo než přijdou na to, že tudy cesta nevede. Tak je necháme koumat nad neřešitelným problémem**: ‚Jak se dostat někam, když je to opravdu mimo jejich vnější možnosti.‘ Možná, že na to po chvíli přijdou.“

A tak jsem se chvíli díval na hvězdy a poslouchal vítr v olivách, šumění moře a večerní ptáky a najednou jsem je uslyšel: Hvězdy, planety a „jiné“ civilizace. Ale nebyly vně – ta hudba, hlasy, všemi smysly vnímané porozumění nepřicházelo z vnějšku, ale zevnitř. A přesto to nebylo zevnitř mého já, nebylo to ze mě, ale z okolních stromů, z přírody, bylo to obsaženo jak ve hvězdách, tak i v hýkání osla kdesi v údolí. Najednou vše vnějškové, můj vypnutý mobil, počítač, televize, osvětlení vesnic, tanker, který v dálce proplouval kolem jižní Kréty, lednička, která se náhle zapnula – to vše bylo ve své objektivně-vnějškové podobně podstatně méně zajímavé, než to, co bylo uvnitř všeho.

A to je asi tak všechno. Je ráno, druhý den, půjdu si zaplavat. Ať se vám daří.

Jan.

—–

*Externalizace je proces nebo spíš kvantový skok vědomí, po kterém je schopno se dívat samo na sebe jakoby z vnějšku. Existuje zajímavá teze americké autorky Judy Grahn, která ve své knize „Blood, Bread and Roses – How Menstruation Created the World“ domnívá, že první krok k externalizaci lidského vědomí udělaly menstruující ženy, když pochopily, že jejich cyklus odpovídá cyklu Luny a s ním i periodickému objevování a mizení (měsíčního) světla. Tím, biblicky řečeno, oddělily „světlo od temnoty a zemi od vod“. Externalizace je tedy způsob, jakým se vědomí dívá na sebe samo a na to, jak je vnímající subjekt zasazen do jeho obklopujícího světa. Vědomí je při tomto kroku „vyexpedováno“ vně člověka a začne „objektivně“, od subjektu nezávisle vnímat a hodnotit. Tím se Homo sapiens začal dostávat jaksi vně přírodu a svět – začal tvořit „svoji“, zdánlivě světu a přírodě nadřazenou kulturu.

**To byl takový první vesmírný KOAN.

Více zde: http://janbily.blogspot.sk/

(Prečítané 900 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.