google27eaa3905ca3fee3.html

„Hledáš ráj,
bílou stáj
a jen olověná křídla
vidíš v zamlženém obzoru.

Probouzíš zakletá vřídla
a v divném oparu,
znavená tím deštěm, kráčíš.
Ne, ty jen nekráčíš,
okolo břehů utíkáš.

Hladina line se s tebou…
Čekáš znamení bílé labutě.
Slunci otázky pokládáš…

Voda se otevřela
a bílá labuť křídly zamávala.
Poslední zprávu tobě poslala.
Zpívá v ní opadané listí,
přestože venku jaro je.

Čeká a nehnutě,
znamení bílé labutě…

(z internetu, Káňátko, 21.04.2007)

Je hluboká noc. Noc tmavě modrá jako široká nebeská náruč Bohyně Nut. Vystoupíme z autobusu, nechajíce předtím na jiném místě účastnice Liliiny skupiny vedené Mirkou, která se na chvilku přidala k té naší. Nohy v mžiku spočinou na půdě, která je sugestivním spirituálním a nadmíru silným energetickým místem. Už pouhá přítomnost na tomto kousku kouzelné země nevídaných zázraků proměňuje podstatu každé ženy (a snad i muže) v její prapůvodní esenci. Nacházíme se přímo na úpatí Toru. Vrcholu, který je odedávna považován za nejvyšší bod bájného a magického ostrova Avalon, pověstmi opředeného a proslaveného ostrova ukrývajícího se v mystických mlhách, ostrova v letní zemi Summerland, legendárního západního ostrova mrtvých, skleného ostrova odrážejícího se v zrcadle okolních poloslaných vod, po nichž se až sem plavil strýc Ježíšovi matky Marie Josef z Arimatie, také však malý Ježíš i Marie Magdalská či svatý Patrik nebo sám král Artuš.

Na tomto kdysi nejsvětějším z nejsvětějších míst Anglie a jednom z nejnavštěvovanějších cílů poutníků spojeného nejenom s prvním křesťanským společenstvím v Británii, nýbrž i s Bohyní, jejími kněžkami a archetypy, s artušovskými mýty v jejich mnoha podobách a variacích, s Merlinem, svatým Grálem, rytíři kulatého stolu, králem víl, podzemními i nadpozemskými chrámy, s energetickými liniemi archanděla Michaela a Maří Magdalény, stačí spočinout chodidly pevně na zemi a začne námi protékat řeka bílého světla. V našem vědomí vzápětí vyjde slunce i Luna zároveň, bez ohledu na to, je-li noc či den a usídlí se v našich srdcích. Slunce je najednou v nás ve všech jako tepající zdroj kosmické energie a Luna, aspekt zdejší Bohyně, čeká na něj, aby se spojili v alchymické nádobě tvořené údolím mezi Torem a kopcem Studny Grálu. Tady mluví ústy Bohyně a mýtů každý kámen, každá kapka rosy, každé stéblo trávy, každý strom i kvítek, každá stavba i oči místních obyvatelek svítících jiskřičkami lásky Bohyně, jež se v nich v průběhu času usídluje jako sedmikrásky na zdejších šťavnatých lukách.

Fascinováni stojíme před našimi apartmány, kufry u nohou, několik desítek metrů pod tajemnou věží svatého Michaela vystupující z tapiserie noční košilky Bohyně poseté vzorem zlatých hvězd a pouze několik kroků od nádrže s vodou vyvěrající v jednom z posvátných pramenů Toru, Ashwell.

Užasle sledujeme hvězdné představení na hedvábně temné obloze. Nad Torem nečekaně vybuchne obrovský kotouč oslnivé záře, jakoby se právě ve chvíli našeho příchodu zrodila Nova nebo archanděl. Světlo je provázené několika barevnými orbsy (bytosti energie pocházející ze Zdroje). Není to až tak výjimečný jev, jak by se mohlo zdát. Kdybychom to neviděli na vlastní oči a nezažili na vlastní kůži, mohli bychom se domnívat, že podobné výjevy jsou vykonstruovány počítačovými fotografickými kouzly. Nad místy křížení dračích linií Matky Země posílených magií a Geniem Loci místa se takovéto úkazy vyskytují častěji. Vášnivá Rhiannon, která v Kole roku Bohyní přebírá patronát nad strážkyněmi tajemství tohoto myslí neuchopitelného místa, nás přivítala v hájemství Bohyně opravdu pompézně. Jsme doma. Tak to mnozí cítí už teď i později, u návratu tam, odkud jsme vykročili na tuto posvátnou pouť. Jsme naplno všemi částmi sebe sama v Glastonbury, zahalujícím jako plášť neviditelnosti vnitřní srdce Bohyně Matky, Matky Země. Jsme v Avalonu, jehož mlhy se před některými z nás rozejdou jako moře pod Mojžíšovou holí, před některými zůstane nepropustná jako kamenné zdi kolem okolních farem.

Po ranním seznamovacím setkání s kartami Bohyně absolvujeme první fázi naší posvátné poutě za Bohyní v nás i nad námi. V případě Avalonu to platí doslovně. Kráčíme na Tor. Navzdory jasnému počasí jako bychom procházeli zvláštním oparem, jenž tvoří sice pro mnohé zcela transparentní, avšak právě proto o to silnější energie. U kamene se stylizovanými labutěmi se poprvé setkáváme s tajným symbolem, který v sobě ukrývá mysterium tohoto místa. Podíváte-li se na půdorys Glastonbury, původního Avalonu a některé z hvězdných map souhvězdí Labutě, zarazí vás jejich nápadná podobnost. Stoupáme tělem božské labutě, atributem mnoha bohyní a nebeským ptákem, k místu, kde by se nacházelo její srdce. Vždyť se také nacházíme přesně uprostřed jedné z čaker Matky Země a zároveň v kruhu čaker obklopujících bájeslovný Avalon, v čakře srdce. Černá perla na krku kosmické Labutě by byla lokalizována přibližně tam, kde je vybudována zahrada Grálu, pramene, do něhož Josef z Arimatie ponořil číši Poslední večeře, a do které pak stékali kapky krve ukřižovaného Ježíše.

Začíná první z našich mnoha rituálů, které postupně budeme absolvovat na různých místech, z nichž některé odpovídají znamením hvězdného zvěrokruhu. Tady nahoře, kde se křižují, potkávají, proplétají a společně tancují různé energie, je téměř vždy větrno, i když všude kolem vládne bezvětří. Není divu, tam kde víří neuvěřitelně mocné vibrace, se musí nevyhnutelně utvářet i vzdušné víry. Unášejí nás v náručí všudypřítomné Bohyně ještě rychleji do jiných dimenzí, a to i jiných dimenzí sebe sama. Buben zpívá svou šamanskou píseň, vibruje naladěn svými tóny na vítr i vibrace zdejších energií. Před očima se mi objeví záblesky a pruhy světla připomínající „cygnet“, „děti labutě“, neutrálně nabité částice ze souhvězdí Labutě, které i podle některých vědců ovlivňovali po statisíci let evoluci lidstva a jeho jednotlivé vývojové etapy. Ztrácím se v kroužení světelných spirál a všechno kolem mne mizí. Nad hlavou se vznáší vznešená stříbřitě bílá labuť Bohyně nebes, pod nohami letí její ladná černá družka, nikoli protipól, nýbrž doplněk a milovaná sestra. Jako by mne vzali mezi sebe a unášeli hvězdnou branou Toru do jiného vesmíru. Cítím podivnou vůni, která se nepodobá ničemu, co jsem dosud poznala, i když bývám často ponořena do vůně andělů. Můj mozek je uprostřed vesmírného kanálu pro kosmickou energii, který tvoří zdi věže, zasažen vlnami záření přímo ze zdroje, ze středu, ze srdce Labutě, znaku Bohyně Brigid, jejíž zpodobení je dodnes viditelné na průčelí Michaelovi věže. Snad měl kostel, jenž tady stával a jehož jediným pozůstatkem je právě tato věž, překrýt prastaré místo setkávání pozemšťanů s nebem a s učením hvězd, potlačit pronikavou sílu pobořených kamenných obrů, menhirů, a dodnes aktivních energetických linií, které sloužili žrecům, druidům, šamanům, kněžkám i Bohům – a zejména Bohyním. Byl zasvěcen právě archandělu Michaelovi pravděpodobně proto, neboť souhvězdí Labutě se nachází na nebeské báni v sousedství hvězdné konstelace Draka, která dříve, v dobách zapomenutých, patřila do původního astrologického zvěrokruhu, a kterého v křesťanské mytologii porazil právě Michael. Navíc, silové čáry a energetické linie Matky Země, Velké Bohyně, které protékají pod Torem jako ohnivé zlaté řeky, slují také jako „dračí žíly“… Možná to byla pouze asociace posunu znamení na nebi a změny v ponímání astrologických hvězdných znamení, kdo ví. A my jsme toto podobenství pochopili zcela jinak, než bylo míněno starými moudrými. Souhvězdí na našem obzoru postupně a pomalu mění své pozice a dnes již málokdo ví, že i hvězdná znamení, na které se upínáme při čtení svých osudů, byla kdysi zcela jiná. A že zásadní roli v nich kdysi dávno sehrávalo – souhvězdí Labutě. Že Slunce bylo pravidelně znovuzrozeno mezi stehny Kosmické matky, symbolizované Velkou trhlinou v Mléčné dráze, která začíná v souhvězdí Labutě…

Ve své vizi, přicházející z hlubin Univerza se nakonec i já na kratičký okamih měním na labuť a vznáším se s bílou a černou labutí Bohyně kdesi v útrobách kosmu mezi hvězdami a jejich třpytivým prachem. Vždyť také byla zkazka o ošklivém káčátku mou nejoblíbenější pohádkou… Najednou mám pocit, že jsem explodovala v barevných světlených kotoučích, skrze které prosvítá laskavý obličej milující Bohyně s obrovitými očima plnými soucitu, do nichž se nořím jako do teplé kosmické koupele. Pak mě hlas srdce Matky Země i zvuk srdce bubnu najednou vrací zpátky, k Velké Bohyni, snad abych zcela neutonula v zřítelnicích Matky Nebes. Ostatní poutnice po stezce Bohyně mi posléze ukazují na úzká gotická okna věže beze skel, jimiž prosvítá zvláštní bílá záře, i když je krajina kolem zrovna pod mrakem a nebe pokrývá monotonie šedivých oblaků připomínajících tvarem i barvou mlaďounké labutě ještě neprobuzené do své skutečné krásy. Světlo se zjevilo v průběhu rituálu a nepřestává se tetelit kolem prázdných očí věže, ani když ji opouštíme a vydáváme se dál, k Bílému a k Červenému prameni, z nichž oba vyvěrají zpod Toru. Jako Ježíšova rudá krev i bílý výpotek po probodnutí boku kopím, rovněž však jako červená barva Bohyně a její měsíční krve a bílá barva mužského principu…

Labuť, nikoli nepodobná bílému majestátnímu andělu, nás potom jako naše vnitřní lepota a síla, naše ladnost i odhodlanost provází na každém kroku. Nikoli pouze na obrazech, třeba na zpodobeninách Bohyně Brigid či na jednom z menhirů největšího kamenného kruhu Evropy v Avebury zasvěceném Bohyni s labutí, nýbrž všude a neustále. Viděli jsme letět labutě jak v první, tak i v poslední den nad nízkým obzorem klenoucím se nad Atlantikem, v jehož vlnkách smíchaných se zlatavým pískem skončili naše nohy svou oslavnou pouť na počest Bohyně. Potkávali jsme labuť viděnou i neviděnou, zřejmou i skrytou, profánní i posvátnou. Ať již na rituálech vedených avalonskými kněžkami, na léčivých koncertech s hojivou hudbou a vibracemi drahokamů – kostmi Velké Bohyně, u rituálu se západem slunce nad kamenným kruhem v Stonehenge, u očistného takřka mystického koupele na střeše lázní v Bathu, v průběhu rituálu v Merlinově jeskyni pod Tintagelem nebo v jezírku mystického vílího vodopádu v St Nectan´s Glen, v příboji oceánu za labyrinty z doby bronzové v Rocky Valley, v lůně Velké Matky ve West Kennet Long Barrow za hlasu bubnu a písně oslavující její plodnost, uprostřed kruhu svatyně v Avebury, při rituálu plnění přání u Merlinova menhiru nebo u vázání stužek na stromy ve vílím lesíku na kruhovém valu Avebury někdy zobrazovaném v podobě zavinutého labutího krku, pod posvátným kopcem, nejvyšším uměle vytvořeným návrším Evropy Silbury Hill, kolem něhož se tvoří velice často kruhy v obilí. Byla přítomná v našich srdcích také pod vedením archaii Gabriel v andělské „meditovně“ u Daisy, u společných sezení, obědů nebo večeří s přednáškami o Bohyních a všem, co s nimi na tomto posvátném místě souvisí, v předvečer prvního máje u rituálu a přeskakování ohně i splétání májky v sále Bohyně, u těch samých obřadů za úsvitu prvního máje v zahradě Grálu a mytí obličeje kapkami ranní rosy, při tiché modlitbě v kostelíku Maří Magdaleny v Glastonbury i na prahu lesa elfů, skřítků a víl v St Nectan´s Glen, u východu slunce nad Mendip Hills, nízkým řetězcem hor protkaným jeskyněmi a tvořícími jakousi přírodní ochrannou hradbu kolem svatého ostrova kněžek Bohyně, kam se chodili zotavovat mocní králové ze svých zranění. Vznášela se nad námi na svých bělostných křídlech u výkladů různorodých karet s tématem Bohyně, za rozjímání v kostelíku vikářské uličky ve Wellsu a poslouchání hudby jednoho z vikářů v jeho středověkém obydlí, v čarovných biskupských zahradách, kde nás přivítala před padacím mostem obranných zdí v symbolickém stříbrném hnízdě a za meditace s aramejským otčenášem v jednom ze sálů první gotické katedrály na britských ostrovech. Posílila naše léčení skrze uzdravující rituál na hojivém menhiru kamenného kruhu v Stanton Drew, vtáhla mnohé z nás do panoptika svých minulých životů na kopci s pozůstatky mytického Kamelotu a zalila vlnou světla naše duše v Cheddar Gorge, v jeskyních, ze kterých pocházeli krystaly, do nichž druidové vkládali svá tajemství, vědomosti a poznání, a které jsou teď roztroušeny neznámo kde a u koho… Možná to vědí labutě?

Místa energie vás uzdraví a dodají vám nečekaný i nevídaný rozměr. Dotek Bohyně vás otevře jako voňavý květ, přijímající blahodárné kapky poznání dosud nepoznatelného. Avalon není tak známý a opěvovaný náhodou. Navštívíte-li ho, poznáte část jeho tajemství i jeho moc.

Judita Peschlová



Tip na knihu:

Hannelore Traugott – Lilit – Temná žena v našem nitru – Lilit je mýtická ženská postava, ktorá predstavuje temnú ženskú stránku v každom z nás. Mužov ničí i fascinuje a ženám dáva fatálnu silu, no žiaľ často prináša aj opakujúce sa frustrujúce alebo deštruktívne vzťahy. Autorka tému Lilit rozoberá na základe mytológie a hlbinnej psychológie, ako aj astrológie. Uvádza interpretácie Lilit v horoskope (v znameniach, domoch a tranzitoch). Dnes sa dá ľahko a rýchlo zistiť si svoj presný horoskop vrátane postavenia Lilit na internete, takže čitateľ nemusí byť astrológom, aby sa s pomocou tejto fascinujúcej knihy dozvedel niečo o archetype Lilit vo vzťahu k sebe samému.

Pôvodná cena: 11.60 EUR, Naša cena: 9.28 EUR, Zľava: 20.00 %, Ušetríte: 2.32 EUR


Súvisiace články:


 

(Prečítané 1 746 krát, 1 dnes)

One Response to Ženy, které létaly (létají) s labutěmi – Mystický a magický Avalon

  1. ANNA VALENTOVÁ píše:

    Probůh, pokud titulek má být česky, můžete tam opravit tu hrubku? Chápu, že je to napůl a dvojjazyčné, ale když už je to jednou létaly a ne lietali.. Díky, a.