google27eaa3905ca3fee3.html

Naší dceři je třináct let. To, že je jedním z indigových dětí, jsem se dozvěděla asi před dvěma lety.

Mít v rodině indigové dítě znamená nalézt cestu k sobě samému. Tyto děti nás přimějí k absolutní změně myšlení, konfrontují nás s našimi vlastními chybami a nechají nás, abychom na ně stále naráželi. Často se tak pohybujeme až na samé hranici snesitelnosti. Staré metody výchovy už nemají vůbec žádný účinek, a tím se celá situace často komplikuje, protože já sama si teprve osvojuji vědomosti, jak bych svému dítěti mohla v této době pomoci.Moje dcera se velice často stahuje do sebe, jako by se nacházela na nějakém opuštěném ostrově. Navenek se úplně odděluje nějakou hradbou, za niž nikoho nepustí. S autoritami nechce mít nic společného a ihned prohlédne, co se za tím skrývá. Chce, aby ji lidé chápali, chce být respektována jako ta, jíž ve skutečnosti opravdu je. Božská bytost s nařízením, které musí zde na Zemi splnit. Škola pro ni představuje extrémní výzvu, protože si tam rozumí jen s málo dětmi. Jak vnímám její touhu po nezávislosti? Je to tak v pořádku.

Můj muž s tím má ale více potíží. Především okolí s tím má obrovské problémy, protože moje dcera říká věci, které si ostatní neodvažují snad ani pomyslet. To se pak objevují věty typu: „Té musíš jednou opravdu nasekat na zadek.“ – „Nemůžeš přece dopustit, aby s tebou takhle jednala!“ – „Jenom ti věší bulíky na nos!“ – „Jestli teď nějak důsledně nezasáhneš, pak z ní nic pořádného nevyroste.“ a tak dále. Právě teď jsem s to získat co nejvíce vědomostí, abych své dítě lépe pochopila. V tomto okamžiku může pomoci jen veliké množství lásky a porozumění. Je to jako s něžnou květinkou, která teprve pomalinku roste a poté se rozvine v silnou bylinu. Je to veliká změna, protože můj muž nechce mít s těmito věcmi nic společného. Cítí ale také, že nemá žádnou jinou možnost, protože všechno, co jsme až doposud vyzkoušeli, už nemá vůbec žádný účinek. Myslím, že je právě v tomto okamžiku šťastný, že se o naše dítě starám tak intenzivně já.

Moje dcera je velice citlivá. Velice často odhalí nálady lidí, které jsou jen předstírané, a reaguje na ně ihned agresivně. Před tím, než jsem si byla jistá, že mám indigové dítě, připadalo mi velice obtížné se s touto agresivitou vypořádat. Dnes stojím za svou dcerou, a to dělá i ze mne samotné outsiderku. Často se poté objevují reakce typu: „Špatně vychovaná.“ – „Hned jsem si říkala, že to bude nějaká posedlá matka.“ Dříve mne podobné věty velice zarmucovaly a zraňovaly. Před nedávnem jsem se odloučila od svého muže a vybudovala si úplně nový kruh přátel, kteří se zabývají prací se světlem a duchovním růstem osobnosti. Tam se cítím jako doma, jsem tu v dobrém slova smyslu polapena a přijímána taková, jaká doopravdy jsem. To mne posiluje a pomáhá mi to v tom, že tyto slovní útoky již neberu tolik osobně.

Má dcera po mně vyžaduje, abych změnila způsob svého myšlení a vydala se úplně novými cestami. Pomáhá mi v mém růstu a neustále mne pobízí, abych šla dále. Co se mi na tom zdá skvělé? Že moje dcera zvládla nenechat si nikým ohýbat páteř a že dokázala jít svou vlastní cestou. Je schopna rozeznat svůj úkol a žít, je to člověk, který je živ svou vlastní pravdou, dokáže si za ní stát a nenechá se ovlivnit nikým zvenčí. Mám ráda její upřímnost, její schopnost číst mezi řádky. Zdá se mi skvělé, že tu indigové děti jsou, protože roztříštily na kousíčky náš zastaralý systém. Právě teď nastal ten správný čas, aby byly odstraněny staré struktury. Za to z celého srdce všem indigovým dětem děkuji. Pomáháme vám a jsme tu pro vás. Přála bych si reformu školství, kde by děti mohly rozvíjet své zcela osobní schopnosti. Tato forma školství by měla dát dětem možnost připravit se na život. Myšlení spojované neustále s výkonem by mělo úplně odpadnout. Přeji si, aby po celém světě vznikaly školy speciálně pro indigové děti. Děti by neměly být známkovány. V lásce a v dokonalé úctě před tím, co jste si předsevzali.

H., dcera 13 let, Německo

List čtenářky z knihy – Indigové děti otvírají svou duši – Hehenkamp Carolina



Súvisiace články:


 

(Prečítané 3 898 krát, 1 dnes)

3 Responses to Indigové děti otvírají svou duši

  1. Indigo píše:

    I já jsem jako dívka popisovaná zde svou matkou. Jako by ten text byl psaný o mě, jenom – já jsem mužského rodu. I já se setkávám s neustálými útoky na mou osobu a někdy nemusím ani nic té osobě říkat. I já si rozumím jen s pár lidmi a prohléhlednu lidské chování a i já se hodně často stahuji do sebe… Už od mala žiji v jiném světě než druzí lidé – zcela sám. Jsem indigové dítě? Jak to poznám?

    • Erika Vincourekova píše:

      Na základe informácií, ktoré ste napísali sa naozaj nedá určiť, či ste alebo nie ste indigové dieťa, chce to hlbší rozbor, skúste v okolí vášho bydliska nájsť niekoho, kto sa zaoberá takýmito deťmi. Ak nenájdete nikoho, napíšte nám, dáme vám tri adresy, na ktorých nájdete odpoveď. Dve odborníčky žijú v Bratislave a jedna v Prahe.
      Krásne dni a otvorené srdiečko