Blázni, šílení lamové, avadhůti, zenoví fackující mistři a jiní osvícení potřeštěnci

Marpa (1012-1096) a Milarepa (1052-1135)

Spontánní existence a dokonalý humor těch, kteří dosáhli konečné fáze osvícení zpěvem, řevem, kopanci, meditaci, smíchem, láskou, nebo tím, že nikdy neučí, nás udivuje. Připadají nám možná šílení, ale za takové bláznovství jim můžeme být jen vděční. 

Nikdo z nich se nikdy nepodobal jinému. Někteří žili v celibátu, jiní proháněli ženy kde to šlo (Marpa, legen­dární tibetský učitel jiné legendy, Milarepy, měl jednu legální ženu a osm tantrických partnerek, jeho žák ale žil v celibátu). Někteří učili téměř konvenčně, jiní použí­vali téměř zapomenutých tradičních metod (Ramana Mahariši učil podle Advaita Védanty). 

Avadhuta Upanišáda, jeden ze základních esoteric­kých spisků, na toto téma uvádí: „To, co jsem chtěl udě­lat, je přesně to, co bylo uděláno, to co jsem si přál, to jsem dostal, to, co jsem ovlivnil svou myslí, nebo co by­lo psáno v sútrách, se vždy stávalo…“ 

Avadhůt, něco jako „nahý, vypouzdřený“, k ničemu nepřipoutaný, je přesně ten nahý vyzáblý popelem posy­paný podivín, kterého si filmují cizinci na indickém ven­kově. Jí, co mu dají, spí kde se dá, na všechny kašle ale učí lásce a soucitu.  

Slavný mystik Ramana Mahariši (1879-1950)

Nepředpověditelné chování avadhůtů bylo už od nej­starších dob v Indii předmětem závisti i obdivu žáků. O Šri Swami Samarthovi, který byl také znám jako Akkalkot Maharádž, bylo v 19. století napsáno: „Nebyl svázán žádným předpisem, neřídil se pražádným příka­zem co se týče chování. Jeho činy byly tak spontánní ja­ko činy dítěte. Byl tak ponořen do sebe, že neměl žádné vědomí těla a nestaral se o ně. Nestaral se o jídlo a když mu nabízeli, mohl ale také nemusel si vzít. Chut­nalo mu na bohaté hostině stejně jako u žebráků, rozdí­ly nikdy nečinil. Bylo mu jedno, jestli usne na pohovce nebo na kameni. Někdy s ním mohl hovořit každý, jindy byl přísný a neproniknutelný, někdy celé dny nepromlu­vil, jindy laskavě konejšil plačící matku.“ 

Šri Upasani Baba žil celý život na jedné vesnici, zato Maharaštrian Hari Giri Baba nikdy nepobyl na jednom místě déle než pár dní. Zipruanna byl znám tím, že bydlel na hromadě odpadků a výkalů ve vesnici Naira-bad v západní Indii. Nikdy na sobě neměl nic oblečeného. Jednou ho navštívila delegace anglických dam, které se dověděly o jeho svatosti. Přijely mu vzdát čest a po­žádat o nějaké duchovní rady. Jenže byly tak šokovány jeho vzhledem, že když to Baba viděl, vzal do rukou svůj penis, třásl jím a křičel na dámy: „Tohle vás znepo­kojuje? Tak malá věcička? Dyť to nic není„  

Nekonvenční učitel – Zipruanna

Swami Muktananda se ho jednou zeptal, proč bydlí na hromadě výkalů. Odpověděl: „Muktanando, nečistoty uvnitř člověka jsou daleko horší než tyhle venku. Copak nevíš, že tělo člověka je nádoba plná zbytečností a odpadků?“ 

Avadhuta Gita uvádí výrok jednoho z velkých bláznů Dattatreyi: „Já jsem ten, který žije nejen mimo svobodu a otroctví, mimo čistotu a nečistotu, mimo jednotu a ne­jednotu, ale který je svobodný sám o sobě, rozlehlý ja­ko nebe. Nežiji ani s tělem, ani bez těla. Nemám mysl, intelekt ani žádný smyslový orgán – jak bych tedy mohl rozlišovat, zda mám rád tohle nebo tamto? Jsem svobo­da, plná radosti. Jsem princip mimo libost a nelibost, štěstí či neštěstí. Jsem vědomí nesmrtelnosti. Vím docela jistě, že mé činy a radosti nemohou být ani teď ani v budoucnu zodpovězeny. Není proč se nad tím zamýš­let: není ani příčina, ani důsledek. Všechno je Jedno, ani slovo ani věta. Proč tedy vaše mysl pláče? Všechny věci jsou odděleny, ale ve všem je rovnocennost a vyvá­ženost.“ 

Tibeťané zase uznávají a obdivují „mahasidhi„, velké a dokonalé. Oněch 84 bláznů, kteří žili v Tibetu mezi 8. a 12. stoletím, rozumělo všemu, co se dělo ve světě. Pečovali o řádný chod světských věci. Byli mezi nimi pe­kař Pačari, žebrák Catrapa, košíkář Tengipa, prodavač dříví Ačinta, krejčí Kantali a rybář Minapa, ale také ovšem Tilopa a Naropa, zakladatelé tibetské duchovní školy. 

Blázni se ovšem vyskytovali a vyskytují i v jiných oblastech, kulturách a duchovních tradicích. Křes­ťanští „blázni z milosti boží“ byli uctíváni, někteří se dostali do pantheonu svatých a řecká a ruská orto­doxní církev jich dokonce čtyřicet dva uznala a posvětila oficiálním titulem. Mezi 13. a 17. stoletím se jich vyskytovalo více než dost, spávali na schodech kostelů, imitovali Ježíše, odmítali oděv atd. 

V zenové historii se to jen hemží bláznivými mistry i koany, výkřiky, řevem, údery holí, ochočenými tyg­ry atd. Nejproslulejší je čínský mistr Han Šan, které­mu se říkalo „smějící se muž“.  

Moudrý blázen, nebo bláznivý mudrc? – Mulla Nasreddin

Islamští Súfisté zase měli svého Nasredina, šprýmaře a ochránce chudých. Ve svých kázáních se často uchylují k výkřikům, jak to popsal ve své básni za­kladatel sekty Minnatullah ve 14. století: „Někdy jsme intelektuálové, někdy blázni! Ach, jak jsme zmateni a matoucí, bezhlaví a bez nohou! Někdy máme kapsy prázdné a jindy nestojíme za fajfku tabá­ku. Někdy je ožrala více než my. Někdy zjevujeme a jjndy jsme vyjevení!“ 

Žid Isaiáš se tři roky pohyboval nahý a bosý, aby va­roval své soukmenovce a upozornil je na nebezpečí z Egypta. Jiný žid Reb Ziše zase soustavně vypouštěl na tržištích ptáky z klecí. 

Samozřejmě, vždy žilo také dost podvodníků a šarla­tánů, kteří si přečetli pár knížek a ostatním začali kázat. Opravdové osvícení ale stojí na drastických vnitřních psychických změnách a bylo by bláhové očekávat, že osvícený člověk bude učit tak, jak od něho očekávají je­ho žáci. Každý duševní proces (a osvícení zvláště) je z hlediska současné psychiatrie a jejího pohledu na „du­ševní zdraví“ vlastně začátek bláznovství, šílenství a ne­bezpečí. 

Jednooký by v zemi slepých nebyl králem -ubili by ho. 

Současná renesance „bláznivých“ nápadů a jejich po­třeba v nejmodernějších výzkumných projektech pomáhá rehabilitovat tvůrčí, ničím nesvázané myšlení svatých bláznů všech věků. My, otroci levohemisférově domi­nantních lineárních postupů programů svých mozků se budeme ještě dlouho a obtížně učit, jak stimulovat pra­vou stranu mozku, tu bláznivější část sebe samých.

—

(Přepsáno ze samizdatového časopisu Březen, 1984)

(Dodatek z roku 1997: V USA je dnes již uzákoněno, že každý psychiatr musí posoudit, jestli člověk, který vypadá jako šílenec, za 1) neprochází „psychospirituální krizí“, za 2) neprožívá mys­tickou událost, a teprve za 3) ho může hospitalizovat v ústavu. Odhaduje se, že v blázincích je dlouhodobě umístěno až 25% těch, kteří nejsou šílení.)

Zdroj – časopis Baraka 1997, Originál článek – http://jonathan.mysteria.cz/ 

A ještě jeden nekonvenční Mistr:

Osho – Duchovně nevhodný mystik – Autobiografie – Tato kniha, která je sestavená z rozhovorů a tisíců hodin promluv před živým publikem, nabízí okouzlující náhled do života a práce Osha, jednoho z nejskandálnějších spirituálních učitelů světa. Je to příběh člověka (od dětství až do jeho smrti), který se celý život vzpíral zařazení do jakékoliv kategorie a jenž neústupně tvrdil, že nevyučuje žádnému dogmatu, ale že učí pouze prožitku osvícení, protože právě o něj se může podělit. Publikace obsahuje i chronologicky seřezené nejvýznamnější okamžiky Oshova života a barevnou fotopřílohu.

Súvisiace články:

•  – Spontánní osvícení a pozoruhodné dílo nestudovaného ševce Jácoba Böhmeho

•  – Osvícení: odpoutání od minulosti

•  – O temné noci duše