Pocity viny, strachu aneb co dokáže samokletba

Vinit se? Kdepak, já se neviním! Z čeho? Proč? Vždyť nemám důvod. Myslíte si to také? Zkuste jít do hloubky sebe sama a zamyslete se. Když zapátráte, třeba zjistíte, že za většinou vašich neúspěchů, nespokojenosti, nezdaru, finančních omezení, vztahových i zdravotních problémů mohou stát právě pocity viny. Pak si uvědomíte, že jste ve svém životě stále něčím a někým omezováni a obklopeni z valné části negativními lidmi. Lidmi, kteří vás obviňují, ať uděláte cokoliv, vylívají si na vás zlost, limitují vás svým strachem anebo ve vás strach spouští. Přesto je vaše touha zavděčit se velice silná. Z mé praxe vím, že strach a vina dokážou být mnoha lidem dlouho skryté. Ti, jež mají tendence zavděčit se svému okolí, rodičům, přátelům, taktéž mající spasitelské sklony a nakládající si na sebe příliš, mají v sobě silně zakořeněný program viny.

Vina spouští strach, ten vytváří omezení a paralyzuje nás v našem konání.

Také přivtěleným duším a různým entitám se daří ve vibraci strachu. Strach oslabuje energetické pole a ochranný obal. Mnozí mají tendence vytvářet si ochrany a energetická vejce, což vůbec nepomůže, pokud nejsou zbaveni svého strachu a viny. Jste-li zbaveni strachu a žijete v klidu a míru nejen sami se sebou, ale i se svým okolím, máte dostatečnou ochranu. Nikdo a nic na vás nemůže působit. Jste ucelení. Ovšem cesta k takovému ucelení je mnohdy těžká a trnitá.

Sebevražda                                                                                

Sebevrazi trpí za života tolika strachy a pocity viny, že si peklo po svém skonu automaticky navibrují sami. Dostanou se do nižších energetických forem, do čekárny na další život, který může být ještě těžší výukovou látkou, než byl život předchozí. Na základě tohoto probilancování svých činů (tam mezi životy) si pak následně vyberou život adekvátní od svého minulého života ke svému budoucímu životu. Nezvládli první třídu, proto ji musí opakovat. Je třeba pochopit, že to, co vibrujeme za života, vibrujeme i po smrti a přesně tak si vytváříme další pole pro náš osobní růst v životě dalším. Často se duše sebevrahů přivtělí na žijícího jedince, jelikož ten vibruje na stejné úrovni, jako ta jejich. Žije také ve strachu a omezení.

Často říkávám lidem, že strach neexistuje, je jen v naší hlavě, je to uměle vytvořený proces, emoce, kterou nám vštěpuje okolí a společnost a funguje jako morová epidemie.

Odpuštění sám sobě                                                                    

Mnozí lidé si nejsou vědomi, že se viní, dospějí k tomuto poznání teprve, když se jim opakují jejich nezdary. Je snazší odpustit druhým, ale odpustit sám sobě bývá těžké. To je delší proces, mnohdy to nejde hned. A další otázka je: chceme to vůbec? Chceme si odpustit? Pokud lidé pochopí souvislosti a hloubku svého konání, pochopí, že vina v podstatě neexistuje, protože vše ve vesmíru je dokonalé a chyby, kterých se dopouštíme, nejsou chybami, ale našimi učiteli.

Špatná a dobrá karma                                                                       

My sami si vytváříme svá vlastní omezení a tím si vytváříme negativní karmu. Přitom špatná a dobrá karma neexistuje. Temno a světlo jdou ruku v ruce. Přijmeme-li temno, naše duše se prosvětlí. Vibrujeme li ve své energii vinu při opuštění těla, vibrujeme ji i dále v meziprostoru, tedy po své smrti a vytváříme si tak další životní proces pocitů viny a strachu. Následkem je, že se narodíme rodičům, kde je vina na denním pořádku, kibicují nás za chyby, které děláme, vytvářejí nám omezení a zákazy a srážejí naše sebevědomí. Naše reakce je, že se stáhneme do sebe a vědomě i podvědomě je viníme za to, jak se k nám chovají a především viníme sebe, že já za všechno můžu. Takže se opět ocitáme v kruhu a ten se stále točí a vlákna viny nás svazují čím dál více. Přitom když pochopíme celkový karmický proces, tak si uvědomíme, že tam, kde je nám sebevědomí sráženo, je nám vlastně zvedáno. Když nás někdo staví na piedestal, tak nás musí někdo jiný zákonitě srazit. Rovnováha ve všem. My se jí učíme, i když nám to přijde mnohdy nespravedlivé.

Vina je hlavní indikátor naší karmy

Přitom karma, jako taková neexistuje. Karma je technický termín pro shrnutí procesu příčin a následků. Žádný pán s hůlkou nad námi nestojí a nezapisuje naše negativní činy či myšlenky. To my sami si vrýváme do našeho energetického vibračního pole tyto procesy, které nás pak brzdí v našem vývoji. Lidé, kteří se viní, si vytvářejí sebedestrukční proces sebe sama. Mohou tíhnout k alkoholu, někdy k drogám, potkávají partnery, kteří je ničí po psychické i fyzické stránce, ti mohou být žárliví, majetničtí, nevěrní, dále narážejí na despotické zaměstnavatele nebo jejich děti jimi opovrhují a viní z jejich neschopnosti. Také se mohou točit v kruhu a zajetí svého vlastního života, cítí se nenaplněni, nespokojeni a stále hledají nějaký smysl.

Lítost nebo soucit?                                                                         

Vina v další řadě spouští proces, ke kterému se pojí lítost. Lítost nad sebou, lítost nad druhými. Soucit není lítost a lítost není soucit. Pokud budete kondolovat svým známým na pohřbu, určitě je nebudete litovat, nebo litovat zemřelého. Zemřelý má své za sebou a vy nemůžete vědět, o čem jeho život byl. Takže nelitovat, ale soucítit. Vždy v této situaci můžeme vyjádřit jen svůj soucit, nikdo nemůže litovat tyto lidi, nebo litovat činu jejich. Pokud budete litovat činy, lidi, či situaci pak ji budete muset prožít vy sami, abyste pochopili i jejich cestu. Budete li vinit sebe a následně ji omlouvat svou lítostí, vytváříte si proces lekcí, které si budete muset prožívat tak dlouho, dokud nepochopíte a neodpustíte si jednou pro vždy.

Samokletba. Příběh Moniky.

„Nastalo období, kdy jsem cítila, že potřebuji vyřešit pracovní vztahy, které mě ubíjí a nemají konce. Stále stejný scénář. Dobrá a naplňující práce a nesnesitelný nadřízený. Celé roky. Nestačilo změnit práci. Prostě tam pořád byl nějaký nadřízený, kterého jsem nedokázala přijmout, a došlo to tak daleko, že jsem si řekla“už to ustojím, už neuteču“. Netrvalo dlouho a tento tlak na sebe mi vyvolal zdravotní problémy. Byla tady nemoc a s ní přišel i konec této práce. Po nemoci jsem si řekla „už si dám pozor“. A jak jinak, přišla zkouška. Mnoho signálů mé intuice jsem cítila, ovšem nechtěla poslouchat. Opět práce, která mě naplňovala, prostředí nemělo chybu, ale ouha šéf hotový tyran. Nakonec mě má cesta dovedla až k regresní terapii.

V jednom z minulých životů jsem byla muž, který měl rodinu a krásnou dcerku. Jednoho letního dne jsme si hráli na louce, smáli se a dováděli. Najednou při společné hře mi touha a chtíč zatemnil rozum a ve své dceři jsem spatřil svou ženu a neubránil jsem se. Nestalo se nejhorší (ovšem musím dodat, že dnes už si nejsem jistá, jestli mi mé podvědomí neudělalo cenzuru), ale můj pocit, že se to někdo dozví a já budu zostuzen, mě dovedlo k tomu, že jsem svou milovanou dcerku hodil ze skály a zabil. Doma jsem tvrdil, že spadla sama. Neskutečný pocit viny. Vina tak hluboká, že to mé svědomí nakonec neuneslo a prozradil jsem své ženě, co se tehdy stalo. „Nikdy ti to neodpustím“, zněla její slova.                                             

Odsoudili mě a zavřeli do temné cely. Pocity samoty a zoufalství mě doprovázely po dobu mého uvěznění a umíral jsem hlady. Smrt z rukou tehdejšího žalářníka byla pro mě tehdy velkým vysvobozením.                                                                                                           

Pocit viny a sebeobviňování mě přivedlo k tomu, že jsem si na několik dalších životů naplánovala tyrany nad sebou „jen ať mě trápí, zasloužím si to“. Prošla jsem si i dalšími minulými životy a vždy se tam prolínaly vztahy a tato „samokletba“.                                              

Regrese mě dovedla k tomu, že hluboká vina a neodpuštění jiným i sobě je ten můj kámen úrazu. Pochopitelně tam došlo i k odpuštění sama sobě, ale musela jsem na odpuštění i nadále pracovat. Stále jsem musela na všem pracovat. Bedlivě jsem si hlídala své myšlenky, trénovala jsem a byla jsem na sebe láskyplně přísná. Věděla jsem, že není cesty zpět. Za nějakou dobu se ledy prolomily a já dostala dobrou pracovní nabídku. Na okamžik jsem zaváhala a přistihla se při myšlence tendence vyvolat si v sobě strach, ale ten ve mně nebyl. Dnes chápu, že si strach dokážeme uměle vytvořit sami a jím se taktéž trýzníme. I strach je forma sebetrestu. Pocit prázdné bubliny byl pro mě divný a nezvyklý, avšak jsem si na tento úžasný pocit bez strachu zvykla natolik, že dnes už si strach v jakékoliv jiné formě nedokážu ani představit.

Děkuji regresní terapii za pochopení souvislostí.“

 *

Více v mé knize: Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky

web: http://www.antakarana.cz/ , http://www.chantallregrese.mysteria.cz/

*

Skvělá kniha o regresní terapii:

Michael Newton – Proměny duší – Příběhy vědomého osvícení duše na základě regresní hypnózy. Všechny příběhy začínají popisem konkrétního problému, dále pak následuje odhalení jeho kořenů a nakonec řešení. V závěru každé kapitoly se dozvíte, jakým způsobem přispěla zkušenost s hypnoterapií ke zkvalitnění života subjektu.

*