Moje maminka přišla o své sny, a tím se vytratil i její smích

To, že jsem jiná než ostatní lidé, jsem věděla odjakživa. Že má tato skutečnost i své jméno, to vím ale teprve od včerejška. Řekl mi o tom můj přítel, který to ví zase od své matky. Nedá se říci zase tak přesně, jaké zvláštní vlastnosti to vlastně mám. Nerada se stýkám s lidmi stejného věku, prostě s nimi nemohu být delší dobu pohromadě. Neakceptuji lidi, již o mně chtějí sami rozhodovat. Nesnáším nespravedlnost. Mám jiné koníčky než mí vrstevníci, poslouchám odlišnou hudbu. Podle své rodiny jsem, co se týče citů, chladná. Když jsem se seznámila se svým přítelem, pocítila jsem poprvé ve svém životě něco jako lásku k jinému člověku, i když bych byla ráda i s jinými lidmi. Existuje ale jen velice, velice málo lidí, kteří mi rozumějí, respektují mne a berou mne takovou, jaká jsem. Tak se ze mne postupem času stala samotářka, ale někdy jsem cizí dokonce i lidem, kteří mne mají rádi. Vím o věcech, o nichž jiní nemají ani tušení, ničeho se nebojím a vždy stojím nohama pevně na zemi. Lidé mají prostě strach z toho, co neznají a čemu nerozumějí. Miluji život, ale v tomto čase je velice obtížné přežít. Člověk se musí vypořádat s mnoha odmítnutími. To má však i své výhody, neboť člověk tak zjistí, kdo jsou jeho opravdoví kamarádi, a naučí se bojovat a přežít. Nevím, jaké to je, když člověk nemusí bojovat o každou maličkost, když nemusí neustále vysvětlovat ostatním lidem, proč je člověk právě takový, jaký je. Jsem silná a vím, že to zvládnu. Přesto jsem ale často blízko tomu vše vzdát. Jak vnímám svůj život? Je tvrdý, ale má v sobě cosi magického. Zvláště obtížné je pro mne soužití s mou matkou. Má spoustu problémů sama se sebou a většinou si na mně vylévá všechen svůj vztek a svou frustraci. Hodně často se hádáme. Vždy jí říkám, aby svůj život nebrala tak vážně a že je příliš krátký nato, aby měl člověk neustále strach z toho, co přijde možná za deset let. Myslím si, že moje matka už dávno ztratila své sny, a tím se vytratil i její smích. Můj otec je uvolněnější. Naučila jsem se od něj více než od matky. Nebere totiž všechno tak hrozně vážně. S ním se nehádám téměř nikdy, ale vídám ho také jen jednou týdně. Můj přítel je první člověk, který mi skutečně rozumí. Je to má spřízněná duše. Mezi námi vládne harmonie a za těch sedm měsíců, co jsme spolu, jsme se ještě ani jednou nepohádali. Chápe to, jaký způsobem myslím a co cítím. Je to takový můj most k ostatním lidem. Jsem tu na Zemi proto, abych pomáhala, abych zabránila nespravedlnostem prováděných zvláště na dětech a etnických menšinách a abych jim umožnila šťastný život v míru.

Ve škole mám veliké potíže. Až do velikonočních prázdnin jsem chodila na gymnázium. Tam to se mnou šlo neustále nahoru a zase dolů. Vždy jsem měla obrovské problémy s ostatními spolužáky a od prvního školního dne jsem byla outsiderka. S učiteli jsem ještě ani jednou nevyšla po dobrém. Vždy jsem nesnášela, když se mnou jednali jako s malým dítětem. Jak mám někoho respektovat, když mi tato osoba tentýž respekt nevrací? Co se týče vyučování, záleželo vždy na mém zájmu, jestli jsem se dané látce naučila, nebo ne. Pokud mne nějaké téma zaujalo, vždy jsem se pro ně zapálila a neuvěřitelně rychle jsem se je naučila, a když mne nějaká látka nudila, tak jsem se ji prostě neučila. Mým učitelům se také nikdy nelíbilo, že jsem si dělala, co jsem chtěla, a beze strachu z následků jsem jim vzdorovala. Někdy jsem se pak začala bavit se svými staršími spolužáky a poslouchala jsem metal. Tak jsem objevila několik lidí, kteří mne akceptovali. Před velikonočními prázdninami jsem se rozhodla, že změním školu a že si najdu takovou, kde se nevyučuje po třídách, ale hromadně, a která mne jednoduše přijme takovou, jaká jsem. Tamější učitelé se na mne už těší a nebudou mne hned od začátku odmítat. Přála bych si takovou školu, kde budou člověka soudit podle jeho vědomostí a nikoliv podle věku. Třídy by měly být malé, maximálně po šesti žácích. Velikou roli by pro mne hrála i individuální péče. Žáci by měli být zkoušeni z předmětů, u nichž vykazují talent a o něž se sami zajímají. Učební plán by měl být konzultován spolu se studentem a učební látka a tempo by měly být přizpůsobeny jednotlivým žákům. Učitelé by měli být motivováni a své zaměstnání a práci se žáky milovat a také by měli být schopni žákům tuto lásku také zprostředkovat. Známkování bych úplně zrušila. Děti jsou kvůli němu zbytečně vystresované a vystavené tlaku. Mělo by záležet na každém žákovi, kolik by se toho chtěl naučit. Co bych doporučila dospělým? Aby akceptovali to, že jsem jiná, a aby mne podporovali při tom, co je mým posláním. Přestaňte být neustále proti mně a pořád mne odepisovat! Nevídám žádné anděly, ale od té doby, co jsem začala přemýšlet, mne doprovází bílý vlk. Když se mi daří špatně, je mi nablízku a dodává mi sílu, jež mi chybí. Pochází z vysočiny, z míst, která nade vše miluji a kde jsem si vždy přála být. To místo má v sobě něco mystického a přesně to vidím i v očích svého vlka. Když je můj vlk u mne, pak cítím jen mír, sílu a štěstí. Přeji si mír. Náš svět je nemocný a zraněný a jen děti jsou schopné ho opět uzdravit. Ale my tyto děti zabíjíme, týráme a zraňujeme. Lidé se musí naučit být tolerantní a akceptovat i takové jedince, kteří se nějakým způsobem odlišují. Nesmíme našim dětem vštěpovat, aby se navzájem nenáviděly. Žádné dítě nemá samo o sobě nepřátelské postavení vůči jiným lidem ani necítí nenávist k ostatním dětem. Musíme jim přestat vnucovat myšlenku, aby se snažily neustále pohybovat v nějaké normě a aby šly vždycky s davem a nijak nevybočovaly, a to ani pouhými myšlenkami.

J., 16 let, Německo

 Z knihy – Carolina Hehenkamp – INDIGOVÉ DĚTI OTVÍRAJÍ SVOU DUŠI

.

.