Foto via Le petit grew photography

Tyhle ryzí a surové fotky „nahé pravdy“ o šestinedělí v lidech silně rezonují. Jsme zvyklí na přikrášlenou skutečnost, která v nás probouzí nerealistická očekávání. Jaké rozčarování pak zažíváme, když šestinedělí vypadá právě takhle!

Jsme celé bolavé, rozkocané, nadšení střídá strach a všechno se to v nás mele, jak hormonální smršť otevírá naši třináctou komnatu a bere s sebou všechno, co jí přijde do cesty.

Je dobře, že se zase učíme dívat pravdě do očí.

Není vůbec snadné snažit se nacpat do představy o tom, jaké by šestinedělí /těhotenství, porod, výchova…/ mělo být. Každá žena je jedinečná a tak, co je pro jednu procházka růžovou zahradou, je pro druhou noční můra.

Hodně často se v šestinedělí nejvíc trápí ženy, které měly ve své původní rodině roli malé holčičky, která musela být za všech okolností líbezná, roztomilá a plně k dispozici své narcistní matce. Očekává se od nich, že tou holčičkou zůstanou dál, jinak by totiž zradily svou rodinu a hrozilo by jim, že je rodina úplně odvrhne.

Najednou jsou to ale ony, které potřebují podporu a péči a když jim ji rodina nedokáže poskytnout, velmi tím strádají.

Pak se dostávají do kolotoče, ve kterém místo aby bylo postaráno o ně, jsou to ony, které dál chystají kafíčka a dortíky pro zástupy návštěv, které se hrnou do dveří, aby se přeci podívaly na to nádherné miminko. Nedokáží vymezit vlastní hranice, protože jsou zvyklé na to, že byly po celý jejich život porušovány. Jsou to právě tyto ženy, které jdou do porodnice s porodním plánem v ruce, odhodlané postavit se samy za sebe, s vírou a nadějí, že jejich přání budou respektována a pak když jsou nejvíc zranitelné a nemají dostatečnou podporu, tak jsou to právě ony, které si z porodnice odnáší nástřih až na záda a nebo jejich porod končí císařským řezem.

Šestinedělí dokáže rozehrát nejedno rodinné drama na plné pecky. Ukáže se v něm bez příkras, zda je rodina ochotná přijmout dívku, která se změnila v matku se vším, co to obnáší. Někdy v rodině vybublají na povrch staré „vředy“, to pak ženám praskají jizvy po nástřihu, jizvy po císaři se nehojí, bradavky bolí, kojení se nedaří a žena tak celkově „hnisá“ bolestí.

Velmi často to jde ruku v ruce s tím, že babičky odmítají přijmout svou roli babiček a zuby nehty se brání konečně dospět a přijmout zodpovědnost. Nestaraly se o své dcery ani když byly malé, tak proč by se o ně měly starat teď, když jsou dospělé?!

Tam, kde byly vztahy nemocné už před těhotenstvím, udeří šestinedělí nebývalo silou právě proto, že porod je záležitostí našeho nejstaršího mozku, kde sídlí emoční paměť. Tam máme uložené a vypálené naše vlastní zrození, které se porodem našeho děťátka znovu aktivuje a dere se do vědomí. To je příčinou „nevysvětlitelných“ stavů, plačtivosti, emoční nerovnováhy a potřeby, aby o nás bylo pečováno s láskou. To je důvodem, proč se nám zdají divoké sny a říkáme věci, které by nás jindy ani „nenapadly“. Teď z nás mohou volně padat s plnou vahou, protože porodem byly naše obranné bariéry prolomeny…a ne každý si s tím ví rady.

Šestinedělí prožité v lásce a péči dokáže hojit i velké rány! Zanedbané šestinedělí pak působí přesně opačně. Pravdou zůstává, že co nedostaly naše maminky, nemohou nám později samy dát a poskytnout.

A tak šestinedělí prověří všechno. Je to šest neděl, ve kterých se otevírá jedinečné okno, v němž máme možnost zahlédnout mnohá tajemství a podívat se do hlubin vlastního nitra jako nikdy předtím a už nikdy potom.

Naše prabáby smysl šestinedělí dobře znaly a chápaly jeho důležitost. Šestinedělku chránily a pečovaly o ni. Pomáhaly jí integrovat zážitek porodu i všechno, co k ní skrz zjitřenou psychiku přicházelo. Podporovaly ženu v „čištění“ a to nejenom fyzicky, ale hlavně psychicky. „Kout“, ve kterém šestinedělka šest neděl pobývala, byl její „sociální dělohou“, kde se žena mohla zahojit na těle i na duši.

Moudré ženy nenechaly novopečenou maminku, aby se v tom plácala sama, ale byly jí oporou. A tak maminka nemusela spadnout až na dno žabích sraček, ze kterého se jen těžko leze zpátky do radostného života.

Jak nádherná a křehká je žena po porodu. Jak krásná a silná je, když jí to umožníme. Když při ní dokážeme stát v jejím nejzranitelnějším období.

Žena si bude už celý život pamatovat, jak se k ní její okolí chovalo v šestinedělí. Časem možná vzpomínky vytěsní z vědomí, aby mohla jít dál, ale na emoční úrovni nezapomene nikdy. Kéž bychom my všichni měli dost odvahy a síly pečovat s láskou a něhou o ženu, která právě dala nový život…tato žena nám měrou vrchovatou naši lásku vrátí a bude „sladká jako med“.

Ale když to nedokážeme, žena zakysne a zahořkne /však všechny ty stresové hormony jsou „horké = hořké“/…a celý svět kolem ní…potemní. Stojí za to chránit to nádherné světlo, které září z očí novopečených maminek i miminek. Je to čistá Láska…a Láska, jak víme, dělá náš svět místem, kde je radost žít.

Snad už nám dojde, že nemůžeme žít bez Lásky.
A že svět, ve kterém žijeme, nepotřebuje už víc pokroku…
Ale potřebuje se vrátit ke Kořenům.
Potřebuje se vrátit k Lásce.
Vrátit se domů, kde ostatně každý příběh začíná a také končí.

Autorka textu: Michala Nová

(Prečítané 118 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.