google27eaa3905ca3fee3.html

Jednoho dne se mne maminka zeptala na několik věcí, ale o indigových dětech nepadlo ani slovo. Na její otázky jsem odpovídala a teprve poté se zmínila o dětech nové doby a také o tom, že většina jejich vlastnosti jsou totožné s mými. No, ještě si nejsem stoprocentně jistá, že jsem jedním z indigových dětí, ale přinejmenším jsem získala odpovědi na spoustu otázek, které jsem si kladla v mládí.

Vzpomněla jsem si na problémy, které jsem měla s ostatními spolužáky, s učiteli, se školou, a na svou duševní převahu nad ostatními dětmi. Mnoho věcí by se tímto vysvětlilo, ale mám z toho trochu obavy. Jsem velice otevřená a umím se vcítit do ostatních lidí, kteří mají nějaké problémy. Jsem schopna trávit dny a týdny u svého počítače, abych problém vyřešila (a to jen proto, že to zajímá i mne samotnou). Jsem vědychtivá a trávím celé dny vyhledáváním informací. Dokážu se celé hodiny dívat na hvězdy a sama pro sebe si filozofovat nad tím, co mi přinesou do budoucna. Existuje příliš mnoho věcí, kterými se zcela zásadně odlišuji od svých vrstevníků.

Hm, kdybych tedy skutečně měla být dítětem nové doby, pak mám trochu strach z toho, co se mnou bude dál. Vědomí, že jsem jiná, mi nedělá dobře, neboť až doposud byl celý můj život určován tím, že jsem se nuceně snažila být stejná jako ostatní. Ale myslím si, že mám před sebou jistý cíl a někdy v budoucnu budu taková, jakou si sama sebe představuji, budu zcela výjimečná a nikdo se mě nebude chtít vzdát. Můj život je vidět a být viděn. Vidím věci, posuzuji je, pokouším se je rozlousknout a proniknout do nich. Na druhou stranu odmítám jakýkoliv pohled na svou osobu, nechci, aby do mne někdo viděl, a přemýšlím vždy jinak, než jak se ode mne očekává. Neshoduji se s ničím „normálním“ nebo „průměrným“. Jsem vlastně ve všem tak trochu jiná – jsem o něco rychlejší nebo šikovnější, v něčem naopak viditelně pomalejší. Je to komické, ano, komické je pro to ten správný výraz.

Po všech problémech s rodiči, během své puberty, jsem se sama sebe často ptala, proč jsem jiná. Kde je ve mně chyba, v pochybování o sobě samé, nebo naopak v sebechvále, která sahá někdy až do nebe? Jsem lapena mezi dvěma světy. Žádné další indigové děti bohužel neznám, ale můj malý bráška se vyvíjí také tímto směrem a nutí mne stále znovu přemýšlet. Myslím si, že se jedná o jiný typ indigového dítěte, jenž se se mnou nedá srovnávat. O svém životním poslání vím jen to, že chci ostatní osvítit. Píšu texty na rapovou muziku, chci lidem něco předat, něco, čeho by se mohli držet a co by je také zaměstnalo. Chci v lidech vzbuzovat pocity a podněcovat je v přemýšlení o svém vlastním Já. Chtěla bych naši společnost odklonit od její touhy po výkonech, aby se lidé měli šanci dozvědět, co to vlastně ve skutečnosti znamená žít. Cítím, že mne učitelé nepřijímají, nenechám si totiž nic předepisovat. Nechci, aby mi někdo něco pětkrát zopakoval, a nenávidím průměrné a hloupě sestavené vyučovací hodiny.

Jediný způsob vyučování, který mi něco říká, je projektování nebo práce s projekty. Tady totiž člověk smí a může rozvíjet své vlastní zájmy, vlastním tempem a s pocitem jistoty. Dospělí mne mohou nejlépe podpořit tak, že se se mnou pokusí vypořádat osobně, přijmou má srdečná přání a zájmy a nebudou se mnou jednat jako s jednou z tisíce. Chci, aby mi lidé rozuměli a chtěla bych, aby se snažili i naslouchat. Nejdu totiž nikdy s davem. Snažím se přemýšlet napříč spektrem a jednám z vlastní iniciativy a pomocí vlastních nápadů. Věřím, že můj zesnulý tatínek je mým andělem strážným. Od jeho úmrtí jsem nezažila ani jedinou noční můru. I když už tady není, cítím jeho blízkost a podporu. Nejsem si jistá, ale myslím, že jsem se s ním jednou bavila těsně před tím, než jsem upadla do hlubokého spánku – tedy někdy mezi stavem bdění a spánku. Jakmile položím jen tak do vzduchoprázdna nějakou otázku, dostane se mi po čase odpovědi. Ne akusticky, tuto odpověď potom zkrátka a jednoduše vím. Svět vidím jako iluzi. Svět je vizualizovaná rovina našeho rozumu a ducha. Dává nám formu pro ducha, v níž se duch může volně pohybovat.

T., dívka, Švýcarsko

Text je z knihy:

Carolina Hehenkamp – Indigové děti otvírají svou duši

Tato kniha vznikla na základě studie o fenoménu indigo v roku 1999 na webových stránkách autorky. Dostávají se zde ke slovu samy indigové děti. Pohnutá, upřímná svědectví a rozmanité příběhy jistě podpoří další rodiče i děti, jichž se tato zvláštní témata a úkoly bezprostředně týkají.



 

(Prečítané 2 233 krát, 1 dnes)

5 Responses to Celý můj život byl formován pokusy být stejná jako ostatní

  1. Magda píše:

    Je to zaujímavý článok, vďaka. Čítala som tuto knihu o indigových deťoch, je pútavá a stojí za to si ju prečítať.

  2. Pavel Haicman píše:

    Ano také to znám.

  3. Jan píše:

    Co dodat? Včera jsem se dozvěděl o indigovém fenoménu a dnes se cítím jako nahý. Vždy jsem měl za to, že snad neexistuje nikdo kdo by mne mohl alespoň trochu pochopit. A teď s každým přečteným článkem o indigu mám pocit, že mi někdo kouká do hlavy.

  4. Radek píše:

    Přesně moje situace. Celý život si připadám zvláštně a odlišně, chápu věci kterým jen málo kdo rozumí. Vždycky jsem cítil že je vše jinak než se zdá. Je to velice rozsáhlé téma. Rád bych si promluvil s autorkou (Skype,fb) cokoliv. Budu rád