google27eaa3905ca3fee3.html

Naša spoločnosť je orientovaná na výkon a čím ďalej tým viac „potrebujeme“ zabojovať za svoje postavenie, prácu, životnú úroveň, niet oddychu, niet času na emócie, na filozofovanie na hry, na tiché posedenie pri hudbe, pri ohni. Na zdieľanie.

Kamarátka, inak dobrá mama, ale v profesii lekárka, mi hovorí: „Vieš ja sa tak rada hrám s Katkou, ale po hodine mám pocit, že som zabila hrozne veľa vzácneho času a zrazu sa príjemné pocity z hry menia v pocit viny, že som niečo zasa pokazila. A potom mám pokazený večer, lebo ani neviem prečo, som v nepohode. Môj muž s tým problém nemá, ale on má hravé zamestnanie, tak si to môže dovoliť. On je majiteľ tanečnej školy pre deti od 5 -70 rokov. Ja mám pocit, že úroveň rodiny udržujem ja. „No dobre, ale potrebujete mať to všetko, čo vlastníte?“ – pýtam sa. „Samozrejme, že nepotrebujeme, ale chceme. Zvykli sme si na istý štandard, je to príjemné.“ A je to tu : Je to vec rozhodnutia, slobodnej vôle a rodinnej tradície. Tak ako ona „vo vyššom štandarde, žije aj jej mama. Má všetko, len v živote nepoznala lásku.

Láska sa nedá kúpiť. A tak sa obe snažia pomaly krok za krokom nachádzať vo všetkom jej tvár. Doteraz hľadali vo všetkom blahobyt a ten k nim prichádzal. Ale zrazu túžia po láske, najmä jej mama si naplno si uvedomuje, že jej dom nie je plný lásky a tak ako väčšina ľudí pri tomto pochopení sa pýta: kam sa ženiem, kam letím, za čím kráčam? A človek hľadá odpovede. V horšom prípade – ochorie a cez utrpenie a zastavenie sa, sa stretne so svojou dušou. So svojou nenaplnenou bytosťou. Keď som bola prvý raz na kurze šamanizmu a stretla som sa tam na svojej šamanskej ceste so svojím vnútorným dieťaťom, bol to ohromujúci zážitok. Videla som veľmi vážne, takmer dospelé dieťa, ktoré sa neustále strachovalo, či to jeho mama zvládne a budú vedieť žiť aspoň na takej úrovni ako ich okolie. Neustále sa pýtalo: môžem túžiť po tomto, či onom, a máme na to? Môžem si dať dva kopčeky zmrzliny, alebo iba jeden, môžem dostať na Veľkú noc nové biele pančuškové nohavičky, alebo odložíme peniažky na čokoládové vajcia pre polievačov a ja si dám tie staré, vyprané…Moje vnútorné dieťa bolo vážne, disciplinované, vždy ochotné prijať kompromis…Poviete si aké úžasné, ale moja duša – to pravé dieťa vo mne – netúžila byť rozumná, chcela byť šťastná, veselá, hravá a žiť v hojnosti…Tak som svoje múdre vnútorné dieťa odprosila a nakúpila som mu (virtuálne) kopce zmrzliny a veľa pelendrekov, ktoré nemalo rado, ale mohlo ich pokojne rozdať všetkým kamarátom, ktorí ich zbožňovali. To moje dieťa chcelo rozdávať a ja som mu to dopriala. Kým som sa nepustila na túto cestu, správala som sa ako všetky deti, najmä ak ich smútok spôsobuje niekto, koho majú radi. Zatlačila som všetky zranenia z detstva. Vytesnila som ich ako nežiaduce.

V šamanizme sa to nazýva strata duše. Ten šamanský kurz mi pomohol sceliť dušu. Nájsť jej stratenú časť. Tam som vzala svoje trojročné vnútorné dievčatko do náruče a dlho sme spolu púšťali slzy a cez odpustenie sebe, situácii, okoliu som zasa zacelila jazvu na duši. Nikoho som neobviňovala a bola som vďačná, že v tom čase sa mi dostalo veľa lásky a pohladení od mojich starých rodičov. A na kurze mi pomáhali „ďalší šamani“ hľadať zvyšky duše, teda moje zatlačené emócie a príčiny trebárs každomesačných hnisavých angín v detstve. Spolu to úzko súvisí.

Dieťa, ktoré od prvého dňa (a ešte aj predtým) necíti veľa nehy, lásky a radosti z jeho prítomnosti sa neskôr cíti veľmi osamelé, odtrhnuté, neprijaté kolektívom bytostí okolo neho, cíti často stavy úzkosti a tie deti, ktoré rodičia nechceli, majú po celý život pocit ohrozenia. Na tom kurze bolo veľa takýchto ľudí. Veď preto sme sa tam zišli, hľadali sme a našli svoju dušu a precítili ju ako celistvú, nezranenú. Aby sme pochopili, že naše vnútorné dieťa je po preliečení veselé, hravé, tvorivé, spokojné, plné energie a radosti zo života, zdravé. Mnohí zistili na ceste k svojmu vnútornému dieťaťu, že ich agresivita pramenila z nesprávneho postoja, ale jej pôvodný zdroj bola túžba po láske, len na to šli nesprávnou cestou, chceli si ju vynútiť. Často sa to prejavuje v puberte, keď sú deti agresívne, „nevychovateľné“, drzé, arogantné – ak ich hneď neodsúdime, zistíme, že sú iba veľmi zranené, nepochopené a túžiace po bezpodmienečnej láske. Bez ohľadu na to, aké majú známky, reči, zlozvyky…Žiaľ, často ich tento postoj dostane do situácie, že čím viac stoja o lásku, tým menej jej dostávajú. Hoci vedia, cítia, že byť milovaný je základná ľudská potreba, a tá je im odmietnutá. Dieťa urobí všetko pre to, aby získalo lásku dospelého. Ak nie, potom sa v dospelosti nedokáže orientovať vo svojich vzťahoch, stáva sa závislým, alebo prináša do vzťahu iné patológie.

Pamätám sa ako som robila dokument o chlapcovi, ktorý skončil v polepšovni, lebo zmlátil priateľku, ktorá s ním už nechcela chodiť. Tento chlapec vyrastal v rodine, kde otec bol agresívny alkoholik a matka bezmocná obeť. Občas, keď bol otec opitý a veľmi agresívny ho zámerne provokoval. Vždy dostal neskutočnú bitku. Mal dolámané hádam všetky kosti v tele. Jeho výpoveď bola šokujúca. „Chcel som, aby ma bil. To boli jediné okamihy, kedy sa venoval iba mne a napriek bitke som bol šťastný…“ Ale vrátim sa k môjmu vnútornému dieťaťu. Tým, že som ho našla, uvoľnila, pochopila a precítila, prišlo odľahčenie, uvoľnenie, očista, plač. Ale to nebol hysterický plač, ani ľútosť. To bol smútok ako hora. Bolo to tiché oddanie sa smútku a ten smútok som sa cez havajský systém huna naučila prežívať naplno. Pomohol mi k tomu nasledujúci článok:

PROŽIJME SI SVŮJ ŽAL

Když mi krátce po tatínkovi náhle zemřel i mladší bratr, letěla jsem do Prahy, abych byla oporou mamince. Rodina se semkla, aby se vyrovnala se šokem, který pro nás bratrův předčasný odchod znamenal. Huna mi byla velikou pomocí a věřím, že jsem v té době měla dobrý vliv i na ostatní členy rodiny. Ale o tři měsíce později, po návratu do svého domova za oceánem, jsem se začala uzavírat doma, bála se vycházet ven, nemohla udržet jídlo v žaludku. Přátelům jsem tvrdila, že mám příliš mnoho práce na to, aby mě mohli navštívit. Trpěla jsem záchvaty nevysvětlitelné úzkosti a zoufale jsem se ptala na smysl života a žití. Po celou dobu jsem se pokoušela uplatňovat principy huny, abych si přivolala úlevu nad ztrátou bratra, ale vůbec to nepomáhalo. Už první princip: „Svět je to, co si myslím, že je,“ mě znejisťoval. Moje duše namítala: „Bratr je mrtvý, už ho nemůžu obejmout, ať se na to snažím dívat jakkoli.“ Sedm principů huny bylo najednou jako sedm zmrzlých hrášků, které hážu na stěnu, ony se odrážejí a bezvýznamně válí na podlaze. A když se můj stav zhoršil natolik, že jsem se psychicky zhroutila, pochopila jsem, že to, co prožívám, je jedna z předvídatelných reakcí na smrt blízkého – hluboká deprese. Teprve potom jsem mohla začít chápat, co se děje, a znovu se pokusit uplatnit principy huny, tentokrát na správném místě. První princip: „Svět je to, co si myslím, že je,“ jsem již nevztahovala na smrt mého bratra, ale na to, že jsem v depresi ze zármutku nad ztrátou bratra.

– Jeden ze způsobů léčení Hunou je Ho’oponpono, v překladu „uvedení věcí do pořádku“. Následující postup pomáhá k vyléčení fyzických i psychických vztahů:

  • Třikrát se nadechnu temenem hlavy a vydechnu v oblasti solar plexu, což je dýchání Piko-Piko. Tento způsob dýchání je důležitý k tomu, abychom dali vědět našemu podvědomí, že budeme dělat něco důležitého.
  • Nahlas si řeknu: „Cítím depresi a to se může změnit!“ (V případě, že byste chtěli zkusit HoO’Ponpono při jiných potížích, nahraďte v této větě „depresi“ za to, co vás trápí , např. bolest hlavy, zánět očních spojivek nebo nedostatek peněz na něco, co potřebujete. Pamatujte si, že léčení huna nerozlišuje mezi potřebami materiálními a zdravotními. Část věty „a to se může změnit!“ řekněte nahlas a s co největším přesvědčením, tak, aby co nejvíce mohlo zapůsobit na vaše podvědomí, které už je stejně předem připraveno pomoci vám.)
  • Opět nahlas řeknu: „Chci, aby má deprese zmizela!“ („Chci, aby má bolest hlavy, zánět očních spojivek, nedostatek peněz na… zmizely.“ Čím je váš požadavek konkrétnější a jasněji popsán, tím bude účinnější.
  • Zatímco máte stále na mysli: „Chci, aby deprese zmizela“, spojíte prostředníček a ukazováček pravé ruky (u leváka levé) a poklepete si sedmkrát na levé rameno, pravé rameno, na hrudník, na solar plexus a na temeno hlavy. (Pro účinnost je důležité držet své přání v paměti po celou dobu, co budete sedmkrát ťukat na výše zmíněné body.)
  • Znovu se nadechnete a vydechnete dýcháním Piko-Piko, abyste si lépe uvědomili změnu v tom, jak se cítíte. Budete se cítit mnohem lépe.

Pro mě tím začalo nejen léčení, ale také jsem začala být schopná pochopit, co se děje v případě ztráty a truchlení a jak správně použít hunu. Uvědomila jsem si, že lidé zaměňují výraz ztráta, žal a smutek po zemřelém, jako by tato slova znamenala stejnou věc, smrt. Určitým způsobem je to pravda, ale každé má různý význam a svou jedinečnou funkci. Především většinou spojujeme slovo SMRT s koncem fyzického života. Ale jak víme, je mnoho způsobů, jak můžeme prožívat »smrt«. Ztráta vlastního způsobu života kvůli těžkému úrazu, ztráta práce, rozvod, konec přátelství či vztahů jsou prožitky podobné smrti. Jakákoli důležitá ztráta nás může ovlivnit jako smrt, včetně ztrát bezpečí, smyslu života, vývojových a přechodných ztrát. V podstatě nefyzická »smrt« obvykle zahrnuje události, které promění náš život – navždy. Existuje několik běžných nedorozumění o žalu a smutku po zemřelém:

  • Žal a smutek po zemřelém jsou totéž. Žal je vnitřní reakce na ztrátu. Vyjadřuje, jak se cítíme uvnitř, v našich srdcích, myslích a tělech. Smutek po zemřelém je společenská reakce na žal, to, co děláme na veřejnosti (rituál, jenž veřejně vyjadřuje ztrátu v našem životě).
  • V případě žalu existuje předvídatelný vývoj a následný pořádek, jak se vypořádáváme s truchlením. Když dr. Elizabeth Kübler-Rossová představila pět stadií truchlení (popírání, zloba, smlouvání, deprese a přijmutí), lidé se domnívali, že toto je seznam pocitů, jimiž procházejí poté, co někdo zemřel, nebo když stojí tváří v tvář nevyléčitelné nemoci. Dr. Elizabeth Kübler-Rossová měla pravdu v tom, že výše zmíněná stadia jsou součástí toho, čím lidé mohou procházet. Ale neznamená to, že toto je celý seznam, nebo že se stadia odehrávají ve výše uvedeném pořadí. Skutečností je, že proces truchlení se nedá předvídat a neodehrává se v žádném pořadí. Lidé si mohou prožít všech pět stadií truchlení, nebo ne, a pokud je někdo prožívá, nemusí to být v uvedeném pořadí.
  • Nejlepší je zapomenout na truchlení. Lidé se obvykle chtějí rychle zbavit bolesti nad ztrátou a nemusí jít jen o smrt. Není pravda, že když se zahrneme prací a různým děním, nebo zatneme zuby a nepřiznáme si věci, tak se všechno vrátí do starých kolejí. Jediný způsob, jak se cítit lépe a přinést smysluplnost zpět do našeho života, je procítit to, co cítíme, a projít si tímto prožitkem. Truchlení je celoživotní proces, je to něco, co zahrneme do svého života a nemůžeme to odmítnout mávnutím ruky.
  • Kdo brečí, je slaboch. Pláč je účinný způsob vyjádření našich pocitů. Je zdravý pro každého – muže, ženy i děti.

PRINCIPY HUNY OČIMA SMUTKU 

Po uzdravení z deprese přišel čas, kdy jsem se mohla nově podívat na filozofii huna a její principy.

• První princip Ike (svět je to, co si sami myslíme, že je) mi připomněl, že si můžeme vybrat, co si myslíme, a myšlenky vytvářejí potenciální skutečnost. Následující myšlenky mi pomohly pokračovat v životě se silou a optimismem. Když se musíme postavit tváří v tvář fyzické smrti někoho, koho máme rádi, nebo udělat konec něčemu důležitému v našem životě, cítíme ztrátu – fyzicky, citově i duševně. Když se například bez ohledu na to, v jak nešťastném manželství dvojice žije, rozhodnou vztah skončit, může to stále ještě být bolestné pro jednoho nebo oba partnery. Když zemře někdo, koho jsme milovali, může být bolestné dál žít. Naše těla reagují na smrt nebo na prožitky podobné smrti únavou, nechutenstvím, neschopností cítit radost nebo štěstí. Naše mysl reaguje neschopností se soustředit, promyslet věci či prostě jen »vypnout«. Naše duše reaguje tím, že nás pošle hledat smysl života, cítíme »těžko u srdce« či prázdno v životě.

Naše srdce, mysl a duše reagují na smrt a truchlení instinktivně. Na úrovni vědomí se často snažíme ovlivnit tento proces »samoléčbou« prášky, alkoholem, nebo tím, že se snažíme přepracovat do té doby, než se přeneseme přes to, co se stalo, namísto toho, abychom říkali ostatním i sami sobě: „Jen se nadechni a zase vydechni!“ Nic víc. Každý se může naučit věřit v proces, který nám pomůže.

Před lety, podle staré tradice, když měla rodina smutek, každý v okolí o tom věděl. Rodina nosila černé oblečení, domovní dveře byly označeny znamením zármutku. Sousedé přinášeli jídlo, starali se, aby se rodina dostala ze smutku. Když nám dnes někdo zemře, musí to být nejbližší příbuzný, abychom měli nárok na volno v práci. Intuitivně víme, co dělat, když prožíváme ztrátu v životě. Nemáme energii, naše tělo potřebuje odpočívat. V podstatě jsme v šoku a všechno se v nás zastaví. Když se to stane, skutečně potřebujeme zastavit, procítit, prostě jenom být.

• Při meditaci podle druhého principu Kala (není žádných omezení) jsem si uvědomila, že při ztrátě a smutku po zemřelém:

  • 1) Máme právo prožívat naše vlastní specifické truchlení.
  • 2) Máme právo o našem truchlení mluvit.
  • 3) Máme právo tolerovat své momentální fyzické a psychické neschopnosti.
  • 4) Máme právo prožívat rituály.
  • 5) Máme právo hledat nový smysl života.
  • 6) Máme právo chovat vzpomínky na toho, co jsme ztratili.

• Třetí princip Makia (energie proudí tam, kam soustředíme mysl) mi napověděl, že máme právo posunout se směrem k bolesti a postupně se uzdravit.

• Čtvrtý princip Manawa (teď je okamžik moci) mi objasnil, že společnost postupně přijala lékařský přístup k truchlení. Takový model se snaží, aby se truchlící přes bolest rychle dostal, místo aby ho nechali si svou bolest prožít. Pamatujme si, že je důležité být trpělivý; tím, že proces urychlíme, nic nezískáme. V době ztráty a truchlení je důležité o sebe pečovat, abychom mohli být oporou sobě nebo ostatním.

• Pátý princip Aloha (milovat znamená být šťastný s tím, co dělám) mi umožnil pochopit, že musíme poslouchat své srdce a chovat se tak, jak nám napovídá. Máme právo cítit nápory bolesti a mnoho dalších věcí.

• Šestý princip Pono (účinnost je mírou pravdy) mi potvrdil, že je mnoho způsobů, jak se vyrovnat se ztrátou a truchlením. V případě ztráty a životní změny je možné přijmout model zaměřený na růst, na pomoc, při níž je kladen důraz na to, dělat společníka namísto »léčit« osobu, která trpí ztrátou či smrtí ve svém životě. Aby se druhý stal někomu společníkem, je svědkem toho, co si truchlící prožívá, jeho ztráty a bolesti. Taková pomoc se nesoustředí na rychlé přenesení se přes smutek, ani na to, aby se truchlící zaměřil na něco jiného. Je to o přítomnosti zúčastněného při tom, když druhý prožívá bolest. O respektování jeho »nepořádku« a zmatku, o dávání prostoru k tomu, nedělat nic. Aby se truchlící mohl cítit lépe a překonal ztrátu, potřebuje přiznat si skutečnost ztráty nebo úmrtí; pohnout se směrem k bolesti a ztrátě; pamatovat si toho, kdo zemřel (zejména je-li to ztráta sebe sama); rozvinout novou totožnost; znovu hledat smysl života; přijímat oporu od druhých.

Spolu s cvičením Pěti Tibeťanů jsem se postupně přesunula od náročného soustředění se jen na nadechnutí a vydechnutí a možnost používat hunu zkratkou: Žehnat přítomnosti, věřit si a očekávat jen to nejlepší. Rána se nezacelila, stále ještě pociťuji nápory bolesti, ale jsem schopna žít smysluplným životem, být platná druhým a někdy se dokonce usmívat a smát. Za to, že jste dočetli až sem, vám, milí čtenáři, děkuji za aloha, tedy radostné rozdělení se o životní energii v tomto okamžiku.

Erika Vincoureková , Marjánka VRABCOVÁ-KUKUI


Súvisiace články:



(Prečítané 3 717 krát, 1 dnes)

Comments are closed.