google27eaa3905ca3fee3.html

Zdravím Vás a ráda bych se s vámi podělila se svým příběhem. Tak tedy: Jmenuji se Silvie a narodila jsem se jako nejstarší dítě ze tří sourozenců z rádoby „dobré“ rodiny. Otec inženýr, matka také, oba hezcí, navenek úspěšní a usměvaví. Matka doma nechodila v teplácích, měla vždy načesanou frizúru a otec zabezpečoval rodinu fi nančně. Bydleli jsme ve třípokojovém bytě na Slovensku. Mé negativní vědomé vzpomínky se datují k základní škole. Dvojka byla špatná, trojka tragédie. Následovaly výčitky, fyzické tresty a psychický teror. Nebyla jsem nijak dokonalá, trochu oplácaná, i když celkem pěkná holka. Rok od roku přibývalo výčitek, shazování od otce, a kontrastně tomu stále ten úsměv, kterým naše rodina byla prezentovaná před těmi „primitivními sousedy“…

V útlém dětství začaly, je jasné proč, mé neurotické potíže. Nejdříve měly charakter okousávání nehtů, pak trhání vlasů, dojídání se jídlem po nocích, občas jsem něco ukradla, abych si ten dobrý pocit, který mi tak moc chyběl, nahradila věcmi. Někdy kolem 7.–8. třídy základní školy přišly první úzkosti, strachy ze tmy a fobie z úzkých prostor. To už v naší rodině vládl těžký despotizmus jak vůči nám, tak i vůči matce, která ovšem – opět rodinná zátěž – reagovala těžkou sebelítostí, pláčem a velkou závislostí na svém manželovi. A tak nebylo cesty ven. Na gymplu jsem, i když již velmi psychicky deprimovaná, věděla, že budu „lepší“, „ jiná než otec“…

Chtěla jsem to všem dokázat, ukázat, že to jde a šla jsem na medicínu do Brna. Cizí město, hlavně daleko od rodiny, kde bylo tak těsno. Myslela jsem, že jsem dokázala strašně moc a že budu mířit k nějakým „výšinám“ a dokážu nemožné. První 3 roky jsem se potloukala po pronájmech, kolejích, studium bylo náročné. Do toho má zraněná duše, úzkost, strach, fobie. Ale šlo to. Pak přišel zlom. Ve 4. ročníku mi prostě najednou „přeskočilo“. Z minuty na minutu mne polila úzkost takové síly, že ji nešlo přežít. Bloudila jsem po kolejích celou noc a absolutně nevěděla, co s tím. Pamatuji si to jako dnes. Nevěděla jsem, co to je, co se se mnou stalo. Od toho dne se můj život změnil. Přežívala jsem z minuty na minutu v setrvalé úzkosti, strachu z vlastního zbláznění a naprosté dezorientace. Půl roku na to začaly nutkavé myšlenky. Mučily mně představy, že někoho zabíjím. Začala jsem se bát nožů, jehel, být sama v místnosti, ve tmě, v tramvaji, kdekoliv, nebyla prostě chvilinka, kdy by tyto pocity „daly pokoj“. Trvalo předlouhých 10 let, než jsem trochu začala žít, ale opravdu jen trochu. Během té doby jsem vystřídala dva psychoterapeuty a přežila 5-ti letou psychoanalýzu. Vystudovala jsem medicínu, a kdo ví, co je to obsese, asi chápe, jak mi bylo třeba na operačních sálech, kde je ostré všechno. Když tyto vzpomínky píši, zpětně se mi vybavují pocity, které mi naprosto bránily v jakékoliv činnosti, ale já to přesto PŘEŽILA. Ano, šlo o to přežít a jít dál.

Kde jsem teď? Ukončila jsem možná už poslední psychoterapii. Mám za sebou regresní terapie. Ty mi pomohly naučit se pokoře a pochopit příčiny mých problémů. Pochopila jsem jádro své osobnosti, spřátelila jsem se i s depresemi a úzkostí a zjistila jejich původ. Učím se odpustit svým rodičům, které teď mám ráda. Pochopila jsem, že je ve mně vnímavá bytost, která má ráda a potřebuje kolem sebe lidi a vůbec nezáleží na tom, jakého vzdělání, nebo rádoby „úrovně“ jsou. Jsem jedna z mnoha a to mě těší. Mám ráda svůj život a životy všech bytostí. Miluji tu běžnou denní šeď, kdy se projdu po městě a sednu si na kávu. Věci, které jsem prožila, nejde zapomenout, ale dá se na ně dívat již z jiného úhlu pohledu a je důležité je přijímat. Nebát se. Na strach se nabaluje zase jen strach. Vynahradí mi to chvíle radosti, kterou umím prožít jako malé dítě, které jsem v sobě kdysi potlačila a učím se ho v sobě znovu hledat. Nyní ho v sobě nacházím.

PŘÍBĚH SILVIE Z POHLEDU REGRESNÍHO TERAPEUTA

Domluvila si se mnou schůzku a zároveň regresní sezení. K minulým životům byla poněkud skeptická jakožto lékařka, ale očividně volala o pomoc a nebránila se tedy ničemu. Dlouho jsme si nejprve povídaly a rozebíraly její problémový život. Měla toho za sebou opravdu hodně a byla na tom psychicky špatně. Obdivovala jsem její silnou vůli. Přes veškeré potíže stále dokázala vést svou lékařskou praxi. Většina lékařů bývá k těmto technikám terapie velice nedůvěřivá a ohání se svými praktickými lékařskými vědomostmi. Mnoho z nich má ještě duchovní vedení uzavřeno, ale je to jejich cesta, i když mnohdy k velké škodě, jelikož by mohli lidem pomáhat již na vyšší úrovňové podstatě. Skloubit svůj lékařský um a znalosti s tím alternativním a jemnohmotným. Neléčit důsledek, ale příčinu.

Silvie neměla žádný problém s uvolněním a k mému překvapení se mi dostala do útržků minulého života a začal se postupně sestavovat příběh, který dával velký smysl ve spojitosti s jejím otcem. Nutno zmínit, že skoro každý člověk, který se dostane do minulého života, nevypráví většinou svůj život od začátku, ale ocitne se již v ději příběhu, mnohdy emočně nejsilnějším. Často i na sklonek již prožitého minulého života. Vzpomínka jej zavede do místa, které mu podvědomí samo vypustí. Nechám člověka, ať se rozpomene a opatrně ho vedu celým příběhem až do konce a pak se vracíme tam, kam je třeba, většinou do dětství. Pokud si nemůže nic vybavit nebo si vzpomenout, navedu jej slovy: ,,Posuňte se dále“ a klientovo vědomí na výzvu automaticky reaguje a hledá něco dějově významného a důležitého. Tím, že se příběh prochází znova a naváže již na prožitek, který si vybavil na začátku, si začne vybavovat více. I když to ze začátku nemusí dávat smysl, po dalším trpělivém procházení to smysl dává a člověk už nad ním automaticky nepřemýšlí. Důležité je zmínit – tady v regresních příbězích uvádím a používám slovo vidět, avšak většina lidí své minulé životy nevidí, ale vnímají je pouze pocitově. Nenechte se zmást. Důležité je cítit, cítit, že se nacházím na určitém místě, cítím, že mám asi bosé nohy a cítím, že např. prší, cítím, že se třesu.. Taktéž si nemusí klient sám asociačně vybavovat souvislosti, ale pro mě je důležité, aby si smysl uvědomoval a proto mu do příběhu průběžně vstupuji a poukazuji na to, co mu daná situace říká nebo co řeší v přítomném životě stejného. Takto začne z jeho podvědomí pronikat do vědomí informace, která je pro něho důležitá, aby pochopil, kde je příčina jeho problému.

Chybou některých terapeutů je, že klienta nechají odvyprávět celý příběh a nesnaží se s ním probírat zrcadlení jeho problému. Klient tak odchází sice s informací minulých životů, ale uvnitř mu uniká podstata, co má nyní vlastně řešit nebo co mu měla regrese ukázat. Je zmatený. Uvedu tedy na příběhu Silvie, jak přesně probíhá asociační zrcadlení a také postup.

Silvie vypráví, že utíká odněkud na svém koni a je velice rozčilená a podrážděná. Zapojila se do nějakého válečného hnutí, jako žena, kterou docela zřetelně popisuje. Chce si něco dokázat. Především otci. Ptám se jí tedy na otce. Poznává v něm někoho? Silvie odpovídá, že je to stejný otec jako v současném životě. Hrubý, povrchní, movitý a arogantní člověk. Příběh se tedy opakuje.

,,Ano, je to podobná situace jako teď. Opět jsem utekla a chtěla mu dokázat svou samostatnost.“

Přiznává, že útěkem přesto nic nevyřešila. Byla zabita v nějaké revoluci, do které šla po hlavě a neuvědomovala si její dopad. Zemřela.

,,Vraťte se zpátky, Silvie, do dětství tam v tom minulém životě,“ vedu ji. Chvilku to trvá. Po chvíli se vidí jako krásné, blonďaté dítě na houpačce v nějakém honosném panském sídle. Otec přichází na zahradu a peskuje ji. Vyčítá jí její špinavé šaty. Umazala se a je za to potrestána.

“Musím zpátky domů, končí hra a já se musím naučit být poslušná holčička.“

Stejný program jako nyní, myslím si v duchu. ,,Co vám to připomíná, Silvie?“

,,Opět se historie opakuje. Vypadá jinak, ale je to pořád on, cítím jeho energii, je stejná.“

,,Výborně, říkejte mi, co se děje dále a hledejte významnou událost nebo děj. Něco, co je pro vás důležité.“

,,Moc to tam nenávidím, nenávidím matku, nedokáže se otci postavit, moje matka je tlustá a on jí to vyčítá, nechci být stejná jako ona.“

,,Co vás napadá v souvislosti se vzhledem vaší matky?”

,,To proto se teď snaží být stále upravená a perfektní, tam takové možnosti neměla, otec jí tam proto nenáviděl, pro její vzhled. Teď je tomu jinak.“

,,Ano, Silvi, přesně tohle zůstalo v maminčině podvědomí. Má strach ze selhání,“ říkám.

,,Přesně, to mi dává smysl,“ komentuje Silvie. ,,I to, že si otec stále udržuje svůj reprezentativní post. Oba opovrhují druhými lidmi. Jen proto, jak vypadají nebo kým jsou.“

V regresích začínáme chápat a uvědomovat si souvislosti. Učí nás pochopit situace a vysvětluje i postoje druhých lidí, proč se chovají tak, jak se chovají. Pochopíme spoustu dalších věcí, které jsme si doposud nedokázali vysvětlit. Učíme se empatii a pochopení. Neodsuzovat druhé. Jak říkal sám Ježíš: ,,Odpusťte jim, oni nevědí, co činí.“ Silvie vypráví, že do svých 16-ti let velice trpěla v této rodině a nedokázala se jim postavit. Dusila svůj vztek v sobě. Nechápala, proč ji rodina tak úpěnlivě hlídá a zavírá do zlaté klece. Postoje rodičů se pak vysvětlily i v dalším minulém životě. Byla opět rebelkou. Rodiče jí milovali, ale ona se bouřila a přišla o život někde v lesích. Unesená a znásilněná. Rodiče velmi trpěli a vyčítali si to. Opět se tady zrcadlí extrém. Nebylo nic mezi tím. Silva si na těchto příbězích uvědomila, že nemá dělat stejné chyby jako její rodiče, příliš lpět na svých dětech anebo je omezovat. Prošly jsme oba životy ještě jednou a nacházely další a další spojitosti s jejími stavy. V obou životech zemřela velmi mladá. Zmítaná nenávistí a emocemi. Nemilovaná a nepotřebná. Ovládaná sobeckou láskou, která ji dusila. Prožívala podobné stavy jako v současných depresivních pochodech a úzkostech. Zaměřily jsme se na její klaustrofobii, tedy strach z uzavřených prostor.

,,Silvi, najděte nějakou situaci spojenou s malým prostorem. Představte si a naciťte si ten strach, který míváte v těchto situacích. Jak se cítíte, když jste někde zavřená, zkuste to. Jen si to stačí představit a něco se vám vybaví.“

,,Jsem v břiše matky, cítím se tam příšerně, malý prostor, je tam hrozně úzko, udusím se,“ křičí. ,,Tluču a chci jít ven. Proč mi nikdo nepomůže? Nechali mě tady a nemůžu dýchat. Jsem tady zavřená a potápím se. Klesám dolů. Do kabiny vniká voda.“

Stop. Dva odlišné příběhy a Silvii se propletly. Bylo to jasné.

,,Vraťte se do bříška maminky a zůstaňte tam. Propletly se vám tam dva odlišné životy. Na ten druhý se podíváme později a projdeme ho. Nebojte se,“ ujišťuji ji. Souhlasně přikyvuje hlavou. Soustředí se a vypráví dále.

,,Cítím se tam hrozně, nemůžu dýchat, mám pocit, že se udusím. Maminka se na mně vůbec netěší, moc se bojím, porod je pro mě vysvobozením z toho malého prostoru, matka je vystresovaná, nejde jí to, nejde jí tlačit, doktoři křičí, vím, že mě nechce, necítím z ní žádnou lásku, bere mě pouze automaticky, narodila jsem se a tím to končí, udělala pouze radost otci.“

Děláme odpuštění mamince i otci a Silva nakonec říká:

,,Musím své rodiče brát takové, jací jsou, co mi nedali oni, mohu dát já svým dětem a jsem za to vděčná, že mi ukázali cestu. Nebýt jich, nebyla bych tam, kde dneska jsem.“

Mnoho lidí si tyhle příběhy mohou vyslechnout nebo si je přečíst. Ale věřte, že vše je o prožitku. Těžko pak tato psaná slova pronikají do hloubky. Vracím ji ke vzpomínce, která se tam mísila ve spojitosti s prenatálem. Vybavuje si život z druhé světové války, ve válečné ponorce. Ponorka byla sestřelena a umírala sama v tomto malém prostoru. Docházel jí kyslík a udusila se. Stejný pocit jako v břiše matky. Potřebovaly jsme ještě zjistit původ jejich obsesních tendencí. Přiznala se, že měla mnohdy nutkavé pocity týkající se ostrých nástrojů. Trpěla různými představami někomu ublížit nebo ho bodnout. Pramenilo to ze života, kde byla katem. Malý, trpasličí, znetvořený muž. Nikdy nepoznal své rodiče. Byl pohozen a někdo se jej ujal. Vyrůstal v sirotčinci. Nikdy nepocítil lásku a cit. Byl pro práci kata jako stvořený. Nemilosrdně vykonával popravy. Bez citů a emocí. Mučící nástroje ho fascinovaly stejně jako krev obětí. Byl to jeho celý svět. Silvie byla zděšena, ale zároveň si uvědomovala tu sílu a moc, kterou měla jako popravčí. Moc nad lidskými životy se vštěpil do jejího podvědomí. Emoce sršely na všechny strany. Plakala a litovala. Zároveň barvitě popisovala, co těm nebožákům dělá a jak trpí. Bylo to venku. Pochopila. Zemřela v temném koutě na nějakou chorobu. Nikomu nechyběla. Nikdo ji (jeho) neoplakal. Její deprese měly kořeny i tam. Bylo na čase odpustit sobě samé a tak se také stalo. Pochopitelně jsme procházely i jiné minulé životy a Silvie docházela poctivě na další sezení. Bylo na ni znát uvolnění. Obličej se jí rozzářil a cítila jsem z ní větší vnitřní klid.

Silvince bych těmito řádky chtěla poděkovat za její příspěvek. Je to velmi odvážná a silná žena. Má můj veliký obdiv. Naše podvědomí je jako úložiště dat. Funguje jako rekordér. Je schopné reagovat na již stejné traumatické vzpomínky a dojde tak k připomenutí stejného nebo podobného zážitku a spouští se trauma. Naše energie je nezničitelná a naše podvědomí také. Je to choulostivá záležitost. U emočně slabších jedinců může stejný pocitový zážitek ze současného života vyvolat zpětně traumatický prožitek z minulosti a na vědomé úrovni si člověk nemusí uvědomit, odkud tento negativní pocit pramení. Pak se na něj nabalují další a další negativní prožitky a tak se spouští úzkost, panická ataka a deprese, aniž by měl člověk viditelný důvod. Obvykle si řekne, je to ze stresu, ale je za tím mnohem více.

Ukázka z mé knihy Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky


Tip na knihu:

Martin Schulman – Karmické vztahy – Výklad planetárních aspektů, které se mohou vyskytnout ve srovnávacím horoskopu partnerů. Uvedené interpretace mají nezvyklou hloubku a téměř mystický smysl. Poukazují na lekce, jimž se mají muž a žena prostřednictvím daného vztahu podrobit, i na potenciál, či naopak beznadějnost vztahu. Mimořádná přesnost výkladu je daná tím, že je každý aspekt uveden dvakrát – vzhledem ke konkrétní kombinaci pohlaví v páru, což je v astrologické literatuře naprosto ojedinělé.

Pôvodná cena: 7.90 EUR, Naša cena: 6.32 EUR, Zľava: 20.00 %, Ušetríte: 1.58 EUR


Súvisiace články:


 

(Prečítané 7 975 krát, 1 dnes)

5 Responses to NEODPUŠTĚNÍ RODIČŮM, STRACHY, DEPRESE, OBSESE – PŘÍBĚH LÉKAŘKY SILVIE

  1. jak? píše:

    Silvia, je to moc zajímavý příběh, prožila jsem něco podobného. Jak se prosím odpouští rodičům? Vy jste to dokázala, ale v článku je to jen jednou větou popsané…Rady, co dostávám, jsou „musíš jim odpustit“, ale ještě nikdo mi neporadil, JAK se to dělá…no jo, já vím, musím si na to přijít sama, ale aspoň malá nápověda by nebyla? 🙂 Jinak vám moc fandím.

    • Rada k odpuštění píše:

      Dobrý den…
      Nemyslím si, že musíte na vše přijít sama.
      Dnes je spousta dobrých psychoterapeutů (výborné zkušenosti mám s jungiánkou psychoterapií)

      výborný je duchvní mistr Eckart Tolle, či Mooji (jsou na netu videa i knihy v českém překladu – něco je na třeba na http://www.masaze.tk).

      Nebo http://www.hooponopono.cz/.

      Ps. Připomínám, že nemáme jen fyzické rodiče, ale hlavně vnitřní…

      Ať se vše v Lásce podaří…

      Zdeněk Juračka 🙂

    • lukra píše:

      mas prijat svojich rodicov takich aki su…. nemozu za to…ze su nuly hm? nic nedokazali a ani nevedia naco im su ich deti…ze su zmysel ich zivota…chudaci…nemusis odpustat a komu? psom? staci ak pochopis ze su to psi a v tvojom zivote chces iba ludi ktori ta miluju nestracaj s ludmi ktori o teba nestoja cas… kracaj dopredu neobzeraj sa bud sama sebou si nadherna kazdy je krasny a oni maju proste smolu…ber to ako fakt a viac nad tym nerozmyslaj…pa

    • Zdenda píše:

      ouuu to asi ne.jediná možnost pro mě a pro spoustu jiných jsou rodinné konstelace. Nevím jestli si to přečtete, ale pokud ano a stále vás to trápí tak můžu jedině doporučit – http://www.systemicke-konstelace.info/libor-zvolanek-konstelar.php

      a přihlásit se na rodinné kon. zrovna v září probíhají 2. Prosím je to to důležité, pokud jste si prožila něco podobného tak neváhejte ani minutu. Já měl problémy s otcem, nic vážného, ale dělo se to. Na konci mojí konstelace, skoro všichni brečeli, asistentka pana Zvolánka byla dost dojatá protože má doma syna v mém věku a ten měl taky podobný problém jako já. Bylo to něco úžasného a strašně osvobozujícího. A hlavně to pomohlo! i když jak říkáte, nakonec si to musí každý vyřešit sám,ale tohle je způsob jak tomu pomoci. Zapomeňte na rady kdo vám co dává, tak to prostě nefunguje…a co se týče psychoterapie, tak s tím spokojený vůbec nejsem. Byl jsem jen jednou a hrozné-700,- za hodinu a nic se nevyřešilo-a to mi potvrdila i kamarádka která 3-tím rokem studuje psychologii a dovedla mě právě na tohle setkání. nikdy bych k psychoterapeutovi už nešel. Tak snad si to přečtete a pomůže vám to.;)

  2. Peter píše:

    Mohol by niekto logicky vysvetlit, preco by sme mali niekomu cokolvek odpustat? Preco si nemame vsetko co sa nam stalo prezit do konca? Nema to tak byt? Alebo je to nahoda? Ved ak vo vesmire existuje nejaka spravodlivost, tak cim viac budeme trpiet, tym viac si potom raz vytrpia ti, ktori nam to sposobili(rodicia aleko hocikto iny), tomu hovorim spravodlivost. A my to tak budeme mat raz tiez cele vyrovnane… Tak preco to nejako obchadzat, skracovat alebo ovplyvnovat? Koli jednemu zivotu? Alebo to bude trvat do nekonecna? Kym neodpustime? 🙂 Takze je to vlastne povinnost? :))