google27eaa3905ca3fee3.html

Porfirij Kornějevič Ivanov (1898-1983)

Každé učení se vyvíjí v souladu s přírodními podmínkami konkrétní oblasti a v rámci národních tradic, zvyklostí a kultury národa, jenž v něm prožívá. V neposlední řadě se také odvíjí od fyziologických zvláštností jeho příslušníků. Každé učení klade na své následovníky vlastní požadavky a určuje pravidla jejich plnění. Tato učení nespočívají jen v léčebných procedurách, ale vycházejí i z odpovídajícího životního stylu a světonázoru společnosti jako celku. Proto je zřejmé, že nepromyšlené, takřka slepé vyznávání východních systémů v evropských poměrech, navíc bez učitele či rádce, nepřinášejí žádoucí výsledky a nejsou efektivní. V Rusku už dávno existovaly a dodnes existují ozdravné systémy, které svou užitečností a léčebnou efektivitou neustupují východním, například józe nebo tibetské medicíně. Jedním z nich je ozdravný systém Porfirije Ivanova, který se zakládá především na otužování organismu a těsném propojení člověka s přírodou.

Porfirij Kornějevič Ivanov se narodil, nebo, jak sám říkal, byl zrozen přírodou, v roce 1898 ve vesnici Orechovka u města Lugansk na Ukrajině. Otec se jmenoval Korněj Ivanovič Ivanov a byl horník, matka Matrjona Grigorjevna byla hospodyní v domácnosti, jak tomu bylo v oněch dobách zvykem, a věnovala se především výchově dětí, jichž měla rodina Ivanovových osm! Novorozený chlapec byl pokřtěn podle tradičního křesťanského způsobu a dostal jméno Porfirij, ovšem doma mu říkali Paršek. Sám sebe takto později nazýval ve svých pracích – v zápiscích. Rodina byla velká a peněz nebylo nazbyt, takže Porfirij byl nucen ve dvanácti letech zanechat studia na církevní škole a jít do práce – nejdřív jako nádeník a později v patnácti letech jako horník. Porfirij vlastně žádnou profesi nikdy neměl, kromě toho, že se vyučil horníkem, pracoval v mnoha různých místech a dělal všechno možné i nemožné. Od nejútlejšího dětství však bylo vidět, že v něm je něco zvláštního, a to ho odlišovalo od jiných dětí. Jednou došlo k tragedii: Porfirijovi doslova na očích zemřel při uragánu dědeček. Později léčitel napsal, že „v jeho mysli tenkrát vzklíčilo semeno nové ideje – nezbytnosti poznávat přírodu a chránit se před ní“.

Charakterem byl Porfirij nebojácný, vrhal se do všeho po hlavě, občas si i vymýšlel, ale jinak to by vnímavý mladík toužící po vědění. V roce 1917 dostal povolávací rozkaz a narukoval na vojnu, ale nikdy se neúčastnil žádných bojových operací. Po říjnovém převratu se přiklonil k nové sovětské vládě a vítal ji podobně jako spousta dalších lidí z jeho vrstev s nadšením, protože ho nadchla idea všeobecné rovnosti a spravedlivé společnosti. A stejně jako mnoho dalších lidí v těchto dobách měl na vlastní kůži poznat, jak chutná realita nového režimu a co obnáší. Celkově strávil dvanáct let ve věznicích nebo v psychiatrických léčebnách, kde s ním prováděli všelijaké pokusy, protože chtěli poznat neobyčejné schopnosti tohoto fenomenálního člověka, který prošel tak složitou cestu utrpení, ale přesto zůstal naživu… V těžkých dobách občanské války ho zřejmě ochraňoval samotný osud. Když onemocněl tyfem, strčili ho do nouzového baráku, kam tehdy umisťovali všechny nemocné, ale i odtud se dostal živý. Přežil i následné napadení bandity.

Na podzim roku 1922 byl Porfirij Ivanov zatčen poprvé kvůli neplacení daní a poslán na dva roky do vězení v Archangelské oblasti. Toto období pak popsal ve svých Zápiscích. V dalších letech se Porfirij Ivanov několikrát stěhoval a vykonával práce různého druhu. V roce 1931 začal provádět první ozdravné experimenty a z jeho prvotních kusých úvah o možnostech vylepšení fyzických schopností člověka se vyklubal ucelený a účinný systém. Porfirij dospěl k závěru, že člověk, který se neotužuje, se musí bát přírodních sil, že každý má v sobě od narození síly, s nimiž se ubrání okolnímu prostředí, které je leckdy mimořádně tvrdé. Následkem působení civilizace tyto síly ztratil, ale je schopen je obnovit a rozvinout na hranice lidských možností. Jen je třeba vědět, jak se to dělá správně.

Otužování s ledovou vodou

Hlavní idea velkého učitele Porfirije Ivanova spatřila světlo světa 25. dubna roku 1933 a tento den je také dnes oslavován stále větším počtem jeho příznivců. Počínaje tímto dnem začal Porfirij přetvářet své myšlenky v realitu, a to nejprve u sebe: v jakémkoli počasí chodil ven bez čepice a bos, poléval si nohy studenou vodou a postil se od sobotního rána do nedělního poledne. Přírody se nikdy nebál, jen se snažil pochopit její zákony a žít v souladu s nimi. „Neměl jsem žádného učitele a nablízku nebyl nikdo, koho bych se mohl na něco zeptat. Nevěděl jsem, jak a čím vlastně začít, ani co bych o tom všem měl vlastně vědět, neměl jsem žádné knihy…“ A později dodal: „Obětoval jsem své tělo, abych nalezl a předal lidem způsoby otužování a cestu ke zdraví, aby mohli bojovat s přírodou.“

Jinými slovy se Porfirij Kornějevič rozhodl, že všechno vyzkouší sám na sobě v praxi. Postavil se přírodě tváří v tvář, chtěl jí „být blíž a splynout s ní v jeden celek“. Toužil dokázat – nejprve sobě sama a pak ostatním – že každý si může podřídit „ošklivé síly přírody“ (jeho vlastní slova) a využít je ve vlastní prospěch. Poznal, že mu mráz vlastně nijak neohrožuje zdraví, postupně začal rozvíjet otužovací frontu. V noci vycházel na mráz bez rubašky, nejprve na deset, pak na patnáct a dále na třicet minut, až nakonec dospěl do stadia, kdy chodil venku za sněhové vánice jen v trenýrkách. Dlouhé hodiny se procházel po polích za silného větru a v kruté zimě. Vracel se domů tak zmrzlý, až od něho stoupala pára, sousedé nemohli pochopit, jak to dělá, že na druhý den neulehne do postele s těžkým zápalem plic, případně s něčím ještě horším… V zimě roku 1934 se vrátil do městečka Krasnyj Sulin, kde mu také narostla jeho pověstná bradka a dlouhé vlasy, což mu přineslo opětovné propuštění z práce.

Porfirij Kornějevič uskutečnil slavnou cestu po Donbase a celé léto roku 1935 se podle vlastního vyprávění věnoval přírodě. „Shodil jsem ze sebe oděv až do trenýrek a bloudil lesy a stepmi Donbasu. Studoval jsem, jak na organismus působí různé podmínky vnějšího prostředí a přírodní síly: vítr, déšť, slunce, atmosférické výboje při bouřce, prověřoval jsem a rozvíjel síly a schopnosti svého organismu.“ Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: Porfirij se začal cítit naprosto skvěle. V tu dobu začal své metody otužování a ozdravení chladem hlásat veřejně, sděloval je náhodným kolemjdoucím a pomáhal nemocným. Jeho život se do puntíku změnil. Sám o sobě později napsal: „Mé dětství, mládí a léta dospívání byla úplně stejná jako u všech ostatních lidí. Nebyl jsem nikterak mimořádný člověk a není třeba mne ani uctívat a vynášet, ani pokládat za čestného. Byl jsem prachobyčejný loupežník okrádající přírodu, loupil jsem v ní, ubíjel radost ze života a na nic se neohlížel; vše jsem dělal jen proto, abych se měl dobře. Ale později jsem se toho všeho zřekl… A začal jsem usilovat o to, jak se s přírodou spřátelit a přibližoval se harmonii s ní…

Návrat do Moskvy

Na podzim roku 1935 se Porfirij znovu vrátil do práce, ale myšlenka na otužování už ho nikdy neopustila. Tenkrát se poprvé zul na ulici a asi hodinu chodil bosky po zasněžených chodnících, ačkoli ho udivené pohledy a úšklebky kolemjdoucích nakonec donutily, aby se znovu obul. Tato první zkušenost přesto prokázala, že chůze ve sněhu naboso rozhodně neškodí. Nepochopitelná slabost pro procházky naboso, otužování a léčitelství (které bylo tehdy vládou zakázáno) způsobily, že Porfirij Kornějevič byl tak jako mnohokráte předtím propuštěn z práce. Proto se rozhodl, že od tohoto okamžiku podřídí celý život jedinému cíli – sestavení nové ozdravné metodiky, která by předpokládala probuzení vnitřních sil a energií člověka.

Sám o tom napsal: „Od té doby jsem už nikdy nenosil čepice ani obuv, snad za výjimkou případů, kdy jsem prodléval na vesnici a musel se oblékat kvůli lidem.“ Během několika dalších let se Porfirij naučil ovládat vlastní psychiku s pomocí svého vědomí a vůle, čili nepouštět si do těla slabost, nemoci a lenost. Dosáhl značného vylepšení zdraví, takže mohl celé týdny chodit v mrazu prakticky neoblečený a bos, jen v trenýrkách. Vydržel určitou dobu bez jídla a vody, aniž by si tím zapříčinil nějakou újmu. Nejdelší pokusná hladovka mu trvala sto osm dní, ale ani to podle jeho slov nebyla hranice veškerých možností. Prakticky po všechna ta léta podle slov Porfirije Ivanova: „Lidé vědy ani jejich okolí mi nepomáhali, nýbrž naopak mne nestále rušili, brzdili a přerušovali mou práci.“

Úřady nemohly pochopit, co to ten muž se sebou provádí, a tak ho prohlásily za duševně nemocného. V roce 1935 byl umístěn s diagnózou chronická duševní porucha schizofrenního spektra do rostovské psychiatrické léčebny. Několik měsíců strávil v psychiatrické léčebně věznice Matrosskaja tišina, kam ho poslali po dalším pokusu přilákat pozornost delegátů Osmého mimořádného sjezdu Sovětů na svůj systém otužování a trénování. V předválečném období Porfirij bydlel v městečku Krasnyj Sulin, kde pomáhal lidem při léčení a zdokonaloval svůj ozdravný systém. Povolení k provozování takovéto lékařské praxe samozřejmě neměl. Předtím často pokládal sám sobě otázku, kterou si alespoň jednou v životě položí každý: „Proč je člověk vlastně náchylný k nemocem a smrtelný, ačkoli žije v pohodlí, obklopen všemi možnými vymoženostmi?“ A také si na ni velmi správně odpověděl: „To, před čím se člověk v přírodě nejvíc schovává, mu také dodává zdraví… Možná před námi příroda i člověk skrývá nějaké tajemství?“ Chtěl se ubezpečit, zda je to skutečně správná cesta a zda jiní lidé vydrží stejnou zátěž jako on, se získáním stejných léčebných výsledků. Ponoukal ostatní, aby následovali jeho příkladu (a to se také mnohým povedlo) a vyzkoušel si, jak léčit ostatní stejnými silami, jež získal od přírody při otužování.

Je jasné, že zdaleka ne všichni měli dostatek odvahy a vůle na to, aby k takové proceduře přistoupili sami. Porfirij nestále hledal v přírodě důkazy správnosti svého konání a ptal se jí na odpověď. Měl nyní pevné zdraví a nebojácně kráčel vstříc všem přirozeným živlům, s nimiž se setkal, před ničím se neschovával a kráčel k přírodě s důvěrou, láskou a beze strachu. A ona mu na oplátku dodávala síly, jako by byla rozumným tvorem, prověřovala jeho upřímnost a poukazovala na jeho chyby. „Učil jsem se všemu, co člověka a přírodu oslabuje a ničí, a také tomu, co je posiluje a rozvíjí. Našel jsem vhodné způsoby i vědomosti a také metody, jak tyto rozvíjet a ovládat pro blaho své i všech ostatních, ve prospěch každého člověka… Mým učitelem byl sám život – i já sám. Moje idea nejen vyrostla, ale odhalila mi všechno pouze v praxi života.

Charismatický Porfirij Ivanov

Porfirij začal propagovat vlastní způsob ozdravení a otužování a pomáhal nemocným a slabým, aby zvítězili nad svými nemocemi a povstali z postele. Svědectvím o jeho zručnosti bylo úspěšné vyléčení mnoha různých nemocných, kteří se k němu obrátili o pomoc. Bylo vidět, že léčitel již dosáhl takové úrovně, že opanoval skryté síly vlastního organismu, a tím porozuměl fungování organismů jiných lidí. Řekl: „To mne povzbuzovalo k dosažení svého hlavního cíle – otužování.“ Nemocným vždy doporučoval výhradně metody, které předtím vyzkoušel na sobě, a vždy průběh léčby sám kontroloval. „Vždyť to nebylo jen obyčejné otužování organismu proti chladu a nachlazení, ale probuzení, rozvoj a vědomá kontrola vnitřních sil a schopností nervové soustavy.“ V době okupace Donbasu během Velké vlastenecké války Porfirije Ivanova podle některých dochovaných svědectví zatkli Němci a přivezli ho až k samotnému generálovi von Paulusovi, který se údajně o léčitelovy neobyčejné praktiky zajímal. Němečtí lékaři Porfirije důkladně prohlédli a pak ho předali gestapu, které se rozhodlo, že Porfiriovy úspěchy prověří v praxi. Zahrabávali ho obnaženého do sněhu nebo vozili o mrazivé lednové noci na motocyklu a za jízdy polévali ledovou vodou. Nakonec byli natolik překvapení výsledky pokusů a Porfirijovou výdrží a odhodláním, že ho propustili a ještě mu vydali povolení ke svobodnému přemisťování v oblasti Donbasu.

V prosinci roku 1943 Ivanov znovu přijíždí do Moskvy – tentokrát měl domluvené setkání se Stalinem, které mu ovšem nevyšlo, protože byl ihned na nádraží zatčen a odvezen do psychiatrického ústavu Serbského. Tam ho vyšetřil významný psychiatr oněch dob, akademik Nikolaj Vveděnský. Po válce se Ivanov ještě mnohokrát do Moskvy vrátil: věnoval se léčitelské praxi a také získal hromadu nových následovníků. Nicméně ani popularita mezi lidem ho neochránila před dalšími pobyty v psychiatrických léčebnách, kde znovu a znovu svými neobyčejnými schopnostmi zaváděl lékaře do slepé uličky. V lednu roku 1954 se seznámil s Valentinou Sucharevskou, která se stala nejen jeho následovnicí, ale také životní družkou. Koncem padesátých let vypukl nový „hon na šamana“, jak mezitím Ivanova překřtil dobový tisk. Jemu samotnému to přineslo další hospitalizaci na psychiatrii a nucenou léčbu, která započala v roce 1964, trvala tři roky a skončila až v únoru roku 1968. V tu dobu si Ivanovovův léčebný systém získal početné řady přívrženců a žáků. A sám učitel Ivanov, jak ho mezitím lidé začali nazývat, nadále aktivně propagoval své učení, ideu a životní styl, léčil nemocné a psal dopisy na všechny strany – do Akademie věd, na ministerstvo zdravotnictví, do novin a časopisů… Neztrácel naději, že ho úřední mašinerie nakonec uzná, ale opak byl pravdou: oficiální místa i hromadné sdělovací prostředky se ho snažily uvrhnout do všeobecného zapomenutí. Ne tak obyčejní lidé – ti se k němu naopak sjížděli ze všech koutů země a prosili ho o pomoc, obzvlášť pokud už ztratili veškerou naději na vyléčení.

Porfirij Ivanov využíval především své schopnosti a také schopnosti nemocných (vnitřní skryté síly, dřímající v každém člověku) a s jejich pomocí se mu často podařilo dosáhnout zvratu ve vývoji nemoci. Dokonce i u případů těžkých vleklých chorob, k nimž se řadí tuberkulóza, revmatismus, chronická malárie, žaludeční vředy, astma, ekzém, srdeční choroby, pohlavní choroby, bolesti hlavy a další. Na počátku ledna roku 1971 přišel další úspěch: na samotě Věrchnij Kondrjučij, na dvorku usedlosti patřící Valentině Sucharevské, bylo postaveno speciální „léčebné zařízení“, v němž Porfirij Ivanov otevřeně přijímal nemocné návštěvníky a vyprávěl jim o svém učení. Učil následovníky otužovacím metodám a také zde napsal své známé dílo Dětka. Měl i své oblíbené místo setkávání se žáky, jež se nazývalo Čuvlikin bugor: zde mělo podle jeho slov dojít ke „zrození neobyčejného člověka“. Dodnes sem chodí na Ivanova vzpomínat dobrými vzpomínkami jeho věrní následovníci a lidé, kterým pomohl k uzdravení. Během dlouholeté práce se Ivanovovi podařilo dosáhnout významných úspěchů v oblasti zdokonalení ducha i těla. A on se pevně držel vytyčeného cíle: jednou a provždy se zbavil mnoha škodlivých zlozvyků, jimž po dlouhá léta nezřízeně holdoval, například kouření, pití alkoholu, sprosté mluvy a hraní hazardních her, a všechny své síly soustředil na upevňování vůle a rozvíjení schopnosti uvědoměle kontrolovat činnost organismu. Došel až na hranici fyzických možností svého organismu a naučil se plně využívat jeho záložní síly, takže přežil bez úhony i několik dní bez spánku. Ale nejen to: šestnáct dní i více se obešel bez jídla a vody, několik hodin vydržel ve studené vodě a hodně dlouho pod vodou bez nadechnutí. Dále uměl zadržovat přirozené vyměšování organismu i na několik dní, aniž by to pro něho mělo jakékoli negativní následky. Neuškodilo mu žádné vnější přírodní prostředí, dokonce ani takové, které by pro obyčejného člověka bylo krajně nepříhodné.

Sám Porfirij o tom napsal: „Ani sálající jižní letní slunce neškodí a nespálí vás.“ „V zimě, v mrazu jsem se brouzdal po sněhu bez oděvu a bez obuvi.“ „Pokusně mě svlékli donaha a zahrabali na půl hodiny do sněhu. A když mě vyhrabali, od těla mi stoupala pára.“ „Klidně se v zimě vykoupu v řece i v moři, vydržím ve vodě neomezeně dlouho.“ „Někdy v zimě vycházím po koupeli ven, spařený a mokrý, a procházím se bez oděvu a bos ve sněhu. Anebo se v něm vyválím, to je ještě lepší.“ „Jednou v zimě, o teplotě dvacet stupňů pod bodem mrazu, jsem naskočil na předek lokomotivy, a takto projel rychlíkem několik stanic.“ „To největší, čeho jsem otužováním organismu dosáhl, je, že jsem se naučil rozvíjet obranné síly a schopnosti a podřídil je vlastní vůli, což mi umožnilo přežít bez úhony v jakýchkoli podmínkách a zvítězit nad každou nemocí hned v jejím počátku. Nejen u mne, ale i u ostatních lidí.“

Z dokumentu ruské televize

Jako datum oficiálního přijetí Ivanovova učení je uznáván rok 1982. Tehdy se s Porfirijem setkali zpravodajové časopisu Ogoněk (Ohníček), a to přímo u něho doma. Jednoho novináře bolelo v krku a spustila se mu rýma. Porfirij se jemu i fotografovi ihned nabídl, že jim ukáže, jak metoda funguje v praxi. „Když nám vylil na hlavu a ramena kbelík ledové vody (venku bylo asi deset stupňů pod nulou), pochopili jsme, co to jsou nadpozemské vjemy. Ale nutno poznamenat, že do půl hodiny po mém nachlazení nezbylo ani stopy.“ Tak to alespoň napsal Sergej Vlasov v článku Eksperiment dlinoju v polveka (Experiment, který trval půl století) v uvedeném časopise.

Poprvé za všechny ty roky se v centrálním tisku o Porfirijovi psalo jako o charismatickém učiteli a o jeho metodách jako o systému otužování a tréninku. Zpravodaj Ogoňku dále napsal, že největší životní oporou Porfirije Kornějeviče, jeho pomocnicí a živoucím příkladem účinnosti metody je léčitelova žena Valentina Leonťjevna Sucharevská. Tehdy jí už bylo sedmdesát let, ale stále sama sebe pokládala za zdravého člověka. „V zimě nevynechám jediný den, kdy mohu vyjít ven bez oblečení a polít se ledovou vodou. Co když na mne opět udeří nemoci, jako se to stalo před pětadvaceti lety?“

Autor článku si dále všímá, že Valentina Leonťjevna, stejně jako její manžel, málo jedla, přestože celé dny od rána do večera pracovala, a bez ohledu na to byla podle jejích vlastních slov „mnohem méně unavená než dříve, když se ještě s chladem nekamarádila“. Je možné, že oba tyto faktory (k tomuto závěru dospěl pisatel článku už tenkrát) jsou navzájem propojeny a každý z nich rozvíjí výdrž i odolnost a napomáhá účinku dlouhodobého hladovění.

Naděžda Konstantinovna Kovaleva, tehdejší sekretářka okresního výboru strany, se později s lítostí vyjadřovala, že u nich nebyli vědci, kteří by vynikajícího odborníka, jakým byl Porfirij Ivanov, náležitě ocenili, a přála si, aby si vědecká obec i veřejnost tohoto léčitele všimla. „Porfiriji Kornějeviči Ivanovovi se povedlo na vlastním příkladě ukázat, že v lidském organismu se ve ztížených podmínkách za velkého chladu započínají procesy trvalého produkování vnitřní energie. Není vyloučeno, že to má souvislost s geniální, byť prozatím nedokázanou hypotézou Konstantina Ciolkovského o pomalém odebírání energie z okolních chladných objektů. Musíme přiznat, že toho o člověku obecně víme prozatím doopravdy velmi málo, především o jeho záložních možnostech a rezervách. Co když se v neobyčejných extrémních podmínkách v organismu aktivují dosud neznámé vlastnosti, o kterých se zatím můžeme jen domýšlet? V tom tkví důležitost pokusů Porfirije Ivanova, které prováděl sám na sobě během půl století. Těžko bychom hledali jiný příklad podobné cílevědomosti… Tajemství lidského organismu jsou vskutku nevyčerpatelná!

Tím skončil první oficiální článek o mimořádné osobnosti Porfirije Ivanova, člověka s možnostmi pro většinu lidí nedosažitelnými.

Více o životě a díle Porfirije Ivanova zde:

L. Svitkovskaja – Léčba chladem – Voda, vzduch, kryoterapie – Snad každý člověk ví, že otužování vede k pevnému zdraví. Co vlastně ale otužování je a jak je provádět, aby opravdu vedlo k posílení organizmu, a ne k nastydnutí? Kniha vychází z ruských i jiných léčitelských tradic a podrobně informuje o vzniku, vývinu a používání této metody. Najdete zde mnoho dobrých podnětů, rad a návodů.


Souvisejíci články:


Skvělý dokument v ruštině:


(Prečítané 7 559 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.