google27eaa3905ca3fee3.html

Mojí dceři je teď pět a půl let. Když jí byly asi čtyři roky, řekla mi po zhlédnutí nějakého pořadu v televizi na téma smrt (uvedeno doslovně): „Víš, maminko, už jsem jednou byla také mrtvá, ale teď jsem zase tady, a ty jsi byla kdysi mé dítě a já jsem byla tvoje maminka, ale tys byla jiné dítě a já jsem byla jiná maminka.“ V tom okamžiku jsem věděla, že má dcerka je velice duchovní člověk, znovunarozená duše. O rok později, kdy mi má dcera neustále sdělovala nejrůznější duchovní poselství, která si od té doby sepisuji, jsem na jednom ezoterickém veletrhu slyšela poprvé něco o indigových dětech a koupila jsem si knížku na toto téma.

Z knihy jsem se dozvěděla, že mám doma indigové dítě. Někdy je vše opravdu velice náročné, moc pěkné a niterné okamžiky se střídají s problematickými, v nichž se má dcerka chová velice svéhlavě a dominantně a chce poroučet dospělým jako nějaká malá královna. To jí pak musíme vždycky ujasnit, že tak to opravdu nejde. Ve své podstatě mám hodně trpělivosti, avšak občas mne dovede až na hranice mých možností. Cítím ale, že nás spojuje silné pouto důvěry a lásky, a to především od té doby, kdy mi řekla, že si mne vyžádala jako maminku od milosrdného Boha, protože chtěla mít takovou maminku, s níž si bude moci o těchto věcech povídat. Možná jsem také jedním z indigových dětí, protože již od dětství vidím auru lidí, zvířat i rostlin. Naštěstí jsem se o tom mohla bavit se svými rodiči, a mohu tak činit dosud.

Moje dcerka občas říká i mé matce o tom, co vnímá, vypráví jí například o zemřelých lidech a o zvířatech (o obou jejích prababičkách a o našem psovi) a jiných bytostech jemnějšího složení, které vidí. Myslím si, že se toho od ní mohu hodně naučit, i když je to ještě dítě. Domnívám se, že na mne čeká složitý úkol, a to pokusit se udržovat znovu a znovu v našem vztahu morálku. Jednat s ní tedy na jednu stranu jako s normálním dítětem, a nechat ji tak růst, a na druhé straně dávat pozor na to, aby nezapomněla své schopnosti a dokázala najít svou životní úlohu.

Moje dcerka si povídá s rostlinami, se zvířaty i s kameny. Má veliký soucit s ostatními. Za svým stanoviskem si stojí velice umíněně a houževnatě. Vůbec jí nevadí, když je někdy sama, chce mnohé i samostatně dělat a je citlivá. Na jednu stranu se ji snažím motivovat a chválím ji za vše, co zvládne, a jsem pyšná na to, že mnohé zvládne již bez cizí pomoci. Ale někdy jsem také trochu smutná z toho, když vidím, jak se stále více osamostatňuje a že v mnoha věcech již ode mne nepotřebuje vůbec žádnou pomoc. Myslím si, že podobně se cítí většina matek. Nejvíce na ni platí, když ji potrestám zákazem televize, sladkostí, počítače nebo domácím vězením. Kromě toho jsme si stanovily několik pevných pravidel, jež musí dodržovat.

Čas od času se ale dohodneme na nějakém kompromisu, který tyto zákony zjemní. Většinou také pomůže, když jí člověk podrobně vysvětlí, proč by měla něco udělat. Pak to udělá často dobrovolně, a dokonce mi řekne, že mám pravdu. Moje dcerka není hyperaktivní, nýbrž velice čilá, zvědavá, aktivní a umí se velice dobře soustředit, tedy za předpokladu, že ji daná činnost baví. Jinak dokáže být také roztěkaná, a to pak dlouho u jedné věci nevydrží. Jak již bylo řečeno, je také dosti citlivá a vnímá i jemnější roviny. Její citlivosti si všímám tak, že jí naslouchám, odpovídám na otázky a věřím jí to, co říká.

Když mi vypráví o tom, že je dítětem vzpomínek, hvězdným dítětem nebo dítětem srdce či duhy, pak jí vysvětluji, že existuje spousta dalších dětí, které jsou právě takové jako ona. Myslím si, že se všichni můžeme od těchto dětí něčemu přiučit, když na to ovšem budeme připraveni, budeme si důvěřovat, nebudeme se bát odhalit i naše slabiny i pocity a nebudeme-li s těmito dětmi jednat spatra, ale vždy s notnou dávkou respektu.

Pro svou dceru si přeji, aby nalezla své životní poslání a to správné zaměstnání. Aby se dokázala postavit všem protivenstvím, se kterými se v životě setká, a aby byla dostatečně silná na to prosadit si to, o čem je přesvědčena, že je správné. Aby měla dobré kamarády a udržela si takové, kteří ji budou brát takovou, jaká je. Aby nikdy neztratila své duchovní schopnosti, i když je třeba bude nucena na nějaký čas úplně potlačit. Aby vždy měla co jíst, aby měla vždy střechu nad hlavou a aby měla kde složit hlavu. Aby měla vždy tolik peněz, aby si mohla dobře žít. Aby si našla toho pravého muže a abychom my, tedy můj muž a já, zůstali se svou dcerou vždy v kontaktu, ať už její životní dráha bude vypadat jakkoliv, a aby mne vždy brala jako svou dobrou kamarádku. Aby měla dlouhý a šťastný život a aby se naplnila její životní přání.

Mám ráda způsob, jímž indigové děti soucítí s ostatními, jejich vysoké sebevědomí a jejich silnou vůli a smysl pro spravedlnost. Samy vědí nejlépe, kým jsou, a nepodřídí se, pokud tomu samy nechtějí. Jsou jiné než ostatní děti, nemají totiž převeliký respekt před lidmi, naopak říkají zcela otevřeně a upřímně svůj názor. Co se týče školy, pak máme v plánu poslat naši dceru na nějakou školu typu .

V., dcera 5,5 let, Německo

Článek je úryvek z knihy:

Carolina Hehenkamp – Indigové děti otvírají svou duši – Táto kniha vznikla na základe internetového výskumu fenoménu indigových detí v roku 1999. Dostávajú sa tu k slovu samotné indigové deti. Úprimné výpovede chcú hlavne podporiť a povzbudiť druhých, ktorí môžu mať problémy či rôzne ťažkosti buď sami so sebou, alebo so svojimi deťmi. Na konci knihy nájdete dotazník pre deti aj rodičov.

Pôvodná cena: 9.60 EUR Naša cena: 7.68 EUR Zľava: 20.00 % Ušetríte: 1.92 EUR



Súvisiace články:


 

(Prečítané 6 988 krát, 1 dnes)

Comments are closed.