Nový typ dítěte

Osho

Jestliže se podíváte do tváře dětí, když se narodily a právě vyšly ze samotného zdroje života, uvidíte něco, co nemůže být pojmenováno – je to nepopsatelné a nedefinovatelné. Dítě je plné života. Nemůžete přesně popsat jeho živost, ale je tam a můžete ji vnímat. Je to tak výrazné, že ať jste jakkoli nevšímaví, nemůžete tomu nevěnovat pozornost. Dítě je plné života a můžete tento neobvyklý stav vnímat.

Tato vůně velmi pomalu mizí. Jestliže dítěte bude – naneštěstí – úspěšné, bude celebritou – prezidentem, ministerským předsedou či papežem – potom totéž dítě smrdí. Narodilo se s nesmírnou vůní, nezměřitelné, nepopsatelné a nedefinovatelné. Když se podíváte do očí dítěte, nemůžete hlouběji nic nalézt. Oči dítěte jsou bezednou hlubinou, jež nikde nekončí. Naneštěstí ji společnost zničí a brzy budou oči dítěte pouze plytké; tato obrovská hloubka zanedlouho kvůli vrstvám podmiňování zmizí. Byla to jeho pravá tvář. Dítě nemá žádné myšlenky. O čem může přemýšlet? K přemýšlení potřebuje minulost, k přemýšlení potřebuje problémy. Nemá žádnou minulost, má pouze budoucnost. Ještě nemá žádné problémy, je bez problémů. Nemůže přemýšlet. O čem by mohlo přemýšlet? Dítě je vědomé, ale bez myšlenek. Toto je pravá tvář dítěte. Kdysi to byla také vaše tvář, a ačkoli jste ji zapomněli, je stále uvnitř vás, čeká, až bude jednou znovuobjevena. Říkám znovuobjevena, protože jste ji ve svých minulých životech již mnohokrát objevili, ale stále znovu ji zapomínáte. Možná jste dokonce v tomto životě zažili okamžiky, kdy jste se dostali velmi blízko k jejímu poznání, k jejímu uvědomění si a k tomu, abyste ji projevili. Svět vás však příliš ovlivňuje a jeho sevření je silné – je zde tisíc a jeden směr, kterými vás vleče. Vleče vás tolika směry, že se rozpadáte.

Je zázrak, že se lidé stále dokážou udržet pohromadě. Jejich jedna ruka míří k severu, druhá ruka k jihu, jejich hlava musí být nasměrována k nebi; všechny jejich části se rozlétnou po celém světě. Je to rozhodně zázrak, jak se stále udržíte dohromady. Možná je tlak ze všech stran příliš silný, takže se vám ruce, nohy a hlava nemohou rozlétnout. Jste odevšad tlačeni. I kdybyste se náhodou setkali se svou pravou tváří, nebudete schopni ji rozpoznat, bude to pro vás neznámý člověk. Možná ji jednou za čas pouze náhodou potkáváte, ale neřeknete dokonce ani „Ahoj!“ Je to neznámý člověk a možná hluboko uvnitř cítíte nějaký strach, který se objevuje vždy, když se setkáte s neznámým člověkem.

Ptáte se mě, jak můžeme zachovat pravou tvář svých dětí. Není třeba udělat něco okamžitě. Cokoli je uděláno okamžitě, bude působit rušivě. Musíte se naučit umění nezasahovat. Je to velmi obtížné. Neexistuje něco, co musíte udělat, abyste zachránili a uchovali pravou tvář dítěte. Vše, co uděláte, jeho pravou tvář naruší. Musíte se naučit umění nezasahovat; musíte se naučit nepřijít hned k dítěti a jít mu z cesty. Musíte být velmi odvážní, protože je nebezpečné nechat dítě samo. Po tisíce let nám bylo tvrzeno, že jestliže je dítě ponecháno samo, bude divoké. Je to naprostý nesmysl. Sedím před vámi – myslíte si, že jsem divoch? Žil jsem tak, že mí rodiče nezasahovali do mého života. Ano, způsobilo jim to mnoho problémů a způsobí to také vám mnoho potíží, ale stojí to za to. Pravá tvář dítěte je tak cenná, že jakékoli potíže za to stojí. Je tak drahocenná, že cokoli za ni musíte zaplatit, je stále levné; získáváte ji zadarmo. Budete se radovat, až jednoho dne naleznete své dítě s neporušenou pravou tváří, s toutéž krásou, kterou si přineslo na svět, s toutéž nevinností, tímtéž jasem, toutéž radostí, toutéž spokojeností a tímtéž vědomím… Co více můžete chtít? Nemůžete dítěti nic dát, můžete mu pouze vzít. Jestliže skutečně chcete dítěti dát dar, je možný pouze jediný dar: nevměšujte se. Riskujte a dovolte dítěti zkoumat neznámé a vstoupit do nezmapovaných míst. Je to obtížné, protože rodiče ovládne veliký strach. Kdo ví, co se dítěti přihodí? Ze strachu začnou dítě formovat do určitého životního vzorce a směřovat ho určitou cestou a k určitému cíli, ale nevědí, že kvůli svému strachu dítě trýzní. Nikdy nebude šťastné a nikdy vám nebude vděčné; vždy bude vůči vám pociťovat nevraživost.

Sigmund Freud tento problém pochopil skvěle. Říká: „Každá kultura respektuje otce. Na Zemi neexistuje ani nikdy neexistovala žádná kultura, jež by nepředložila a nepropagovala myšlenku, že otec musí být respektován.“ Sigmund Freud říká: „Tento respekt k otci se objevil proto, že někdy v prehistorické době musely děti zabít otce pouze proto, aby se zachránily před zmrzačením.“ Je to podivný názor, ale velmi mnoho napovídající. Tvrdí, že respekt otci vychází z pocitu viny a tato vina je pociťována po tisíce let. Někde… Není to historický fakt, ale je to smyšlený mýtus, že mladí lidé musí zabít svého otce a potom se kát – byl jejich otcem, ale nutil je jít směrem, kde nebyli šťastní. Zabili ho, ale potom toho litovali. Potom ze strachu začali uctívat duše předků, otců a praotců, protože jejich duchové se mohli mstít. Pak velmi z toho pomalu vzniklo společenské pravidlo chovat se uctivě ke starším. Ale proč? Chtěl bych, abyste byli k dětem uctiví. Děti si zaslouží všechen respekt, který jim dokážete dát, protože jsou tak plné života, tak nevinné a tak zbožné. Je čas je respektovat a nenutit je respektovat všelijak zkažené lidi – vychytralé, nečestné a plné pitomostí – pouze proto, že jsou staří. Chtěl bych, abyste celou tuto situaci změnili: respektujte děti, protože jsou blíže ke zdroji; vy jste daleko. Jsou stále autentické, ale vy jste již pouze kopie. Chápete, co to může způsobit, jestliže budete respektovat děti? Pomocí lásky a respektu je můžete zachránit před tím, aby šly špatným směrem – ne ze strachu, ale díky svému respektu a lásce.

Nedokázal jsem lhát svému dědečkovi, protože mě tolik respektoval. Když byla proti mně celá rodina, mohl jsem se spolehnout alespoň na tohoto starého muže. Nezatěžoval se důkazy, které byly proti mně, a řekl: „Nezajímám se o to, co udělal. Jestliže to udělal, musí to být v pořádku. Znám ho, nedokáže ublížit.“ Když stál za mnou, musela celá rodina samozřejmě ustoupit. Pověděl jsem mu vše a on řekl: „Není třeba se kvůli tomu trápit. Udělej, cokoli považuješ za správné, protože kdo jiný o tom může rozhodnout? Ve tvé situaci a na tvém místě můžeš rozhodnout pouze ty. Udělej, cokoli považuješ za správné, a nikdy nezapomínej, že jsem zde, abych tě podpořil, protože tě nejen miluji, ale také respektuji.“ Jeho respekt ke mně byl největším pokladem, který jsem mohl dostat. Když umíral, byl jsem sto třicet kilometrů daleko. Informovali mě, že bych měl okamžitě přijet, protože není moc času. Rychle jsem přijel; byl jsem tam během dvou hodin. Jako by čekal pouze na mě. Otevřel oči a řekl: „Snažím se dál dýchat, abys ke mně mohl dorazit. Chtěl jsem ti říci pouze jedinou věc: nyní zde nebudu, abych ti pomáhal, a ty budeš potřebovat pomoc. Nezapomínej však, že ať budeš kdekoli, má láska a můj respekt zůstanou s tebou. Nikoho se neboj, neboj se světa.“ Toto byla jeho poslední slova:¨ „Neboj se světa.“

Respektujte děti a pomožte jim, aby se nebály. Jestliže jste však sami plni strachu, jak jim pak můžete pomoci, aby se nebály? Nenuťte je, aby vás respektovaly, protože jste jejich otec nebo jejich maminka, to či ono. Změňte tento přístup a uvidíte, jakou změnu dokáže vyvolat respekt k dětem. Jestliže je respektujete, budou vám pozorněji naslouchat. Budou se snažit důkladněji pochopit vás a váš způsob myšlení. Musí. Nijak jim nic nevnucujte; a tak jestliže skrze toto porozumění budou mít pocit, že máte pravdu, budou vás následovat a neztratí svou pravou tvář. Pravá tvář není ztracena tím, že dítě jde po určité cestě. Je ztracena dětmi, které jsou k něčemu nuceny proti své vůli. Láska a respekt jim mohou pomáhat, aby lépe porozuměly světu; mohou jim pomoci, aby byly bdělejší, vědomější a pozornější. Život je drahocenný a je to dar existence, a proto bychom ho neměli promarnit. V okamžiku smrti bychom měli být schopni říci, že opouštíme svět lepší, krásnější a půvabnější. To je však možné pouze tehdy, jestliže tento svět opouštíme se svou pravou tváří, se stejnou tváří, s níž jsme do něj přišli. Podle mě můžete udělat se svými dětmi pouze jediné, a to sdílet s nimi svůj vlastní život. Řekněte jim, že jste byli svými rodiči podmiňováni a že jste žili uvnitř určitých hranic a podle určitých vzorů. Kvůli těmto omezením a vzorům jste zcela propásli život a nechcete zničit život svého dítěte. Chcete, aby bylo naprosto svobodné – osvobozené od vás, protože pro ně představujete minulost. V otci i v matce musí být odvaha a nesmírná láska, aby řekli dětem: „Musíš se od nás osvobodit. Neposlouchej nás – spoléhej se na vlastní inteligenci. I když sejdeš z cesty, je to mnohem lepší než zůstat otrokem a vždy vše dělat správně. Je lepší sám chybovat a učit se z chyb než následovat někoho jiného a chyby nedělat. Potom se totiž nikdy nenaučíš nic jiného než následování – a to je jed, čistý jed.“ Je to velmi snadné, jestliže milujete.

Neptáte se „jak“, protože „jak“ znamená, že se ptáte na metodu, metodiku a techniku – ale láska není technika. Milujte své děti, radujte se z jejich svobody, dovolte jim chybovat a pomožte jim, aby pochopily, kde udělaly chybu. Řekněte jim: „Chybovat není špatné – dělat chyby je způsob, jak se více naučit. Nedělejte však stejnou chybu opakovaně, protože to z vás dělá hlupáky.“ Toto budete muset pochopit během života se svými dětmi a poskytnout jim všemožnou svobodu i v malých věcech. Například v mém dětství… Po staletí byly děti učeny: „Jdi brzo do postele a ráno brzy vstaň. Díky tomu zmoudříš.“ Řekl jsem otci: „Připadá mi to divné: i když nejsem ospalý, nutíš mě jít spát brzy večer.“ V džinistických domech je večer skutečně brzy, protože večeře je v pět, nanejvýš v šest, a potom tam není co dělat, a proto by děti měly jít spát. Řekl jsem mu: „Když má energie není připravena jít spát, nutíš mě jít spát. Když jsem ráno ospalý, taháš mě z postele. Připadá mi to divný způsob, jak zmoudřet! Nevidím souvislost – jak zmoudřím tím, že budou spát, když se necítím ospalý? Hodiny ležím v posteli, ve tmě…. Tento čas by mohl být nějakým způsobem využitý a mohl by být kreativní, ale ty mě nutíš spát. Spánek však není něco, co můžeš ovlivnit. Nemůžeš pouze zavřít oči a usnout. Spánek přichází, když chce sám přijít, a neřídí se tvým nebo mým příkazem, a tak hodiny plýtvám svým časem. Pak mě ráno, když jsem skutečně ospalý, nutíš vstát – časně ráno v pět hodin – a taháš mě na ranní procházku k lesu. Jsem ospalý a ty mě taháš ven. Nechápu, jak díky tomu všemu zmoudřím. Vysvětli mi to prosím! Kolik lidí zmoudřelo pomocí tohoto postupu? Stačí mi ukázat několik moudrých lidí – nikoho kolem nevidím. Řekl jsem to dědečkovi a on řekl, že je to vše nesmysl. Celá rodina ví, že tento starý muž je jediný upřímný člověk. Nestará se o to, co říkají ostatní, a řekl mi, že to všechno je nesmysl: ‚Moudrost nepřijde proto, že člověk chodí brzy spát. Chodím spát brzy celý život – sedmdesát let – ale moudrost ještě nepřišla a nemyslím si, že přijde! Nyní je čas na to, aby přišla smrt, ne moudrost. Nenech se tedy těmito názory zmást.‘“ Řekl jsem otci: „Přemýšlel jsem o tom a buď prosím upřímný a spravedlivý. Dej mi svobodu, abych mohl jít spát, když budu cítit, že přichází spánek, a vstávat, když budu cítit, že je čas a spánek již odešel.“ Jeden den o tom přemýšlel a další den řekl: „Dobře, asi máš pravdu. Dělej to podle sebe. Raději poslouchej své tělo, než bys poslouchal mě.“

Základním pravidlem by mělo být, že bychom dětem měli pomoci poslouchat jejich těla a jejich vlastní potřeby. Základem jednání rodičů je hlídat, aby dítě „nespadlo do stoky“. Snažit se ukáznit děti je negativní. Nezapomínejte na slovo „negativní.“ Nesnažte se o žádné pozitivní programování, ale pouze o negativní střežení – protože děti jsou děti a mohou se dostat do něčeho, co jim uškodí nebo je zraní. Potom jim však nepřikazujte, aby tam nešly, ale vysvětlete jim situaci. Není to okamžik, kdy by měly být poslušné; stále jim umožněte si vybírá. Pouze celou situaci vysvětlete.

Děti jsou velmi vnímavé, a jestliže je respektujete, jsou ochotné si vás vyslechnout a porozumět vám; potom je nechejte, ať se na základě tohoto porozumění rozhodnou samy. Je to záležitost pouze několika počátečních roků; brzy se inteligence dětí ustálí a vaše ochrana pak vůbec nebude potřebná. Brzy budou schopny postupovat samy. Dokážu pochopit strach rodičů, že děti mohou jít směrem, který se jim nelíbí – ale to je jejich problém. Vaše děti se nenarodily proto, aby jednaly podle toho, co se vám líbí, a co ne. Musí žít svůj život a vy byste se měli radovat, že svůj život žijí – ať je jakýkoli. Kdykoli jednáte podle svých možností, jste nejlepší. Kdykoli se neřídíte svým potenciálem, jste průměrní. Celá společnost se skládá z průměrných lidí z tohoto prostého důvodu, že nikdo není tím, k čemu byl předurčen – je něčím jiným. Cokoli udělá, nemůže být nejlepší a nemůže se cítit naplněný a radovat se. Působení rodičů je velmi delikátní a drahocenné, protože na něm závisí celý život dítěte. Nedávejte mu žádný pozitivní program. Pomožte mu všemi možnými způsoby, které jsou potřebné.

Například já jsem lezl po stromech. Je několik stromů, po nichž se leze bezpečně, protože jejich větve i kmen jsou silné. Můžete se dostat dokonce až na samotný vrchol, a přesto se nemusíte bát, že se větev zlomí. Existuje však několik stromů, jejichž větve nejsou příliš pevné. Lezl jsem na stromy, abych získal manga a plody hřebíčkovce šabrejového – což je skvělé indické ovoce. Má rodina si dělala velké starosti a vždy posílala někoho, aby mi v tom zabránil. Řekl jsem otci: „Spíše, než abys mi v tom bránil, vysvětli mi prosím, které stromy jsou nebezpečné, abych se jim mohl vyhnout, a které jsou bezpečné, abych na ně mohl lézt. Ale když se mi budeš snažit zabránit lézt po stromech, je tu nebezpečí, že můžu vylézt na nevhodný strom. Odpovědnost pak bude na tobě. Nepřestanu lézt, miluji to.“ Jeden ze skutečně nejkrásnějších zážitků je být na vrcholu stromu ve větru a blízko slunci, kdy celý strom tančí – je to velmi podnětný zážitek. Řekl jsem: „Nehodlám s tím přestat. Tvá úloha je přesně mi říci, na které stromy bych neměl lézt, protože bych z nich mohl spadnout, něco si zlomit nebo se zranit. Ale nedávej mi nic neříkající příkaz: ‚Přestaň lézt po stromech.‘ To nehodlám udělat.“

Otec tedy se mnou prošel město, aby mi ukázal, které stromy jsou nebezpečné. Potom jsem se zeptal druhou otázku: „Znáš ve městě nějakého člověka, jenž umí dobře lézt po stromech, a který mě naučí lézt dokonce i na nebezpečné stromy?“ Řekl: „To už je příliš! To už zacházíš příliš daleko! Řekl jsi mi, pochopil jsem to….“ Řekl jsem: „Budu se tím řídit, protože jsem to sám nabídl. Ale stromy, o nichž tvrdíš, že jsou nebezpečné, jsou neodolatelné, protože jsou to hřebíčkovce, na nichž roste skutečně velmi chutné ovoce. Když bude zralé, nebudu možná schopen odolat pokušení. Jsi můj otec, je to tvá povinnost… Musíš znát někoho, kdo mi může pomoci.“ Řekl: „Kdybych věděl, že být otcem bude tak obtížné, nikdy bych se otcem nestal – alespoň ne tvým! Ano, znám jednoho člověka.“ Zavedl mě k jednomu starému muži, který byl výjimečný lezec, byl v tom nejlepší. Byl to dřevorubec, jenž byl tak starý, že byste nevěřili, že kácel stromy. Věnoval se pouze mimořádným zakázkám, které nikdo jiný nedokázal udělat… Velkým stromům, jež ohrožovaly domy, odřezával větve. Byl to skutečný odborník a prováděl to bez poškození kořenů stromů nebo domů. Nejprve přivázal provazem větve k jiným větvím. Potom tyto větve uřezal a pak provazy odtáhl větve od domu a nechal ty uřezané spadnout na zem. Byl tak starý! Kdykoli se však objevila nějaká podobná práce, již žádný jiný dřevorubec nebyl ochotný udělat, udělal to. A tak mu můj otec řekl: „Naučte ho něco o stromech, které jsou nebezpečné a které se mohou zlomit.“ Větve se mohou zlomit… a já jsem již dvakrát třikrát spadl – stále mi jsou stopy po tom vidět na nohou. Tento stařec se na mě podíval a řekl: „Nikdo nikdy nepřišel s takovou prosbou, a zvláště ne otec, jenž by přivedl chlapce…! Je to nebezpečné, ale jestliže to miluješ, budu tě rád učit.“ Učil mě, jak zvládnout lézt po stromech, které jsou nebezpečné. Ukázal mi všechny druhy strategií, jak se chránit: „Jestliže chceš vylézt vysoko na strom a nechceš spadnout na zem, potom se nejprve přivaž provazem k místu, kde je strom dostatečně silný, a potom vylez nahoru. Pokud spadneš, budeš viset na provaze, ale nespadneš na zem.“ Skutečně mi to pomohlo a od té doby jsem nespadl!

Úloha otce nebo matky je významná, protože přivádějí na svět nového návštěvníka, který nic neví, ale přináší v sobě jistý potenciál. Pokud se potenciál dítěte nerozvíjí, je nešťastné. Žádní rodiče nejsou rádi, když jsou jejich děti nešťastné; chtějí, aby byly šťastné. Spočívá to pouze v tom, že jejich způsob myšlení je nesprávný. Domnívají se, že jestliže z dětí bude doktor, profesor, inženýr nebo vědec, potom budou šťastné. Nevědí, že mohou být šťastné pouze tehdy, jestliže budou tím, čím mají být. Mohou být pouze semínkem, které nosí uvnitř sebe. Pomožte jim proto všemi možnými způsoby, aby měly svobodu a příležitosti. Když se dítě obvykle na něco zeptá matky, ta bez toho, že by vyslechla, na co se dítě ptá, řekne ne. Ne je autoritativní slovo a ano není autoritativní, a proto ani otec, ani matka, ani někdo jiný, kdo je autoritou, nechtějí říkat ano – i na jakoukoli běžnou věc. Dítě si chce hrát venku: „Ne!“ Dítě chce jít ven, když prší, a chce tančit v dešti: „Ne! Nachladíš se!“ Nachlazení není rakovina, ale dítě, jemuž je zabráněno tančit v dešti, nikdy nebude znovu schopné tančit, protože propáslo něco významného a skutečně překrásného. Nachlazení by za to stálo – neznamená to, že se nevyhnutelně musí nachladit. Čím více ho ve skutečnosti ochraňujete, tím více bude zranitelné. Čím více mu dovolíte, tím bude odolnější. Rodiče se musí naučit říkat ano. V devadesáti devíti procentech případů, kdy obvykle řeknou ne, je to pouze proto, aby ukázali svou moc. Každý nebude prezident státu a nemůže mít moc nad miliony lidí. Každý však může být manželem a může mít moc nad svou manželkou; každá manželka může být matkou a může mít moc nad dítětem; každé dítě může mít medvídka a mít moc nad medvídkem… Kopat ho z jednoho rohu do druhého, dávat mu facky, které ve skutečnosti chce dát matce nebo otci. Chudák medvídek nemá nikoho, kdo by mu byl podřízen. Žijeme v autoritářské společnosti. Tvrdím, že jestliže děti budou mít svobodu, uslyší ano a vzácně ne. Autoritářská společnost zmizí a budeme mít lidštější společnost. Není to tedy pouze záležitost dětí. Tyto děti budou tvořit společnost zítřka: dítě je otcem člověka.

—

Text je úryvek z knihy – OSHO – O dětech + Úryvek z knihy ZDE

Osho – O dětech – Osho rozpráva o rôznych základných vlastnostiach detí, ako je napríklad hravosť, nevinnosť a prirodzená inteligencia. Odpovedá na rôzne otázky ohľadne tehotenstva, pôrodu, vzťahu medzi rodičmi a deťmi, výchovy, učenia a vzdelávania detí.

Pôvodná cena: 8.20 EUR, Naša cena: 6.56 EUR

Zľava: 20.00 %, Ušetríte: 1.64 EUR

Súvisiace články:

•  – Kde se v dětech bere zločin?

•  – Ako sa deti učia najlepšie? Ak ich prestaneme rozdeľovať do skupín podľa veku

•  – Ako vychovať inteligentné dieťa?

•  – Rozvíření sexuálních energií dítěte

•  – Deti a spoločnosť

•  – Jak se mohou teenageři sblížit se svými rodiči?

•  – Prvních sedm let v životě člověka

•  – Porodit dítě je největší orgasmus