Pokud chcete něco opravdu dobře schovat, dejte to někam, kde to bude každému na očích.“ Tato slova jsem ke mně dolehla přes prašnou cestu vedoucí do Taos Puebla jednoho horkého odpoledne v srpnu 1991. Vyhradil jsem si ten den, abych si důkladně prohlédl místo, jež tolik přitahovalo nejinspirativnější postavy 20. století od Ansela Adamse a Georgie O’Keeffe až po D. H. Lawrence a Jima Morrisona.

Mystika a krása vysokohorských pouští změnila těmto umělcům život a výrazně ovlivnila jejich díla. Otočil jsem se po hlase, abych zjistil, kdo pronesl tak zajímavý výrok. Na druhé straně silnice jsem uviděl malou skupinku turistů vedenou krásným indiánem. Skupina právě směřovala na hlavní náměstí puebla. Přistoupil jsem blíž, abych lépe slyšel, co mladý průvodce říká, a brzy jsem se zařadil do houfu, který směřoval k centrální části náměstí. Bavil jsem se s ostatními, když vtom se jedna žena ze skupiny zeptala průvodce na víru lidu Tewa (původní obyvatelé Taosu toto jméno odvozovali od červené vrby, rostoucí kolem místní řeky). „Praktikujete tady ještě staré zvyky, nebo takové věci schováváte před cizinci?“ „Staré zvyky?“ opakoval po ní průvodce. „Myslíte starou magii? Ptáte se, jestli tu ještě máme šamana?“ Teď si průvodce opravdu získal mou pozornost. Před pěti lety, když jsem toto městečko navštívil poprvé, jsem se zeptal přesně na totéž.

Brzy se ukázalo, že náboženské zvyky místních jsou citlivé téma – něco, o čem se mluví pouze s blízkými přáteli či členy kmene. Pokud někdo položí takovou otázku, místní buď rychle změní téma, nebo ji prostě ignorují. Tentokrát ovšem nedošlo ani k jednomu. Náš průvodce nám místo toho odpověděl tak záhadně, že z toho spíše povstaly další otázky. „Ani náhodou!“ řekl. „Už tady nemáme šamany. Jsme moderní lidé a žijeme ve dvacátém století. Máme moderní medicínu.“ Pak se ženě, která mu položila otázku, podíval přímo do očí a zopakoval větu, jež mne před několika minutami přitáhla ke skupině: „Pokud chcete něco opravdu dobře schovat, dejte to někam, kde to bude každému na očích.“ Když to dopověděl, v očích se mu zajiskřilo. Dával jí najevo, že „oficiálně“ už sice šamani nepracují, ale jejich moudrost přetrvává – v bezpečí a chráněná před světem. Teď jsem se pro změnu zeptal já: „Tohle jsem od vás slyšel už předtím. Co to ale znamená ‚každému na očích‘? Jak to děláte?“ „Přesně tak, jak jsem řekl,“ odpověděl mi. „Žijeme v souladu s přírodou, se Zemí. Nemáme žádnou tajnou magii. Pokud pochopíte, kdo jste a jaký je váš vztah k půdě, pochopíte i magii. Staré zvyky jsou všude kolem vás, všude,“ pokračoval. „Ukážu vám to…“ Náhle se otočil a vydal se tam, odkud jsme přišli. Ukázal doleva a vydal se k budově, jež se nepodobala ničemu, co jsem kdy předtím viděl.

Sešli jsme z hlavní cesty a šli podél zdi, která vypadala velmi staře. Zíral jsem na něco, co vypadalo jako kříženec mezi starým opevněním a zvonicemi kostela – katolického kostela – který byl postaven před čtyřmi sty lety. Náš průvodce se zasmál našemu překvapenému výrazu a pokynul nám, abychom vešli na nádvoří. Bylo to staré a nádherné. Stál jsem před hlavním vchodem a pozvedl jsem fotoaparát, abych zachytil nádheru jasně modré oblohy Nového Mexika, jež obklopovala siluety zvonů, které stále ještě visely ve věžích.

Když do neporušené divočiny Nového Mexika dorazili španělští dobyvatelé, nebyli připraveni na to, co tam našli. Čekali primitivní kmeny a provizorní obydlí, ale místo toho nalezli rozvinutou civilizaci. Byly tam silnice, několikaposchoďové domy (současní obyvatelé o nich vtipkují jako o prvních amerických věžácích), pasivní solární vytápění i klimatizace a recyklační systém, který zajišťoval, že po celé civilizaci nezůstával téměř žádný odpad. Původní obyvatelé tohoto kraje silně ctili duchovní principy, jež jim dovolovaly po více než tisíc let žít v souladu s přírodou.

To se ovšem s příchodem objevitelů rychle změnilo. „Už jsme měli své náboženství,“ vysvětloval nám náš průvodce, „ale to nebylo to, co Španělé hledali, nebylo to křesťanství. A ačkoli má naše náboženství s ‚moderním‘ náboženstvím mnoho společného, Španělé to nechápali. Přinutili nás přijmout to, čemu věřili oni.“ Pro původní obyvatele Puebla to byla obtížná situace. Nebyli to nomádi, kteří by se mohli prostě sbalit a přestěhovat se do sousedního údolí. Měli stálé domovy, které je chránily před horkým pouštním létem a poskytovaly jim úkryt před krutým větrem vysokohorské zimy. Nemohli se otočit zády k tisíciletým tradicím, jimž věřili, a nemohli ani upřímně přijmout Boha španělských objevitelů. „Neměli jsme na vybranou,“ pokračoval náš průvodce. Jeho předkové se museli podvolit náboženství objevitelů, jinak by všechno ztratili. A tak došli ke kompromisu. Byl to naprosto skvělý manévr – zamaskovali svou víru, schovali ji za výrazy a zvyky, které Španěly uspokojily, a tím si udrželi svou zemi, kulturu i minulost.

Přejel jsem prsty po kovaných hřebech, které držely prastaré dřevěné dveře pohromadě. Když jsme vstoupili do malé kaple, zvuky shonu a ruchu přicházející z Puebla utichly. Zbyly jen klid a ticho čtyři sta let starého svatého místa. Rozhlédl jsem se po svatyni a spatřil obrázky, které mi byly docela povědomé – podobaly se těm, jež jsem viděl ve velkých křesťanských katedrálách v Peru a Bolívii. Ale tady bylo něco jinak. „Španělé nazývali svého stvořitele Bůh,“ přerušil ticho náš průvodce. „Bůh sice není totožný s naším stvořitelem, ale podobá se mu, a tak jsme svého Velkého Ducha začali nazývat stejným jménem. Santos [svatí] jejich církve se podobali duchům, jež uctíváme a k nimž se modlíme. Matku Zemi, která přináší úrodu, déšť a život, nazývají Marie. Vyměnili jsme jen jména.“ To vysvětlovalo, proč tento kostel vypadal trochu jinak než ty, které jsem viděl předtím. Za vnějšími symboly se skrýval hlubší duchovní význam a skutečná víra z jiné doby. Samozřejmě! pomyslel jsem si. Proto se tedy během roku mění barva oblečení svatých žen. Odpovídá to ročnímu období – bílá pro zimu, žlutá pro jaro a tak dále. A proto zpoza svatých na oltáři vykukují Otec Slunce a Matka Země.

„Vidíte? Říkal jsem vám to. Naše tradice pořád existují, i po čtyřech stech let!“ řekl náš průvodce se širokým úsměvem. Jeho hlas se odrážel v prázdném prostoru pod dřevěnými trámy a klenutými stropy. Popošel ze zadní části místnosti blíž ke mně a objasnil mi, co měl na mysli: „Pro ty, kdo se vyznají v symbolech, nebylo nic ztraceno. Pořád převlékáme Marii šaty, abychom uctili jednotlivá roční období. Pořád nosíme pouštní květiny, v nichž se ukrývá duch života. Je to všechno tady, schováno z dohledu, a přece všem na očích.“ Cítil jsem, že jsem našeho průvodce poznal trochu blíž. Nedokázal jsem si představit, jaké to pro jeho lidi muselo být, když se před čtyřmi stoletími všechno změnilo. Pocítil jsem hluboký respekt k jejich síle, odvaze i vynalézavosti, s jakou zamaskovali své tradice jiným náboženstvím. Záhadná slova, která jsem zaslechl před necelou hodinou, teď konečně dávala smysl. Pokud chcete něco schovat, uděláte nejlépe, pokud to umístíte někam, kde by to nikdo nečekal: všude.

Je možné, že jsme své tajemství zamaskovali stejně, jako lidé z Taos Pueblo zamaskovali své prastaré tradice moderním náboženstvím? Mohla by se v něčem tak jednoduchém, jako je srdečně procítěné přesvědčení, skrývat taková síla, že se na ní zakládá existence mystických tradic, světových náboženství, a dokonce celých národů? Schovali jsme to, co bylo nazváno nejmocnější síla ve vesmíru, stejně jako byla domorodá moudrost skryta před zraky jiných? Odpověď na všechny tyto otázky zní ano! Rozdíl mezi naším tajemstvím a skrytým náboženstvím obyvatel Puebla je, že domorodci si pamatují, co před čtyřmi sty lety ukryli.

Otázka zní: pamatujeme si to my? Nebo se přihodilo něco jiného? Tajili jsme sílu přesvědčení sami před sebou tak dlouho, že jsme na ni úplně zapomněli, i když ji máme stále na očích? Existuje mnoho vysvětlení, jak se tak důležité vědomosti mohly v průběhu věků ztratit a proč je vůbec někdo ukryl, ale pokud v sobě chceme probudit sílu přesvědčení, musíme nejprve dokonale pochopit, co to je a jak to funguje. Tím sami sobě dáme skvělý dar „kvantového“ jazyka a schopnosti programovat vesmír!

Článek je úryvek z knihy: Gregg Braden – Kódy vědomí

V slovenskom preklade:

Gregg Braden – Kódy vedomia – V našom vesmíre sa všetko mení podľa toho, ako zmýšľame. Známy autor na základe moderných vedeckých poznatkov veľmi zaujímavo vysvetľuje, ako sú bunky a atómy ovplyvňované našimi myšlienkami. Definuje nielen myšlienky, ale aj emócie, pocity a podvedomie. Predstavuje možnosti, ako zmenou našich presvedčení želaným spôsobom meniť našu realitu.

Úryvok: Veciam, o ktorých rozmýšľame, vdychuje život to, či sa nám páčia, alebo z nich máme strach. V príklade s romantickým vzťahom je možné predpokladať, že emóciou – vykonávacím príkazom – ktorý živí myšlienky na nášho partnera, je láska. Pocity a presvedčenia, ktoré prežívame, sú definované tým, že sa nám páčia možnosti, aké nám nový vzťah prináša. Sny, ciele a túžby, ktoré máme spoločné so svojím novým partnerom, alebo láskyplný prístup k jeho snom, to všetko uvádza do pohybu udalosti, ktoré naplnia našu realitu. Potom nastane okamih, v ktorom sa všetky dieliky zložia dokopy a naše nové presvedčenie vo svojej dokončenej forme teraz môže poslúžiť ako vzor na vyjadrenie toho, čo sme v sebe vytvorili. Srdce premieňa ukončené presvedčenie na vlny, ktoré prenášajú informácie celým naším telom a von do okolitého sveta, a tak sa to, čomu veríme, mení na jazyk, ktorým hovoríme s kvantovou podstatou vesmíru. Ekvivalentom ukončovacieho príkazu je pocit. Dostaneme signál, že práca na novom presvedčení je hotová a dokončený výstup sa môže prejaviť a uskutočniť. V uvedenom príklade by to predstavovalo pocit, že vzťah sa už začal, že sme sa už vydali na novú životnú cestu s novým partnerom.

Pôvodná cena: 9.80 EUR, Naša cena: 7.84 EUR, Zľava: 20.00 %, Ušetríte: 1.96 EUR


Súvisiace články:


 

(Prečítané 3 100 krát, 1 dnes)

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *