google27eaa3905ca3fee3.html

Světe div se, je to možné, žít víckrát?

I já si tuto otázku pokládám často, přesto jsem si sama prošla nespočtem dávných vzpomínek na své minulé životy, které mi poskytly tolik odpovědí a tolik moudra a především jsem si vyposlechla stovky příběhů svých klientů.

Přesto…

Jsou minulé životy fantazie, fikce či snad napojení na Akášickou kroniku jak uvádí některé zdroje?

Člověka napadá spousta variant a odpovědí. Snad je dobré se do toho příliš nemotat a brát existenci minulých životů raději jako pomůcku. Co se změní, když vám řeknu, že žijete jen jednou? A co se změní, když vám povím, že jste tady byli již několiksetkrát.

Z minulých životů (pokud si jimi třeba v regresi projde) si člověk vezme ponaučení. Slouží jako pomůcka k práci na sobě. Mnoha lidem to pomáhá. Energeticky i podvědomě to s nimi pohne. Vykročí na cestu k sebepoznání. Třeba i za cenu, že prožité životy nejsou jeho. Důležitý je výsledek. Pohne se svým životem a především pochopí.

Možná je naše duše jen jako bublina. Vznikne, vtělí se a pak po odchodu praskne a odevzdá se vyšší energii. Je všude a nikde.

A co verze návštěvníků duší zemřelých. Ti, kteří nás po své smrti kontaktují? Jsou to výmysly? Je možné s nimi komunikovat?

Náš mozek má neomezené možnosti. Je nevyzpytatelný a záhadný zároveň. Fungující na mnoha vibračních úrovních. Jaké podněty od okolí dostává, to přijímá, zpracovává a podle toho se řídí.

Tím chci říci, že pokud budu dlouho dostávat informaci od lidí, kteří věří v andělskou přítomnost, časem se s ní ztotožním. Můj mozek tomuto sdělení uvěří a přijme to jako hotovou věc. Ano, andělé existují. Budu je vidět nebo cítit všude. Budu s nimi komunikovat. V poslední řadě mi budou pomáhat.

Ovlivní – li mě přítomnost mimozemských civilizací, opět si tuto verzi vezmu za své.

Bavíme se pochopitelně o vnímavějších a citlivějších jedincích.

Člověk pohlcen materiálnem bude souznit pouze s hmotou. Ovšem i ten časem může poodhalit svůj dosud zavřený energetický potenciál a pootevřít tvrdou slupkou matérie na základě nějaké události nebo lekce.

Vše je možné.

Ovšem. Je třeba žít tady a teď. To nás v žádné škole nenaučí. Ovšem jak k tomu dojít, jak mohu docílit života v přítomnosti? Jak to udělat? Učíme se to stále, jen si to neuvědomujeme. Chce to trénink a sebedisciplínu. Hlídat se, překonávat sám sebe a přetvářet sám sebe.

Jen nezapomínejme. Moudrost má mnoho pravd, buďme moudrými a nalezneme tu svou.

A co sny, regresní sny? Slyšeli jste někdy o nich? Různé prameny uvádí, že se nám všem ve snech mohou proplétat i útržky našich minulých životů. Není tohle snad dost přesvědčivý důkaz o jejich existencí? Nebo je snad naše neuronová síť tak dokonalá, že dokáže vytvořit natolik věrohodné příběhy, které ve své asociační podstatě korespondují s životem současným? 

Kéwa

Kéwa se rozhlédla po krajině, která byla provoněná vzduchem vesny a tiše naslouchala svému nitru. Je to už dlouho, co její muž s dalšími odpluli po velké vodě do dálav mimo jejich Modrý ostrov.  Ragga, jejich stařešina je varoval, ať to nedělají. Mohou svůj čistý zdroj snadno zaměnit za lesk a pozlátko ega. Také se obával, že by to pro ně mohlo znamenat zkázu. Vždyť už jednou byl jejich domov téměř spláchnut velkou vodní vlnou. Kéwa se zachvěla a zachytila jakési vnuknutí divného pocitu. Lidé tam za velkou vodou tomu říkali strach. Strach je něco, co se šíří stejně jako jejich nemoci.  Nemoc  a strach, je pro obyvatele Modrého Ostrova velkou neznámou. Stařešinové a mistři byli názoru, že tělo ochuraví, je- li churavá mysl. Kéwa se zalekla toho neznámého pocitu a nebyla si jistá, zda se jedná právě o strach. Nedokázala ho rozpoznat, protože nevěděla, jak přesně se projevuje.

Sedla si vedle malého levandulového keře a zaměřila pozornost na své nitro. Vzápětí se její mysl ztišila a ona tak nechala přirozeně připlouvat energii vnuknutí myšlenek. Tentokrát to bylo jiné. Něco se jí nezdálo. Myšleny nebyly čisté jako jindy předtím. Loudilo se tam něco, co neuměla popsat. Pocit, který neznala.

Poděkovala svým astrálním průvodcům, zvedla se a v mírném poklusu se odebírala směrem k obydlí starého Raggy. Ragga byl stařešinou více než 300 let a už rodiče, jejích rodičů, si ho pamatovali v jeho nejlepších letech. Její rodiče nežili více než sto let. Rozhodli se opustit Modrý Ostrov a své tělo. Na nějaký čas si odpočinout. Pak se zde vrátí. Již dlouho se jí nepodařilo s nimi navázat kontakt, pomyslela si. Jak rychle tato myšlenka přišla, tak i odešla. Zde, na Modrém Ostrově nikdo nikdy netruchlí, když se někdo z jeho blízkých rozhodne opustit  tělesný příbytek a vydá se na cesty v plynutí. S láskou se se svými rodiči i jejich rodiči před mnoha lety rozloučila a poděkovala jim za možnost svého vzniku a jejich lásky k ní. Ona a její bratr Inan, se často navštěvovali.

,,Pamatuješ na Ilii?“ Zaslechla hlas bratra ve svém nitru.

,,Jak nám říkávala, nechte své děti jít? Bráníte tak jejich energii v přirozeném rozvoji být sám sebou a škodíte jim?“

,,Ano Inane, pamatuji na slova matky“, odpověděla mu, aniž by otevřela ústa.

,,Nedělej totéž svému muži.“ Slyšela svého bratra, který k ní promlouvat telepaticky.

,,Škodíš jemu i sobě. Je to jeho cesta a jeho duši tak ovládáš. Také jeho rozhodnutí jet za Velkou vodu. Už chápeš, co tím chci říci?“

,,Vím,“ Vyslala svému bratrovi Kéwa.

Najednou se zvedl prudký vítr a Kéwa se zachvěla. Takový vítr nevěstí nic dobrého, pomyslela si a spěchala dále směrem k Raggovu obydlí. Zase ten divný pocit uvnitř. Už ať jsem tam. Děje se něco divného a já na to nemám odpověď. Cupitala ze svahu, který lemoval porost nízkých olivovníků a naskytl se jí pohled na velkou vodu. Kéwa si všimla, že hladina jindy neklidná, je rovná jako zrcadlo, přitom vítr je silný a prudký. Vlasy a oranžový šat, měla přilepený k tělu, jak čelila prudkému nárazu větru. Najednou vítr utichl a nebylo po něm ani památky. Vůbec tomu nerozuměla. Zastavila se a chvíli mlčky stála. Ještě něco bylo na tom všem divného. Otočila se. Země utichla. Jindy by slyšela švitořit ptáky, cvrdlikat cvrčky a cikády, viděla by pobíhat divoké králíky, létat racky, ale po veškeré fauně nebylo ani památky. Tentokrát si byla jistá, že její vnitřní pocit, nevěstí nic dobrého. Pomalu se začala otáčet zpátky a pohled jí padl na velkou vodu před ní. Snažila se pochopit, co její zrak v dálce zaznamenal. Nedokázala to definovat, ale vypadalo to jako vzdouvající se veliké mračno, vystupující z vody. Stála tam omráčená, bez dechu. Pak jí to došlo. Není to mračno, ale obrovitánská vlna. Tak veliká, že sahala do půli nebes. Kéwa zalapala po dechu a snažila se vydat niterní signál k obyvatelům jejich ostrova. Neslyšela žádnou odezvu, žádnou odpověď. K osadě přes kopec napravo nedohlédla. Věděla, že utéct není kam. V její hlavě a srdci se rozprostilo ticho a klid. Věděla, že je konec. Konec Modrého ostrova, přesně jak varoval před časem Ragga. Je to zánik její i ostatních. Co bude pak? Kam se bude vracet, když ne sem?

Obrovská vlna smelta Kéwu a celý Modrý ostrov.

Kewina duše si uvědomila, co se stalo a shora viděla, jak se celá Země tam dole ocitla pod hladinou. Nejen, že jí to smetlo, ale uvnitř velké vody se vytvořil vír a ten Ostrov pohltil. Cítila, že stoupá nahoru, ke světlu, je jí lehce, ale je tam sama. Nechápala, kde jsou ostatní. Stále si pokládala otázku, kam půjde příště, když ne na Modrý Ostrov. 

Edwar a Darena

Statný, snědý muž se rozhlíží po pusté krajině a sotva popadá dech. Dobíhá k suchému pahýlu kmene a s hlubokým výdechem se na okamžik chytá jeho výčnělku. S tichým zasyčením se ho pouští a v duchu proklíná to několika měsíční sucho.

,,Bohové se zlobí“ sykne potichu. Je to trest a není divu. Je to o důvod více, nenávidět svého otce. Už i ti Bohové toho mají dost! Pomyslí si. I já toho mám dost!

Měl dost neustálého poučování a kibicování svého nenasytného otce.

,,Král králů“, odfrknul si opovržlivě Edwar.  Copak mu nestačí, že tou svou nenávistí zničil celý život matce! Odkopl ji nemocnou jako poslední Dharskou krysu! Nehodila se mu do jeho života, tak se jí zbavil a nechal jí samotnou umírat v krutých bolestech.  Vřed na noze jí praskl, ale bylo už pozdě. Felčarovy masti nezabíraly. Jako gesto lítosti nad ztrátou své drahé ženy ho otec nechal předhodit Aramským psům. Ti ho rozcupovali do poslední kosti. Matku nechal pohřbít v kryptě v jejich nejlepších šatech a obklopil jí věcmi, které byly pouze dalším gestem jeho nechutného bohatství. Pochopitelně všechny její služebné musely být pohřbeny s ní. Musely pozřít jed. Jedna prý vyzvracela svůj vlastní žaludek.

,,Ke všem Bohům“, zaklel Edwar a nahlas si odplivnul do rozpáleného písku. Nenávist k jeho otci ho spalovala více, než písek, po kterém rozzuřeně našlapoval. Nevěděl, co ho žere více, zda smrt matky, či tyranie otce ke svým poddaným, strážcům, eunuchům, dokonce rádcům, které likvidoval čím dál častěji anebo to, že mu odepřel sňatek s Darenou, dcerou krále Enegara. Přitom si byli zaslíbeni od svých pěti let. Otcova přízeň k Enegarovi se začala vytrácet s nedostatkem zlata v Yzbadašských dolech. Enegar byl vládce Yzbadašského území a dlouhá léta nevěděl jeho otec, jak by se svého protivníka zbavil a získal tak bohatství, které tato oblast skýtala.

Bylo na čase se otci postavit a také to udělal. Prudce se s ním pohádal a odešel.

Z jeho přemýšlení ho vytrhl jezdec, který mířil přímo k němu. Než se nadál podal mu svitek a v něm stálo, že se má vrátit do otcova paláce. Pokud tak neučiní, použije otec násilí.

Chvíli zvažoval, zda–li má tak učinit, a pak se vyhoupl na hřbet koně a usedl za posla.

Našel otce rozjímajícího v jeho komnatě.

,,Nalej mi víno a sedni si,“ křikl na svého syna.

,,Odteď budeš dělat, co ti řeknu, jinak se rozluč s mým nástupnictvím!“

,,Nezajímá mě ta tvoje děvka a ani to, co ty nazýváš láskou, její otec už dohodl sňatek s Ardawem!“

V Edwarovi se vařila krev. Lže, určitě si vymýšlí, chce ho pouze vyprovokovat. Ardaw je starý mrzák, nemocný, ač bohatý. To přece nejde. Vše v něm cloumalo a měl chuť svého otce praštit. Brzdil ho ovšem strach. Zjistím si to, pomyslel si.

,,Další důležitá věc, proč jsem tě sem zavolal je, že se zúčastníš tažení na Dharii. Dharové se začali bouřit a je třeba ty podlé psy zkrotit. Pověřím tě vůdcem celé výpravy. Vezmeš si všechny nejlepší muže a dáš těm zmetkům co proto. Pokud tak neučiníš, zbavím tě veškerých dědických práv a svým nástupcem učiním Ilikara.“

Edwar neměl na výběr. Vlastně měl, ale bál se svého otce a nechtěl mu odporovat. Tam v poušti ho spalovala nenávist a stále spaluje, ale strach ho ovládl a nebyl schopen ho překonat. Moc dobře věděl, že pokud půjde proti otci, je schopen ho nechat zabít. Neměl by slitování, ani s vlastním synem. Nebál se ani tak smrti jako mučení, které by ji předcházelo.  Vzpomněl si na všechny mučící praktiky jeho nejkrutějších mužů, kteří mu s radostí sloužili.

Ustoupil a za pár dnů odjel směrem na Dharii. Zemřel v boji s Dharenským vojákem. Když umíral, jeho myšlenky mířily k otci. Bylo v nich neodpuštění a silná zloba. Lítost nad svým životem a nad svou slabostí. Vydechl naposled hlavou otočenou k zemi do horkého písku. 

Erestor

,,To je odporná zima“ zakleje Erestor.

,,Ten zatracený pacholek neumí pořádně ani zatopit v krbu.“

,,K čertu s ním.“

,,Loreen“, zařve na svou ženu, která sedí v křesle opodál a soustředí se na vyšívací kruh ve svých rukou.

,,To byl tvůj nápad, najmout toho malého neschopného zmetka, a kdybys nepřekypovala tím svým zničujícím soucitem, tak bychom ty vši nemuseli živit.“

Loreen pouze tiše pohlédla na svého muže. Věděla, že ať řekne cokoliv, bude to, jako kdyby házela hrách na zeď. Její manžel bude opakovat dokola své pravdy a nebude ho zajímat nic, jen to, že všichni kolem něho jsou neschopní a budiškničemové. Včetně ní. Nikdy to nebylo jiné. Tiše se smířila se svým osudem. Už 32 let jsou manželé. Jejich tři děti z pěti se raději rozprchly do světa, než aby následovaly svého tyranského otce. Další dvě děti, syn a dcera ještě nedospěli do věku, aby následovaly své tři sourozence. Ovšem Erestor si liboval v neustálém spřádání plánu, jak nejlépe své děti provdá a ožení. Jenže nikdo z lepších kruhů nechce mít s jejím mužem nic společného. Co si pamatuje, tak jeho otec býval stejný necita a tyran. Svou ženu utýral k smrti. Zemřela na souchotiny dávno předtím, než Erestor dospěl.

Sir Erestor, býval rytířem zelené gardy, je už více než 25 let správcem celého Redhofského území a věrně přisluhuje svému pánu, tedy králi Anglie a Skotska.

Loreenu vytrhl ze vzpomínek silný kašel jejího muže. Už několik dnů se doslova dávil a žádný z jeho lékařů si s jeho kašlem nevěděl rady. Dávali mu různé masti a lektvary, dokonce mu pustili několikrát žilou, ale nic nezabíralo. Přesto ho nemoc nezastavila v tom, aby stále všechny kibicoval. Ležel tam, ve své posteli, zlý a nemocen, což byla ta nejhorší kombinace, jaká ho mohla potkat,“ pomyslela si Loreena.

Erestor cítil, že jsou jeho dny sečteny. Z postele již několik dnů nevstal. Jen tak, se ale nechtěl vzdát. Když všichni dělali, co on chtěl, měl pocit, že žije. Na mně si jen tak nepřijdou, to by se jim líbilo, dělat si co chtějí, kdepak“ pomyslel si. Únava ho zmohla a tak zavřel oči. Prospal několik hodin a v místnosti se rozléhalo pronikavé sípání jeho dechu.

Loreena mlčky vstala a šla svému muži přiložit na prsa obklad z odvaru z bylin.

Erestor ztěžka dýchal. Zatímco mu přikládala obklad, tiše přemítala, zda to jejímu muži ještě stojí zato na smrtelné posteli tolik nadávat a lamentovat. On snad do posledního dechu nedá pokoj. Měl by se kát a prosit Boha o odpuštění, ale jemu je to jedno. Musí mít poslední slovo těsně před branami posledního soudu. Tiše si povzdychla. Pootevřel oči a podíval se na ni vyčítavě. Již se ale nezmohl na slovo. Chytil ji za ruku a naznačil, aby se k němu naklonila blíž.

,,Děti Lo,“ zasípal. Loreena kývla na chlapce stojícího v rohu místnosti a ten pochopil. Jakmile se za ním zavřely dveře, přisedla si na kraj jeho postele. Měla se svým mužem soucit. Nechovala k němu žádný vztek, smířila se s jeho životem, jeho povahou. Když byl mlád, neunikla mu žádná žena, bral si je i násilím. Na svých výpravách drancoval a zabíjel. Dobře věděla z vyprávění svých synů, co otec dělá. Chlapci se ho štítili. Opovrhovali jím. Ona ne. Již dávno mu odpustila.

Chtěla povolat kněze, ale věděla, že by to její muž nedovolil. Opovrhoval církví a vírou vůbec. Vše špatné ovšem vždy sváděl na Boha a dával mu to za vinu.

,,Erestore, děti jsou tady“ zašeptala.

Do dveří vstoupil sedmnáctiletý hoch s dvanáctiletou dívkou. Mlčky přistoupili k lóži jejich otce. Klopili pohled dolů a matka je gestem vyzvala, ať jdou blíž. Děvče se drželo stranou, hoch poslechl.

Erestor slábl. Cítil, že mu do posledního výdechu zbývá pár minut. Chtěl se se svými dětmi rozloučit, ale nešlo to. Nebyl schopen cokoliv říci. Sotva otevřel oči. Čím více slábl jeho dech, tím více si uvědomoval strach. Strach z toho, co bude následovat. Na mysl mu vytanuly tváře lidí, které nechal popravit a které za svůj život zabil on sám. Nebylo jich málo. Bál se, čím dál více se bál.

Slábl a jeho dech se zpomaloval. Oheň v krbu slábl. Loreena se modlila a děti upíraly zrak na umírajícího otce. Ptaly se samy sebe, kam půjde jeho duše.

Jeho duše opustila tělo. Viděl své tělo dole, pod sebou a snažil se dostat k němu zpátky. Nechápal, proč to nejde. Chtěl si na něho sáhnout, ale nešlo to. Tělo jeho duše byl shluk energie a  ta se rozpínala. Bylo mu lehce a zároveň ho pohlcovalo něco, co nedokázal uchopit. Strach to nebyl. Byla to vina. Pocity viny a lítosti. Lítost nad celým jeho životem. Chtěl zpět. Chtěl to napravit, ale něco mu říkalo, že je pozdě. Musí jít dál. Nechtěl, bránil se. Zůstanu zde, u své ženy, dětí, nechci je opustit, potřebují mně. Stále ho nějaká síla tahala nahoru, on se bránil. Kdepak, já půjdu, ale později. Teď zůstanu zde u mé rodiny. 

Temu

,,Tati, musíme udělat mamince udělat radost, dneska uděláme velký kus práce.“ Pokřikoval Temu a  táhl vodního buvola za krátkou otěž směrem k rýžovému poli. Tam už na něho čekal otec. Temu poskakoval radostí  a utvrzoval se v tom, že když pomůže tatínkovi  na poli on, maminka se uzdraví. Jeho otec mlčky zapřáhl do přezky v otěži dřevěnou radlovou tyč a nohou obutou do sandálu rádlo natočil směrem  od sebe. Buvol sebou škubl a Thai, otec Tema mu dal povel, že může. Temu sledoval jak rádlo brouzdí v bahnitém terénu rýžového pole. Pohotově obešel buvola a šel s ním nyní po jeho boku. Měl za úkol ho občas plácnout do boku a tomuto úkolu přikládal velikou váhu.

Temu byl zatím nejmladší ze sedmi Thaiových a Shiiných dětí. Thai celý život pracoval na svém rýžovém poli, pěstoval rýži, kterou po sklizni prodával Jaovi. Jao byl obchodník s rýží snad od nepaměti. Byl si moc dobře vědom, že je jediný v oblasti Loa, který může zajistit pěstitelům pravidelný odběr a také s nimi stále smlouval o ceně. Nic jiného jim nezbývalo než po krátkém smlouvání na cenu přikývnout. Shia, jeho žena mu na poli pomáhala, do doby, než koupil vodního buvola. Starala se tak o domácnost, o jejich příbytek a děti. Nyní byla  zesláblá, jelikož na cestě byl další potomek. Malý Temu měl o ni velikou starost, stále nechápal, jak v tak velikém břichu může nosit dítě. Ušetřili si delšího vysvětlování a řekli mu, že maminka je nemocná. Temu věřil, že se maminka uzdraví, jakmile se mu narodí bratr nebo sestra, ovšem cítil se důležitý a chtěl svému otci pomáhat na poli za každou cenu. Thai souhlasil a svého malého syna brával sebou. Temu lehce poplacával buvola a pyšně si vykračoval, že zastává tak významnou funkci.

Půda byla promáčená a navlhlá. Thai měl co dělat, aby rádlo udržel v rovině. Nohy mu v děravých sandálech podkluzovaly.

Temu si pochvaloval, jak buvol hezky kráčí a poslouchá ho. Těšil se, až mamince všechno povykládá. Pořád mu vrtalo hlavou, jak je možné, aby uvnitř maminky byl malý bratříček nebo sestřička. Nechápal, jak se tam dostal a jak vyjde ven. Nikdo mu na to nechtěl odpovědět. Byl  smutný, že nezná odpovědi na mnoho věcí, které ho zajímají. Přece jsou jeho rodiče velcí a musí vědět všechno, tak proč vždycky jen mlčí. V tom ho přerušil Thajův hlas, že sestoupí o břeh níže, ať Tema ustoupí. Tema si byl vědom, že musí sestoupit nejdříve on, ale břeh byl strmý a potřeboval se o něco zachytit. Chytl se buvolova otěže a lehce našlápl na kraj břehu. V tom sebou buvol škubnul, nejdříve uhnul na jednu stranu, pak na druhou, ale našlápl na okraj, kde se pomalu snažil sesunout Tema. Promočená půda se pod tíhou a náporem těžkého zvířete sesunula. Tema cítil, že ztrácí rovnováhu a zvíře se na něho řítí. Spadl do spodního svahu a o pár sekund později, celou svou vahou na něho upadl buvol.

Tělíčko malého chlapce se pod váhou těžkého zvířete vpilo jako otisk do rozbahněné půdy. Thai se snažil zvednout svého buvola, ale ten se nebyl schopen zvednout. Ležel na boku a pod ním Tema.

Tema byl na místě mrtev. Jeho křehká schránka byla rozlámaná na mnoha místech.

Cítil se lehký a nechápal, proč jeho otec klečí nad buvolem a ruce má sepjaté. Nechápal, proč se tam seběhla spousta dalších lidí. Viděl svou maminku, jak přibíhá také. I jeho sourozence. Nechápal nic. Netušil, že zemřel. O smrti doma nikdy nikdo nemluvil. 

John B.

 ,,Zlatíčka, nezlobte maminku a pomáhejte jí,“ řekl John svým třem dětem, otočil se ke své ženě a pohladil jí vzdouvající se bříško.“ 

John nechápal, co se to s ním stalo, nemohl si vzpomenout kde přesně je, přitom na mysl mu přišla ranní vzpomínka na jeho těhotnou manželku. Loučil se s ní a pohladil jí její rostoucí bříško. Pak odešel. Chvíli mu to trvalo, ale po chvilce pochopil, že je v práci. A ten výbuch…Výbuch! Cítil jak mu buší srdce a nebyl se schopen nadechnout. Zůstal uvězněn v dole. Bože můj, co se bude dít? Proč jsi to dopustil! Pomyslel si John. Neustále cítil pach plynu, který byl všude kolem.

Jsem tady sám, uvědomil si. Snažil se rozvzpomenout, proč je tady sám. Ano, byl jsem dnes na úseku sám, chlapi jeli vyvážet vozíky nahoru.

Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že obě strany štoly jsou zasypány. Ticho, to ticho,“ zaposlouchal se, zda nezaslechne nějaký zvuk či volání, ale ticho bylo silné a přehlušující.

Určitě mě vyhrabou, najdou mě, nenechají mě tady,“ uklidňoval sám sebe.

Ležel opřen o zeď štoly a hlavou se mu honily vzpomínky na svou rodinu. Cítil, že vzduchu ubývá a ztratil pojem o čase. Upřel pohled před sebe a snažil se nasát poslední zbytky vzduchu do svých plic. Musím šetřit s dechem, nesmím dýchat moc zhluboka, dech raději zkrátím, pomyslel si. Pak ho přepadl šílený pocit strachu, byl natolik ochromující, že Johnovi zalepil plíce a zatemnil mysl. Nebyl schopen jasného uvažování. Takhle vypadá šílenství, napadlo ho. To nemohu dopustit! Nemohu se zbláznit. Má žena a děti mě potřebují! Jeho mysl křičela a vlil se do něho silný pud sebezáchovy. Vzal se tak náhle, hned potom, co jen na okamžik pomyslel na šílenství!

Dostanu se ven!

Zvedl se, ale sotva vstal, neudržel se na nohou a lámaně se sesunul zpátky na zem. Pokusil se tedy plazit. Dech se mu krátil. Vzduch ubýval. Zbývalo ho již málo.

John měl nutkání něco udělat. Musel po sobě zanechat alespoň stopu. Jakoukoliv. Vzkaz, jednoduše cokoliv.

Snažil se najít kámen s ostřejší hranou. Nemusel hledat dlouho.

Umíral malinko uspokojen, jelikož se mu z posledních sil, které ještě měl, podařilo vrýt do horniny nad sebou tento vzkaz:

Zde zemřel John B., Miloval svou ženu a své děti…nezapomeňte.

Pak vydechl naposled. 

Linda

Prudce se posadila na posteli a rychle se nadechla. Srdce ji bušilo a snažila se rozvzpomenout na poslední momenty toho příšerného snu. Měla tmu před očima a v hlavě jako po výbuchu. Výbuch! Ano, výbuch! Doslova nadskočila a vykřikla! Vždyť se mi zdálo o nějakém výbuchu ve štole. Zůstala jsem tam uvězněná. To byl ten sen. Hrozný sen. A jak jsem se tam dostala? Jak ten sen vůbec začal? Pomyslela si. Pak jí myslí probleskla myšlenka, že šla do práce. Do jaké práce? ptala se sama sebe. Do dolu. Přišla náhlá odpověď. Do dolu? Co je to za nesmysl!

Najednou jakoby se spustil proud informací a Linda během pár sekund přesně věděla, co se v té štole dělo. Začala si vybavovat více než jen to. Před očima měla živý obraz krásné, těhotné ženy a sama sebe viděla jako muže. Je to možné? Podivovala se. Pak jí to došlo. Vždyť těch snů bylo více, nebyl jen jeden! Když ve své mysli pátrala postupně po všech příbězích, byla překvapena, jak je vše jasné a sotva pomyslela na jeden, vybavil se jí konec toho předchozího. Co to má znamenat? Kárala se v duchu. Co mi to má jen říci? Její mysl se opět vzdálila, v její hlavě bylo prázdno a přitom měla Linda jasno. Před pár dny absolvovala regresi. Prošla se svou terapeutkou dětství a své prenatální období. K regresi jí dovedly její životní okolnosti, které by mnoho lidí považovalo za těžké. Linda si pomalu uvědomovala svůj smysl existence a úkol tady na Zemi. Pracovala na sobě už nějaký čas, díky otřesům, které se jí v životě děly. A vida! Nyní se jí ve snu spustil proces vzpomínek na minulé životy. Linda byla nadšena. Vzala tužku a papír a snažila se každičkou vzpomínku či příběh sepsat. Stalo se tak. Vše chronologicky setřídila a pak si jen povzdechla, ovšem s úlevou a radostí.

Mám to! To je přesně ono. Zbytky kousků do mé životní skládačky.

 

Celý příběh Lindy se dočtete v mé další knize Vesmírná sinusoida – Okno do mé duše, která bude volným pokračováním první knihy Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky. (vyjde během léta 2013)


Tip na knihu od vydavateľstva Eugenika:

Helena Rerichová – Karmická setkání – Všetky dotyky, kontakty, sny a všetky videnia i stretnutia v tele, či už v hmotnom svete alebo vo svete nadpozemskom, to je iba pokračovanie vzájomných vzťahov, ktoré sme vytvorili a upevnili v minulosti. Reťazec budúcich následkov je nepretržitý a vedie do budúcnosti ako záruka nerozlučných zväzkov, s ktorými sme spojení.

Úryvok: Základ vzájemného vztahu s osobami, které mají v životě člověka mimořádný význam, se vytváří jako důsledek neustálých a dlouhodobých snah. Není možné okamžitě vytvořit to, na co jsou potřeba dlouhá léta, a možná i mnohé životy. Vlákno srdce je upevněno v čase. Ono nás přivádí k novým setkáním s těmi, s nimiž jsme se někdy v minulosti museli rozloučit. Avšak nekonečné je to, co je propojeno ohnivými vlákny oddanosti, lásky, věrnosti a společnými snahami. Je samozřejmé, že spojujícím článkem je učitel, to on sjednocuje spřízněné duše. Můžeme předpokládat, že se nic nepřerušilo a nic neskončilo, pouze nastala pauza, divadelní přestávka mezi dějstvími života, ale pouze dočasně, aby všechno mohlo opět pokračovat, jakmile vnější podmínky vytvoří odpovídající kombinaci prvků. Znovu přijdete na Zemi a budete opět spolu, stejně jako se shledáte v nadpozemském světě. O ty, již nám jsou blízcí duchem a jsou propojení vlákny světla, budeme pečovat s mimořádnou starostlivostí. Takových lidí je velmi málo, o to více však zasluhují naši pozornost a péči.

Pôvodná cena: 8.60 EUR, Naša cena: 6.88 EUR, Zľava: 20.00 %, Ušetríte: 1.72 EUR


Súvisiace články:


(Prečítané 1 308 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.