Proč máme problémy se seznamováním

Stanley Bradleay (alis Stanislav Brázda) je spisovateľ, terapeut, jasnovidec, ale čo je o ňom menej známe, vlastnil aj Zoznamovaciu agentúru, takže problémy so zoznamovaním pozná z prvej ruky – prečítajte si :

Napsal jsem zkušenosti se seznamováním, tak jak jsem je vypozoroval ze své psychotronické poradny a seznamovací agentury, protože si myslím, že by se dalo využít chyb a zkušeností druhých lidí ke zkvalitnění našeho života.

Nejenom mé klienty zajímají nejčastěji tři okruhy problémů :

– problémy partnerských vztahů

– zdravotní problémy

– práce či podnikání

– jak přijít snadno k penězům

Jsem přesvědčen, že všechno souvisí se vším a proto je ideální, když všechny tři oblasti výše uvedené jsou v souladu a všechny máme vyřešené dle našich představ. Pokud někdo neumí pojmenovat štěstí, tak podle mé teorie je to právě výše popsaný soulad tří oblastí našeho života.

Je nutné si uvědomit, že nejjednodušší řešení problémů je v oblasti pracovní, protože jsme schopni si pomoci sami. Proto při řešení partnerských vztahů doporučuji začít zde, i když se to může zdát nelogické.

Pokud máme vzdělání v té správné oblasti, ve které jsme schopni se seberealizovat, je vše v pořádku a je jednodušší hledat práci, ve které se budeme seberealizovat. Pokud máme vzdělání v jiné oblasti, nejsme tak dobře schopni najít práci, ve které bychom se seberealizovali, protože jiné než to správné vzdělání nám to neumožňuje. Pokud nemáme vzdělání v té správné oblasti nebo správně „vysoké“ vzdělání, je jen jedna možnost – kompromis, hledat práci alespoň v oblasti podobné či v objektu našeho zájmu (např. člověk, u kterého rodiče neodhadli talent herecký a nutili dítě do ekonomické školy, tak ekonom s hereckým talentem může jít pracovat jako ekonom do divadla), seberealizovat se v mimopracovní činnosti jako ochotník, když ani to nejde, nezbývá než se řídit heslem : „Není umění dělat to, co nás baví, ale najít zalíbení v tom, co děláme“ a smířit se s tím. Kdo má obchodní talent, měl by podnikat. Kdo nemá ani malý obchodní talent nutný k nalezení pracovního místa, může se poradit.

Co se týká zdraví, zde je případný problém z větší části také na nás, protože většina lidí ví, jak správně žít, jak se stravovat, že součástí života je pohyb, jíst vitamíny a minerály, všichni vědí, že není dobré kouření, jak nás ovlivňuje prostředí, jak provádět protistresová opatření atd. Proto lze využít různých rad, kterých je hodně.

Nejobtížněji jsou řešitelné problémy v partnerských vztazích, protože tento problém jako jediný ve většině případů nevyřešíme sami a mnohdy ani s odborníky. Problémy partnerských vztahů mohou a také mají kořeny již v početí (ale jak jsem uvedl výše, i v rodinném systému až tří generací zpět), jsme ovlivněni v průběhu celého dětství. Mnohdy nejsme schopni rozlišit, zda děláme to, co chceme. V mnoha případech si myslíme, že děláme, co sami chceme, ale děláme to, co se od nás očekává! V partnerských vztazích je nejdůležitější umět pojmenovat příčinu problému. Partneři se mohou hádat např. kvůli tomu, že manžel (manželka) přijde později z práce, než je obvyklé, ale skutečnou příčinou je většinou něco jiného, co bylo mnohem dříve, protože buď se problémy „nahromadily“ nebo jsme minulou příhodu „drželi v sobě“ a pozdní příchod byl „spouštěčem“ nahromaděného vzteku. Důvodů k hádkám a sporům je mnoho, ale skutečných příčin tolik není, tou nejdůležitější je nedostatek (či nesoulad) sexu. Proto v začátku partnerství je hádek a sporů méně, protože jednak jsme ovlivněni zamilovaností či láskou ( podle mne je láska = přitažlivost = závislost), takže se lépe „přenášíme“ přes problémy, případně je nechceme vidět, a s novým neokoukaným partnerem máme dostatek sexu a správným jiskřivým způsobem vybíjíme sexuální energii. Z praxe vím, že komu vydrží silná přitažlivost a tím jiskřivý sex, ten „nezlobí“.

V odborné poradně jednoho časopisu tvrdila jedna psycholožka těm sexuálně neuspokojeným, aby provozovali autoerotiku a „neobtěžovali“ svého méně sexuálně chtivého partnera. Jsem přesvědčen, že to je špatná rada, protože podle mne je sex pud, který nejde uspokojit tím nesprávným, nebo náhradním způsobem. To je asi jako kdyby nám dal někdo radu, ať místo kvalitního stravování (také pud – zachování života) jíme suchý chléb. Nějakou dobu to vydržíme, ale za čas se vrhneme na to, co uvidíme a sníme vše co uvidíme. Sexuální neuspokojení je prvním důvodem k nevěře, což zakládá důvod k rozvodu (víme, že je to ze statistik na prvním místě), ale i k tomu, že u našeho partnera, který nám sex (ani náhradním způsobem) nedopřeje, mizí přitažlivost. Tvrdím, že vztah je založen na prvním místě na sexuální přitažlivosti. Pokud zůstane jenom duševní přitažlivost mezi partnery, zůstávají jen kamarády. Mnozí jsou dotčeni tím, že partner zmizí beze slova vysvětlení. Jsem přesvědčen, že pokud není přitažlivost, není závislost, není důvod ke vztahu. Mnoho lidí tuto situaci ani neumí pojmenovat, proto nejsou schopni vysvětlit, že jejich partner pro ně přestal být přitažlivý. Přitažlivost se nedá koupit, vyloudit, naprogramovat, vzniká a zaniká bez pravidel a varování a bohužel většinou jednostranně, ale mnohdy ke „zmizení“ přitažlivosti přispějeme svým chováním.

Vztahy ovlivňuje i sexuální orientace, tvrdím, že je cca 10% homosexuálů, 35% bisexuálů, zbytek heterosexuálů. Protože jsme z dětství „naprogramováni“, že k ženě patří muž a opačně, proto mnoho homosexuálů, zejména bisexuálů, sami v sobě nepřipustí opak. Proto nejsou schopni být spokojení, radovat se ze života a mnohdy lžou sami sobě, až do smrti jsou mnozí schopni se přetvařovat. Dost takto orientovaných lidí splní svůj „rodičovský“ úkol a někdy po zplození dítěte, jindy po narození, mnohdy po vychování dětí, opouští svého partnera opačného pohlaví a nacházejí pro život partnera stejného pohlaví. Myslím, že obecně platí, že čím méně jsme sexuálně orientováni na opačné pohlaví, tím méně jsme schopni se seberealizovat ve vztahu a tím více se musíme seberealizovat v pracovní oblasti.

Důležitý poznatek je ten, že se neumíme radovat ze života, neumíme žít. Protože to neumíme, nevíme, jaké to je, když maximální radost ze života máme. Podle mé teorie je to proto, že dříve byl život jen o přežití a naši prapředci neměli důvod radovat se ze života, proto to nemohli naučit naše předky a ti to zase nemohli naučit nás, když to sami také neuměli. To je podle mé teorie onen PROGRAM v našem podvědomí.

Tímto problémem se zabývá mnoho lidí a existují různé návody (jóga, meditace, modlení atd.), jak ke štěstí dojít. Jeden příklad, jak se zbavit „programu z dětství, partnerského modelu rodičů a nalezení vlastní identity“, popisuji níže. Jsem přesvědčen, že nejúčinnější metodou, jak se tohoto programu zbavit jsou tzv. rodinné konstelace. Jedná se o skupinovou terapii, které se může účastnit minimálně 6 lidí, optimální je cca 12 až 25 lidí. Ten, kdo chce řešit problém (pokud jej neumí pojmenovat, měl by na to přijít terapeut, který konstelace vede) jej vysloví, řekne svůj příběh, z přítomných si vybere ty, kteří budou „hrát“ tázajícího a ostatní. Nyní začne v podstatě „divadlo“, které všichni sledují. Děj se vyvíjí v podstatě sám, tak jak ti vybraní „hrající“, kteří se naladí na podvědomí tazatele, cítí. Je to úžasné, když člověk, který vás nikdy neviděl mluví, vaším slovníkem.

Myslím, že stojí za to tuto problematiku rozebrat podrobněji, protože nalezení vlastní identity považuji v životě za to nejdůležitější. Problém je, najít si ten správný způsob z těch mnoha a hlavně chtít něco změnit k lepšímu. Asi by si nikdy člověk neměl myslet, že to, co je či co má, že je trvalé, stálé, napořád, že to nemůže být lepší, horší, jiné. U všeho živého existuje konečné řešení (na které se připravujeme celý život), což si zejména v mládí nechceme přiznat. Jsem přesvědčen, že „osud“ ovlivňuje náš život z poloviny (50%), že to z druhé poloviny záleží na nás, jak se svým životem naložíme, jak „osud“ ovlivníme.

Republikám je dán osud ze 70% – proto si myslím, že už se komunismus vrátit nemůže, monarchiím ze 60%, královstvím z 50% – proto je tento systém zranitelný.

Z praxe mám poznatky, že muži mají méně problémů v seznamování než ženy, důvody jsou jednoduché – muži jsou méně nároční, asi proto mají i reálnější představy o partnerce. Bohatý muž si klidně vezme chudou dívku, zatímco mám zkušenosti, že bohatá dívka chce bohatého (= schopného) muže. Podle mých zkušeností je 2/3 schopných žen, ale mužů jen 1/3. Když už se nějaký ten „pan dokonalý“ najde, je buď ženatý nebo homosexuál či chce ženu o 20 let mladší. Proto mají ženy méně reálné požadavky na partnery, protože schopná žena chce schopného muže, ale těch je méně než schopných žen, a proto si ty schopné muže ženy „přetahují“, nechtějí slevovat a čekají na toho správného tak dlouho, až hrozí, že zůstanou samy. Problém je v tom, že muži po čtyřicítce netouží tolik po trvalých vztazích, raději volí volné, nezávazné vztahy, (což je dáno menším zájmem o sex a říkají, že : „Nebudu živit ženskou!“). Ženy naopak do cca čtyřiceti jsou schopné čekat a hledat (protože je o ně zájem a mohou si vymýšlet), a když nenajdou partnera do této doby (když už je situace pro seznámení horší), začínají slevovat. Jenže bohužel je to jako v onom vtipu, proč žena po čtyřicítce nemůže hrát na schovávanou? Protože by ji nikdo nehledal. Když jsem tuto pravdu zjistil, zrušil jsem svoji seznamku, protože jsem měl žen cca 30 na jednoho muže. Mnoho vdaných žen, které měly milence a považovaly jej za potenciálního schopného partnera si naivně myslelo, že když se rozvedou bude otevřená společná cesta životem s milencem. Jenže opak se stává pravdou a milenec když viděl, že se řítí pohroma v podobě trvalého vztahu, zmizel.

Ženy jsou v průměru psychicky silnější než muži, proto si mnozí muži netroufnou takovou ženu oslovit, což je jedním z důvodů, proč většinou ženy oslovují muže. Ženy jsou dokonalejší než muži, takže mnohým klientkám po zjištění jejich nereálných požadavků musím přiznat, že takový dokonalý muž, jakého si představují, je vlastně jen žena. To vše je důvodem, proč je (v Česku, na Slovensku) více žen než mužů se zájmem o trvalý vztah. Podle mé praxe nejenom v mé seznamovací agentuře je ve věkové kategorii 40 až 70 let cca 30 žen na jednoho muže! Různé projekty včetně seznamovacích dovolených jsme skončili, protože se přihlásilo 100 žen a 4 muži.

Podle amerických psychologů vycházejících z praxe, jak staré (mladé) ženy si hledají muži, je ideální věk ženy k muži lehce spočítán takto : věk muže děleno 2 + 7, což se mnohým našim ženám nelíbí a tvrdí, že raději budou samy (a také dost žen samo je, ale nejenom z tohoto důvodu).

Dnešní mladé ženy a dívky vědí lépe než ty starší, co chtějí (60% jenom peníze, pohodlí a hned žít „naplno“, nechtějí jako jejich rodiče 10 let šetřit na byt a auto). Myslím, že je to dáno rychlou změnou systému socialistického (který podle mne poškodil 3 generace) v socialisticko-kapitalistický. Už po tzv. revoluci jsem věštil, že bude přerod na kapitalistický systém trvat 30 let, polovinu máme za sebou.

„Dokonalá žena“ si za partnera přeje „dokonalého muže“. Přibývá „dokonalých žen“, ubývá dokonalých mužů. Jsem přesvědčen, že je to tím, že ženy jsou odolnější. Důkazem je vyšší průměrný věk žen než mužů. Už z historie je jasné, že žena se musela postarat o potomstvo, když muž zahynul nejdříve na lovu, později ve válkách. Tím se ženy zocelily a jsou psychicky silnější než muži a patrně se mění poměr mužského a ženského principu, protože žena musela v takových případech zastupovat roli muže. Ženy začínají mít více mužského principu, muži více ženského principu, zatím co by poměr měl být vyrovnaný. Pokud není vyrovnaná hladina mužského a ženského principu, neuznává muže, či neuznává ženy a tím i sebe, stejné je to u mužů.

Podle mé praxe nejenom v  seznamovací agentuře platí to, že by každý partner měl být vyváženě milencem, kamarádem a otcem či matkou. Pokud není role partnera vyvážená, partner utíká hledat to, co mu chybí, jinam. Např. když je žena jenom matkou (takové většinou hledají mladší muže), hrozí, že jí partner až dospěje-cca ve svých 40-50ti letech, uteče k typu ženy milenky, nebo si takovou najde jako milenku. Stejně tak když je žena jenom milenkou, hledá její partner ženu typu matky. Existuje hranice jedné generace. Je to logicky 18 let, což je věk dospělosti.

Kdo má (př.chce) partnera mladšího o více než 18 let, je tento věkový rozdíl považován za rozdíl jedné generace. Mladší ve vztahu hledá rodiče, starší mu rodiče chce nahrazovat. Takoví partneři se dávají dohromady, když jejich rodič, zejména těch mladších, ve vztahu neplnil dobře svoji funkci. Na jedné svatbě jsem zažil dojemnou scénu, kdy rozvedený otec vdávající se dcery s partnerem o 30 let starším jí řekl: „Gratuluji ti k svatbě, asi jsem něco „pokazil“, že?“ Mimochodem matka dcery „pro jistotu“ na svatbu nepřišla. Vím, že  dceru po odchodu otce „povýšila“ na svého partnera. Ta tíhu odpovědnosti za vztah rodičů neunesla a v sedmnácti utekla z domova od matky. Vypozoroval jsem u dětí, které byly v roli partnera matky, že utíkají co možná nejdále od matky a není náhodou, že jich je hodně v Austrálii a v USA.

 Mladí lidé se seznamují snáze z těchto důvodů:

Jednají více pudově (sexuální pud je stejný pud jako jíst, spát, žít). Můžeme si vymýšlet mnoho různých důvodů k seznámení, ale ty nejhlavnější jsou pudy – sexuální, mateřský, (který může souviset s pudem „být zabezpečena“), zachování rodu, (což ty, kteří již potomky mají, neláká), zachování života, (jíst, pít, spát, nepoškozovat se, mít se rád, bát se, neriskovat atd.).

Jsou méně nároční, méně se ostýchají, mají méně zkušeností – hlavně negativních, takže se méně bojí odmítnutí, mají více možností k seznámení, jsou obecně kompatibilnější, využívají všech možností seznámení včetně inzerátů, (které berou jako velké dobrodružství a legraci) , a to podstatné – jsou na tom lépe psychicky. Psychika hraje větší roli, než jsme schopni si přiznat a čím jsou lidé starší, tím se u dost velkého množství populace (50%!) objevují psychické problémy, které způsobují nekompatibilitu s okolím, takže pro mnohé je problém se domluvit, natož potom se seznámit.

Když nejsme „pohodoví“, nejsme schopni „vysílat signál“, že se chceme seznámit a ani nejsme schopni „signály o seznámení přijímat“, nevidíme je, takže plno možností seznámení propásneme. Navíc, když jsme naštvaní a ve špatné náladě či máme psychické problémy, nikdo se s námi nechce ani kamarádit, natož intimně stýkat. Ale jsme-li na tom psychicky dobře a záříme radostí (tím i radost rozdáváme), chce s námi tuto radost (štěstí) každý sdílet.

Další důležitou podmínkou k seznámení je mít vyřešený předchozí vztah, jinak těžko navazujeme nový a když se to povede, je nový partner většinou jen dočasným „léčitelem“ naší zraněné duše nebo jenom „náhradou“. Po „vyléčení“ vztah většinou končí a zvláště ženy pak říkají : „Dala jsem ho „dohromady“ a pak se na mne vykašlal!“. .