google27eaa3905ca3fee3.html

Jedna z velkých pravd o všeobecně uznávaných principech je, že se mění. Hlavně ve vědě, která je neustále se rozvíjejícím podnikem, v němž jedna generace staví na práci těch, kdo tu byli před ní, se uznávaný princip znalostí vyvíjí s tím, jak se prokazuje, že staré pohledy na věc jsou nekompletní nebo nepřesné. Někdy je věda pomalá, někdy křičí a kope kolem sebe, ale její velkolepost spočívá v tom, že se neustále pohybuje kupředu! Věda se neúprosně valí vpřed a na starých základech staví nové pohledy na svět a nové struktury. Někdy narazí stávající model na neutuchající proud nových vědomostí a odchází s odřeninami. A pak se vzdá, ať už za podpory vládnoucích tendencí, nebo v opozici k nim a uvolní místo novému modelu.

Doktor John Hagelin tento proces popsal následovně: V procesu pokroku vědy existují různé úrovně porozumění, různé úrovně vývoje znalostí. Každá z těchto úrovní přináší svůj vlastní pohled na svět, svůj vlastní princip, podle nějž lidé jednají, na jehož základě se rodí vlády a národy, píší se ústavy, ustavují se instituce a vytváří se vzdělávací systém. A tak se světy vyvíjejí od jedného ustáleného názoru k jinému spolu s tím, jak se rozvíjejí znalosti. Každý věk má svůj charakteristický pohled na svět, své charakteristické ustálené a všeobecně přímané názory a jedno nakonec vede k druhému.

Každý věk a každá generace má své zakořeněné představy – třeba že je svět plochý nebo že je kulatý. Existují stovky skrytých předpokladů, jež bereme jako jistotu, a přitom mohou nebo nemusejí být pravdivé. V naprosté většině případů tyto koncepce o skutečnosti – které jsou součástí právě převládajícího ustáleného názoru nebo světonázoru – nejsou správné. Pokud se tedy máme poučit z historie, pak většina z toho, co dnes máme o světě za jisté, prostě není pravda.

Spolu s mnoha jinými špičkovými vědci se do toho William Tiller pustil rovnou po hlavě. Říká: „Dobře, provedli jsme spoustu experimentů s jasným záměrem a výsledky jsou naprosto prokazatelné. Proč se do toho věda nepustí? Je to opravdu smutné. Velká většina vědců natolik ustrnula v tradičním ustáleném názoru a v tradičním pohledu na přírodu, že si kolem sebe postavili vězení. Když jim poskytnete data z experimentů, jež porušují jejich poučky, nejraději by se k tomu otočili zády, a tak to zametou pod koberec. Nenechají vás publikovat. Pokusí se vám všemožně zabránit v tom, abyste tyto informace šířili, protože je jim to velice nepříjemné. Je to celé dost nešťastné – a vlastně to tak bylo vždycky. Je v lidské povaze hledat v jistém pohledu na svět pohodlí. Nové věci jsou nepohodlné; protože musíte změnit způsob svého myšlení.“ Tiller vysvětluje jeden důležitý důvod, proč se současná věda opravdu musí změnit: „V našem současném ustáleném názoru není místo pro žádnou formu uvědomění, cílené jednání a emoce nebo vliv mysli či duše. A protože naše výzkumy ukazují, že vědomí může mít na fyzickou realitu velice silný vliv, znamená to, že nutně musí dojít ke změně dosud všeobecně uznávaného principu. Tato změna nám musí dovolit zapojit vědomí; struktura vesmíru se musí rozšířit za své současné hranice tak, aby do hry mohlo vstoupit vědomí.“ Osobní změna ustáleného názoru Změna všeobecně uznávaných principů, jimiž dnes procházíme, neprobíhá jen ve vědě. Zasahuje i do společnosti a silně ovlivňuje naši kulturu. Nejdůležitější změny probíhají na osobní úrovni. Za posledních pár desetiletí prošly tisíce, a možná miliony lidí dramatickou změnou svých hodnot, názorů a vztahů k sobě i ke svému okolí. Proč se to děje? Jedním důvodem je, že si lidé uvědomili, že na konci jejich honby za blyštivějšími auty, většími domy a jiným párem bot na každý den v roce zůstává pouze prázdnota – tatáž prázdnota, již se snažili zaplnit majetkem a finančním úspěchem. Materialistický pohled na svět říká: více peněz = lepší život. Ale pokud jsme získali víc, a prázdnota přece zůstala, závěr je: materialistický předpoklad je špatný. A další důvod? Pokud je nový princip pravdivý, vesmír je skutečně živá bytost a my, naše myšlenky, planety i subatomární částice jsme její součástí, pak nutnost tohoto nového pohledu na svět jej sama prosadí. Je to jen lidská arogance, jež způsobuje, že to vypadá, že my se snažíme přinést nový pohled na svět. Ale hladový organismus vždy hledá potravu. My jsme součástí toho organismu stejně jako planety, naše myšlenky i subatomární částice a hledáme novou cestu, protože víme, že jsme si rozbili tábor na prahu obydlí smrti. A to vůbec není vhodné místo k táboření. Znečištěná voda a otrávený vzduch. Přelidněné země bojující s hladomorem. V zásobě máme zbraně velikosti příručního zavazadla, jež mohou zničit celé město. A seznam pokračuje. Doktorka Candace Pert říká: „Tělo se vždy chce zahojit.“ Pokud je tedy naše realita jedním velkým organismem, jak naznačuje „nová fyzika“, pak se tato realita právě snaží sama sebe vyléčit. A z toho povstávají nové názory na svět, i když ty staré ještě obhajují své pozice. V čem spočívá rovnováha? V našem vnímání reality. A kdo by měl tu rovnováhu najít? My sami.

Z knihy – CO MY JEN VÍME!?

 Živá hviezdna obloha od Vincenta van Gogha

.

 

 

 

(Prečítané 701 krát, 1 dnes)

Comments are closed.