google27eaa3905ca3fee3.html

Porod – bolest versus extáze

O porodu dříve nebo později začne uvažovat každá žena. Já si, obzvláště poslední léta, říkala, že přece není normální, aby něco tak nádherného – příchod nového človíčka na svět – muselo probíhat v tak útrpných bolestech, jak jsem to znala z vyprávění a vůbec z postoje medicíny k porodům (aneb „K porodu bolest patří“). A tak jsem začala hledat různé informace a narazila na jednu pro mne převratnou, potvrzenou odborníkem – francouzským porodníkem Michelem Odentem – že pokud žena nepodlehne lákadlu utišujících prostředků a je při porodu naplno pohroužena sama do sebe a – to především – věří ve svou schopnost přivést na svět dítě – spustí se v těle koktejl látek (oxytocin, endorfiny), který ji přirozeně uvede do roviny alfa, tedy stavu vědomí, kdy žena nevnímá bolest a instinktivně ví, co má dělat. Bohužel dnešní porodnictví se k těhotným staví jako k pacientkám a k porodu jako k „balíčku potencionálních problémů“ a neustále do porodu zasahuje, radí ženě, co má dělat, jak se natočit, kdy tlačit – což je většinou protichůdné oproti tomu, co cítí sama žena (je-li sama se sebou ve spojení) a tak se spouští úplně jiný koktejl hormonů – především stresové hormony jako je adrenalin, který má za následek, že se svaly dělohy stáhnou, porod je pomalejší a většinou velmi, velmi bolestivý.

Rady a instrukce nebo instinkty?

Výjimkou mezi porodnicemi je malá klinika ve francouzském městečku Pithiviers. „Osvícený“ porodník Michel Odent zde vytváří prostředí, ve kterém si žena může vést porod naprosto volně, po svém. Odent chápe porod jako sexuální zážitek a snaží se proto vytvořit komorní atmosféru, učí porodní asistentky, aby se uměly naladit na samotnou rodičku a neposkytovaly zbytečné rady a informace, které ji mohou jen odvádět od sebe samé, od napojení na své instinkty. Uvědomuje si, že panovačná či příliš zasahující sestra či lékař dokáže i ten nejkrásnější porod změnit v traumatický a útrpný zážitek.

Odent sám působí pouze jako odborný dozor v případě komplikací a soustavu nejrůznějších vyšetření omezil pouze na ta nejnutnější. Například, jak píše ve své knize Znovuzrozený porod: „Většina lékařů provádí poševní vyšetření, aby rozhodli, zda žena už má začít tlačit nebo ještě ne. My dokážeme běžně rozlišit jednotlivé porodní doby bez interních vyšetření. Víme, že druhá porodní doba začala, když žena, která do té doby stála či chodila, si během stahů chce kleknout a cítí naléhavou potřebu chytit se něčeho nebo někoho.“ Prohlašuje také, že „Čím méně se toho žena naučila o správném způsobu porodu, tím snažší to pro ni bude.“ Michel Odent zkrátka věří, že porod je instinktivní. Že „je něčím, k čemu žena nepotřebuje žádnou přípravu, ale naopak se musí odnaučit to, co si osvojila vědomá část její mysli.“

Poloha na zádech – pohodlí pro porodníka, utrpení pro rodičku

Poloha na zádech je tou nejhorší možnou alternativou jak pro matku, tak i pro dítě. Zavedli ji právě muži – porodníci, aby měli k rodící ženě pohodlný přístup. V této poloze ale tlak dělohy i dítěte stlačuje cévy, tím do placenty vtéká méně okysličené krve, což škodí dítěti. Tlačení je navíc mnohem namáhavější, než když žena například stojí, sedí nebo zvolí polohu v podřepu a využívá tak výhody zemské přitažlivosti.

Těhotná jako pacientka aneb dokonalé těhotenství neexistuje

Těhotné ženy obvykle docházejí ke svému gynekologovi na pravidelné konzultace. K jejich průběhu se Michel Odent staví skepticky: „Při těchto konzultacích se až příliš často přistupuje k těhotenství jako k chorobě. Rutinní průběh těchto sezení často vede k většímu počtu problémů, než kolik jich vyřeší. Začněme s tím, že prenatální vyšetření obvykle odhalí nějaký element, který může potenciálně vyvolávat obavy a na který se doktor nepochybně zaměří; děložní hrdlo je příliš krátké, příliš měkké či polootevřené; dítě je na svůj prenatální věk moc velké či moc malé; matka přibrala na váze buď moc, anebo málo; má příliš vysoký nebo příliš nízký tlak; tvar či velikost její pánve je nepříznivá; a tak dále. Pak obyčejně následuje ultrazvukové vyšetření, jež dává doktorovi další příležitost, aby odhalil ještě nějaký ten sužující detail o poloze placenty či o velikosti a utváření plodu. Nakonec je po ruce ještě tolik rozborů krve a moče, že výsledky aspoň jednoho z nich určitě nezapadnou do pásma „normality“. Konzultace tohoto typu obvykle končívají tím, že lékař předepíše nějaký druh medikace – a někdy dokonce klid na lůžku. Ve skutečnosti existuje jen malý počet případů, kde je prospěšné či dokonce jen možné zasahovat na základě problematické diagnózy. Jen zřídka vedou tyto výsledky k proceduální změně.“

Muž u porodu – opora nebo přítěž?

Moderní se poslední dobou stala přítomnost otce u porodu. Ovšem ne vždy přítomnost tatínka působí na rodící ženu pozitivně. Zatímco přítomnost některých mužů má na ženu skutečně blahodárný vliv, jiní porod jen zpomalují. Například úzkostivý či příliš vystrašený partner může narušovat poklidnou atmosféru, ačkoliv v podstatě navenek nic špatného nedělá – již samotná vibrace strachu ke snížení pohodlí rodičky stačí. Muž může působit na ženu rušivě i proto, že žena do sebe pohroužená je zbavena všech společenských konvencí, projevuje se pudově, ale přítomnost partnera ji znemožňuje jednat natolik otevřeně a spontánně, jak v danou chvíli potřebuje.

Vliv „osvíceného porodníka“ Michele Odenta na porodnictví ve světě

Michel Odent bojuje za práva žen na přirozený porod dle vlastních instinktů. Ženy díky němu dostávají svolení, aby dělaly věci svým vlastním způsobem. Toto svolení však musel dát lékař. Paradoxně „něco, co znají pouze samy ženy, nemohlo být uznáno, zkušenosti žen nemohly být legalizovány, dokud muž, lékař v bílém plášti, neprohlásil tyto zkušenosti za přijatelné.“

Tímto vzdávám hold Michele Odentovi a pevně věřím, že jsme na cestě od medikalizovaných, porodnických porodů k instinktivnímu, který transformuje, posiluje, léčí. Vždyť jakým způsobem přicházíme na svět, hluboce ovlivňuje celý náš život.


Súvisiace články:


 

(Prečítané 903 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.