Všechny mé děti jsou jasnozřivé

Tři z mých čtyř dětí jsou dětmi indigovými. Nejstarší z nich se jmenuje Martin, ale říká si Xyian, o něm to vím teprve od doby, kdy mu bylo dvanáct let. Všechny matematické i analytické souvislosti jsou pro něho hračka, proto měl ve škole opravdu často dlouhou chvíli a rušil. Zároveň se u něj objevily potíže se psaním.
Dorotka má sedm let a celý den maluje si, hraje na klavír a má velice silně vyvinuté vnímání pohybu. V sedmi měsících začala zkrátka sama od sebe běhat. Od čtyř let počítá a píše. Miluje školu a má samozřejmě jen samé jedničky. Nejmenšímu je právě šest let a jednoduše se postará sám o sebe, udělá si z dříví ohýnek, obstará si jídlo, zná téměř všechny poživatelné bylinky, jež u nás rostou. Rád staví a zajímá se o technické věci. Je toho mínění, že se mu podaří vystavět novou Atlantidu, a to tak, aby tam tentokrát již nedošlo k žádné katastrofě. To mi vypráví sám od sebe.
Jinak je naladěn velice válečně a od té doby, co umí běhat, se chce stát „bojovníkem“.

Často jsem přetěžována, a mám proto celý pluk kamarádek a kamarádů, kteří přijdou, když potřebuji, tráví s mými
dětmi volný čas, učí se s nimi, hrají si s nimi a zažívají společně nejrůznější dobrodružství. Velice své děti miluji
a jsem na ně pyšná. Ráda bych je ochránila před naší omezující společností. Neexistuje žádná alternativa ke státním
školám, a proto je vyučuji sama. Můj nejmenší je i ve školce absolutní samotář, a když se k němu někdo snaží přiblížit, tak ho jednoduše vyžene. Dorotka má talent manipulovat se svým okolím a dospělé využívat, což jí občas způsobuje nepříjemnosti.
Nejstarší syn je bdělý jen v noci, obě ostatní děti jsou od šesti hodin od rána až do devíti hodin večer neuvěřitelně čilé.

Všechny jsou jasnozřivé, vnímají nejrůznější jiné bytosti a také s nimi komunikují. Jsou chytřejší, rychlejší, bdělejší a mají více energie než my dospělí. Jsou velice nezávislé! Jsem za to ráda, ale často se také bojím, že ještě nedokáží dobře odhadnout rizika, a to mne občas děsí. Nechávám jim široké pole volnosti. U svého nejstaršího syna jsem byla velice smutná, když se ode mne
ve svých dvanácti letech odpoutal. Nebyla jsem na to připravená a bývala bych ho měla u sebe raději ještě déle.
Existuje jen málo pevných pravidel, ale ta si prosadím i za použití násilí. Jinak své děti nechávám, aby následovaly
svůj vlastní rytmus – samy si najdou to, co potřebují nebo chtějí.

Nevěřím na hyperaktivitu. Věřím jen na zpomalené dospělé. Myslím si, že tyto děti reagují citlivěji na všechny vlivy a také na potraviny. Kyselé potraviny bez jakékoliv výživové hodnoty rychle způsobí tak, že děti budou samy o sobě také kyselé.
Snažím se vyvarovat umělých potravin, agresivních filmů a zákazů. Snažím se svým dětem nabídnout spoustu zajímavostí. V současné době trávíme svůj volný čas v jednom muzejním a přírodním parku, jenž nám nabízí spoustu možností. Na noc jim dávám špetku melatoninu, tak se pěkně uvolní, jsou klidné a v šest hodin ráno jsou svěží a šťastné, funguje to perfektně.
Učím se novým věcem a myslím si, že projekt, na kterém pracuji, po mně převezmou moje děti. Jedná se o vesnici,
kde by panoval přirozený pořádek. Já sama jsem pracovnicí se světlem a v mnoha oblastech jsem velice dobře vzdělaná.
Myslím si, že jsem sama byla indigovým dítětem Přeji si, aby měly moje děti sílu, aby si prosadily své vlastní cíle, a já chci, aby milovaly svůj život. Miluji jejich chytrost

List čtenářky z knihy – Carolina Hehenkamp – INDIGOVÉ DĚTI OTVÍRAJÍ SVOU DUŠI

Více TADY