Mystický zážitek

Nevzpomínám si, kdo přesně k nám přišel. Nevzpomínám si ani, co řekl. Ale pamatuji se, že byl naštvaný, drzý a hrubý. Tenkrát jsem zrovna dočetla knihu nazvanou Summerhill od ředitele jedné školy jménem A. S. Neill. Jejím hlavním tématem bylo „svoboda, ne volnost“. Každý student Neillovy školy mohl svobodně dělat cokoli, co chtěl, pokud tím neubližoval někomu jinému. Komunita, kterou tím Neill stvořil, byla svobodnou, tvořivou, milující, uctivou spoluprací mezi jedinečnými lidskými bytostmi. Chování muže u mých dveří bylo protivné, ale nijak mi neubližoval. Rozhodla jsem se dovolit mu ventilovat jeho vztek. Neudělala jsem to proto, že jsem si myslela, že bych to udělat měla. Udělala jsem to, protože jsem se tak rozhodla. Zakusila jsem přijetí vzteku a žádnou chuť se pomstít. Náhle vztek ustal. Nic se nezměnilo. Můj dům, moje dveře, obývací pokoj, onen muž, všechno tam stále bylo stejně jako o pět minut dřív, přesto se všechno změnilo. Najednou jsem porozuměla slovům, kterým mě učili jako dítě: „Ale já ti říkám, abys neodporoval zlu: uhodí-li tě někdo do tváře, nastav mu i druhou.“ (Matouš, 6:39).

Můj pětiletý syn Bill se po narození svého mladšího bratra začal pomočovat v posteli. Tento nový, otravný zvyk pro mě znamenal hodiny práce navíc a přitom už jsem byla vyčerpaná péčí o tři předškoláky. Nejprve jsem pomočování ignorovala. Možná přejde samo od sebe. Když nepřestalo, vysvětlila jsem Billovi, že už je moc velký na to, aby se ještě pomočoval. Ani to nepomohlo. Diskutovala jsem s ním, vyhrožovala mu, křičela na něj a naplácala mu na zadek. Pořád se pomočoval. Byla jsem naštvaná a frustrovaná. S. Neill výchovné problémy svých studentů často řešil odměňováním. Odměňovat špatné chování mi nedávalo žádný smysl, ale nic z toho, co už jsem zkusila, nefungovalo. Byla jsem zoufalá. Neillův přístup fungoval s naštvaným mužem. Rozhodla jsem se to zkusit i s problémem pomočování. Když se Bill příště počůral, dala jsem mu korunu. Zmateně na mě zíral. Příští ráno byla jeho postel suchá a od té doby se už nikdy nepočůral. Můj vztek a frustrace zmizely. Páni! Jaká mocná pomůcka! Začala jsem Neillův přístup používat i s dětmi sousedů. Jednoho dne si vzadu na dvorku dvě děti nadávaly a vyhrožovaly si rvačkou. Místo toho, abych se je snažila zastavit, vzala jsem si každé z nich stranou a zeptala se ho, jestli se chce opravdu prát. „Já se nechci prát,“ odpovědělo každé z nich, „ale on mě k tomu navádí. Nadává mi.“ „Chceš se prát?“ zopakovala jsem svou otázku. „Jestli ano, tak běž a udělej to.“ Chlapci si mumlali něco pro sebe a dívali se do země. O dvě minuty později si spolu zase spokojeně hráli.

To, co jsem dělala, odporovalo všemu, co mě společnost učila, ale přineslo to mír a harmonii, po které jsem toužila. Společnost mě naučila trestat lidi za „špatné chování“, ovšem já je netrestala. Společnost mě naučila odporovat „zlu“, ale já už mu nadále neodporovala. Společnost mě naučila bojovat za mír, ale já nebojovala. Místo toho jsem se jednoduše odstřihla od hněvu a zmatku kolem mě a nechala jim volný průběh, aniž bych na ně reagovala. Hněv a zmatek zmizely a můj život i vztahy fungovaly. Tím, že jsem si dovolila zůstat klidná a v harmonii, i všechno ostatní kolem mě se stalo klidné a harmonické. Jako dítě jsem verše z Bible (Mojžíš 6:39) chápala jako nejasné a nedosažitelné morální přikázání, jež vyžadovalo podřízení mých vlastních potřeb potřebám ostatních. Najednou tato slova v jiném, na zkušenostech založeném kontextu získala úplně nový význam. Nepožadovali po mě podřízení mých potřeb potřebám ostatních, ale spíše navrhovali výjimečně účinnou činnost, kterou jsem mohla zvládnout úplně sama a jež přinášela prospěch jak ostatním, tak i mně samé. V mém chování nebylo žádné popření sebe, nebylo v něm nic než potvrzení sebe sama a života. Nikdy předtím jsem se necítila tak svobodná, mocná, sjednocená a tak plná sebekontroly. Kolem mě se nic nezměnilo. Změnilo se jen moje vnímání, myšlenky, činy a emoce. Tomu, co jsem zažila, se říká mystický zážitek. Obsahoval všechny čtyři charakteristiky popsané Williamem Jamesem v knize The Varieties of Religious Experience: nevyslovitelnost, noetické vlastnosti (hluboký pocit vědění), pomíjivost a nehybnost. Nebyla jsem schopná popsat nebo sdělit onen hlubší význam. Prostě jsem jen nějak věděla, že vím. Zážitek se udál a zmizel. Nezvolila jsem si odborné znalosti a změnu vědomí, přestože jsem si zvolila chování, které jim předcházelo. Jako dítě mě naučili o mém vlastním úsudku pochybovat, zkoumat ho a věřit mu. Moje výchova nezahrnovala vzdělání o mystických zážitcích, ale já jsem věděla, že mnoho náboženských směrů obsahovalo ve svém učení výroky popisující podobné zkušenosti. Při čtení děl o křesťanství, buddhismu, zenbuddhismu, konfuciánství, taoismu, islámu, hinduismu, platonismu a existenciálních filozofech jsem byla schopná rozpoznat svůj vlastní zážitek ve všech různých slovech. Bylo to, jako by různí lidé popisovali stejnou krásnou zahradu. Někteří by mluvili o růžích, jiní o stračkách, někteří o barevných vzorech a další o mřížkách a cestičkách. Kdybych tu zahradu sama neviděla a jen naslouchala slovům, myslela bych si, že tito lidé mluví o různých věcech. Kdybych tu zahradu viděla, věděla bych, že dávají verbální strukturu a formu stejnému skrytému zážitku, stejně jako naše mysli dávají podobu a význam pevným liniím optických iluzí nebo inkoustovým skvrnám. Musela jsem si s těmito myšlenkami pořád hrát. Byl můj život stejný, nebo byl jiný? Navenek se nezměnilo vůbec nic, uvnitř se ale změnil celý můj život. Najednou se změnilo moje vnímání, moje emoce i chování. Změnily se slova a na základě mých zkušeností i jejich význam. Najednou jsem se na vnější okolnosti dívala a porozuměla jim z jiskřivě nové perspektivy. Věděla jsem něco, nebo jsem nevěděla nic? Nebyla jsem si jistá. V určitém smyslu jsem absolutně „věděla“, protože jsem mohla vztáhnout svůj zážitek na slova ostatních lidí o podobných zkušenostech. V jiném smyslu jsem „věděla“, že nevím nic. Neexistovala žádná správná slova, pomocí kterých bych mohla sdělit, co jsem zažila. Posvátná slova jsou nádherné umění, jež odráží tento univerzální skrytý transformační zážitek. Jsou- -li slova nabízena jako průvodci, slouží lidem dobře. Jsou-li však prezentována jako Pravda, stávají se falešnými modlami, které rozdělují a oddělují. Význam slov závisí na lidském vědomí, jež jim naslouchá a rozumí. Slova mají význam jen v kontextu konkrétních zkušeností a způsobů myšlení.

 Z knihy –  Proměna vědomí – Janet Smith Warfield