google27eaa3905ca3fee3.html

Vladimír ma zaujal tým, že pracuje a venuje sa najmä svetu mužov. Pozná ich slabosti. Ja hľadám v mužoch silu a dominanciu, on odkrýva ich skrytú tvár a pomáha im nájsť sa. Rovnako nežnú, citlivú, zraniteľnú a často nevítanú…Neustále sa snaži zdokonalovať v precítení duše a každému úspechu sa teší. Sám zažil dosť bolesti, takže súcit mu je veľmi blízky. Nie ľútosť, súcit!

(Rozhovor nechávam naschvál v češtine, lebo pri preklade strácal svoju esenciu)

Nejprve zkus připustit, že to může být i jinak. Protože dokud si to nedokážeš představit, tak to ani v životě nenastane. A život je to jediné, co máme.

Síla muže a realita

V čem je to jiné, když k tobě přijde muž a když žena? Jde vůbec z pozice muže vyjadřovat se k tomu, jak něco vnímají ženy? V čem to může být přínos? Anebo při konzultacích tyhle rozdíly tak ostře nevyvstávají…?

Nejprve bych chtěl nastínit celkový rámec mé práce z hlediska dynamiky a průběhu. A to proto, že terapie je pouze jednou z možností, kterou nabízím, i když je nejhojněji využívaná. Terapie přichází na řadu u chronických a zdánlivě neřešitelných obtíží. Mimo to často pracuji s klientem i formou konzultace či koučování, kdy změnu nacházím skrze drobné úpravy v nasměrování, které již klient má. A hlavně je třeba říci, že teprve 1. sezení, respektive zadání z něj vzešlé směřuje další postup mé práce i metody. Je to o naslouchání.

Představuju si podobenství Zraněného léčitele že jenom ten, kdo si prošel sám nějakými zraněními, problémy, tak může druhému pomoci nahlídnout jeho potíž; a zároveň se tím procesem i sám Léčitel léčí. Je to tak? Anebo je spíš v živým kontaktu s tím určitým problémem, že se ho to samotného týká a dotýká. Jak to vidíš?

Určitě je zde paralela, stejně jako se i maséři dotykem dotýkají sami sebe. Věřím, že pokud si dovolíme čelit našim nejhlubším zraněním, tak si hlavně otevřeme cestu k realizaci našeho potenciálu, který v sobě neseme. Takže ano, zranění generují dary a Já byl naštěstí pro mé klienty .-) zraňován dost-))) Témata jsou pak bytostně má a značně to rozšiřuje paletu pohledů, které mohu nabídnout.  Je to samotné jádro a esence mé práce, kdy plnou vahou předávám a zprostředkovávám sebe. Věřím, že nejvíce dostává klient právě u témat, která jsem sám prožil a která jsou spojeny s mým osudem. Nicméně nejsem tím limitován, abych nemohl najít východisko či nový pohled i ve chvíli, kdy mě osobně téma nepotkalo.

Obecně lze říci, jsou tři hlavní záchytné body pro člověka. Velkou oporu a pomoc lze nalézt u svých předků. Já osobně to vnímám jako pole bezpodmínečné lásky a podpory, kterou mi moji předci posílají. I přes to, že tohle má k dispozici opravdu každý, tak právě zde je často blok. A to z prostého důvodu – jediné přístupové dveře pro to pole, které každý z nás má – jsou naši rodiče. Pokud nevidíme oba či jednoho rodiče reálně, tak se o ně nedokážeme opřít. Následně si nedovolíme ani přijmout všechno to, co od předků proudí. Častým nástrojem pro vytvoření iluze a následně odsuzování a neúcty k rodičům a předkům vůbec je domněnka či přesvědčení, že měli možnost volby. A pak myšlenka že to, co nám dali, nám dali záměrně, protože chtěli… Jenže realita je taková, že naši rodiče nám dali VŠE, CO MOHLI. Pokud chceme více či jinak, tak v důsledku zaměňováni představy za realitu nemáme nic. Protože o iluzi otce či matky se opravdu opřít nelze.

Dalším záchytným bodem jsme pak my sami. To, jak dokážeme vnímat naše hodnoty, potřeby. Nakolik dokážeme obrátit pozornost vůči sobě, což může znít podivně, ale realitou mnohých z nás je, že bychom si dokázali představit jiné dětství. Dětství má velký vliv na to, jak se vztahujeme ke světu. Dětství je také zcela nezbytně vázáno na rodiče, čímž mohou tyto body splynout v jeden. Dítě je závislé na rodičích. Jen ti mu mohou naplnit jeho základní potřeby lásky, péče, pozornosti, bezpečí. Pokud to dítě nedostává, či dostává málo, tak se přizpůsobí a často i deformuje. A například v nebezpečném prostředí zcela automaticky obrací pozornost ven, odkud přicházejí hrozby. Jenže tento nový návyk si pak často nese až do dospělého života, kde se promění v zlozvyk, a pak jsem jako v bludném kruhu, kdy něco stále a opakovaně dělám a vůbec nevím proč.

Poslední záchytný bod, který v dnešní době má nemnoho z nás, je Bůh. Právě tam lze nalézt útěchu a spočinutí, když nám život ukazuje tu méně přívětivou tvář. Pokud si dovolíme odevzdat alespoň část své tíhy, samoty či strachu a bolesti Bohu, tak nacházíme mocnou oporu.

Souvisí nějak klient s terapeutem – vybírá si klient toho „svého“ a naopak terapeut zase přitahuje určitý typ lidí, nebo např. nějaký druh problémů? A odmítl jsi někdy někoho?

Začnu odzadu. Zatím jsem nikoho neodmítl a jsem přesvědčen, že důvodem je synergie, synchronie, kdy se nevědomě u klienta vytvoří spřízněnost a naladění pro můj styl práce a to ho přivádí ke mně. Nicméně bezpočtukrát se mi stává, že by klient chtěl, abych práci udělal za něj. Nejčastěji je to při vstupu na pole emocí, kde si mnozí z nás vytvářejí překážky a zábrany, aby tam nevstupovali. A právě zde často vnímám nevyslovené přání, abych tuto hradbu rozbil Já a nikoliv oni.

Zvláštní kategorií jsou tzv. hráči, což jsou pro mě lidé, kteří sice navenek deklarují ochotu a potřebu změny, ale uvnitř se své iluze pevně drží a nejsou ochotni ji pustit. Pak se stává, že za svou iluzi i bojují, obhajují ji a chrání a tomu všemu říkám hra. Nicméně vzhledem k přímočarému stylu mé práce se s těmito typy klientů nesetkávám příliš často.

Dále je zde skupina žen, které si často blízkost získanou na základě sdílení nejintimnějších pocitů s klientem pletou se zamilovaností a pokoušejí se více či méně o svádění. Zde přichází výzva zůstat pevný a jasný v určení hranic a zároveň si zachovat vlídnost, abych dotyčnou nezranil.

Asi to není lehké. Jaká byla tvoje cesta k tomu, že dáváš tyhle specifický konzultace a poradenství, vedeš semináře, přednášky, dvouleté tréninky pro muže – vždycky jsi to chtěl dělat, nebo jsi to vlastně vždycky už dělal, jen ne třeba „oficiálně“?

Moje cesta byl křivolaká. I přesto, že jsem byl téměř 15 let přímo u zdroje coby manažer časopisu Regena, který byl navíc součástí nakladatelství Pragma, tak jsem dlouhá léta nedbal nejen o sebe, ale ani o možnosti, které mi má práce přinášela. Později jsem toto období charakterizoval větou: „Byl tam smrádek, ale teplíčko“. To znamená, že prostředí mi příliš neprospívalo, ale důvěrně jsem ho znal a ve své podstatě jsem ani nevěřil, že by mohlo být lépe. To mi bralo vítr z plachet a odvahu pro případný skok do prázdna v podobě změny. A tak jsem ani nebudoval kariéru a do štítu jsem si vetkl rodinu a hlavně děti, které jsem s tehdejší manželkou měl. Nicméně se nedomnívám, že bych byl dobrý manžel a ani možná otec… A tak přišel rozvod. Období tvrdé a neúprosné změny, kdy jsem měl to obrovské štěstí, že jsem od samého počátku nehledal viníky, důvody či strachy a takřka hned jsem obrátil pozornost k tomu, kdo jsem Já, či jak jsem tehdy často říkal: „Chci zjistit, z jakého jsem těsta.“

Už v průběhu rozpadu manželství jsem dostal nabídku se zúčastnit historicky 1. dvouletého tréninku Mužská síla, pod vedením Thomase Greinera., díky kterému jsem se „našel“. Nebyl to samozřejmě jediný prostředek, skrze který se to stalo, ale jsem si plně vědom jeho určujícího vlivu a dopadu. Právě na tomto tréninku jsem otevřel témata, která jsou pro každého z nás klíčová – vztah k otci, matce, k sobě samému a navíc jsem zde našel i vizi pro svůj další život.
Často se na seminářích a konzultacích stanou Věci, klient si na něco přijde, má pocit že ví, kde je žába na prameni, a jak s tím teď dál? Jak si to nové vědomí podržet a podpořit? Dáváš domácí cvičení, nebo mohou klienti mít následný kontakt s terapeutem?  Jak nejlíp uvést to, co se na sezení uděje, „do života“?

Těchto úskalí práci jsem si plně vědom a většině z uvedených rizik jsem se sám na své cestě nevyhnul. I to je důvod, proč je můj přístup jasně definován skrze pilíře. Vždy se zaměřuji na výsledek a konkrétní zadání, které si klient přináší. Neustále se k němu vracím nejen proto, aby bylo zvědoměno, ale také abych ho prověřil, zda je stále aktuální. Samotným základem mé práce je REALITA. A i proto vždy klient odchází nejen s praktickými závěry o tom, kde se ve svém životě nachází, ale také pravidelně dostává úkoly do příště. Varieta úkolů je poměrně veliká, počínaje prostou afirmací po změnu v postoji až po dechová cvičení na podporu a uvolnění pocitů v těle.

Další páteřní součástí mé práce je to, čemu říkám následná péče. Někdy se totiž stává, že se při konzultaci dostaneme k jádru/kořenu obtíží. Někdy je ovšem iluze příliš veliká, tzn. kořen problému je příliš vzdálen od života, ve kterém se nacházíme. Tak může dojít k zpětnému nárazu při návratu z jedné vrstvy (hloubky kořenu) do druhé na povrch naší iluze, kterou považujeme za realitu. Proto má každý klient možnost mě kontaktovat mailem či v nutných případech i telefonicky, kdy ho mohu podpořit ve chvíli nejistoty a pochybností či provedu intervenci v případě větších turbulencí.

Jaké jsou cíle a potenciál terapie?

Shrnu to. Spíše než o cílech bych hovořil o metách. Za hlavní metu považuji poznání sama sebe a objevení esenci svého bytí – svobodu. Cesta k ní začíná u kořenů (rodiče, dětství) a pokračuje přijetím sama sebe jako jedinečného odkazu předků v rodové linii. To umožňuje definovat své potřeby, kvality, schopnosti a zdroje, které jsou nezbytné na cestě za životní vizí. Nejčastějším postupem je přijetí reality – tím, že ji uvidím a uznám, nebo pokud je míra iluze přílišná a nejde to, tak musím iluzi rozbít. Pak dochází k průlomu a transformaci iluze. Ovšem průběh bývá o poznání dramatičtější než u přijetí reality.

Jak je možné, že na tuto terapii mohou chodit i ženy, když je to Síla reality muže?

Na to je snadná odpověď – realita je bezpohlavní. I přesto, že jsme rozdílní. Muži přirozeně inklinují k jednání či minimálně k řešení v rámci komunikace, pokud není akce možná. K pocitům přistupují dost vlažně či se jim přímo vyhýbají, aby neohrozili jejich výkon, od kterého si odvozují svou hodnotu. Právě proto svou konzultační i publikační činnost vnímám i jako osvětovou a cílem je navýšit právě porozumění mužství

Ženy zase naopak mají pocity často jako jedinou realitu…

Děkuji, o tom pohovoříme jindy…

Erika Vincoureková

Viac na www.vladimirmunz.cz 


 Tip redakcie Eugenika na knihu:

Roman Fad – Kódy podvědomí – 54 kódových frází pro změnu života

Rýchle a efektívne riešenie problémov prepojením vedomia a podvedomia s pomocou tzv. kódových fráz. Kniha obsahuje 54 týchto fráz, rozdelených podľa životných oblastí: peniaze, zdravie, vzťahy, podnikanie, posilnenie osobnosti, prekonanie strachu a zlozvykov, rozvoj intuície, deti, udržanie si mladosti, zbavenie sa nepríjemnosti a ťažkostí. Teória a vysvetlenie, ako tieto frázy používať, dokresľujú príklady zo života.

Úryvok: První kód – „Spolu“. To je základní kód. Stojí v popředí celého systému našich podvědomých kódů. Jedná se o příkaz vědomí podvědomí, aby se spojili do jednoho celku. Když se dají dohromady, vaše možnosti nesmírně vzrostou a spatříte cesty, které pro vás byly dříve skryté. Pronášejte kód „Spolu“ v každé situaci, jenž od vás vyžaduje úsilí v řešení jakéhokoliv problému, a budete ve výhodě. Pokud máte důležitou schůzku, zkoušku, rande, pohovor u zaměstnavatele či cokoliv jiného – vyslovte tento kód a úspěch je zaručen v 95 % případů. Příklad. Syn mé klientky Vladimír se špatně připravil ke zkouškám na vysokou školu. Matka mu poradila, aby čas od času vyslovoval kód „Spolu“ a aby to udělal každopádně před tím, než si vytáhne lístek s otázkami, a pak při odpovědích zkoušejícímu. Před stolem s bílými lístečky Vláďa pronesl kód, a jaké bylo jeho překvapení, když věděl, který lístek si má vzít! Otočil lístek a s úlevou zjistil, že právě tyto otázky zná nejlíp.


 

(Prečítané 752 krát, 1 dnes)

Comments are closed.