Život za hranicemi žumpy, aneb psychologie možného rozvoje člověka

Položil jsem si otázku – v čem je rozdíl mezi běžnou psychologií a psychologií možného rozvoje člověka? Psychologie jako taková je jednou z nejstarších nauk o člověku. Velice často byla a dodnes je součástí různých filozofií, náboženství a jógy. Například je velice zajímavý fakt, že poezie, drama, tanec, sochařství, mysteria starověkého Řecka a Egypta, zednáři, okultismus a theosofie – to vše bylo a je způsob předávání psychologických vědomostí. Existují proto dva směry psychologie. K prvnímu patří systémy, které studují člověka takového, jaký je (tzn. jako ho zformovala jeho rodina, společnost), nebo takového, jakého si některé současné psychologické školy představují (psychologické teorie o člověku různého druhu). Současná vědecká psychologie nebo to, co je nám známé pod tímto názvem, patří k tomuto prvnímu směru. K druhému směru patří systémy, které studují člověka ne z hlediska, jaký je, nebo jaký se zdá, ale jakým se může stát, tzn. z hlediska jeho možné evoluce. Systémy, které patří k tomuto směru, jsou považovány za nejstarší a většinou to jsou zapomenuté psychologické školy. Ale právě ony jsou schopny vysvětlit ztracený smysl psychologie. Když využijeme tento přístup ve studii člověka, pak se dostáváme k následující definici psychologie: je to nauka o principech, zákonech a faktech možného rozvoje a evoluce člověka.

Co nám ale takovýto způsob zkoumání člověka může nabídnout? To je jednoduché. Naším základním tvrzením je to, že člověk tak, jak ho známe, není dokončená bytost. Člověk je bytost přechodná. Příroda ho rozvíjí do určitého okamžiku. Potom záleží jen na něm, jestli se bude vyvíjet dále svým vlastním úsilím, nebo bude žít a zemře takový, jakým se narodil („zvíře s příznaky intelektu“), nebo ztratí úplně veškerou schopnost k jakémukoli dalšímu vývoji a úspěšně degraduje (alkoholici, narkomani, duševně nemocní, bezdomovci, žebráci). Takže evoluce člověka v tomto případě znamená vývoj určitých vnitřních vlastností, sil a rysů (např. sebeuvědomění, vnitřní svoboda a jednota, nebo vůle), které obvykle zůstávají nerozvinuty, a které se nemohou rozvinout sami od sebe. Navíc tento rozvoj bez osobního a idividuálního úsilí není možný. Také není možný bez pomoci těch, kteří jsou vepředu tohoto rozvoje. To tedy znamená, že člověk má šanci se změnit, stát se zcela novou bytostí, i když tomu mnozí nevěří, pokud ovšem půjde naznačeným směrem.

Bohužel ale nemůžeme předpokládat, že by se jednou změnili všichni lidé, a to z důvodu, že evoluce člověka je výsledek individuálního usilí a v měřítku lidstva je to vyjímka. Z našich předchozích tvrzení vzniká spousta otázek. Například – proč se nemohou vyvíjet všichni lidé a stát se jinými, proč je tu taková nespravedlnost? Co to znamená pojem nová bytost? Jaké vnitřní vlastnosti nebo rysy mohou být vyvinuty v člověku a jak toho možno dosáhnout? Začneme tedy od začátku. Proč se nemohou všichni lidé rozvíjet a stát se jinými bytostmi? Spousta lidí totiž buď nechce, nic o tom nevědí, nebo nevědí jak toho dosáhnout. Navíc – když jim nabídnete takovou příležitost a realizaci, mnozí s tím nebudou souhlasit. I myšlenka stát se jinou bystostí spočívá v tom, že toto musí člověk chtít stále a vytrvale. Pouhé letmé míjivé přání, které je vyvolané nespokojeností s vnějšími podmínkami nebo vztahy, stejně tak jako pouhá prchavá myšlenka, to vše k tomu nevytvoří dostatečné pohnutky. Vývoj člověka záleží na pochopení toho, čeho on sám může dosáhnout, a co kvůli tomu musí obětovat. A proto, když toto vše člověk nechce, anebo chce, ale nedostatečně silně a nevynakládá patřičné úsilí, nemá šanci se rozvíjet. Zde je vidět, že neexistuje žádná nespravedlnost. Každý má to, co chce. Kdyby člověka násilím nutili změnit se v tom okamžiku, kdy je naprosto spokojen se svým bytím, se svojí existencí, teprve pak by tu existovala nespravedlnost.

Co tedy znamená pojem nová bytost? Vycházím z tvrzení, že na cestě přerodu v jinou bytost člověk získává mnoho nových vlastností a sil, které dříve neměl. Například pozitivní emoce i pozitivní a konstruktivní myšlení se stávají zcela běžným stavem. Funguje dokonale vyvinutá vůle i perfektní řízení vlastního psychoenergetického potenciálu. Takovýto nový člověk je schopen dostat se do bezmyšlenkového stavu, rozumí svému tělu, má telepatické i jasnovidné schopnosti atd. Takže nová bytost je člověk, který má takové možnosti, síly a vlastnosti, které dříve neměl a které nyní kvalitativně mění jeho život.

Faktem ale zůstává, že vnitřních a trvalých změn u člověka probíhá velice málo. Navíc u lidí stále častěji vzniká nedůvěra k různým druhům kurzů (jako je jasnovidectví a léčení kosmickou energií, nebo očišťování čaker atd.). Jedna z příčin spočívá v tom, že člověk, který jde na takovýto kurz, neřeší problém idividuálního osobního vývoje ani dosažení nových stabilních stavů vědomí, nebo nových schopností. Bolí ho duše, neustále ho trápí tělo a lidé okolo mu nerozumí. On nechápe sám sebe, okolí ho dráždí a z jeho blízkého, milovaného člověka se stal odpudivý mizera. To je neúplný seznam motivů, jež hýbou člověkem, který se rozhodl jít na některý výše zmíněný kurz. Banální je i to, že „light motivem“ většiny takovýchto kurzů je: poprosit za odpuštění třeba proto, že jsme někoho někdy nazvali svými nepřáteli, a zároveň odpustit všem, kteří nám podle našeho omezeného úsudku zapříčinili bolest. To je výsledek psychologie štvaného zvířete. Z hlediska možného rozvoje člověka je reálné tento psychologický stav štvaného zvířete změnit na stav psychologicky gramotného a zdravého člověka, což v něm otvírá nové možnosti, vlastnosti a síly, které dříve neměl a které mění kvalitu jeho života. Když jste psychologicky gramotný a duševně zdravý člověk, pak vás ponížit nebo urazit není možné, stejně tak jako zapříčinit vám jakékoliv zlo. A tím pádem není zapotřebí někomu odpouštět jeho duševní nedokonalost. Zde se rodí nové zcela odlišné pochopení tohoto a podobných pojmů ve vztazích: namísto pocitu křivdy cítím k takovémuto člověku soucit a nabízím mu pomoc, ovšem pouze když je připraven ozvučit žádost o pomoc a je schopen ji také příjmout. A teď si položme otázku kolik lidí je ochotno rozvíjet v sobě tyto nové možnosti?

První etapou na cestě možného rozvoje osobnosti jsou mé nepopulární přednášky a kurzy („radikální duševní chirurgie“ navíc bez nároku na narkózu). A proč jsou nepopulární? Já totiž na začátku nic zázračného lidem neslibuji. Namísto toho odhaluji jejich slabosti, pokřivenou psychologii, obnažuji jejich kuří oka, tak pečlivě a úzkostlivě chráněné před nimi samými i ostatními lidmi. A pak je nutím tuto „duševní žumpu“ (psychologický, veřejný, náboženský a morální odpad), kterého si tolik cení, vyčistit. Druhá etapa spočívá v zakotvení a ztotožňování našeho „já“ se stavem psychologické gramotnosti a duševního zdraví. A teprvé poté nám samotný tento stav otevírá další možnosti našeho psychologického rozvoje. Rozhodnutí je ale na každém z nás.

*