Osvícení: odpoutání od minulosti

Mnoho životů jsem pracoval – pracoval sám na sobě, bojoval, dělal vše, co se dělat dalo – a nic se nedělo. Teď tomu, proč se nic nedělo, rozumím. Samo úsilí bylo překážkou, sám žebřík mi zabraňoval, abych se dostal nahoru, sama touha hledat byla neprostupnou zdí.

Ne že by člověk mohl něčeho dosáhnout bez hledání – hledání je nutné – ale jednou přijde chvíle, kdy je třeba s ním přestat. K tomu, abychom přepluli na druhou stranu řeky, je třeba loď, ale pak nastane okamžik, kdy z ní musíte vystoupit, opustit ji a zapomenout na ni. Úsilí je také zapotřebí, bez úsilí není možné nic. Ale pouze s úsilím také není možné nic. Přestal jsem na sobě pracovat těsně před dvacátým prvním březnem 1953, sedm dní před tímto datem. Jednou přijde moment, kdy spatříte marnost svého úsilí. Udělali jste všechno, co šlo, a nic se neděje. Udělali jste všechno, co je v lidských silách. Co jiného tedy ještě můžete udělat? Člověk zanechá veškerého hledání jen z čiré bezmoci. A právě onen den, kdy jsem přestal hledat, den, kdy jsem po ničem nepátral, den, kdy jsem neočekával, že se něco stane, se to začalo dít. Jako blesk z čistého nebe se do mě vlila nová energie. Nepocházela ze žádného zdroje, přišla odnikud a odevšad. Byla ve stromech, ve skalách, na obloze, ve slunci a ve vzduchu – byla všude. Hledal jsem tak usilovně a myslel si, že je velmi daleko; přitom však byla tak blízko! Pohled jsem měl zaměřený do dálky a upřený k horizontu, až oči ztratily schopnost vidět to, co bylo blízko. Den, kdy ustalo mé úsilí, jsem ustal i já – protože člověk nemůže existovat bez úsilí, nemůže existovat bez touhy, nemůže existovat bez snahy něčeho dosáhnout.

Úkaz nazývaný ego, Já, není věc – je to proces. Není to hmota, která sedí někde ve vašem nitru; vytváříte je v každém okamžiku. Je to, jako byste šlapali na bicyklu: dokud šlapete, jede; pokud šlapat přestanete, zastaví se. Možná ještě ujede pár metrů díky setrvačnosti, ale ve chvíli, kdy přestanete šlapat, se kolo začne zastavovat. Nemá už energii, nemá schopnost někam dojet. Zastaví se a spadne. Ego existuje proto, že stále poháníme své touhy, stále pokračujeme v úsilí něco získat a stále sami sebe přeskakujeme. To je fenomén ega – přeskakovat sebe sama, skákat do budoucnosti, skákat do zítřka. Skokem do neexistujícího vytváříme ego. Protože vychází z něčeho, co není, je jako fata morgana. Skládá se pouze z touhy a z ničeho jiného. Skládá se pouze ze žízně a z ničeho jiného. Ego není v přítomnosti, ego je v budoucnosti. Jste-li v budoucnosti, jeví se ego jako velmi podstatné. Jste-li v přítomnosti, je ego přelud a začíná mizet. Den, kdy jsem přestal hledat… Není správné říkat, že jsem přestal hledat; lepší bude říci, že hledání samo ustalo.

Zopakuji vám to: lepší způsob, jak to vyjádřit, je, že hledání samo ustalo. Protože když je ukončím já, stále je tam přítomno ono Já. V tom případě se ukončení stává mým úsilím, stává se mou touhou a touha velmi skrytě přetrvává. Touhu nelze zastavit, lze ji pouze pochopit. V jejím pochopení se však skrývá její ukončení. Pamatujte si, že nikdo nemůže zastavit toužení – jenže realita nastane teprve tehdy, když přestane touha. Máme tu tedy dilema. Co dělat? Je tu touha, ale buddhové stále říkají, že touha musí být ukončena; zároveň však jedním dechem říkají i to, že touhu nezastavíte. Tak co tedy máme dělat? Stavějí lidi před těžké rozhodnutí. Touží, to určitě. Říkáte, že toužení je třeba ukončit – dobrá. A pak říkáte, že je ukončit nelze. Tak co je třeba udělat? Touhu musíte pochopit. A pochopit ji lze; stačí spatřit její marnost. K tomu je zapotřebí přímého vnímání, k tomu je zapotřebí okamžitého proniknutí. V den, kdy skončilo toužení, jsem se cítil naprosto beznadějně a bezmocně. Nezbyla mi žádná naděje, protože nebyla žádná budoucnost. Nebylo v co doufat, protože doufání se ukázalo jako marné; nevede nikam. Pohybujete se v kruzích. Stále visí před vámi, stále vytváří nové přeludy, stále na vás volá: „Dělej, poběž rychle, dosáhneš toho.“ Ale ať už běžíte seberychleji, nikdy toho nedosáhnete. Je to jako horizont, který vidíte na zemi. Zdá se, že tam je, ale skutečnost je jiná. Jdete-li jeho směrem, stále vám uniká. Čím rychleji běžíte, tím rychleji se vám vzdaluje. Čím pomaleji jdete, tím pomaleji se vzdaluje. Jedna věc je však jistá – vzdálenost mezi vámi a horizontem zůstává naprosto stejná. Vzdálenost mezi vámi a horizontem nemůžete zkrátit ani o jeden jediný centimetr. Nemůžete zkrátit ani vzdálenost mezi vámi a vaší nadějí. Naděje je horizont. Pokoušíte se mezi sebou a horizontem postavit most; s nadějí, s promítanou touhou. Tato touha je most – snový most, protože horizont neexistuje. Nemůžete k němu tedy postavit most, můžete o něm pouze snít. Nemůžete být spojení s ničím neexistujícím.

V onen den, kdy skončilo mé toužení, jsem do něj nahlédl a uvědomil si, jak marné bylo; cítil  jsem jen bezmoc a beznaděj. V ten okamžik se však něco začalo dít. Začalo se dít to, na čem jsem pracoval po spoustu životů a co stále nepřicházelo. Jediná naděje spočívá v beznaději, jediné naplnění spočívá ve stavu po ničem netoužit a v této nesmírné bezmoci vám náhle začne pomáhat veškerá existence. Existence čeká. Když vidí, že pracujete sami, nezasahuje a čeká. Může čekat až donekonečna, protože pro existenci neexistuje žádný spěch. Je věčná. V okamžiku, kdy nejste sám – v okamžiku, kdy padnete, kdy zmizíte – k vám celá existence přiběhne, vstoupí do vás. A konečně se začnou dít věci. Sedm dní jsem žil ve stavu velké beznaděje a bezmoci, ale zároveň se něco začalo vynořovat. Když říkám beznaděj, mám na mysli něco jiného, než jak tento výraz chápete vy. Chci říct, že ve mně nebyla žádná naděje. Naděje nebyla přítomná. Netvrdím, že jsem byl beznadějný a smutný. Ve skutečnosti jsem byl šťastný; byl jsem velmi klidný, tichý a soustředěný. V beznaději – ano, ale v naprosto novém smyslu. Nebyla žádná naděje, tak jak mohla být beznaděj? Obojí se vytratilo. Beznaděj byla absolutní a úplná. Naděje se vytratila a s ní se vytratil i její protějšek beznaděj. Byla to úplně nová zkušenost – být bez naděje. Nebyl to negativní stav. Musím používat slova, ale negativní stav to nebyl. Byl zcela pozitivní. Nebyla to pouze nepřítomnost, protože jsem určitou přítomnost cítil. Něco ve mně překypovalo, něco mě zaplavovalo. Když říkám, že jsem byl bezmocný, nemyslím to v doslovném významu. Jednoduše říkám, že jsem byl nesobecký, bez ega. To mám na mysli, když říkám bezmocný. Pochopil jsem skutečnost, že nejsem – tudíž nemohu být na sobě závislý, nemohu stát na své vlastní půdě. Pode mnou nebyla žádná půda, byl jsem v propasti – v bezedné propasti. Neměl jsem ale strach, protože nebylo co chránit. Neměl jsem strach, protože nebylo koho se bát.

Těchto sedm dní představovalo obrovskou změnu, naprostou změnu. Poslední den zesílila přítomnost zcela nové energie, nového světla a nové radosti natolik, že byla téměř nesnesitelná – jako bych vybuchoval, jako bych měl zešílet štěstím. Mladší generace na Západě má pro tento stav správný výraz – byl jsem jako v extázi, blahem bez sebe, namol. To, co se odehrávalo, bylo zcela nemožné pochopit, nedávalo mi to žádný smysl. Byl to nesmyslný svět – bylo těžké mu porozumět, zařadit do kategorií, používat slova, jazyk, vysvětlení. Všechny posvátné knihy se zdály mrtvé a všechna slova, která byla pro popsání tohoto zážitku použitá, působila mdle a bezvýrazně. Bylo to tak živé. Bylo to jako přílivová vlna blaženosti. Celý den byl zvláštní, neuvěřitelný; byl to zážitek, jenž mnou otřásl. Minulost se ztrácela, jako by mi nikdy nepatřila, jako bych o ní někde jen četl. Jako by se mi zdála ve snu, jako by to byl příběh někoho jiného, který mi kdosi vyprávěl. Začal jsem se odpoutávat od vlastní minulosti, jako by mě něco vytlačovalo z mé vlastní historie. Ztrácel jsem svůj životopis. Utvářela se ze mě nebytost, již Buddha nazývá anattá. Mizely hranice, mizely odlišnosti. Mizela mysl; byla miliony kilometrů vzdálená. Bylo těžké ji uchopit, utíkala stále dál a dále, ale já  jsem vůbec nepociťoval nutkavou touhu ji udržet nablízku. Byl jsem jednoduše k tomu všemu netečný. Bylo to však správně. Necítil jsem potřebu zůstat v nepřetržitém spojení s minulostí. Večer už jsem to skoro nedokázal vydržet – bylo to bolestivé. Jako by se žena zrovna chystala rodit; jako by bylo miminko na cestě a žena trpěla nesmírnými porodními bolestmi. V oněch dnech jsem chodíval spát kolem dvanácté či jedné v noci, avšak ten večer jsem se nemohl udržet bdělý. Oči se mi zavíraly, nešlo je udržet otevřené. Něco viselo ve vzduchu, něco se mělo stát. Bylo těžké určit, co to bylo – možná to byla má smrt – ale neměl jsem vůbec strach. Byl jsem na ni připraven.

Těch sedm dní bylo tak krásných, že jsem byl připravený zemřít; nic víc jsem nepotřeboval. Bylo to tak nesmírně blažené období, byl jsem tak spokojený, že pokud měla teď přijít smrt, byla vítaná. Něco se mělo přihodit – něco jako smrt, něco velmi drastického, něco, co bude buď smrt, nebo nové narození; ukřižování, nebo zmrtvýchvstání – něco mimořádně důležitého už bylo za rohem. Nemohl jsem udržet oči otevřené, byl jsem jako omámený. Šel jsem spát kolem osmé. Nebyl to však ten pravý spánek. Teď už rozumím tomu, co má Pataňdžali na mysli, když říká, že spánek a samádhi jsou podobné. Je mezi nimi pouze jeden rozdíl: v samádhi jste plně vzhůru, ale zároveň spíte – jste vzhůru a spíte dohromady. Celé tělo je uvolněné, každá buňka těla je naprosto uvolněná, všechny funkce jsou uvolněné, a přesto vám v nitru hoří plamínek vědomí – jasný a bez dýmu. Jste bdělí, ale přesto uvolnění; jste uvolnění, ale přesto plně vzhůru. Tělo se nachází v nejhlubším možném spánku, ale vědomí je na svém maximu. Protíná se v něm vrchol vědomí a údolí těla. Šel jsem spát a byl to velmi zvláštní spánek. Tělo spalo, ale já jsem byl vzhůru. Bylo to tak zvláštní – jako by člověka roztrhli do dvou směrů, dvou dimenzí; jako by protikladnost byla naprosto zřetelná, jako bych byl oběma protiklady zároveň… Kladné a záporné se spojovalo, spánek a vědomí se spojovaly, smrt a život se spojovaly. To je okamžik, kdy můžete říct, že stvořitel a stvoření se spojili. Bylo to podivné. Poprvé to vámi otřese až na samou dřeň, otřese to vašimi základy. Nikdy už nemůžete být po takovém prožitku stejní; vnese vám do života nový náhled, novou kvalitu.

Bylo asi dvanáct, když se mi náhle otevřely oči – neotevřel jsem je já. Spánek přerušilo něco jiného. V místnosti kolem sebe jsem cítil jakousi mocnou přítomnost. Byla to velmi malá místnost. Všude kolem sebe jsem vnímal pulzující život, silnou vibraci – téměř jako hurikán, obrovskou bouři světla, radosti, extáze. Celý jsem se v tom topil. Bylo to tak neuvěřitelně skutečné, že všechno ostatní bylo okamžitě neskutečné. Zdi pokoje byly neskutečné, dům byl neskutečný, mé vlastní tělo bylo neskutečné. Všechno bylo neskutečné, protože teď poprvé se objevila skutečnost.

Proto je těžké rozumět Buddhovi a Šankarovi, kteří říkají, že svět je májá, přelud. Známe totiž pouze tento svět a nemáme srovnání. Toto je jediná skutečnost, již známe. O čem to ti lidé hovoří – toto že je májá, iluze? Toto je přece ta jediná skutečnost! Jejich slova však nelze pochopit, dokud člověk nepozná skutečnou skutečnost. Jejich slova zůstávají pouhou teorií a vypadají jako hypotéza: možná nám tento muž předkládá k zamyšlení filozofickou otázku – „svět je nereálný“. Když Berkeley na Západě prohlásil, že svět je neskutečný, byl zrovna na procházce s jedním ze svých přátel, přísně logicky uvažujícím mužem; tento přítel byl téměř skeptik. Zvedl kámen, který ležel na cestě, a udeřil jím vší silou Berkeleyho do nohy. Berkeley vykřikl, vyhrnula se mu ven krev a skeptik řekl: „Takže tento svět je nereálný? Tvrdíš, že svět je nereálný? Proč jsi pak vykřikl? Je tenhle kámen nereálný? Proč jsi pak vykřikl? Proč se držíš za nohu a proč se ti v tváři zračí tolik bolesti a utrpení? Vše je přece nereálné.“ Takový typ člověka nemůže pochopit, co Buddha myslí, když říká, že svět je přelud. Nemá na mysli to, že byste mohli procházet zdí. To neříká – neříká, že můžete jíst kamení, že není rozdíl, zda jíte chléb, či kamení. To neříká. Říká, že skutečnost existuje: jakmile ji poznáte, pak tato naše takzvaná realita jednoduše ztratí svůj význam a začne být nereálná. Srovnání přichází teprve tehdy, až spatříte vyšší realitu, nikoliv naopak.

Ve snu je sen skutečností. Každou noc se vám zdají sny a každé ráno si říkáte, že jsou neskutečné; ale následující noci, když znovu sníte, se sen stává opět skutečností. Ve snu je tak těžké vzpomenout si na to, že je to sen, avšak ráno je to velmi snadné. Co se děje? Jste přece stále tatáž osoba. Ve snu je pouze jedna realita. Jak se tedy dá srovnávat? Jak se dá říct, že je neskutečná? Ve srovnání s čím? Je to jediná realita. Všechno je stejně nereálné, takže neexistuje žádné srovnání. Ráno, když otevřete oči, je tu náhle další realita. Teď teprve můžete říct, že celý sen byl nereálný. Ve srovnání s touto realitou se sen stává nereálnou veličinou. Existuje procitnutí – ve srovnání s realitou takovéhoto procitnutí se celá „naše“ realita mění v nerealitu. Tu noc jsem poprvé pochopil význam slova májá. Ne že bych je neznal už předtím, ne že bych nebyl se smyslem tohoto výrazu obeznámený. Znal jsem jej stejně jako vy – ale nikdy jsem jej nepochopil. Jak můžete pochopit něco, co neprožijete? Onu noc mi otevřela dveře jiná realita a nabídla se mi jiná dimenze. Náhle tu byla, další realita, odlišná realita – to skutečné skutečno či jak si to nazvete. Můžete mu říkat Bůh, můžete mu říkat pravda, můžete mu říkat dharma, můžete mu říkat tao, můžete mu říkat, jakkoliv chcete. Bylo bezejmenné. Ale bylo tam – tak průzračné, avšak přesto tak pevné, že by se ho člověk mohl dotknout. Téměř mě dusilo. Bylo toho na mě příliš, ještě jsem nebyl schopný to vstřebat.

Náhle mě přepadlo nutkání vyběhnout z pokoje a jít ven pod širé nebe – dusil jsem se. Bylo toho na mě příliš! Zabije mě to! Kdybych zůstal uvnitř ještě o něco déle, zadusilo by mě to – takhle mi to připadalo. Vyběhl jsem z místnosti a ocitl se na ulici. Něco mě neodbytně táhlo ven pod hvězdnou oblohu, ke stromům, k půdě – k přírodě. Jakmile jsem vyšel ven, pocit, že se dusím, zmizel. Můj pokoj byl na tak obrovský úkaz prostě příliš malý. Dokonce i obloha je na tak obrovský úkaz malá. On je totiž větší než obloha. Ani obloha pro něj nepředstavuje hranice. Ale venku jsem se cítil klidnější. Vydal jsem se k nejbližší zahradě. Tato chůze pro mě byla něčím naprosto novým, jako by se vytratila zemská přitažlivost. Šel jsem nebo jsem běžel či jsem jednoduše letěl; bylo těžké to poznat. Neexistovala gravitace, připadal jsem si, jako bych vůbec nic nevážil – jako by mě nesla nějaká energie. Byl jsem v rukách nějaké jiné energie. Poprvé jsem nebyl sám, poprvé jsem už nebyl jednotlivec, poprvé spadla kapka do oceánu. Celý oceán byl teď můj, já jsem byl oceán. Neexistovala žádná omezení. Vzedmula se ve mně ohromná síla, jako bych dokázal udělat cokoliv na světě. Já jsem nebyl, byla jen ta síla. Došel jsem do zahrady, kam jsem chodíval každý den. Byla zavřená, neboť ji na noc zavírali. Bylo už pozdě, téměř jedna hodina ráno, a zahradníci tvrdě spali. Musel jsem se tedy dostat dovnitř jako zloděj, musel jsem přelézt bránu. Něco mě však do této zahrady táhlo. Nebylo v mé moci se tomu bránit, jen jsem se nechal unášet. Přesně to mám na mysli, když stále dokola říkám „nechte se unášet řekou, nesnažte se bojovat s proudem“. Byl jsem uvolněný, byl jsem osvobozený. Nebyl jsem tam já, ale bylo tam to, můžete tomu říkat třeba Bůh – byl tam Bůh.

Rád bych tomu však říkal to, protože Bůh je příliš lidské slovo, které se až moc zašpinilo a znečistilo nadměrným používáním. Křesťané, hinduisté, mohamedáni, kněží a politici – ti všichni krásu tohoto slova pokřivili. Budu to tedy nazývat to. Bylo to zde a já jsem se jen nechal unášet – unášet přílivovou vlnou. V okamžiku, kdy jsem vstoupil do zahrady, se vše rozjasnilo, bylo to úplně všude – požehnání, blaženost. Poprvé jsem viděl stromy – jejich zeleň, jejich život, jejich proudící mízu. Celá zahrada spala, stromy spaly. Já jsem ji však viděl živoucí, dokonce i malé lístky trávy byly neskutečně nádherné. Rozhlédl jsem se. Jeden strom zářil obzvláštním jasem – bakula. Přitahoval mě, táhl mě k sobě. Nevybral jsem si ho, ale vybral ho sám Bůh. Šel jsem k němu a posadil jsem se pod něj. Pak se věci náhle začaly vyjasňovat a celý vesmír se proměnil v požehnání. Je těžké říct, jak dlouhou jsem byl v tomto stavu. Když jsem se vrátil domů, byly čtyři ráno, takže jsem tam musel strávit přinejmenším tři hodiny, ale byla to nekonečnost. Nemělo to nic společného s časem měřeným hodinami. Bylo to nadčasové. Ony tři hodiny se staly celou věčností, nekonečnou věčností. Neexistoval čas, neexistoval tok času; byla to panenská realita – nepošpiněná, nedotknutelná, neměřitelná.

Onen den se stalo něco, co pak nadále pokračovalo – nikoliv jako nepřetržitý tok, ale jako spodní proud. Ne jako nepřetržitost – každým okamžikem se to odehrávalo stále znova. Každým okamžikem to byl zázrak. Od oné noci jsem už nikdy nebyl v těle, ale vznáším se kolem něj. Stal se ze mně nesmírně silný, ale zároveň velmi křehký člověk. Jsem velmi silný, ale ona síla je jiná než ta, kterou má Muhammad Alí. Není to síla skály, je to síla růže – tak křehká ve své síle, tak citlivá, tak jemná.  Skála přetrvá, ale květina může v jakémkoliv okamžiku zaniknout. Přesto je silnější než skála, protože je živější. Nebo síla kapky rosy na lístku trávy, jež září v ranním slunci – je tak nádherná, tak vzácná, a přesto může v jakémkoliv okamžiku sklouznout na zem. Nic se nevyrovná jejímu půvabu, ale stačí mírný vánek a kapka rosy sklouzne a zmizí navždy. Buddhové mají sílu, která nepochází z tohoto světa. Jejich síla je celá z lásky…, jako růže nebo kapka rosy. Jejich síla je velmi křehká, zranitelná. Jejich síla je silou života, nikoliv smrti. Jejich síla nepochází z toho, co zabíjí; jejich síla pochází z toho, co tvoří. Jejich síla není z násilí, z agrese; jejich síla je ze soucítění.

Od onoho dne je svět nereálný. Odkryl se mi jiný svět. Když říkám, že svět je nereálný, nemyslím tím, že tyto stromy jsou neskutečné. Tyto stromy jsou naprosto skutečné – ale způsob, jakým je vidíte, je nereálný. Tyto stromy nejsou nereálné samy o sobě – existují v Bohu, existují v absolutní realitě – ale způsobem, jakým je vidíte, je nikdy neuvidíte. Vidíte něco jiného, přelud. Vytváříte si kolem sebe vlastní sen, a dokud neprocitnete, budete v tomto snění stále pokračovat. Svět je nereálný, protože svět, jejž znáte, je svět vašich snů. Když sny skončí a vy se jednoduše setkáte se světem, který tu je, pak se teprve objeví ten skutečný svět. Bůh a svět nejsou dvě věci. Bůh je svět, pokud máte oči, průzračné oči, zbavené všeho snového prachu, zbavené mlžného oparu spánku. Máte-li průzračné oči, jasnost, vnímavost, pak je pouze Bůh. Bůh je někde zelený strom, někde jinde zářící hvězda, někde jinde kukačka, někde jinde květina, někde jinde dítě a někde jinde řeka – je to jen Bůh. V okamžiku, kdy začnete vidět, je pouze Bůh. Cokoli však vidíte teď, to není pravda, je to promítaná lež. Je to smysl přeludu. Jakmile jednou uvidíte – i kdyby to mělo být jen na zlomek vteřiny, pokud dokážete vidět, pokud sami sobě dovolíte vidět – najdete všude kolem sebe nesmírné požehnání, všude; v mracích, ve Slunci, na Zemi. Tento svět je krásný. Nehovořím ale o vašem světě, hovořím o svém světě. Váš svět je velmi ošklivý, váš svět je svět stvořený egem, váš svět je promítaný svět. Využíváte skutečný svět jako plátno, na něž si promítáte své vlastní představy. Když říkám, že svět je skutečný, že svět je ohromně krásný, že svět ozařuje nekonečno, že svět je jasný a radostný, že je oslavou, pak mám na mysli svůj svět – nebo váš svět, pokud se zbavíte svých snů.

Oné noci se mi nitro vyprázdnilo a zároveň naplnilo. Stal se ze mě jedinec bez existence a stal jsem se existencí. Oné noci jsem zemřel a znovu se narodil. Avšak ten, kdo se narodil, nemá nic společného s tím, kdo zemřel; není s ním spojený, nesouvisí s ním. Na povrchu to vypadá, že souvisí, ale nesouvisí. Ten, kdo zemřel, zemřel úplně: nezůstalo z něho vůbec nic. Poznal jsem spoustu jiných smrtí; ty ale ve srovnání s touto nebyly nic, byly to jen částečné smrti. Někdy zemřelo tělo, někdy zemřela část mysli, někdy zemřela část ega, ale člověk zůstal. Sice mnohokrát zrenovovaný, mnohokrát vymalovaný, pozměněný zde či onde, ale zůstal, souvislost zůstala. Onu noc byla smrt úplná. Byla to schůzka se smrtí a současně i s Bohem.

Osvícení je velmi individuální proces a právě kvůli své individuálnosti způsobuje množství problémů. Za prvé neexistují žádná obecně daná stadia, kterými by měl člověk nezbytně projít. Každý člověk prochází jinými fázemi, protože každý člověk si v mnoha životech posbíral různé druhy formujících vlivů. Není to tedy otázka osvícení, ale vlivů – ty modelují vaši cestu. Jelikož každého ovlivňuje něco jiného, nemohou být cesty dvou lidí totožné. Proto neustále dokola tvrdím: neexistuje žádná víceproudá dálnice, existují pouze pěšinky – a ani ty nejsou předem připravené. Ne že na ně zkrátka někde narazíte a pak už stačí, že se po nich vydáte – to ne. Vytváříte si je tím, jak jdete. Vytváříte si je vlastní chůzí. Říká se, že cesta osvícení je jako pták, který letí po obloze: nezanechává po sobě žádné šlépěje; nikdo nemůže jít ve stopách ptačích šlépějí. Každý pták si musí vytvořit své vlastní šlépěje, jež ale okamžitě zmizí, protože pták letí dál. Tato situace je podobná, a proto neexistuje možnost vůdce a následovníka. Proto tvrdím, že lidé jako například Ježíš, Mojžíš, Mohamed či Kršna – kteří říkají „věřte mi a následujte mě“ – nevědí o osvícení nic. Kdyby věděli, pak by takový výrok nikdy nemohli pronést.

Kdokoliv, kdo dosáhl osvícení, ví, že za sebou nezanechal žádné šlépěje; proto je zkrátka absurdní říkat lidem „pojďte a následujte mě“. To, co se stalo mně, nemusí nutně znamenat, že si tím projde každý. Je možné, že člověk je normální a náhle je osvícený. Jestliže bude v jedné místnosti padesát lidí, kteří všichni usnou, bude mít každý svůj vlastní sen. Ne můžete mít jeden společný sen, to nejde. Neexistuje způsob, jakým by se vytvořil společný sen. Váš sen bude váš, můj sen bude můj – budeme na odlišných místech, v odlišných snech. Až se probudíme, každý se můžeme probudit v jiné fázi svých snů. Jak by mohly být stejné? Osvícení není nic jiného než probuzení. Pro osvíceného člověka jsou všechny naše životy pouhými sny. Mohou to být dobré sny, mohou to být zlé sny; mohou to být noční můry, mohou to být velmi hezké sny, ale stále to jsou sny. Probudit se můžete v jakémkoliv okamžiku. Takovou možnost máte vždy.

Někdy se třeba o probuzení pokusíte, ale zjistíte, že je to obtížné. Možná jste měli sny, v nichž jste se pokoušeli křičet, avšak nešlo to. Chcete se probudit a vstát z postele, ale nemůžete; celé tělo máte jakoby paralyzované. Ráno, když se probudíte, se celé věci zasmějete, ale v momentě, kdy se zrovna odehrávala, na ní nebylo vůbec nic k smíchu a bylo to opravdu vážné. Celé tělo jste měli téměř mrtvé, nedokázali jste pohnout rukama, nemohli jste mluvit; nedokázali jste otevřít oči. Věděli jste, že teď je s vámi už konec! Ráno tomu ale nevěnujete pozornost; ani se nezamýšlíte nad tím, co to bylo. Pouhé vědomí, že to byl jen sen, stačí na to, aby ztratil na významu. Jste vzhůru – nezáleží na tom, jestli jste měli dobré nebo špatné sny. Totéž platí u osvícení. Všechny používané metody slouží k tomu, aby se navodila určitá situace, při které se přeruší váš sen. Do jaké míry jste se svým snem spojení, je jiná věc a ta se liší u každého jednotlivce. Do jaké míry je váš sen hluboký, je jiná věc a opět se u každého jednotlivce liší. Všechny metody však slouží k tomu, aby s vámi zatřásly a probudily vás. V jaké fázi se probudíte, není vůbec důležité. Mé „zhroucení a odhalení“ nemusí absolvovat každý. U mě k tomu došlo takto.

Proč k tomu došlo zrovna takovýmto způsobem, mělo jistě své důvody. Pracoval jsem na sobě sám, bez přátel, bez souputníků, bez společenství. Pracuje-li člověk sám, čekají ho velké obtíže, protože jsou chvíle, jež lze nazvat pouze temné noci duše. Jsou tak temné a tak nebezpečné, že se zdá, jako byste dospěli k poslednímu nádechu svého života; připadá vám to jako smrt, nic jiného. Takový prožitek znamená nervové zhroucení. Tváří v tvář smrti bez někoho, kdo by vás podpořil a povzbudil, kdo by vás uklidnil, že se nemusíte obávat, že to přejde; kdo by vám řekl: „Je to pouze noční můra a úsvit už je nadosah. Čím temnější je noc, tím blíže je východ slunce. Ničeho se neboj.“ Ve vaší blízkosti není nikdo, kdo vám důvěřuje – to byl důvod mého nervového zhroucení. Nebylo však zhoubné. V onom okamžiku tak sice vypadalo, ale temná noc se brzy rozplynula a vyšlo slunce; zhroucení se přeměnilo v odhalení.

U každého jednotlivce k tomu dojde jinak. Totéž platí i pro období po osvícení: osvícení se bude projevovat odlišně, což s sebou zároveň přinese velké potíže. Z toho prvního, z osvícení, vznikl velký problém – kdybych chtěl například založit náboženství, pak by to byla jeho základní věc: kdokoliv, kdo se stane osvíceným, si musí nejprve projít nervovým zhroucením, protože teprve tehdy bude schopný dojít odhalení.  Tak vznikají všechna náboženství: jednotlivec vnucuje svůj prožitek celému lidstvu, aniž by bral ohled na jedinečnost každého člověka. A pak po osvícení je tu stejná nesnáz. Mahávíra byl stále nahý; a proto jeho stoupenci, kteří ve svém následování došli až do krajnosti, zůstávali po celých pětadvacet století nazí. Být nahý se stalo absolutní nutností. Buddhu džainové nepovažují za osvíceného, protože není nahý! Osobní stránka věci se tedy stává všeobecným kritériem – ale i to je špatně. Způsob, jakým k tomu došlo u Mahávíry, odrážel jeho individuální rozkvět. Byl opravdu jedním z nejkrásnějších mužů vůbec a bylo by škoda, kdyby nosil oblečení. Jeho tělo stálo za pohled. Byl synem krále, jenž se velmi zajímal o umění indického zápasu, a proto Mahávíru na tuto disciplínu připravoval. Chtěl, aby se stal přeborníkem celé země – a on jím klidně mohl být, neboť měl tělo jako z ocele. Jeho výchova vypadala tak, že celých čtyřiadvacet hodin bylo zasvěceno jedinému tématu: stane se přeborníkem v zápase v celé zemi. Jeho tělo k tomu bylo přirozeně stavěné, mělo vhodné proporce a o každý jeho centimetr bylo náležitě pečováno. Trénovali ho velcí zápasníci, byly mu poskytovány masáže, odborníci mu míchali bylinné směsi a chystali léky – připravovali ho všemi myslitelnými způsoby. Pak se Mahávíra zřekl světa. Místo aby z něho byl zápasník, se z něho stal člověk, který medituje. Poté, co dosáhl osvícení, se vzdal i oděvu. Měl pouze kus látky, kterým se přikrýval. Když po osvícení scházel dolů z kopce, přistoupil k němu žebrák a požádal ho o něco na sebe, protože byla velká zima a on neměl nic. Mahávíra se na sebe podíval; měl pouze jeden šál, a tak ho roztrhl na dva kusy a jeden z nich žebrákovi dal. Druhý si nechal pro sebe – ale teď už nebyl dost velký na to, aby se jím přikryl. Jak šel po cestě dolů do údolí, zachytil se mu zbytek šálu na trnech růžového keře. Ohlédl se, zasmál se a řekl: „To je už moc! Nikdy jsem nikomu nic neodmítl, tak si klidně vezmi i tu druhou polovinu. Stejně mi není k ničemu. Zcela zbytečně jsem na tom žebrákovi šetřil, protože k čemu mu bude jedna půlka? Když se jí nepřikryji já, pak ani on ne. Nech si ji. Možná že onen muž půjde kolem a vezme si i tento kus.“ To stálo u zrodu jeho nahoty. Těšil se z ranního slunce a chladivého vzduchu v horké zemi, nejteplejší části Indie, v Biháru. Připadalo mu to tak snadné, že si pomyslel: „Co vlastně člověk potřebuje?“ A nikdy nikoho o nic nepožádal. Každému dal, o co si řekl, ale nikdy po nikom nic nechtěl. A tak zůstal nahý.

Není to však proces, jímž musí nezbytně projít každý osvícený člověk. Buddha nikdy nebyl nahý, Lao-c’ nikdy nebyl nahý a ani Kabír nikdy nebyl nahý. Pro náboženství to však vždy byl a je zásadní problém. Osvícené lidi nemůže náboženství přijmout kvůli nepatrným důvodům, protože neodpovídají jeho požadavkům. Musejí zapadat do určitého konceptu, který se odvozuje od jejich vlastního zakladatele. Někdo však do něj zapadnout nemůže, a proto jsou všichni ostatní zamítnutí jako neosvícení. Osvícení je naprosto osobní píseň – vždy je neznámá, vždy nová, vždy jedinečná. Nikdy se neopakuje. Nikdy tedy nesrovnávejte dva osvícené; jinak se dopustíte na jednom či druhém, nebo dokonce  na obou nespravedlnosti. Nenechte se ovlivnit pevně danými představami a mějte na zřeteli pouze velmi proměnlivé rysy. Říkám proměnlivé rysy, nikoliv neměnné předpoklady.

V každém osvíceném člověku je například hluboké, téměř hmatatelné mlčení a otevření, vnímaví lidé v jeho přítomnosti utichnou. Je v něm nesmírné uspokojení; nic, co se děje, nemá na toto jeho uspokojení vliv. Nemá už žádné otázky, všechny otázky se rozplynuly – ne že by znal všechny odpovědi, ale všechny otázky se rozplynuly. V tomto stavu naprostého ticha, stavu čisté mysli, se projeví schopnost zodpovědět jakoukoliv otázku s ohromnou pronikavostí. Není k tomu zapotřebí žádné přípravy. On sám neví, co řekne, odpověď přichází samovolně; někdy je i on sám překvapený. To však neznamená, že by v jeho nitru čekaly hotové odpovědi. Nemá vůbec žádné odpovědi. Nemá vůbec žádné otázky. Má jen jas, světlo, jež se dokáže zaměřit na jakoukoliv otázku, a všechny souvislosti i důsledky odpovědi; možnosti, jak lze odpovědět, jsou náhle křišťálově jasné. Může se stát, že se osvíceného člověka zeptáte na jednu věc, ale on vám odpoví na něco jiného. To je způsobeno tím, že si nejste vědomi dosahu svého vlastního dotazu. Neodpovídá pouze na vaše slova, odpovídá vám. Odpovídá mysli, která danou otázku položila. Mnohokrát se zdá, že otázka a odpověď k sobě nepasují, ale je to jen zdání. Jednoduše musíte svou otázku prozkoumat o něco hlouběji a pak zjistíte, že to byla přesně ta otázka. Mnohokrát se vám stane, že svou otázku poprvé pochopíte tehdy, až na ni dostanete odpověď, protože předtím jste si neuvědomovali dimenzi; neuvědomovali jste si svou vlastní mysl, své vlastní nevědomí, odkud vaše slova vyšla.

Osvícený člověk však nemá žádné odpovědi, žádné posvátné texty, žádné uvozovky. Je pouze přístupný; reaguje jako zrcadlo a jeho odezvy jsou silné a úplné. Toto jsou tedy proměnlivé rysy, nikoliv dané předpoklady. Nedívejte se na maličkosti – co jí, co má na sobě, kde žije – ty jsou nepatřičné. Pátrejte po jeho lásce, po jeho soucitu, po jeho důvěře. I když jeho důvěry zneužijete, nijak ji to nezmění. I když zneužijete jeho soucit nebo zradíte jeho lásku, nebude to hrát žádnou roli. To je totiž váš problém. Jeho důvěra, jeho soucit i jeho láska budou zůstávat stále stejné. Jediné, o co se v životě snaží, je, jak pomoci lidem, aby procitli. Za jakýmkoliv jeho jednáním stojí tento jediný záměr: jak pomoci stále více lidem, aby procitli. Procitnutím totiž on sám došel k poznání nejdůležitější blaženosti života.

—

Text je úryvek z knihy – Osho – Duchovně nevhodný mystik – Autobiografie 

—

Súvisiace články:

•  – Blázni, šílení lamové, avadhůti, zenoví fackující mistři a jiní osvícení potřeštěnci

•  – Spontánní osvícení a pozoruhodné dílo nestudovaného ševce Jácoba Böhmeho

•  – O temné noci duše

•  – Osho: Člověk se rodí nekonečný

•  – OSHO – Profesorská léta