google27eaa3905ca3fee3.html

Čím déle pracuji se systemickými konstelacemi, tím více vidím spojitost s antickým divadlem. Abychom si rozuměli – především v antické tragédii nešlo ani tak o zábavu, jako o hluboký prožitek spirituálního rázu. Představení, tedy především konflikt mezi lidmi a bohy (řečeno jazykem konstelací mezi malými a velkými) a mezi svobodnou vůlí jednotlivce a jeho osudem v rámci celku, vyvolávalo v divácích „katharsis“, tedy vnitřní duševní očistu a projasnění.

Aristoteles připisuje katarzi nejen blahodárný psychologický účinek, ale tvrdí, že tento prožitek dělá z lidí lepší občany. Je přesvědčen, že na hluboké úrovni spojuje ty, kteří katarzi zažijí a tím v nich posiluje smysl pro společnost, pro věci obce (polis). Antické divadlo by se tedy velice hodilo pro dnešní odpolitizovanou (protože politikou znechucenou) společnost. Alespoň každá větší „polis“ (tedy obec, město) měla ve starověku svůj theatrón.

Podívejme se teď na paralely mezi antickým divadlem a konstelacemi. V konstelačním semináři se podobně jako v theatronu sejde jistý počet účastníků. Tak jako v amfiteátru i na mých seminářích se sedí víceméně v kruhu. Po úvodu nastává čas jednotlivých konstelací. Většina z přítomných si přinesla vlastní náměty na hru – takzvané zakázky z rodinného, firemního, či jiného prostředí. Zakázky účastníků se musí dotýkat jich samých, to znamená, že účastník musí být začleněn do systému, který budeme v konstelaci stavět. Jinak nemá „drama“ potřebnou hloubku.

Z tohoto pravidla existuje výjimka: Lze stavět konstelace mýtů, pohádek, ale i společenské situace, historické situace, konstelace na téma krize nebo, jak se pokusíme právě během nadcházejícího víkendu, konstelace na téma „New World Order“, tedy konspirativní teorie jednající o tzv. Novém řádu světa. U těchto výjimek platí, že se to, co je předmětem konstelace, buďto musí mít vztah ke všem zúčastněným, nebo se jedná o speciální verzi pohádky či mýtu klienta.

Tak jako na divadle, i v konstelacích existuje režisér – konstelář, tedy ten, kdo konstelace vede. On není ten, kdo hru napsal, ani ten, kdo v ní hraje. Jeho úkol spočívá v tom, umožnit hře se dostat do veliké hloubky a vnitřní, systémové pravdivosti. Jinak řečeno se stará o „magičnost hry“, o to, aby hra ukázala, co má být viděno a její aktéři uznali to, co má být uznáno. Konstelář tedy dbá na přítomnost důležitého, případně to, co je důležité, přivádí do hry. Otevírá dvířka ději k srdcím hráčů i obecenstva.

Účastník, který staví konstelaci, rozdá „masky“. To znamená, že si zvolí hráče, kteří budou představovat důležité postavy, hrající roli v jeho zakázce a patřící k jeho systému. To dělá v souladu se svým podvědomým, které automaticky vybírá lidi, kteří s jeho problémem (nebo s rolí, kterou mají ztvárnit) rezonují. Tak se stává, že konstelace není určena jen pro klienta, který staví svoji konstelaci, ale i pro řadu ostatních lidí – herců-zástupců, okolních diváků, kteří v konstelaci nehrají a konec konců i pro toho, kdo konstelace vede (důvod, proč tak rád vedu konstelace). Někdy za klienta rozdává (v napojení na něj) masky-role i vedoucí konstelace.

Čím důležitější je námět hry (zakázka klienta), čím více téma leží na srdci klientovi, čím hlubší je pozadí toho, co klient chce vyřešit, tím více může jít konstelace do hloubky. Konstelace nepředstavuje „správnější“ pravdu, pouze ukazuje aspekty reality, které nám unikají, které přehlížíme nebo nechceme vidět. I v tomto je podobná antickému dramatu – ani v něm nejde o realitu, nýbrž o hloubku prožití.

Poté, co klient sestavil ze zástupců-herců počáteční, výchozí obraz, může sledovat, co se v konstelaci bude dít. To, co je na jeho pohledu důležité, je, že tento pohled přichází zvenčí. Vidí tak aktéry (včetně sebe) z pozice, ze které možná svůj systém (tedy svoji hru) ještě nikdy nevnímal. Všímá si, že jeho zástupce v konstelaci vnímá to, co se děje, pod určitým úhlem – prostě ze své pozice. Toto ale není jediný správný pohled. Každý člen systému se na realitu dívá z jiného úhlu a každý má na svůj pohled, a tím i na své pocity, právo. Suma všech těchto částečných pravd tvoří cosi jako celkovou pravdu systému – my říkáme duši systému nebo jeho svědomí.

Ve hře, pokud je pravdivá a hluboká, prožijí všichni (i diváci) hluboké emoce. Mnohdy tečou slzy, naskakuje husí kůže, účastníci mohou mít spirituální zážitky. V antickém divadle to staří Řekové nazývali katarzí, tedy očistou.

Smysl divadla (a konstelací) však nekončí pouze u psychologického aspektu nebo u jeho významu pro polis, tedy pro společenské cítění občanů. Jak je známo, vyvinulo se antické divadlo z mysterií boha Dionýsa, tedy ze zpěvu a hry „mystů“, zasvěcenců do kultu. V mém pojetí mají konstelace skutečně blíže kultu mysterií (případně umění v jeho magické definici) než například psychoanalytickému či terapeutickému sezení.

Mysterium je totiž setkání s něčím, co je větší, než my, co nás všechny přesahuje – a právě o toto v konstelacích jde. Je to právě to nepochopitelné, co sice cítíme, ale co se vzpírá naší definici, vědeckému poznání, co z konstelací dělá konstelace a co zároveň odrazuje a bude odrazovat ty, kteří se ke konstelacím chtějí přiblížit pouze racionálně, vědecky. Proto jsem vždy skeptický, když mě někdo požádá o vysvětlení jistých fenoménů v konstelacích. Ne že bych neměl rád vysvětlování. Ale myslím si, že jisté prvky konstelací – například fakt, že o systému naprosto neinformovaní zástupci velice přesně zrcadlí to, co se v systému odehrálo – právě nemají být racionalizovány a logicky vysvětleny. Možná že právě toto dělá konstelace tak populárními. Je totiž málo věcí, mezi nebem a zemí, které nám zbyly a které jsme ještě nesesadili z trůnu „většího“, které jsme nerozdrobili na jejich prvočásti pod našimi mikroskopy a nepolapili do osidel našich analýz.

Antická mystéria nikdy nebyla podobná tomu, co pozdější velké monoteistické církve vydávaly za náboženství, za spiritualitu. Nešlo zde o víru, ale o prožitek, o zkušenost boha. Mysterion znamenal religiózní konání za účelem bezprostředního splynutí s božstvem, mystové dosahovali pocitu jednoty splynutím s božstvem a nikoliv jeho pochopením.

A tak je docela možné, že v třetím tisíciletí po Kristu, v dobách velkých změn (nejen podle Mayského kalendáře), se čím dál více lidí vydává cestou bezprostředního kontaktu s „větším“. Bez ochrany a bez průvodců, ať už se tito nazývají kněžími, vědci nebo psychoterapeuty. Není to bezpečná cesta a není ani lehká. Nevíme, kam jde. Ale mnohdy to vypadá, že k ní není alternativa. Prostě ji musíme jít.

Hezký den vám přeje
Jan.

Dodatek:
Ve své knize „The Spell of The Sensuous“ se David Abram (česky od téhož autora vyšlo: „Procitnutí do živé země“) zabývá otázkou, co nás lidi odtrhlo do té míry od přirody, jejíž jsme nespornou součástí, že ji nyní ve velkém devastujeme a ničíme.

Dochází k překvapivému závěru – totiž že je to především naše (na jednu stranu velice užitečná) schopnost abstrakce, tedy odtržení řeči od konkrétního, smysly postižitelného světa zvířat, stromů, řek, kamenů, hvězd – prostě přírody v nejširším smyslu slova. Vynálezem písmen, tedy ne-konkrétních symbolů, které umožňují transkribci původně konkrétních obrázků do abstraktní literatury a zároveň dovolují tomu, kdo je používá se dívat na svá na papír zachycená slova a vést s ními reflexivní diskurz, se lidstvo oddělilo od přímého, magického prožívání skutečnosti. (Toto byl můj pokus, zachytit pouze jednu tezi celé knížky.)

To, co Abram říká, je podle mého mínění velice podobné s mým konceptem mytologického vnímáním reality – a co se podle mě děje masivně v konstelacích. Přesně to mám na mysli, když zde popisuji paralely mezi antickým divadlem a konstelacemi. Jak antické divadlo, tak konstelace jsou „konkrétní“, založené na přímém prožití toho, co se odvíjí před naším zrakem. To znamená, že například o konstelační větě „Zůstaneš v mém srdci“, kterou říká muž své bývalé ženě (nebo naopak), nelze diskutovat, není to abstraktní věta, na kterou bychom se mohli podívat očima nezávislého pozorovatele-kritika. Tato věta, ač nesporně myšlena v přeneseném slova smyslu (a tím alegorická) má smysl a váhu pouze v konkrétní konstelační situaci.



Tip na čtení:

Tři zasvěcenci – Kybalion – Dílo, jež vychází ze starodávného hermetického učení. Rozebírá se zde podstata hermetické filozofie a sedm zákonů, které jsou základem veškerých okultních či ezoterických nauk či metod: zákon mentalizmu, zákon shodnosti, zákon vibrací, zákon polarity, zákon rytmu, zákon příčiny a následku, zákon pohlaví. Dále se zde pojednává o duševní transmutaci, Absolutnu, duševním vesmíru a Božském paradoxu. Jedná sa o fragmenty učení pocházející z dob velkého Herma Trismegista, který údajně žil ve starém Egyptě jako současník Abraháma. V předkládané podobě ho pro dnešní lidstvo uchovali neznámí autoři označující se jako „Tři zasvěcenci“.

Pôvodná cena: 7.90 EUR, Naša cena: 6.32 EUR, Zľava: 20.00 %, Ušetríte: 1.58 EUR


(Prečítané 519 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.