google27eaa3905ca3fee3.html

Jsem synestetička a Lukáš byl pro mne vždy zářivě modrý. Někdo, teď už si nevzpomínám kdo, jednou nadhodil téma indigové děti a toto slovo zůstalo již navždy viset ve vzduchu. Už jako kojenec můj syn téměř nespal, měl vždy velké množství požadavků, byl náročný a nedal se vychovávat. Již tolikrát jsme byli oba úplně zoufalí – a to jen proto, že naprosto odmítal dělat domácí úkoly. K tomu se ještě přidal nátlak učitelky, otce (jsem matka samoživitelka) a následné návštěvy ústavu péče o mládež. Obecně se ode mne očekávalo, že se svým synem zajdu k psychologovi. Vím, že nemá žádnou psychickou poruchu, má pouze svůj vlastní charakter, ale nejsem schopna se s tím smířit. Učitelka, která moc dobře ví, že Lukáš nepotřebuje opakovat probranou látku, trvá tvrdošíjně na psaní domácích úkolů. Tím pádem nemáme vůbec čas na skutečně důležité věci, tedy například na zjišťování toho, co je Lukáš nucen s sebou každý den vláčet na bedrech, co ho tedy skutečně zatěžuje. Nemám ani šanci se skutečně pokusit ho pochopit. Já sama ještě bohužel chodím do školy, odpoledne pak mám vedlejší zaměstnání. Děti a domácnost zvládám vlastně skvěle, ale něco pak vždy přeruší ten klidný tok a my potřebujeme pokaždé stále delší dobu na to, aby se všechno vrátilo zpět do normálu, a my tak mohli začít opět od začátku. Lukáš spotřebuje tolik mojí energie, všichni se točíme neustále v bludném kruhu, a nemůžeme se tak dostat nikam dále. Syn se cítí nepochopen a strašně trpí tím, že se nemůže dokonale vyjádřit. V hádce mívá často absolutní jistotu, že je v právu, i když je jeho pochybení ostatním více než jasné. Nedostanu se ani k tomu, abych mu něco vysvětlila – začne křičet tak hlasitě, že nikdo jiný nemůže říci ani slovo. Jsou to situace, jež mne zcela ničí a dokáží mne nepředstavitelně zdeptat, pokud se v daný den necítím právě nejlépe. Nejčastější rozbuškou hádek jsou právě domácí úkoly. Většinou se jimi vůbec nechce zabývat. Celý den nad nimi jen sedí, ani je nezačne psát a nechce mi říci, proč tomu tak je. Myslí si, že ho tak jako tak nepochopím. Není schopen mi vylíčit, co se v něm odehrává, a tak si vymýšlí příběhy, o nichž předpokládá, že mne uspokojí jako vysvětlení a že je přijmu. Tyto historky jsou velice dobře promyšlené a jsou mi ušity přímo na míru, a to až trochu příliš. Podle toho pak vždycky poznám, že nemluví pravdu. Všímám si ale také toho, že ho velice zraňuji tím, že mu nevěřím. Občas se na mne dívá očima, které jako by absolutně všechno věděly, jako by už byl dospělý. V mnoha ohledech chce být nezávislý a chtěl by se sám rozhodovat, ale přitom potřebuje ještě tolik podpory! Problém se školou musíme ještě společně jakýmkoliv způsobem zvládnout, musí se učit, sám se starat o své školní věci a o všechno, co se ho týká. To zatím vůbec nebere na zřetel.

Co na mé dítě platí nejlépe?

– když vedle něj sedím, zatímco si dělá úkoly (to jde bohužel jen málokdy)

– kontinuita, hodně času věnovaného mluvení a naslouchání

– jasné a pochopitelné argumenty

– žádné násilí

– když společně odjedeme někam pryč a zažijeme přitom spoustu legrace

– nesnažím se s ním trénovat disciplínu, nemá to stejně žádný smysl

Často je neklidný a neustále v pohybu, jindy by zase nejraději strávil celý den doma, protože se třeba opět pohádal se svými kamarády nebo protože je venku zima a mokro, hodně se dívá na televizi a málo se hýbe. Když si hraje venku dlouho s kamarády, je pak klidnější a spokojenější. Vím, že je to zvláštní dítě. Je velice citlivý a inteligentní. Vězí v něm toho ale ještě daleko více. Miluji ho, i když mne někdy neuvěřitelně ničí. Na druhou stranu ale umí být tak líbezné a něžné stvoření a velice mnoho mi vrací, když jsme tedy zrovna v souladu. To mi pak i rád naslouchá a pokládá mi zajímavé otázky, a já mu tak mohu mnohé vysvětlit. Z toho mám velikou radost a doufám, že ho to posílí při další návštěvě jeho tatínka a že se po ní nepropadne do nějaké hluboké propasti. Doufám, že si najde lidi sobě rovné. Musí být schopen se ve svém protějšku znovu nalézt, aby tak mohl rozpoznat sám sebe, objevit své schopnosti a dále je rozvíjet. Velice užitečná by byla taková škola, ve které by si lidé dali práci a snažili se tyto děti rozpoznat. Vyžadovali by po nich jejich speciální schopnosti, aby tak nemusely pouze reprodukovat to, co jim řekl někdo jiný. Tyto děti totiž odmítají následovat stádo, pokud nevědí, proč tomu tak má být. Neexistují pro ně žádné autority. Nemohou jinak než následovat své srdce a žít v pravdě. Rychle pochopí, že pro ně platí jiné hodnoty než pro zbytek houfu, který věří, že peníze jsou všechno a že bez nich člověk nemá žádnou cenu. Kolik dětí v jeho věku je téhož názoru jako on, to je mi už známo. Také on už sám poznal, že se odlišuje. Bude toužit po tom, aby nalezl spřízněné duše, aby zažil přátelství, a manifestoval tak zcela jiné hodnoty.

K., syn 9 let, Německo

Z knihy:

 Carolina Hehenkamp – Indigové děti otvírají svou duši – Tato kniha vznikla na základě studie o fenoménu indigo v roku 1999 na webových stránkách autorky. Dostávají se zde ke slovu samy indigové děti. Pohnutá, upřímná svědectví a rozmanité příběhy jistě podpoří další rodiče i děti, jichž se tato zvláštní témata a úkoly bezprostředně týkají.

(Prečítané 1 274 krát, 1 dnes)

Comments are closed.