google27eaa3905ca3fee3.html

Přicházím na sraz s Josefem Michálkem a přemýšlím, jakou mám šanci, že se nakazím tuberkulózou, kterou si jogín přivezl z indického vězení. Lékaři mu sice před pár měsíci diagnostikovali rozedmu plic, ale později zjistili, že jde o v našich končinách neznámou variantu TBC. Šedesátník s impozantně řezanými rysy mě uklidňuje, že byl dost dlouho v karanténě, a něco v jeho hlase mě nutí o tom nepochybovat.

A pak začne vyprávět příběh, jehož střípky jsem už dříve slyšel od Josefových přátel. Příběh starého hippieho, příběh opuštěných lásek a nekonečného cestování, příběh důvěry, zrady a prozření.

Ke konci 60. let Josef emigroval do Austrálie a odtud do Nepálu, kde si našel dívku a začal se živit pašováním všeho možného (zdůrazňuje, že nikdy ne heroinu), odtud odjel do Indie, kde potkal půvabnou Švédku, s níž po jedenáct let vandroval zemí, užíval si na pláži Goa, cpal se halucinogeny, tančil bosý v písku na první techno, pokuřoval hašiš a nic mu nescházelo. Když se krátce po revoluci vrátil do Prahy, bylo mu skoro padesát a ani jeden z jeho rodičů už nežil. Našel si v Praze přítelkyni, herečku Moniku, a po čase se jim narodilo dítě. Ani to ale Josefa neudrželo na místě. Jednoho dne sebral svoji ženu a šestiměsíční dcerku a odletěl jim ukázat Indii.

Výlet to byl kýčovitě krásný, ale jen do té doby, než Josef potkal několik svých starých známých. Jeden z nich se do Moniky okamžitě zamiloval a vymyslel na Josefa past. Krátce před jeho odletem zpět domů přesvědčil kouřením jointů poněkud zvláčnělého Josefa, aby do letadla propašoval hašiš. Josef lačný vidiny bezstarostného života v Praze nacpal drogy všude, i dítěti do plenek… a samozřejmě ho chytili.

Rodinu odvezli do vězení v indickém státě Maharastra, odkud byla ale manželka s dítětem na druhý den záhadně propuštěna, zatímco on zůstal trčet ve vazbě a dočkal se rozsudku: 11 let natvrdo.

První rok byl nejhorší. Josef si zvykal na to, že špína a nemoci vedou ke každodennímu umírání. Byl jediný běloch ve vězení. Zpočátku s ním sice celu sdílel mladý Němec, ale jednoho dne ho Josef našel s podřezanými žilami. Střepy a návod, jak se sprovodit ze světa, mu dodal za úplatu bachař.

Proti blechám existovala jediná obrana – kus jedovaté křídy, kterou vězňům prodávala stráž za nemalé peníze. Stačilo se křídou pomalovat a nakreslit kolem sebe kruh a člověk měl od hmyzu na chvíli pokoj. Jídlo sestávalo pouze z pšeničných placek a luštěnin a spoluvězni byli celkem milí a nemluvní chlapíci, když si odmyslíte skutečnost, že většina z nich zabila svoje manželky, případně celé rodiny. Zato dozorci občas ubili jen tak pro zábavu vězně. „Zajímavé bylo, že ve vězení bylo i několik politiků, kteří řídili svoje politické kampaně z cel, a někteří i vyhráli,“ směje se Josef.

Když se ukázalo, že je v celém vězení jeden z mála, kdo dokáže (samozřejmě hindsky) číst a psát, stal se pro ostatní vězně nepostradatelným. Psal za ně žádosti k soudu i zoufalé dopisy domů a stal se jejich důvěrníkem. Opravdový zlom v jeho životě ale nastal až ve chvíli, kdy se od jednoho charitativního pracovníka, který navštěvoval vězení, dozvěděl o základech vipassany, buddhistického učení založeného na pozorování projevů mysli i těla, které vede k uvědomění si přítomnosti. Meditující tak zjišťuje, že je v zajetí neustálého proudu svých myšlenek, pocitů a emocí, ze kterých se může vysvobodit jen tím, že si tyto myšlenky a emoce uvědomí, a tím k nim získá odstup. Pro člověka za mřížemi vskutku ideální učení, protože mu přestane vadit špína, smrt amříže na oknech. Užívá si totiž svobody ve svém nitru. „Měl jsem jen dvě možnosti,“ říká Josef, „mohl jsem jít dolů, nebo nahoru. Zvolil jsem si tu druhou cestu.“

Ve vězení začal pořádat meditační kurzy a byl na své žáky tvrdý, věděl, že je to pro ně otázka přežití. „Meditovali jsme dvanáct hodin denně, dostávali jsme díky tomu lepší stravu. Za nějaký čas za mnou přijel štáb indické televize natočit pořad o tom, jak běloch učí ve vězení ostatní Indy meditovat.“ O své technice říká: „Když je pohyb vědomý, tak je to pocit. Když je dech vědomý, tak je to pocit, když je pozice, v jaké se nacházíš, vědomá, tak je to také pocit. Žádná představa, žádná mantra… jen neutrální pozorovaní obyčejných tělesných pocitů… kontrola vlastní mysli.“ Po několika letech prý zažil stav, který by se dal označit za prozření či osvícení. „Vlastně to bylo úplně prosté. Čekal jsem, že něco takového přichází s mnohem větší pompou. Musel jsem se rozesmát, když mi došlo, co tím vším Buddha vlastně myslel. Člověk má celý život štěstí na dosah… stačí jen natáhnout ruku.“

Jednoho dne Josefovi oznámili, že je volný, a vystrčili ho za vrata věznice. Bez dokladů, bosého, jen v tričku a trenýrkách. Nevěděl nic o tom, co se ve světě za posledních jedenáct let změnilo. Bylo mu to ale jedno. Znal sám sebe.

Díky ambasádě Austrálie, jejíž je občanem, se dostal zpátky do Čech. Znovu spatřil svou dceru i Moniku, která žila s novým mužem (dávno to byl někdo jiný než ten, který Josefa ponoukal k pašování).

Josef dlouho nepřemýšlel o tom, co bude dělat dál. Vrhl se prostě na to, co jediné uměl – vyučovat vipassanu, kterou časem zkombinoval s klasickou hindu jógou – vytvořil tak nový styl jógy zbavený podle jeho vlastních slov mystifikace a pověr. Dnes vyučuje skupinu žáků, mezi nimi i čtyřicetiletého Michala Richtra, který říká: „Měl jsem deprese, dost jsem pil, do toho se přidaly rodinné problémy a já začal vážně přemýšlet o sebevraždě. Potom jsem čistou náhodou potkal Josefa a jeho vipassanu. Zezačátku to bylo těžké, Josef je totiž dost nekompromisní učitel, ale postupem času jsem přestal tak nesmyslně zápasit sám se sebou a přestal jsem se hlavně zabývat maličkostmi. Problémy samy zmizely. Nebo spíš už jsem je přestal přitahovat… nevím, v každém případě mě cvičení asi zachránilo.“ Tak jako jeho učitele.



Súvisiace články:


 

(Prečítané 276 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.