Mnohdy si to neuvědomují rodiče, ani děti, co se děje a proč se cítí tak, jak se cítí. Co dělat? Utéct? Zůstat? Řešit? Neřešit? Nechat být? Atmosféra boje je velice nepříjemná, nepohodlná až bolestivá. Krev bojuje proti své krvi.

Na jedné straně je to rodová krev kolující v žilách rodiny a spojující tak její členy jedinečným způsobem. Na straně druhé je tady válka vzorců a snaha ujednat pořádek, aby byl klid a vše fungovalo, jak má. Cit bojuje s rozumem. Když emoce odeznějí, je to zúčastněným líto.

Co se vlastně děje? Vnitřní dítě rodiče je zraněné a bojuje o své území, o pozornost, o uznání, o lásku a respekt od někoho, na kom mu záleží.

Dítěti vždy záleží na tom, koho miluje.
A tak když rodič miluje své dítě, tak se paradoxně toto dítě stává jeho třídním nepřítelem na území vzorců a zranění. Ne, nerozlišujeme v této situaci, kdo je dospělý a kdo ne. Kdo by měl mít rozum a kdo ho ještě nemusí mít. V situaci, kdy se probudí zranění, toto rozlišení nepomůže. Zranění se vždy týká vnitřního dítěte a to vystupuje napovrch a jedná. Rodič je zachvácen vztekem svého vnitřního dítěte a dítě je zachváceno vlastním vztekem. Máme tady boj dětí. Není nikdo, kdo by měl láskyplnou náruč pro oba, aby jim poskytnul objetí, utěšení a potvrdil právo na vlastní pravdu. Tento pohled bývá zoufalý, ale častý. Rodiče bojují se svými dětmi nevědomky. Neví, co se v nich děje, jenom cítí silnou emoci, kterou neumí zpracovat, ovládat ani jinam nasměrovat v daném okamžiku.

Vnitřní dítě rodiče je reálná část jeho světa.
To, že je člověk dospělý, neznamená, že nemá vnitřní dítě. Tato část naší osobnosti je stále přítomná a cítí, vnímá a hraje si. Vidí svět očima dítěte a plazího mozku. Tvary, barvy, zvuky, doteky, chutě, pohyb, záhady, dobrodružství, pocity, vitalita, touha, vášeň, sexualita, tvořivost, to všechno je spojené s vnitřním dítětem. A rovněž citová zranění a traumata. Dítě v nás nese vzpomínky na okolnosti, které ranily, zastavily proud energie, pohyb vpřed nebo vyjádření sebe sama. Dítě ale trauma nezpracuje, není na to vybaveno. Když se následně situace a vzpomínka nepročistí, nevyjasní a nedojde k úlevě a vyjasnění, smíření, omluvě a láskyplné rovnováze, zůstane bolest až trauma na bedrech vnitřního dítěte.

Vnitřní dítě unese mnoho, ale to závaží není ku prospěchu života. Následný život je bez radosti, spontaneity a pokulhává i tvořivost. Když je vnitřní dítě zavaleno příliš, stáhne se nebo ustrne v zamrznutí. Nekomunikuje a to se v životě dospělého člověka projevuje jako nedostatek procítění, citu, tzv. nedocítění situace. Kontakt s druhými je pak náročný a nenaplňující. Člověka se situace dotýkají až příliš osobně a dá mu práci, aby se z těch nepříjemných vjemů vymotal. Dítě přináší do života rodiče neustálé výzvy, které se ho dotýkají až na kost. Všechno, co nebylo zpracováno, se valí ven. Je to skutečná práce zvládnout sebe a zároveň být i rodičem.

Sklon k unikání z konfrontací a nelibost v citových záležitostech.
Když je takto „postižený“ rodič konfrontován se svým dítětem, které se projevuje svobodně, děje se oživování zamrzlého dítěte v rodiči. Toto odmrzání ale bolí a nemusí být vždy příjemné. Konání, požadavky a citové prožívání dítěte je v určité fázi na rodiče příliš. Necítí se komfortně a má tendenci dítě usměrňovat, napomínat, dávat mu pokyny, rady, nebo jím přímo fyzicky nebo citově manipulovat. Pokud je dítě už větší a dobře argumentuje, tak se schyluje k hádce, až roztržce. Vzájemně si šahají na bolestivá místa a ani jeden to nemůže přiznat, protože energetické pole mezi nimi není nastaveno na přijímání slabostí a citlivých témat. Oba si hájí svoji pravdu, svůj nápad, řešení, svůj úhel pohledu. V atmosféře absentuje pochopení, laskavost a hlavně moudrost. V této situaci je patrné napětí a nepříjemné dusno ze kterého chtějí oba uniknout. Dítě si přeje být už z domu pryč… Rodič si přeje totéž, nebo si vynucuje úctu, respekt a snaží se situaci nějak urovnat, což většinou sklouzne k citovému vydírání. Dítě zůstává, ale ne proto, že by samo chtělo, ale proto že je mu rodiče líto a cítí vinu.

Citové vydírání rodiče je manipulativní cesta k tomu, jak od dítěte dostat víc než je ochotno dát.
Když si rodič nevybudoval s dítětem citový vztah v každé fázi jeho růstu a vývoje, bude jejich vztah pokulhávat. Orientovat se ve spleti vzorců, otisků, zájmů a priorit není zrovna lehký úkol. V rodině má každý svoje místo, které mu rodina „předepisuje“. Aby v tomto seskupení mohl setrvávat, vyžaduje po něm rodina na energetické rovině setrvávat na tomto místě, v této roli. Ne vždy je toto místo nebo role přínosné pro člověka a prací na sobě se z tohoto místa pohne, osvobodí se. Tím se pohne i celé energetické pole rodiny. Daný posun může mít na vztahové rovině různé podoby.

Svoboda na osobní rovině znamená dovolit si být šťastnější, než vám dovolili být v rodině.
Zažívat více radosti, než vám povolili jako dítěti. Dávat si více lásky, než vám v dětství zrcadlili. Přijímat sama sebe i tam, kde jste byli v rodinném poli nepřijati. Tvořit odvážněji, než vám dovolovali. Volit si i myšlenky mimo rámec rodinného vzorce…

Rodiče se mě často ptají na to, jak můžou pomoct svému dítěti, které vykazuje určité chování. Moje odpověď bývá povětšinou stejná – zapracujte na sobě, tím se změní rodinné pole a dítě se mu přizpůsobí. Zmizí i příznaky, které řešíte. Jestli vám dává dítě zabrat, dejte zabrat sobě ještě víc a vyřešte to. Pokud rodič čekal na řešení svých problémů až do doby, kdy mu to palčivě zrcadlí dítě, tak si nemůže stěžovat. Dítě za to nemůže. To, co je teď problém velký, se projevovalo mnohem dříve v jemnější podobě, ale nebralo se to na zřetel. Jinými slovy, když čekáte na velké impulzy k tomu, aby jste udělali krok, tak ony přijdou. Pokud dáváte váhu i jemným impulzům pro změnu, tak vaše cesta bude pokojnější, aspoň v určitých fázích 🙂

Když pro člověka utrpení svého vnitřního dítěte není dostatečný motiv k práci na sobě, přijde toto utrpení z vnějšího světa v takové formě, kterou už bude muset řešit.
Tato podoba vnějšího světa se může zhmotnit i skrze fyzického potomka. To, co jste neřešili u sebe do teď, dál už nemůžete přehlížet, protože tím trpí např. vaše fyzické dítě a vy s ním. Říkávám v těchto momentech uvědomění: „Když vám impulzy vašeho vnitřní dítěte nestačili k posunu, tak vám impulz přineslo fyzické dítě.“ Nikdy není pozdě k posunu. Záleží na intenzitě a stupni jemnosti a něhy, s jakou k sobě přistupujeme. Důležité je uvědomit si a přijmout svoji zodpovědnost za tvorbu rodinné atmosféry skrz své vyzařování, konání, limbické otisky.

První reakcí rodiče, když zjistí, co se děje, je většinou pocit viny a touha všechno napravit a nejlíp hned:). Pocit viny není ten nejlepší motivační článek na cestě. Zbavit se starého limbického zápisu, který toto všechno způsobil a honem si zapsat nový a nejlépe za dvě hodiny a se slevou :). Tento přístup, který teď s nadsázkou popisuju, se projevuje často a není to až taková nadsázka. Vládne mu limbický otisk viny a panika z důsledků a následků svých činů… V těchto momentech rodiče hluboce zharmonizuju a uvedu do jejich středu, aby se uklidnili a viděli situaci z pohledu celistvé bytosti. Aby opustili princip boje sami se sebou nebo se svojí částí, kterou považují za problematickou. Nebo boj se svými limbickými otisky:).

Práce s limbickými otisky není hon na nepřítele, kterého je potřeba zničit.
Schopnost vnímat sebe jako tvůrce nebo jako oběť, která něco musí, je veliký energetický rozdíl. Tento rozdíl se zrcadlí v jednání, chování a situacích provázejících člověka. Prvním a základním bodem v mé práci s limbickým otiskem je přechod z pozice řízené jednotky do pozice jednotky, která řídí svůj život. Tento posun obsahuje přepis limbických otisků na mnoha úrovních.

Způsob, jak komunikujete, jaká slova volíte, tón hlasu, co všechno dokážete ocenit, jak moc dokážete důvěřovat svému dítěti – to všechno odráží váš limbický otisk.
Jako rodič vytváříte rodinné pole, které bude vaše dítě chtě nechtě opakovat skrze svůj limbický otisk. Přesně tak, jak vy opakujete ten svůj, včetně složek, které nemáte v oblibě. Pokud se s limbickým otiskem nepracuje, tak jeho pokračování a předávání plyne dál. Jeho síla je veliká a nedoporučuju ji podceňovat. Na rodinných vzorcích a otiscích je důležité jediné, a to, kdo je začne měnit, pracovat na sobě, měnit sebe a tím celé rodinné pole. Na určitou dobu může být tento člověk vyděděncem ve vlastním „klanu“, dokud (ne)dojde ke změně energií a pole se upraví tak, aby ho mohlo přijmout. Někdy tato změna trvá generace. Člověk je bytost celistvá a jeho snažení je zaintegrovat všechny své části do projevu bytí. Proto neustane, dokud nezažije úplnou integritu všech částí. Toto neutichající hledání se někomu může zdát podivné, zbytečné nebo malicherné. Spíše, než soud konání jiných, doporučuji podívat se na to, co to se mnou dělá a proč se potřebuju od něčeho vzdalovat. To, co mě zvedá ze židle nebo mě bezmezně fascinuje, je forma mého stínu, který chce být integrován. Je to kvalita energie, kterou potřebuji, ale byla za nějakých okolností vytěsněná nebo potlačená, protože se nehodila „do krámu“ v rodině nebo v jiném prostředí, které mě formovalo.

Práce s limbickým otiskem zahrnuje i práci se stínem, nacházení vlastních stínů a jejich integraci.
Vzhledem k tomu, co jsme prožili v prenatálním období, jaké byly a jsou porodní techniky a výchovné metody, je jasné, že stíny má každý. Otázkou je, do jaké míry a kdy je pro daného člověka prioritou pracovat na sobě, aby se stal celistvou bytostí. Kdy přijde bod zlomu, ve kterém už nebude moci dál obviňovat okolí z toho, co se mu děje. Nebo z toho, co se děje jeho blízkým… Bod zlomu je individuální načasování a přichází v pravý čas. Až už nebude možno pokračovat vyšlapanou cestou, začínáme hledat nové možnosti. Tento bod se pro někoho nachází hodně daleko, až za mnoha strastiplnými zkušenostmi, a pro jiného člověka je tento bod obratu po pár vnitřních impulzech a vhledech. Závisí to od jemnosti bytí, kvality duše a limbických otisků každého člověka. Každopádně duše, která se rozhodla dosáhnout celistvosti, tam dojde, a ti lidé, kteří touto kvalitou duše vládnou, vědí moc dobře, o čem je řeč:)

Kvalita života celistvé bytosti a podmíněné bytosti je rozdílná.
Celistvá bytost je bytost, která integrovala i své stíny, stejně tak, jako své světlé stránky, a žije všechny jejich kvality v té nejčistší formě – žije odvahou, láskou, pravdou, něhou, soucitem a moudrostí. Podmíněná bytost je bytost, která se bojí a žije programy okolí – soudí, posuzuje, kritizuje, obviňuje, stěžuje si, bojí se, zlobí se, smýšlí o sobě podmíněně, závidí a chce pořád víc a víc. Tyto dvě cesty se nepotkávají, vedou jinými směry. Tak, jako rodinné systémy a domácí atmosféra, jsou rozdílné.

Rodinné prostředí si vytváříme jak vědomě, tak i nevědomě.
Výmluvy se tady neuživí 🙂 Míra, do jaké vytváříme svoje rodinné pole, svůj život vědomě nebo nevědomě, je jenom na nás. Závisí na naší práci se sebou směrem k celistvosti. Tato cesta není pohodlná, vyžaduje odhodlání, odvahu, risk a víru v sebe. Pak se dějí zázraky a život se mění. S ním se mění svět náš a svět dětí, na kterých rodičům tak záleží.

Když rodiči záleží na svém vnitřním dítěti a pečuje o něj, tak vytváří nejlepší obraz pro své fyzické dítě. Toto dítě se naučí lásce k sobě, důvěře v sebe, sebevědomí a bude mít v rodiči životní oporu. Tento model bude předávat dál svým dětem nebo přátelům, milovaným bytostem, s kterými propojí život. Život se může odvíjet různými směry, záleží na nás s jakou láskou a posvátností k jeho jednotlivým částem přistupujeme.

Rozdíl se dá popsat na přípravě čaje.
Když si připravuju čaj z pytlíčku, otevřu pytlíček, na kterém je obrázek a něco napsaného, nevěnuju tomu pozornost, už to znám a nemám k tomu osobní vztah. Dám pytlík do hrnku a zaleju vodou a těším se na jeho chuť – říkáme tomu čaj.

Pro mě je čaj něco jiného.
Rituál, který naplní moje srdce, ještě před tím, než se napiju. Vezmu dózičku, do které jsem v létě vlastnoručně nasypala usušené bylinky. Usměju se při vzpomínce na rozkvetlou louku a sluncem zalitý obzor… otevřu ji a přivřu slastně oči, zalije mě vůně této byliny, která mě zanese do atmosféry sběru, kde jsme sdíleli posvátnost a radost ze spojení s přírodou, vyprávěli si příběhy, smáli se a s košíky plnými bylinek se loudali loukami a lesem. Všechno dávalo smysl… vezmu usušenou bylinku, lístek i květ, obdivujíc její tvar, barvu, jemnost, kterou cítím v prstech. Opatrně ji dám do šálku, každý úlomek je mi vzácný a zvedám ho ze země, když upadne. Usmívám se, zalívám své bylinky vodou. Šálek se stává pro mě medicínou, obsahující lásku a spjatost s duchem byliny, kterou mám v srdci, kterou znám a rozmlouvám s ní citem. Děkuju za každý moment, kdy je mi dáno vnímat svět bylin a radovat se z našeho spojení. Každý doušek tohoto čaje nasávám celou bytostí, léčí se tak všechna moje těla i duše. Cítím vděk a propojenost s existencí. Tomuto říkám čaj 🙂

Všechno je propojené od první myšlenky až po poslední kapku, opouštějící moje tělo, v harmonii logické souslednosti a posvátnosti přírodního koloběhu.

Síla ženského srdce hýbe dnešní dobou, na každé ženě záleží, zda si vzpomene na své propojení se zemí, s vlastní sílou a bude ji rozvíjet, uzdraví sebe a bude zářit pro okolí. Nebo zaprodá svoji duši konzumu a povrchnímu věnování své energie modlám civilizace. Tento směr se odráží i na vztahu k dítěti. Rodiče, matka stejně jako otec, mají velikou moc vytvářet atmosféru, ve které dítě zas a znova nachází ten nejkrásnější obraz sama sebe.

Mgr.art Zuzana Hozhoni


 

(Prečítané 234 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.