V dnešní době je velmi módní mluvit o tom, že myšlenka je hmotná. Jako fyzik vám mohu kompetentně sdělit, že je to naprostá hloupost. Myšlenka je nemateriální už proto, že ji nelze zachytit žádnými fyzikálními přístroji a že nemá rychlost šíření. Jakmile na něco pomyslíte, vaše myšlenka se zjeví na kraji vesmíru, a to bez meškání. Elektroencefalogram zaznamenává mozkové impulzy jako výsledek myšlenkové činnosti mozku, ale přímo myšlenky nikoli. Podobně blikání kontrolek na počítači neukazuje přímo programy, nýbrž procesy, které je realizují.

S energií je to jednodušší, jelikož ji lze zachytit, pocítit, a dokonce i vidět na oscilografu. S myšlenkami je to v tomto směru výrazně složitější. Pokud se někomu podaří „silou mysli“ pohybovat předměty, zase jde o něco jiného. Předměty hýbe energie, jež je materiální. Myšlenka ne.

Zamýšleli jste se někdy nad tím, co to ta myšlenka je? Jedno je pochopitelné: nese v sobě jakousi informaci. Ale co to je, umíte to vysvětlit? Podobně nelze vysvětlit, co je to nekonečno. Představte si, že se stále více vzdalujete od Země, překračujete hranice Sluneční soustavy, Galaxie,
prolétáte hvězdokupy, vyrážíte z našeho známéhovesmíru, pak možná narážíte na další vesmíry… Takže nekonečno si člověk nedokáže představit, ať dělá cokoli. Mně osobně takový stav věcí vůbec nedělá dobře. Jak to?

Aby toho nebylo málo, je tu ještě jeden nepříjemný fakt: nekonečno a tečka jsou topologicky jedno a totéž. Představte si teď, že se pohybujete do nekonečna, ovšem nikoli ven, nýbrž dovnitř – do molekuly, do atomu, prolétáte elektrony, které se otáčejí kolem jádra podobně jako planety, pronikáte do protonu, uvnitř protonu už jsou kvarky a tak dále, také donekonečna a daleko a dlouho. Konce ani počátku se nelze dobrat. Rozumu
chybí nějaká struktura, o niž by se opřel, aby to mohl pochopit.

Co s tím? Je třeba používat modely, které alespoň v prvním hrubém přiblížení vysvětlují, kým jsme a v jakém světě žijeme. Jinak se náš rozum úplně zblázní. I to se děje: pokud rozum v tomto světě ztrácí oporu, jeho bod spojení se přenáší do jiného, paralelního světa, následkem čehož
dotyčný podle svého okolí zešílí. Klidně si sestavujte libovolné modely a zkoušejte je vysvětlit, ale tyto otázky stejně zůstanou stále otevřené.

Jednu z řady možných interpretací představuje rovněž model transurfingu, který se též snaží – pokud možno srozumitelně pro rozum – vyložit, jak s onou cizí a nepostižitelnou realitou nakládat (* Teorie transurfingu je podrobně vysětlená v knihách V. Zelanda – Ovlivňování reality; pozn.red.). Možná nevysvětluje vše, ale přinejmenším funguje. Základní princip spočívá v tom, že svou realitu formujete svými myšlenkami.

Ptáte se, jak je to možné, jsou-li myšlenky nemateriální? Protože myšlenky se nenacházejí v hlavě, nýbrž v nemateriálním, metafyzickém prostoru variant, kde je stále shromážděno vše, co kdy bylo, je a bude. Myšlenky se podobají kanálům v televizním přijímači. Člověk funguje jako dokonalý biotelevizor, schopný dle svého přání proniknout do konkrétního prostoru variant, kde se tyto myšlenky čili „televizní programy“ nacházejí. Člověk pak jako televizor programy nevytváří, nýbrž je přijímá.

Všechny živé bytosti v našem světě jsou napojeny na nějaký program. Rostliny mají ten svůj pevně daný. Kdo umí lézt, plavat, běhat nebo létat, ten má programy pružnější, leč zároveň dost pevně vštípené a funguje na úrovni instinktů. Jediný, kdo dokáže svobodně a uvědoměle přeskakovat
z jednoho kanálu na druhý, je člověk. Jenže ani on tuto svou možnost nevyužívá v plné míře, protože se nechává příliš unášet seriálem, který se
přehrává ve skutečnosti. Tento seriál bývá velmi často nudný či depresivní a nezná konce, poněvadž ovladač kanálů se zasekl na jednom tlačítku.
Ale člověk přece umí vzít svůj ovladač a přepnout na jiný kanál. Ano, realita se nezmění hned. Zpočátku se bude netečně odvíjet dosavadní stejný program. Budete-li však dostatečně dlouho naléhavě mačkat potřebné tlačítko, v původním seriálu se postupně začnou objevovat rysy nového programu a nakonec nová realita zcela nahradí tu předchozí. Tak se materializují myšlenky. Musíte si osvojit jedinou podmínku: aby se myšlenková forma materializovala, je nezbytné na ni systematicky a dostatečně dlouho fixovat pozornost.

Teorie transurfingu uvádí několik vzorových modelů, které znázorňují, jak to funguje. Jedna z nich je založena na podobnosti s laděním rádia na určitou frekvenci. Dostáváte se na tu dráhu života, jejíž parametry odpovídají vašemu myšlenkovému vyzařování. Neboli na jakou vlnu jste se naladili, v takové realitě se ocitnete.

Přestože termíny myšlenkové vyzařování a energie myšlenek, jež jsem používal v prvních knihách, nejsou zcela správné a slouží spíše ke  zjednodušení   pochopení než k vysvětlení struktury světa. Neustále zapomínáme, že stojíme před zrcadlem světa, a proto nám hodně věcí připadá
naopak. Opakuji, že nevyzařujeme myšlenky, ale právě naopak – napojujeme se na ně, protože přebývají tam, kde mají nemateriální objekty být a tedy v metafyzickém prostoru. Jak přesně toto napojení probíhá, nikdo neví. Děje se za prvé asi to, jako bychom lampičkou své pozornosti osvětlovali libovolný sektor prostoru variant a přijímali informace, které se tam nacházejí, takže nám připadá, jako by myšlenky vznikaly v naší
hlavě. A za druhé platí, že pokud bude toto nasvícení trvat dost dlouho, odpovídající myšlenková podoba se zmaterializuje se.

Druhý model připomíná zrcadlo. Okolní skutečnost představuje zrcadlový odraz (a ne-li přímo zrcadlový, pak nějaký hodně podobný) obrazu, jenž sedí ve vašich myšlenkách. Máte vlastně velmi jednoduchý úkol: vytvořte obraz, který chcete vidět v zrcadle. Přejete-li si vidět veselou tvář, usmějte se. Jestliže chcete, aby vám šel odraz vstříc, udělejte krok vpřed. Lidé se bohužel velmi často dostávají do zajetí zrcadlové iluze a z toho plynou problémy. Jsou jako zakletí, nemohou se odlepit a koukají do zrcadla – na realitu, jež je obklopuje. A podobně jako ve spánku na sebe (na svůj obraz) zapomínají. Prostě jim z hlavy vylétne, že mají sledovat obraz a vědomě jej udržovat v žádoucí podobě.

Ptáte se, co je na tom složitého? Stačí přece odpoutat pozornost od zrcadla, přesunout ji na obraz, tento obraz opracovat podle svých představ a poté sledovat, co z toho vznikne v odrazu. Ale ne, člověk musí dělat všechno naopak: narazil na syrovou realitu, lekl se, uvěřil, že to tak je a bude to tak navždy, tuto realitu přijal a zafixoval si ji ve své mentální šabloně. Nyní v této smutné realitě žije a nedostává se mu sil, aby odtrhl zrak od zrcadla, obrátil se do svého nitra, ke svým myšlenkám, a nějakým ovladačem se přepnul.

A zase ta věčná otázka: co s tím? Za prvé si udržujte uvědomění, aby vás zrcadlo nezaklelo jako ve spánku. Za druhé se nedívejte do zrcadla, ale do svého nitra. Pouze za těchto dvou podmínek se začne okolní realita, a tedy vrstva vašeho světa, nenápadně a postupně, avšak nikoli hned, poddávat. Hlavně musíte neustále a neoblomně udržovat v myšlenkách kýžený obraz, ať se vám tam ve skutečnosti honí cokoli. Odraz se tak či
tak nakonec sladí s obrazem. Ať to dopadne jakkoli!

Opravdu jste schopni vytvořit si pro sebe jakýkoli svět. Jestliže se vaše pozornost, vědomě a houževnatě, či mimoděk a neodbytně, fixuje na jakémsi myšleném obraze, začne se realita kolem vás transformovat a dějí se zvláštní věci. Na co své vnímání zaostřujete, to doslova zaplňuje
váš svět a stále vám vstupuje do zorného pole. A jiné věci, jimiž se vaše myšlenky nezaobírají, naopak kamsi beze stopy mizí. Jak je to možné?
Realita je přece jen jedna?

Tak to úplně není. Je sice jen jedna, ale každý má svou samostatnou vrstvu této reality. Nemění se společná realita, nýbrž konfigurace vrstvy vašeho světa. Jiný člověk po vašem boku může existovat v úplně jiné realitě. Možná vám to připadá nepravděpodobné, ovšem přesně tak to je.
Celý svět je prostě velmi mnohotvárný. Jeho rozmanitost stačí na spoustu nejrůznějších konfigurací pro samostatnou vrstvu. Svými myšlenkami si vytváříte unikátní, individuální verzi svého světa. Patří do něj vše, co je přítomno ve vašich myšlenkách, a to, co v nich chybí, tam nenajdete.

Kvůli tomu třeba žena, jež nesnáší opilce, neustále na nějaké naráží. Jak víte, pokud vás něco rozčiluje, ovládá to vaše myšlenky. Na scénu vstupuje ještě polarizace nadbytečného potenciálu čili na vrstvu vašeho světa se lepí jako železné piliny na magnet otravné podněty. Pokud chudák žena ochmelky totálně nenávidí, dokážou její vrstvu takřka neprodyšně zaplnit. Do jejího světa vtrhne doslova horda vrávorajících
a povalečských alkoholiků, které to k ní bude přitahovat. I její manželé budou alkoholici. A děti též.

Podobně na tom bude muž, jenž si v hloubi duše uvědomí, že má k dokonalosti daleko, a proto sám sebe úporně přesvědčuje, že všechny ženy jsou děvky nebo v lepším případě husy. Jako takový bude zas a znovu narážet na přesně takové. Ženy „vyšší ligy“ budou pobývat daleko za hranicemi jeho vrstvy, poněvadž si to tak sám vybral a tak to světu sdělil.

Připomíná vám to pohádku? Není to pohádka, je to zrcadlová realita v nekonečném množství svých projevů. Někomu možná obrázek našeho světa, který jsem teď načrtl, připadá tak trochu strašidelný. Ale nenechte se znepokojit. To je jen vnější, viditelná strana duálního zrcadla. Realita,
jež zůstává před naším zrakem skrytá, je ještě strašidelnější.

Shrnutí
• Myšlenky jsou nemateriální povahy a nenacházejí se v hlavě, ale v metafyzickém prostoru.
• Myšlenky se podobají televizním kanálům.
• Člověk myšlenky nevytváří ani nevyzařuje, nýbrž se na ně napojuje jako biotelevizor.
• Člověk se dokáže vědomě a cíleně přepínat z jednoho kanálu na druhý, a tak ovládat chod svých myšlenek.
• Člověk nevyužívá své schopnosti v plné míře kvůli tomu, že se příliš nechává unést „seriálem“, který se „přehrává“ ve skutečnosti.
• Myšlenková forma je „televizní program“, k němuž se člověk může napojit a vysílat jej do okolního světa.
• Aby se myšlenková forma materializovala, musíte na ni systematicky a dostatečně dlouho fixovat pozornost.
• Realita je pro všechny jen jedna, ale každý člověk v ní má svou samostatnou vrstvu.
• Svými myšlenkami vytváříte jedinečnou, individuální verzi svého světa.
• Dostane se tam to, co je přítomno ve vašich myšlenkách, a nepronikne tam to, co v nich chybí.

Poznámka na okraj
Hlavní chyba, jíž se člověk dopouští, je to, že vystupuje v roli pasivního diváka. Hledí okouzleně na zrcadlo reality a není v jeho silách, aby od něj odtrhl zrak. Jako biotelevizor se dívá na vysílání, které mu nutí zvenčí. Proč se to tak děje, dokonale pochopíte teprve na konci knihy. Chcete-li si vytvořit svůj svět, nesmíte se dívat na vnější plátno (do zrcadla), ale na vnitřní plátno (do svého nitra). Nepřijímejte cizí vysílání, ale vysílejte své.

Text je z knihy:

Vadim Zeland – Jak se vymanit ze systému
Získejte kontrolu nad svým životem

Ak budete ovládať techniku oslobodenia, ktorú popisuje táto kniha, dokážete si stvoriť akýkoľvek svet. Ponúka sa vám šanca prelomiť matrix a preniknúť na slobodu. Nehovorím, že treba zničiť celý systém. Človek sa môže pohybovať v systéme, využívať ho pre svoje ciele a zároveň k nemu nebyť pripútaný.

Čo treba na to, aby ste mohli samostatne nakladať so svojím osudom? Tri veci: slobodnú vôľu, slobodné vedomie a slobodnú energiu. V systéme (matrixe) však existujú tri faktory, ktoré vám v tom bránia: tzv. lapená pozornosť, zakalené vedomie a zablokovaná energia.

Podrobne rozpracovaná metóda transurfingu vrátane odpovedí na množstvo otázok, v ktorých iste nájdete mnohé rady aj pre seba samých, vám pomôže vystúpiť z radu a žiť tak, ako chcete.

Dnes sa na človeka hrnie mocný vodopád informácií. Začala sa doslova informačná intoxikácia. Čo nespracuje naše podvedomie, to sa prevtelí do fyzických problémov. Ak sa  zbavíte závislosti na informáciách a syntetickej strave a budete se zaoberať svojou energiou, potom nájdete oporu sami v sebe.

Pôvodná cena: 14.20 EUR, Naša cena: 12.78 EUR, Zľava: 10.00 %


foto: https://pixabay.com/


Súvisiace články:


(Prečítané 410 krát, 1 dnes)
 

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *