google27eaa3905ca3fee3.html

Osmiletého Rudolfa přivezli na psychiatrii v den, kdy se pokusil zabít svého o čtyři roky mladšího bratra. Chladnokrevně jej shodil z prvního patra rodinného domu. Kdyby bratr pád nepřežil, asi bychom se o Rudolfovi dočetli v novinách. Jako o nejmladším dětském vrahovi. Po krátkém pobytu na dětské psychiatrii přivedli rodiče Rudolfa do mé ordinace. Na incident s bratrem vzpomínal bez emocí, s výrazem klidu. Uznal, že to neměl udělat, „protože se to nedělá“, nezdálo se však, že by prožíval skutečné pocity viny. Přiznal, že bratra skutečně chtěl zabít. Již dlouho mu prý lezl na nervy a příliš provokoval.

Na psychoterapeutických sezeních Rudolf více konal, než povídal. Bušil a kopal do plyšových zvířátek nebo zase neobvykle soustředěně rozebíral těla panáčků a panenek „na součástky“. Když jsem se ho ptal na jeho pocity, zdálo se, že neví, o čem je řeč. Jako by dokázal existovat jenom v akci. Jako by mimo to, co prováděl s hračkami a se sebou samým, neexistovalo vůbec nic: žádná radost, úzkost, strach, očekávání, smutek či hněv, ale ani myšlenky či názory. Navzdory své vysoké inteligenci se nedovedl vžít ani do pocitů postaviček, které ve hře představovaly členy jeho rodiny nebo spolužáky.

Trvalo několik měsíců, než jsme mohli hovořit o pocitech smutku, nejistoty a strachu, jež vévodily jeho prožívání. V průběhu psychoterapie bylo stále jasnější, že jeho neschopnost vyhodnocovat a předvídat své emoční a rozumově – poznávací procesy – jakož i neschopnost vcítit se do jiných osob – hraje významnou roli v jeho agresivním, nepředvídatelném a nekontrolovaném chování. Teprve za několik let se Rudolf dokázal účastnit školního dění a stal se oblíbeným žákem některých kreativnějších učitelů. Svého bratra nadále nesnášel a choval se k němu hrubě, ale o svých touhách zbavit se ho už dokázal mluvit a přemýšlet.

Milovat, nebo trestat?

Příběhy skutečných či potenciálních „dětských vrahů“ dnes naplňují stránky novin. O co více se dozvídáme o jejich činech, o to méně však slyšíme o jejich životě či okolnostech, za nichž vyrůstali. Mnozí dávají vinu rodičům, institucím, televizi nebo celkové kriminalitě. Někdy bývá zdůrazňována potřeba trestu a řádu, jindy potřeba lásky a vztahů. V souvislosti s nabízenými řešeními problému násilí mezi dětmi a takzvanou dětskou kriminalitou se naskýtá otázka role či významu vnější regulace chování jedince ve společnosti. Jakou roli hraje existence přísných pravidel a hrozba trestu v tom, zda biologicky nedospělý či dospělý jedinec poškodí svého bližního tím, že jej okrade, zabije či usmrtí?

Pokud otázku otočíme, můžeme se ptát: Co nás motivuje k tomu, abychom byli k ostatním lidem ohleduplní, abychom své materiální, citové či fyzické potřeby neuspokojovali za cenu ublížení někomu jinému? Je to hrozba trestu, nebo posloucháme jiné zákony? Výzkumy ukazují, že vedle rodičovských zákazů a naučených vzorců chování nám v ubližování jiným brání schopnost představovat si a vcítit se do jejich duševních stavů. Schopnost dítěte vžívat se do duševního stavu druhého člověka, která se nazývá mentalizace, u dospělých pak RSF – reflektivní funkce self není přítomna od narození. Lidé, kteří si ji v průběhu života neosvojí, představují významné riziko nejen pro sebe, ale i pro společnost.

Jedinec, který není schopen představit si bolest a utrpení jiného člověka, totiž ztrácí významnou vnitřní brzdu, jež mu brání v tom, aby druhého člověka citově či fyzicky zraňoval. Tato schopnost je důležitá z více důvodů. Když nám třeba někdo v afektu vyhrožuje, že nás zabije, bereme tuto výhrůžku jako výraz rozčilení, nikoli jako skutečný záměr, a reagujeme vhodněji než útokem na toho, kdo výhrůžku pronesl. Schopnost vyvolat si představu duševního stavu jiných osob také pomáhá vyhnout se aktivitám, které by negativní emoce a agresivitu jiných osob provokovaly. To vše je příznivé pro rozvoj sociálních vztahů. Dítě schopné mentalizace se svým hněvem – jakož i s hněvem druhého člověka – dokáže pracovat ve fantazii. Živým a neživým objektům, jež mu brání v uspokojování biologických a citových potřeb, se tak může bránit na symbolické, mentální úrovni, namísto toho, aby se jich muselo zbavovat fyzickým napadením a zničením. Emocím domnělého útočníka totiž připisuje symbolický, nikoli katastrofický význam.

Tyto schopnosti jsou pro většinu lidí samozřejmou a přirozenou součástí psychiky, snad s výjimkou nemluvňat a mentálně postižených jedinců. Několik nezávislých vědeckých týmů však došlo k závěru, že schopnost mentalizace není určena geneticky. Získáváme ji až v průběhu vývoje. Již v prvních dnech svého života vykazuje novorozeně schopnost vyjádřit základní emoce: strach, radost, hněv, smutek, odpor či hnus. S nimi se pojíi výrazy obličeje, univerzálně rozpoznávané u všech kultur. Dítě se učí uvažovat o sobě jako o bytosti, jejíž pocity a přání dávají smysl v souvislosti s odpovědí matky na jeho chování. Tento vztah mezi matkou a dítětem funguje od momentu narození.

O čem sní slůně

Citlivá matka dokáže naladit svoje odpovědi tak, aby v příznivém směru ovlivňovala emoční stavy svého dítěte. Souvislost mezi svými pocity a chováním matky si dítě začne uvědomovat přibližně ve druhém půlroce života.Neustálou analýzou vysílaných podnětů a matčiných odpovědí objevuje dítě odraz svých přání a tužeb. V podmínkách bezpečné vazby může dítě volně poznávat obsah matčiny mysli. V optimálních podmínkách už tříleté dítě rozezná, že jeho vnitřní realita nemusí kopírovat realitu vnější. Ví, že když si na něco hraje, je to „jako“, ne „doopravdy“. Mentalizaci můžeme nejlépe sledovat pomocí testů, jakým je i Ellie the elephant (Sloní mládě Ellie). Čtyřletým dětem se vypráví příběh o nezbedné opičce Mickey a slůněti Ellie. Mickey si ráda dělá legraci z ostatních zvířátek, Ellie má zase velmi ráda colu. Proto jí maminka nachystá na stůl plechovku s colou. Opička Mickey však colu z plechovky vylije a nalije do ní mléko. Elie přichází domů, na stole vidí plechovku a s chutí se napije. Když dítě vyslechne příběh, dostane otázky: Jaký má Ellie pocit, když poprvé uvidí plechovku na stole? Proč má takový pocit? Jak se bude Ellie cítit když se napije? V tomto i v dalších testech si významně lépe vedly děti, které sdílely s matkou bezpečnou vazbu.

Překážky citů

Na cestě k bezpečnému sociálnímu fungování a k budování trvalých vztahů čeká na dítě mnoho překážek. Tyto překážky jsou dány kapacitou rodičů i společnosti poskytnout jim možnost růstu v citově a intelektově uspokojivých vztazích. K rozvoji mentalizace nedochází například u dětí vyrůstajících v podmínkách citového zanedbávání či psychického a fyzického týrání. Týrání dítěte vede k jeho stažení se ze světa duševního (abstraktního), do světa fyzického, který funguje podle mechanické (nikoli ideové) kauzality. Příčinou podobného vývoje může být neustálé vystavení bolesti, mentalizace by byla pro týrané dítě zraňující. Pokud by se totiž skutečně vžilo do stavu mysli svého rodiče, mohlo by v ní objevit nenávist, strach nebo lhostejnost vůči sobě. Tyto pocity jsou pro něj natolik ohrožující, že vnímání takových hnutí mysli svého pečovatele soustavně blokuje. Tím v sobě však natrvalo zničí víru v to, že lidem se dá porozumět prostřednictvím vnímání a vyhodnocování jejich duševních procesů.

Překážky rozvoje vcítění však nemusí být vždy ve vnějším světě. Někdy jsou příčiny v dítěti samém. Rizikovým faktorem je například intelektový deficit či vážný stupeň lehké mozkové dysfunkce. Ale i v takovýchto případech se naskýtá otázka, zda je organické vysvětlení jediné, či zda je problém dítěte výsledkem spolupůsobení biologie a nedostatečného zrcadlení depresivním či hraničně organizovaným rodičem. Vysoká plasticita mozku v dětském věku a klinické zkušenosti napovídají, že schopnosti mentalizace může dítě dosáhnout i později než v prvních letech svého života. Jako model rané vazby může sloužit vztah v rámci pychoanalytické terapie dítěte, ale i jiné bezpečné vztahy mezi dítětem a dospělou autoritou. V případě delikventů či malých vrahů se takové vztahy musí zakládat v podmínkách speciálních ústavů. Smyslem těchto zařízení by neměla být jenom ochrana společnosti, ale i možnost vytvořit těmto dětem a dospívajícím podmínky k založení a udržení významných emočních vazeb s citově zralými, odpovědnými a přejícími autoritami.

Zdroj – Petr Pöthe – Psychologie dnes


 


Tip na knihu:

Osho – O dětech – Osho rozpráva o rôznych základných vlastnostiach detí, ako je napríklad hravosť, nevinnosť a prirodzená inteligencia. Odpovedá na rôzne otázky ohľadne tehotenstva, pôrodu, vzťahu medzi rodičmi a deťmi, výchovy, učenia a vzdelávania detí.

Úryvok: V budoucnost bez drog můžeme doufat tehdy, jestliže člověk bude přirozeně meditativní… Je to možné. Když dítě zjistí, že jeho otec medituje, že jeho matka medituje a že každý medituje, začne být zvědavé. Bude chtít také meditovat. V tomto věku je meditace velmi snadná, protože dítě ještě není zkaženo společností a ještě je nevinné. Jestliže bude každý kolem dítěte meditovat a užívat si toho, nemůže zůstat pozadu. Bude s nimi sedět se zavřenýma očima. Nejprve se mu mohou smát, že to není pro děti, ale nechápou, že pro děti je to ještě více možné než pro takzvané dospělé. Stačí atmosféra meditace ve školách a na univerzitách – kamkoli člověk přijde, nachází tuto atmosféru, která podporuje jeho meditativnost. Rád bych zažil to, že na světě nebudou potřebné žádné drogy. Ne však kvůli zákazu, ale kvůli vytvoření něčeho lepšího a opravdového. Drogy budou takto bez jakýchkoli potíží přemoženy. Tyto hloupé vlády však pořád přikládají drogám důležitost a stále ničí mladé na celém světě. Nejvzácnější období života je promarněno v halucinacích. Snažím se, abych přinesl něco významnějšího, než mohou přinést drogy – to je rozhodující okolnost.

Pôvodná cena: 8.20 EUR, Naša cena: 6.56 EUR, Zľava: 20.00 %, Ušetríte: 1.64 EUR


Súvisiace články:


(Prečítané 729 krát, 1 dnes)

Comments are closed.