google27eaa3905ca3fee3.html

Studentský život mě nesmírně bavil; ať už byli lidé proti mně nebo se mnou, ať byli lhostejní nebo mě milovali, všechny tyto zkušenosti byly krásné. Všechny mi totiž pomohly, když jsem se sám stal učitelem, protože zároveň s tím, jak jsem vykládal svůj pohled, jsem dokázal chápat věc i z pohledu studentů. Z mých hodin se staly debatní kroužky. Všichni směli pochybovat a přít se. Čas od času si začal někdo dělat starosti, co se stane s mými přednáškami dál, protože na každičké téma se vyvinula velká diskuse. Říkal jsem: „Nedělejte si starosti. Jediné, co potřebujete, je zdokonalovat si svůj důvtip. Zkouška z mého předmětu je maličkost – dokážete se na ni připravit během jediné noci. A pokud máte vnímavou mysl, složíte ji i bez toho. Jestliže však vnímavou mysl nemáte, pak i když budete mít knihu, nebudete schopní najít, kde se v ní nachází odpověď. V pětisetstránkové knize musí být odpověď někde v jednom odstavci.“ Mé přednášky byly úplně odlišné. Všechno se muselo prodiskutovat, všechno se muselo důkladně prozkoumat, a to tak hluboko, jak to jen šlo, z každého úhlu pohledu, z každého hlediska – a přijmout pouze to, s čím se rozum cítil spokojený. Jinak nebylo zapotřebí to přijímat; mohli jsme v diskuzi pokračovat další den. Udivilo mě zjištění, že když o něčem debatujete a vysledujete určitý logický vzorec, a tedy celou strukturu, nemusíte si to pamatovat. Je to váš vlastní objev; zůstane ve vás navždy. Nelze jej zapomenout. Moji studenti mě rozhodně měli rádi, protože nikdo jiný jim nedal tolik svobody, nikdo jiný k nim nechoval tolik respektu. Nikdo jiný jim nedal tolik lásky, nikdo jiný jim nepomáhal bystřit si tak důvtip. Každý učitel se staral o svůj plat. Já sám jsem si jej však nikdy nešel osobně vyzvednout. Pověřil jsem vždy nějakého studenta: „Vždy první den v měsíci vyzvedněte mou výplatu a můžete mi ji přinést. A budete-li potřebovat jakoukoliv část z ní, můžete si ji nechat.“ Po celou dobu, kdy jsem pracoval na univerzitě, mi ten či onen student přinášel mou výplatu. Člověk, jenž rozděloval peníze, za mnou jednou přišel a řekl mi: „Nikdy se u mě neobjevíte. Doufal jsem, že někdy přijdete a poznám vás. Když jsem však pochopil, že za mnou do kanceláře pravděpodobně nepřijdete nikdy, vydal jsem se za vámi sám, jen abych poznal, jaký jste člověk. Jsou tu totiž profesoři, kteří se hned brzy ráno, první den v měsíci, postaví do fronty na svou mzdu. Vy však pokaždé chybíte. Místo vás se objeví nějaký student s podepsaným potvrzením a já si nejsem jistý, zda se k vám vaše výplata dostane, nebo ne.“ Odpověděl jsem mu: „Nemusíte si dělat starosti, vždy se ke mně dostane.“ Když někomu věříte, je pro něho velmi těžké vás podvést.“ Po celou dobu, kdy jsem byl učitelem, si ani jeden jediný student, jemuž jsem udělil onu pravomoc, nevzal žádnou částku, ačkoliv jsem jim říkal: „Je to na vás. Pokud máte pocit, že byste si to měli nechat všechno, prosím. Pokud si chcete nechat jen část, prosím. Není to bráno jako půjčka, takže to nemusíte vracet, protože se nechci zatěžovat myšlenkami na to, kolik mi kdo dluží. Je to zkrátka vaše; nezáleží na tom.“ Ale ani jeden student si nikdy nevzal žádnou část mé výplaty.

Všichni učitelé se zajímali pouze o plat, o soupeření v tom, kdo se dostane na vyšší post. Neznal jsem nikoho, kdo by se opravdu zajímal o studenty a jejich budoucnost, obzvláště pak o jejich duchovní růst. Otevřel jsem tedy malou školu meditace. Jeden z mých přátel nám dal k dispozici svůj nádherný bungalov se zahradou a vytvořil pro mě mramorovou svatyni – pro meditace – aby v ní mohlo sedět a meditovat alespoň padesát lidí. Mnoho studentů, mnoho profesorů – dokonce i prorektoři – poznali, co je meditace.

V Indii nosí určité oblečení mohamedáni, jiné Paňdžábové a ještě jiné Bengálci či Indové z jižní části země. Na jihu Indie se například nosí zavinovací lungi; je to dhótí, do kterého se zabalíte. A nejen to, ještě si je vykasáte a naberete, takže je nakonec ke kolenům. Dokonce i na univerzitách chodí profesoři na výuku v tomto oblečení. Lungi jsem miloval, protože bylo velmi prosté, nejprostší: nepotřebovali jste k tomu žádného krejčího, nebylo třeba nic šít, nic; lungi jste si mohli velmi snadno udělat z jakéhokoliv kusu látky. Já jsem však nebyl v jižní Indii, ale ve střední Indii, kde lungi oblékají pouze pobudové, povaleči a protispolečenské živly. Je jakýmsi symbolem, že člověk v lungi se nestará o společnost, že se nezajímá o to, co si o něm myslíte.

Když jsem začal chodit na univerzitu oblečený v lungi, vše se na chvilku zastavilo: studenti vyšli ze svých tříd, profesoři vyšli ze svých tříd. Jak jsem procházel chodbou, všichni tam stáli a sledovali mě a já jsem každému zamával na pozdrav – jak hezké přivítání! Vyšel i prorektor: „Co se děje? Výuka je přerušená, profesoři jsou venku a všude je hrobové ticho…“ Pak uviděl mě. Zamával jsem mu, ale neměl ani dost odvahy, aby mi odpověděl. Řekl jsem: „Měl byste mi alespoň zamávat na pozdrav. Všichni tito lidé vyšli ze svých tříd, aby viděli mé lungi.“ Myslím, že se jim moc líbilo, protože profesoři přicházeli každý den nádherně oblečení, v těch nejdražších šatech. Sám prorektor si dával velmi záležet na tom, co nosí, a byl svými oděvy proslavený. Kdybyste přišli k němu domů, byli byste překvapení: po celém domě nic než šaty; on, jeho sluhové a šaty. Řekl jsem: „Dokonce i když přijdete vy sám, nikdo nevyjde ze své třídy. Ale ubohé lungi – nosí je ti nejchudší – je přimělo k tomu, aby vyšli! Budu v tomto lungi chodit každý den.“ „Nemám nic proti vtipům,“ odpověděl. „Jeden je v pořádku, ale nesnažte se zajít příliš daleko.“ „Když něco dělám,“ namítl jsem, „dělám to až do konce.“ „Co tím myslíte?“ zeptal se. „Máte opravdu v plánu chodit každý den v lungi?“ „Přesně to zamýšlím,“ odvětil jsem. „Pokud mi do toho bude někdo zasahovat, mohu přijít i bez lungi. Na to můžete vzít jed. Pokud se do mě bude někdo jakkoliv vměšovat, pokud se mi budete snažit říkat, že se to pro profesora nehodí či jiné věci, je mi to jedno… Budete-li mlčet, zůstanu v lungi; začnete-li však proti mně cokoliv podnikat, pak lungi zahodím. Přijdu…, a to teprve něco uvidíte!“ Byl to tak legrační výstup, že všichni studenti, jak to zaslechli, začali tleskat. Cítil se velmi trapně a raději zašel zpět do své kanceláře. Z úst mu nikdy nevyšlo ani jediné slovo o mém lungi. Mnohokrát jsem se ho tázal: „A co mé lungi? Podniká se proti tomu něco, nebo ne?“ Odpovídal: „Dejte mi pokoj – dělejte si, co chcete. Nechci říkat vůbec nic, protože říkat vám cokoliv je nebezpečné, člověk nikdy neví, jak si to přeberete. Neříkal jsem ‚odložte lungi‘, ale ‚vraťte se zpět ke svému starému oblečení‘.“ „To už je pryč,“ já na to. „A co je pryč, je pryč – nikdy se neohlížím. Teď budu nosit lungi.“

Nejprve jsem tedy chodil oblečený v lungi – s dlouhým rouchem. To jsem pak jednou vyměnil za šál. A opět bylo velké divadlo, ale prorektor si zachoval svůj klid. Všichni vyšli, aby se podívali, ale on ne – možná proto, že se bál, že jsem odložil lungi! Zůstal v kanceláři, a tak jsem zaťukal na jeho dveře. Zeptal se: „Udělal jste to?“ „Ještě ne,“ odpověděl jsem. „Můžete vyjít ven.“ Otevřel dveře a pouze vyhlédl, aby zjistil, zda jsem oblečený, či zda jsem odložil všechno. „Takže jste se převlékl…“ „Ano,“ řekl jsem, „převlékl. Chcete něco říct?“ „Nechci říct ani jedno jediné slovo. Dokonce o vás ani s nikým nemluvím. Volají mi novináři a ptají se: ‚Je to na vaší univerzitě povoleno? Protože pak se to stane precedentem a lungi možná začnou nosit studenti a další profesoři také.‘ Odpovídám jim: ‚Cokoliv se stane, i kdyby měli všichni začít chodit v lungi, nebudu proti tomu nic namítat. Nebudu s ním diskutovat, protože mi vyhrožuje, že když se do něho budu jakýmkoliv způsobem plést, přijde nahý. Navíc tvrdí, že nahota je v Indii přijatelnou duchovní cestou. Mahávíra byl nahý, čtyřiadvacet džinistických tírthankarů bylo nahých, tisíce mnichů je stále nahých, a jestliže může být nahý tírthankara, tak proč by nemohl profesor? Nahotu nelze v Indii nijak znevažovat.‘“ Pokračoval: „Lidem říkám: ‚Chce-li vytvořit zmatek… I na univerzitě má své přívržence; je zde mnoho studentů, kteří jsou ochotní udělat cokoliv, co jim řekne. Je tedy lepší nechat ho na pokoji.‘“ V průběhu života jsem zjistil, že pokud je člověk jen trošku ochotný obětovat svou úctyhodnost, může být po jeho velmi snadno. Společnost s vámi hraje hru. Úctyhodnosti vystavěla ve vaší mysli příliš vysoký piedestal a naproti ní umístila všechny věci, jež nechce, abyste dělali. Takže jestliže je děláte, ztrácíte úctyhodnost. Jakmile jste ochotní si říct „nezáleží mi na úctyhodnosti“, pak není v moci společnosti udělat nic, co by bylo proti vaší vůli.

Když jsem začal učit na univerzitě, první věc, kterou jsem udělal – protože jak jsem vstoupil do třídy, uviděl jsem v jednom rohu sedět dívky, pak čtyři nebo pět prázdných řad před sebou a v druhém rohu chlapce – bylo, že jsem se zeptal: „Koho budu učit? Tyto stoly a židle? A co je to vůbec za nesmysl? Kdo vám řekl, abyste takto seděli? Hezky se promíchejte a pojďte se posadit sem přede mě.“ Váhali. Nikdy nezažili, aby jim učitel řekl, aby se promíchali. „Okamžitě se promíchejte,“ vyzval jsem je. „Jinak nahlásím prorektorovi, že se zde děje něco naprosto nepřirozeného.“ Pomalu, váhavě se začali zvedat. „Neváhejte! Pohněte sebou a promíchejte se. V mé třídě nemůžete sedět odděleně. A nevadí mi, když se budete chtít dotknout dívky nebo když ona vás bude chtít zatahat za košili; přijímám vše, co je přirozené.

Nechci tedy, abyste seděli jako zmrzlí, jako scvrklí. Na mých přednáškách to tak nebude. Užívejte si, že můžete být pohromadě. Vím, že si posíláte vzkazy a psaníčka. To není nutné. Prostě si sedněte vedle ní, dejte jí svůj dopis či cokoliv, co chcete udělat – protože v podstatě jste všichni sexuálně zralí; měli byste něco dělat. Ale vy studujete filozofii; jste duševně nemocní? Je toto čas ke studiu filozofie? Toto je čas k tomu si vyjít a milovat se. Filozofie je pro starce, kteří už nemohou dělat nic jiného – studovat filozofii můžete potom.“ Všichni se tak báli! Pomalu, pomalinku se uvolňovali, ale jiné třídy jim začaly závidět a profesoři si začali stěžovat prorektorovi: „Ten muž je nebezpečný. Dovolí chlapcům a dívkám, aby dělali věci, jež jim my zakazujeme. Místo aby jim zabránil ve vzájemném kontaktu, ještě jim v něm napomáhá! Říká: ‚Jestliže nevíte jak napsat milostný dopis, přijďte za mnou, naučím vás to. Filozofie je druhotná – nemá příliš velký význam. Dvouletý cyklus přednášek zvládneme za půl roku. Zbývající rok a půl se bavte, tančete, zpívejte. Nedělejte si starosti.‘“ Prorektor si mě nakonec musel zavolat a řekl: „Slyšel jsem o všech těch věcech. Chcete se k tomu nějak vyjádřit?“ Odpověděl jsem: „Sám jste musel být studentem na univerzitě.“ „Ano,“ odvětil. „Byl jsem. Jak jinak bych se mohl stát prorektorem?“ „Pak se tedy vraťte o chvilku zpátky a vzpomeňte si na ony dny, kdy děvčata seděla daleko od vás a vy jste seděl daleko od nich,“ pokračoval jsem. „Co se vám honilo hlavou?“ „Jste velmi zvláštní člověk,“ řekl. „Požádal jsem vás, abyste za mnou přišel, protože se vás musím na něco zeptat.“ „O tom později,“ trval jsem na své otázce. „Nejprve mi odpovězte. A buďte upřímný; jinak vás vyzvu zítra k otevřené konfrontaci před celou univerzitou, před všemi profesory, všemi studenty. Můžeme si o tom popovídat a rozhodnutí pak nechat na nich.“ „Nerozčilujte se,“ zarazil se. „Možná máte pravdu. Pamatuji si to. Jsem teď už starý muž a doufám, že to nikomu neřeknete – myslel jsem na děvčata. Neposlouchal jsem profesora; nikdo neposlouchal profesora. Děvčata nám házela vzkazy, my jsme házeli vzkazy jim, vyměňovali jsme si psaníčka.“ „Pak tedy mohu jít,“ pověděl jsem. „Samozřejmě,“ odpověděl. „Jděte a dělejte to, co chcete. Netoužím po veřejném střetu s vámi, vím, že byste jej vyhrál. Máte pravdu. Já jsem ale pouhý starý nešťastník, jenž se musí starat o svůj post. Jestliže začnu dělat takové věci, vláda mě z mého místa vyhodí.“ „Vaše funkce mě nezajímá,“ řekl jsem. „Klidně si zůstaňte prorektorem, ale pamatujte si: už pro mě nikdy neposílejte. Přijdou i mnohé další stížnosti, ale hned teď si musíme ujasnit jednu věc: vždy budu mít pravdu.“ „Pochopil jsem,“ přitakal. Pak se mě začali ptát další studenti – chlapci a dívky, kteří nepatřili do mé třídy – zda mohou také přijít. „Filozofie ještě doposud nikdy nebyla tak záživná,“ zaradoval jsem se. „Přijďte! Je vítán kdokoliv. Nikdy si nepíšu docházku. Na konci měsíce, kdy se musí odevzdávat přehled absencí, ho vyplňuji nahodile – nepřítomen, přítomen, nepřítomen, přítomen. Jen si musím dávat pozor, aby všichni získali více než sedmdesát pět procent, aby mohli jít ke zkouškám. Jinak je mi to jedno. Klidně přijďte.“

Mé přednášky byly přeplněné. Lidé seděli i na oknech, a přitom měli být v úplně jiných třídách. Přišly další stížnosti, ale prorektor řekl: „Nechoďte na mě ohledně tohoto člověka se žádnými stížnostmi. Pokud studenti nechodí na vaše přednášky, je to jen a jen váš problém. Co s tím mohu udělat? Co s tím může udělat on, jestliže dávají přednost jeho výuce? Nejsou sice studenti filozofie, ale nechtějí chodit na váš dějepis, na vaši ekonomiku, na vaši politiku. Co můžu dělat? Ten člověk mi řekl: ‚Už nikdy pro mě neposílejte, jinak se střetneme ve veřejné disputaci.‘“ Nashromáždilo se však takové množství stížností ze všech kateder, že nakonec za mnou stejně musel přijít. Věděl, že bude lepší, když pro mě nepošle; musel přijít za mnou do třídy. A nemohl tomu uvěřit. Na filozofii bývá jen velmi málo studentů, protože filozofie není předmět, který by později přinesl peníze. Ovšem má třída byla přeplněná; nemohl ani vejít dovnitř. Uviděl jsem ho stát ve dveřích za studenty. Řekl jsem žákům: „Pusťte prorektora dovnitř. Ať si také užije toho, co se zde odehrává.“ Vstoupil a nemohl uvěřit svým vlastním očím, že děvčata a chlapci sedí pohromadě a s radostí mě poslouchají. Ani sebemenší vyrušování nemělo šanci, protože jsem ho zadusil v samém zárodku. Nyní mohl chlapec sedět vedle své dívky; nebylo třeba házet kamínky a posílat psaníčka. Nebylo třeba. „Nemohu uvěřit tomu,“ divil se, „že tato třída je naplněná k prasknutí, a přesto je zde takové ticho, že byste slyšeli spadnout i špendlík.“ „Musí to tak být,“ řekl jsem, „protože tu není žádný útlak. Všem jsem dovolil, že když budou chtít odejít, nemusí mě žádat o svolení, mohou zkrátka jít; chtějí-li naopak přijít, klidně mohou. Nemusí mě žádat o svolení. Nic mi není do toho, zda tu jsou či ne. Učím rád. A budu učit dál – jestli tu chcete zůstat, posaďte se; jinak zmizte. Ale nikdo nikdy neodešel.“ Prorektor pokýval hlavou: „Takto by to mělo být ve všech třídách. Já však nejsem tak silný jako vy; nedokážu říct vládě, že takto by to mělo být.“

Dostal jsem pozvání na seminář; sešlo se na něm množství univerzitních prorektorů a rektorů. Dělal jim velké starosti nedostatek kázně na školách a univerzitách a měli obavy z neuctivého přístupu nové generace vůči učitelům. Když jsem vyslechl jejich názory, řekl jsem: „Myslím, že tu chybí naprostý základ. Učitel je člověk, jenž je respektován přirozeně, a proto se respektu nemůže dožadovat. Jestliže tak činí, pouze ukazuje, že není učitel; zvolil si špatnou profesi a toto povolání by vůbec neměl dělat. Podle základní definice je učitel člověk, jenž má přirozený respekt – a nikoliv člověk, který musí být respektován. Pokud respektován být musí, jaký respekt to může být? Jen se podívejte: muset respektovat – celá krása je pryč, respekt není živý. Jestliže se respekt musí vydobýt, pak tam není. Pokud tam však je, nikdo si ho sám neuvědomuje. Respekt jednoduše proudí.

Kdykoliv je učitel opravdovým učitelem, respekt z něho sám vyzařuje. Spíše než nutit studenty, aby respektovali své učitele,“ požádal jsem účastníky semináře, „byste se měli zamyslet sami nad sebou – určitě si vybíráte špatné učitele, kteří vůbec nejsou učiteli.“ Učitelem se člověk rodí, stejně jako se rodí básníkem; je to velké umění. Ne každý může být učitelem, ale kvůli všeobecnému vzdělání jsou třeba miliony učitelů. Představte si společnost, jež si myslí, že všichni se musí naučit poezii a poezii musí vyučovat básníci. Pak bude zapotřebí milionů básníků a samozřejmě vzniknou akademie na odbornou přípravu básníků. Takoví básníci však budou strašní a budou po nás chtít: „Tleskejte nám! Protože jsme básníci. Proč nás nerespektujete?“ Přesně to se děje u učitelů. V minulosti bylo jen velmi málo učitelů. Lidé jezdívali tisíce kilometrů, jen aby našli učitele, se kterým by mohli být. Byli nesmírně úctyhodní, respektovaní, ale respekt se odvíjel od jejich kvality. Po následovnících, studentech či žácích jej nikdo nežádal. Prostě tam byl.

Text je úryvek z knihy:

Osho – Duchovně nevhodný mystik – Táto kniha ponúka zaujímavý pohľad do života a práce Osha, jedného z najkontroverznejších duchovných učiteľov sveta. Je to príbeh človeka (od detstva až do jeho smrti), ktorý sa celý život odmietal zaradiť do akejkoľvek kategórie a neústupne tvrdil, že neučí žiadne dogmy, iba sa snaží svojich poslucháčov priviesť k zážitku osvietenia. Publikácia obsahuje aj chronologicky zoradené najvýznamnejšie okamžiky Oshovho života a pestrú fotoprílohu.

Pôvodná cena: 16.20 EUR, Naša cena: 12.96 EUR

Zľava: 20.00 %, Ušetríte: 3.24 EUR


Súvisiace články:


(Prečítané 823 krát, 1 dnes)
Tagged with:
 

One Response to OSHO – Profesorská léta

  1. osho mi pomáhá odpovídat na všechny důležité otázky a i když už jeho tělo není mezi námi, jeho promluvy mi pomáhají smysluplně žít …děkuji mu, že mi ukazuje pro mne správný směr….