google27eaa3905ca3fee3.html

Tento rok v létě mi zemřel při tragické dopravní nehodě můj skvělý kamarád Igor. Byl pro mě bratrem i přítelem zároveň. Byl to skvělý člověk. Duchovně plynul, jak já říkávám, přirozeně, celý život. Měl v sobě mnoho lásky, úcty, pokory a vychutnával si každičký životní okamžik. Jeho přítelkyně nehodu přežila s několika zlomeninami.

Byl čistá duše a vzal na sebe cizí karmu. Karmu své přítelkyně a své rodiny. Před lety jsem z jeho úst několikrát vyslechla, že by za mne položil i život. Tehdy jsem těmto jeho výrokům nepřikládala žádnou hlubší váhu, pouze mi polichotil a cítila jsem se důležitá. Po jeho smrti se mi tato slova znovu vybavila a doslova mě oblila vlna uvědomění si hloubky tohoto výroku.

Ze začátku jsem se držela statečně, snažila jsem se pracovat, přednášet a normálně fungovat. Pak to přišlo. V klidovém režimu jsem se zhroutila mé kadeřnici pod rukama a myslela jsem, že umírám. Nemohla jsem se nadechnout, můj tep se zrychlil z minuty na minutu, polévala mě vlna úzkosti a viděla jsem se chvilkama nad svým tělem. Držela jsem se zuby nehty a stále si opakovala, že se nic neděje, že je to pouze panická ataka a úzkost, není třeba mít strach. To ve mně vyvolalo vzpomínky na mé dávné deprese a úzkosti.

,,Co to je?“ říkala jsem si. To přece není možné! To nechápu! Vždyť pracuji s lidmi a na základě svých dávno zpracovaných prožitků vím, co je spouští. Přece jsem už docela daleko. Tak proč se mi to sakra opakuje?!

Následoval pláč. Třásla jsem se po celém těle a přisuzovala celý stav možnosti, že odejdu taky, že mě nahoře můj kamarád chce a tahá mě.

,,Blbost! Vzpamatuj se a nemysli na nesmysly!“ kárala jsem se v duchu. To, že zemřel před pár dny a jeho duše tady ještě je, neznamená, že tě tahá nahoru k sobě!

Ten večer jsem odvolala všechny pracovní schůzky na týden dopředu a tiše se zhroutila se svou bolestí. Konečně jsem si uvědomila, že jsem přece jen také člověk a potřebuji si svou bolestí projít. Nemohu se stavět na piedestal statečných, silných a vyrovnaných terapeutů. Jsme lidé a neodsouvejme třeba  i v pozici terapeutů svou vlastní bolest, jen proto, že chceme být příkladem těm druhým a nepřipustit si fakt, že jsme také smrtelníky.

Nehalme naší bolest a emoce do plášťů své síly a mlhavých představ o něčem, co tady nemusí ani být. Uchopme své slabiny, pracujme s nimi, neodsouvejme je, jsme lidmi, kteří mají být nohama na zemi a zároveň smýšlet v lásce. Buďme propojeni sami se sebou, se všemi, neodmítejme dualitu sebe sama a ani tohoto světa. Protkávejme ji pouze pochopením lásky a zároveň vše přijímejme a prožívejme. Plačme a smějme se zároveň.

Žijme, žijme naplno tady a teď a nedělejme si starosti s tím, co bude zítra. Neřešme něco, co ještě není. Řešme to, až když to přijde. Jinak vše zbytečně přivoláváme. Samozřejmě, lehce se píše a říká, ale těžko činí. Vše je o prožitku a pochopíme do hloubky jedině v praxi.

Ano lehce mi to myslelo, ale těžko pronikalo do hloubky.

Měla jsem střídavé pocity úzkosti a napětí a můj rozumový potenciál mi vytvářel doslova chvilkové stavy šílenství.

Strach. Nepopsatelná hrůza, která ve mně spouštěla stavy bezmoci. Co přesně vyvolává tyto pocity strachu? Uvažovala jsem stále dokola.

Loudily se mi do duše děsivé myšlenky a pochody, střídaly se s pocity klidu a pochopení. Jako na skluzavce.

Žádná radost ač jsem chtěla, žádná láska, ač jsem věděla, že uvnitř je. Naprosté odcizení od všeho a všech. Divné stavy.

Byl to podobný stav jako před mnoha lety, kdy jsem si procházela zkušenostmi s depresí a panickými ataky. Ovšem teď to bylo jiné. Snad proto, že jsem byla mnoho let již ve velikém klidu a navíc jsem věděla jak s tím pracovat, ale stále to nepronikalo do hloubky pochopení, co přesně tyto stavy vyvolává. Věděla jsem jistě, že spouštěčem byla smrt Igora a po regresi, kterou jsem dělala jeho přítelkyni, která nehodu přežila, jsem se sesypala úplně.

Třasly se mi ruce a nohy, pálilo mě celé tělo, hlavně levá polovina, mravenčila mi levá ruka, dlaň, brněl obličej a měla jsem velké bolesti v oblasti hrudníku a levé lopatky. Stále mi bolest vystřelovala do oblasti srdce a to bilo v neustálém nepravidelném rytmu a probíjelo. Bolely mě záda a sotva jsem se pohla.

Jasné známky oslabení organismu způsobené traumatem. Ztrátou a přepracováním.

Opět volalo ego. Infarkt? Mrtvička? Zděšeně jsem hledala na internetu veškeré možné symptomy těchto nemocí.

Věděla jsem, že je to od páteře, ale do mysli si mi stále loudilo, co když je to od srdce? Na návštěvě jsem se svěřila mé matce, že mám veliké bolesti a z hrůzou v očích jsem se jí ptala, co to má znamenat. Odpověděla mi naprosto přesně. ,,Moc si to připouštíš a vyvoláváš si ty strachy sama. Pracuješ s lidmi a neumíš pomoci sama sobě. Navíc jsi stejný hypochondr jako babička, to máš po ní. Snaž se na to nemyslet a hýbej se. Pořád sedíš u počítače, píšeš, regresíš a na sebe zapomínáš!“

V duchu jsem si pomyslela, že má pravdu. Vybavila se mi vzpomínka z dětství na mou hypochondrickou babičku, která mě často hlídala a při každém mém píchnutí kdekoliv v těle, mě cpala spoustou léků a sirupů. Pokaždé se jednalo pouze o chřipku nebo angínu. Vypěstovala ve mně trpitelský syndrom.

,,Bingo!“ řekla jsem si a tady je ten spouštěč. V hlavě nastala na chvíli útěcha. Bylo mi lépe.

Objednala jsem se na bioenergetickou masáž k mému tantrickému kolegovi.

Ten se na mně podíval a řekl, že moje fyzické tělo už volá o pomoc, kolabuje a má duše je chvilkami mimo něho (což mi vysvětluje ty mé stavy) jelikož emoční tělo utrpělo velký šok.

Proto ty pocity odcizení, jako by svět kolem mě běžel jako ve filmu.

Po Igorově jeho smrti jsem měla tendence vystupovat ze svého těla, protože jsem nepřijala bolest a odsunula jí za masku tvrdého terapeuta.

Kolega mi dělal masáž všech energetických center, uzemňoval mě a to co se se mnou dělo bylo neskutečné. Vykřičela jsem všechny potlačené emoce, třepala se, plakala, smrkala, řvala a bolest se mi stěhovala z místa na místo. U toho mi povídal, že hněv se v těle kumuluje a nesmí se pořád odevzdávat nahoru a andělům, že problém většiny duchovních lidí je ten, že si ulítávají v jiných světech, pořád se pitvají v konspiracích a všechno přisuzují vyšším a temným silám. Musíme to přijmout, ponadávat, vyřvat a nepoletovat nahoře sem a tam a hledat tam, kde se stále jen zvažuje zda to tak je a není.

Prostě se lidi mají naučit být v těle a neodsouvat vše bokem. Být uzemnění a zbytečně se nehrabat v nějakých pomyslných světech. Přesně to vyvolává u mnoho duchovních lidí strachy. Strach z toho, zda to tak je či není. Necháváme se unášet a strhávat vším, co nám kdo řekne a za tím hledáme nemožné.

Když mi tohle všechno řekl, bylo mi rázem jasné, že to tak je a já jsem v poslední době opravdu ujížděla v myšlenkách někam nahoru a nebyla jsem uzemněná.

Pár dnů nato, jsem poprosila o regresi mou kolegyni.

Dlouho jsme procházely jeden minulý život, velice dramatický. Život s Igorem.

Byla jsem mlaďounkým, blonďatým, hubeným chlapcem v mnišském rouchu. Šla jsem do kamenitého, strmého kopce, a když jsem se ohlédla viděla jsem nádherně blankytné moře. Stoupala jsem a zadýchávala jsem se, přesně tak jako nyní. Bolela mě celá levá polovina těla a trnul mi obličej. Byla jsem celá pokroucená bolestí, ale ani ne tak fyzickou jako emoční.

Došla jsem do kláštera a vpustili mě dovnitř. Odešla jsem mezi ostatní mnichy, ale s nikým jsem nepromluvila ani slovo. Stáhla jsem se do sebe a potřebovaly jsme zjistit proč. Vrátila mě o pár hodin zpět.

Seděla jsem v kamenné skromné chýši, či chalupě, vedle mě seděla má matka a naproti seděl malý asi osmiletý chlapec. Poznala jsem v něm Igora. V ruce držel dřevěnou lžíci a plácal do jakési kašovité hmoty na dřevěném talíři a měl z toho velikou srandu, matka ho napomínala, ať toho nechá a jí. Stále se smál a po chvíli i já jemu.

Byl nádherně veselý a sršel z něho klid a hravost. Jedl velmi pomalu ( což dělával i v současnosti a tím někdy mě i naše přátelé doháněl k šílenství, jak mu všechno dlouho trvalo a dával si na čas). Moc jsem se tomu smála i v regresi.

Pak jsme běželi s chalupy ven. Měla jsem ještě čas, než se vrátím opět do služeb kláštera.

On venku vymýšlel hry a běžel pro něco, co mi plný nadšení toužil ukázat. V běhu se vracel zpět s velkým klackem, který ho převyšoval. Zarazil se mu o zem nebo kámen a vymrštil ho do studny, která stála opodál. Studna byla usazená hluboko do země, obložená kolem dokola pouze pár širšími kameny. Neměla pevný a stabilní základ. Rychle jsem zareagovala.

Visel na klacíku, který se uprostřed pod jeho tíhou lámal, s nohama spuštěnýma do studny a jednou rukou se přidržoval jednoho z kamenů, který rámoval studnu. Nevýhodou bylo, že jsem se nohama neměla o co zapřít. Musela jsem se pravou rukou přidržovat jednoho z kamenů a druhou rukou jsem držela mého malého bratra a tahala ho ven. Klouzalo mi to a sváděla jsem velký boj.

Klacek se zlomil a spadl dolů. Viděla jsem jeho vyděšený výraz. Ruka mi trnula, v rameni škubalo, celá levá polovina těla byla ve velkém napětí. Pálila mě dlaň a prsty mi mravenčily. (Stejný stav jako nyní)

Neudržela jsem ho a on spadl dolů. Jeho poslední výraz v očích mi řekl, ty za to nemůžeš, udělal jsi proto maximum. Pohledem mi odpustil. Ve mně zůstala nepopsatelná bolest. Na duši i těle. 

Pak jsem s Igorem navázala kontakt. Řekl mi, že jeho současná smrt, měla pro mnoho lidí z jeho blízkosti velký význam. Mezi námi to je již karmicky čisté. Obětoval se na úkor karmického zatížení celé své rodiny a má jí posunout v jejím duchovním vývinu. Stmelit ji a začít vnímat věci jinak než doposud. I to je forma karmické očisty.

Reinkarnovat se bude, až zavládne v budoucnu na Zemi opět systém znovu pokračující Atlantidy. Do té doby tady bude dohlížet pouze energeticky.

Po regresi se mi ulevilo fyzicky. Přestalo mě bolet tělo. Zklidnila mysl, ale pouze na pár dnů.

Opět mě okupovaly chvilkové strachy a paniky.

Říkala jsem si, proč? Při pohledu na mého současného přítele mě napadaly děsivé myšlenky. Co když o něho přijdu? Co když jsem teď na řadě já? Vždyť chci žít, miluji život, svou práci, rodinu. Teď, když jsem našla svého duchovního partnera? Opět bolest na hrudníku a tlak v hlavě. Nemohla jsem se na nic soustředit. Snažila jsem se všemožnými způsoby odvádět pozornost jinam. Prosit o pomoc anděly, afirmovat, dívat se na komediální filmy, číst si. Nešlo to. Hlava s duchem sváděly boj.  Musíš myslet pozitivně. Poletíme na dovolenou, tam si odpočineš! Připomínala jsem si stále. No jo, ale co když letadlo spadne? Co? Jsi snad blázen? Ty máš pomáhat lidem, to nahoře nedovolí! Uklidňovala jsem se. Blik, opět klid. Jen na chvíli. Na každém rohu byla smrt. Za každou myšlenkou byla smrt. Ester! Kárala jsem se v duchu, ty jsis to s tou smrtí prostě nedořešila. Ty sis myslela, že jsi to zvládla, ale ty jsi to jen potlačila. Přece víš, že je třeba žít v přítomném okamžiku a neřešit to, co bude. Ty stavy si vyvoláváš sama. Máš strach, tak si to přiznej! Ano, přiznávám, měla jsem hrozný strach. Strach z toho, že jsem se duchovně posunula veliký kus. Došlo ke zharmonizování vztahů v rodině, již dlouho jsem žila v klidu a ve zdraví, pořešila jsem si pracovní stránku a nedávno i tu vztahovou. Mám milující druhou polovinu duše. A co teď, co mi vesmír připraví? Určitě mě nenechá v klidu, vždyť také nenechal, když mě připravil o člověka, který byl pro mě jako bratr, člověk, který byl velice duchovní, čistý, pracoval v Zenovém klášteře, pomáhal tělesně postiženým a hluchoněmým lidem. Co to má tedy znamenat?

Modlila jsem se o pomoc. Nechť mi přijdou odpovědi. Nechť vstoupí do mého života opět světlo!

Bůh vyslyšel mé modlitby a poslal ke mně na návštěvu mého dalšího kolegu a žáka regresí. Lukáše.

Se vším jsem se mu svěřila a on mi navrhl dočištění a další regresi.

Procházeli jsme opět život toho mladého mnicha a zjistili jsme, že jsem byla donucena mou matkou studovat na kněze v klášteře. Měla jsem k církvi odpor již od malička, ale abych matce vyhověla, udělala jsem to i přes to, že jsem se velice trápila. Matka na tom stále trvala. Byla velice zbožná a ve mně spustila proces nenávisti vůči Bohu a zbožnosti jako takové.

Po smrti mého malého bratra jsem z kláštera utekla a vydala se na pouť. Šla jsem krajinami jako tělo bez duše a moc jsem trpěla. Nenacházela jsem hlubší smysl života a stále jsem si pokládala otázku, kde je Bůh a jak se k němu dostanu blíž.

Putovala jsem několik měsíců, snad i rok a došla jsem na pobřeží Anglie. Zemřela jsem vyčerpáním a zklamáním. Když duše opouštěla tělo, otevřely se nebesa a Božská energie mě doslova pohltila.

Najednou jsem cítila ten veliký klid a konečné spojení s Bohem. Plakala jsem a mé tělo a duše se s ním spojila v jeden celek. Bylo to nepopsatelné a mě po dlouhé době opět prostoupil veliký klid.

Jen vnitřní žena a dítě plakalo.

Kolega mi řekl, že se mám spojit se svým vnitřním mužem a měla jsem ho popsat. Cítila jsem velikou sílu bojovníka. Tu sílu, která mě stále chvílemi držela v normálu. Ovšem žena a dítě ve mně trpěly.

,,Tak a teď utěš své dítě a ženu a dej jim pocit bezpečí a klidu. Také ochranu.“ řekl mi.

Viděla jsem najednou třímetrového muže- energii, která se zvedá a prorůstá mým tělem a zároveň rostla žena i dítě. Byl to úžasný pocit. Pak mi řekl, ať se spojím s bytostí matky Země, bytostí, která už na mně dlouho čeká, aby mi pomohla mě ochránit a zároveň mě uzdravit. To, co jsem zažila, je naprosto nepopsatelné!

Viděla jsem se za domem mých rodičů, v poli, které tolik miluji a z něho se zvedla postava mlhoviny, nádherné záře. Jako bych chvilkami spatřila její rysy, ale zároveň vnímala její velikost, beztvarost i tvar, barvy a záři!

Něco tak nádherného jsem nikdy nespatřila. Měla ruce, ale i křídla zároveň. Uchopila mě svou energií do náruče a já se rozplakala. Dala jsem jí hlavu na hruď a ona mě utěšovala. Mluvila ke mně tiše a laskavě. Své jméno mi neřekla, a ani to není podstatné.

Řekla mi:,,Je na čase se starat o své tělo Ester, ty jsi na něho dlouho zapomínala a ono je slabé. Tvé duši se dostávalo výborné péči a posunu, ale svou energetickou velikost bys tělesně neustála. Ty sama to dobře víš, a já jsem tady proto, abych tě uzdravila a také ti stále připomínala, že o tělo se musíš náležitě starat. Přijmout ho se vším všudy. Zapomněla jsi na ženu a dítě v sobě, živila jsi pouze muže bojovníka, což je dobře, ale ten bojovník má teď pomoci ženě a dítěti vyrůst. Pojď, vyzvi muže bojovníka a jdeme společně s ním léčit tvé tělo.“

Lukáš celou dobu mlčel a nechal mě s ní komunikovat.

Viděla jsem se se shora ležet na gauči a ta žena stála vedle mě. Chytla mé ruce, ruce muže a najednou se mé tělo nafouklo, zprůhlednělo a viděla jsem v něm pulzovat všechny orgány. Společně jsme přikládaly na všechny části mé a její ruce a v tu ráno mi došlo, že i já potřebuji svého terapeuta a průvodce, ať je jím kdokoliv. Dost bylo mé terapeutické hrdosti a duchovní pýchy, že si vždy pomohu sama. Prostoupil mnou nesmírný vděk a pokora. Léčily jsme společně mýma rukama a jejími křídly mé tělo od hlavy až k patě modrým proudem světla.

Nakonec mě objala a řekla mi:,, Jsi velice silná, umíš pracovat se svými myšlenkami a víš moc dobře, že pokud budou pouze pozitivní, také i tvé představy budou pozitivní, uzdravíš se kdykoliv budeš chtít ! Nenech se ovládat svým egem a strachy. Neexperimentuj se svými myšlenkami a pouze plyň jako kdysi!“

Poděkovala jsem jí z celého srdce.

Nedopustím, aby mé tělo pokulhávalo za duší

Je to nesmírně důležité propojit tělo i duši.

Tady vidíte, že člověk, může o příčinách svých neduhů pouze polemizovat, ale pokud si osahá příčinu do hloubky, rychle pochopí a uzdraví se po všech stránkách.

Mým dalším lékem a terapií bylo tvoření. Promítla jsem všechny své emoce do uměleckého díla a svěřila formě, tvaru a barvě vše, co jsem potlačovala.

Všem svým klientům říkám: „Tvořte, malujte, hrajte si. Co na tom, že máte kolem sebe nepořádek a neuklizeno. Vaše děti nechtějí, ať stále stojíte u plotny a zároveň odbíháte celí nervózní k žehlení. Pro ně je zklamání vidět svou matku celou upachtěnou a vystresovanou, pouze lpící na tom, aby bylo vše ťip ťop.“

Dejte všemu rovnováhu a myslete na to, že zítra může být vše jinak. Pak věřte, že se na nepořádek nebude už nikdo dívat. Probudíte v sobě malé, skrčené, plačící, bojácné dítě, které sedí v koutku. Ano, mluvím o vašem vnitřním dítěti. Potřebuje vyrůst! Potřebuje hru, akci, smích. Povinnosti a slovo ,,musím“ neexistují. Navíc, kdo si hraje, nezlobí a nemá čas své myšlenky zaměstnávat svými nesmyslnými úvahami, kdyby bylo, co by bylo, proč a protože… Je to výborná forma terapie. Zapojte do hry své děti, příbuzné, manžela. Je jedno jakou formu hry zvolíte, prostě jen tvořte. Dělejte to, co máte rádi anebo co jste dlouho nedělali. Klidně pište nebo si malujte, šijte, navlíkejte korálky, hrajte Člověče, nezlob se. Dělejte cokoliv, co vám přináší radost. Pokud si řeknete, že to nejde, vězte, že to jde. Překonejte sami sebe a uvidíte, že ten blok, nebo momentální nechuť, brzy překonáte.

Ptejte se svého vnitřního dítěte, co by dneska chtělo dělat. Hlaďte si bříško v místě plexus solaris, tedy svou třetí čakru, a pokládejte mu otázky typu: ,,Co by jsi chtěl dneska dělat? Na co máš chuť? Co tě dneska trápí? Co ti dneska udělá radost?“

Bude na to reagovat a odpovídat.

A tytéž otázky pokládejte i svým biologickým dětem, budou růst i s tím vašim. Budete růst společně a pomůžete si uzdravovat se navzájem. Je to zaručený recept.

Tvoření mi tedy pomohlo překonat a pochopit mou bolest. Probudilo ve mně opět to malé dítě, na které jsem jako rádoby vzorný terapeut zapomněla. Je smutné, že mnohdy až díky odchodu někoho blízkého člověk dospěje k určitému poznání a pochopení. Ale i to k našemu vývoji patří a věřím, že jeho smrt měla pro mnoho blízkých lidí určitý význam a smysl.

,,Díky tobě jsem pochopila, prozřela. Mnohému jsi mě naučil během svého života, ale i po své smrti a dovolím si připomenout tvé oblíbené: Carpe diem.“

,,Navždy s láskou, Ester.“

V době, kdy zemřel Igor, jsem pracovala na terapii s jednou mou kolegyní a kamarádkou. Zde je její příběh. Po jeho přečtení pochopíte, jak se naše příběhy prolnuly. 

Příběh Sandry 

,,Svou cestu jsem započala před několika lety, skrze bolest, která mně nečekaně navštívila. Stalo se tak, když mi zemřel můj o 9 let mladší bratr Honzík. Skrze slzy a uvědomění jsem pochopila. Neříkám, že jsem snědla moudrost světa, ale dalo mi to opravdu hodně. Roky plynuly, rány se obrušovaly, já jsem dále studovala, poznávala, objevovala.

V první chvíli, kdy jsem se na svou cestu duchovnem vydala, jsem si přišla, že jsem na vše sama a nemám kolem sebe lidi, kteří by mi rozuměli. Ti, co byli na cestě jako já, mlčeli. Připadalo mi, že některým nestojím za to, aby se za mě postavili. Postavili v tom smyslu, že jsem se nezbláznila, ale je tohle jen jakýsi stupínek v mém vývoji. Nehezky se dokázali ozvat pouze materialisticky založení přátelé, že ,,jsem jiná a zbláznila jsem se“.  Nyní chápu, že jsem si to musela prožít a odžít sama. Už proto, abych věřila sama sobě, tomu, v co věřím. Byla to jistá zkouška mé víry.

Přišel zlom, kdy jsem zjistila, že již nemůžu chodit do práce a být něčím a někým, čím nechci. Býti něčím, co mě nenaplňuje. V té chvíli jsem začala pracovat na rozvoji své stránky SANDRA LIVING a na tom, co mě v životě naplňuje, co můj život naplňuje štěstím. S tím vším začaly mé první semináře, kurzy, otevřela jsem dále svou poradnu Bachových esencí.

V období zjištění, že chci pracovat na svém poslání, jsem poznala několik tzv. ,,duchovních“ skupin lidí. Přišlo mi skvělé mít možnost se obklopovat tolika pozitivními lidmi, kteří se zabývají tím, čím já. S tím jsem se doposud nesetkala. Ovšem časem mi opadly růžové brýle a začala jsem vnímat ve skupině jistý nesoulad, který jsem zatím neuměla pojmenovat. Našli se lidé, kterým se cokoliv stalo či přihodilo, začali v tom hledat duchovní příčinu. Za naprosto vším se něco hledalo. Dávaly se zde rady jak správně meditovat, jak se správně stravovat, jak správně (doplňte si co je libo). Všemu, ale naprosto všemu, co se událo členovi skupiny v běžném životě, se chtěla přidávat duchovní hloubka. Nabyla jsem pocitu, že asi nejsem správně duchovní člověk. Ve skupině jsem nicméně dále pobývala, sledovala a přemýšlela zpovzdálí sama nad sebou. Napadaly mě otázky, jestli vůbec vím, co to je býti duchovní, měla jsem pochybnosti o tom, kdo jsem a o tom, co dělám. A jestli to dělám správně.

Protože jsem už opravdu nevěděla kudy kam, řekla jsem si, že potřebuji v této chvíli pomoci já. Dosud jsem pomáhala, kde jsem mohla, snažila se být všem na blízku, ale nyní přišel čas, kdy potřebuji já svého terapeuta. S jednou takovou úžasnou duší jsem byla dlouhou dobu ve styku na dálku, ale nenapadlo mě ji oslovit. Sami ten pocit znáte, když někoho máte přímo před sebou, ale z nějakého důvodu jej nevidíte. Všechno potřebovalo svůj správný čas a já toho člověka objevila. Je jím Ester.

Setkaly jsme se tedy osobně a pohovořily o všem. Netrvalo to ani 14 dnů a obě jsme dospěly k velikému poznání, obě dvě jsme prozřely a naše setkání bylo naplánováno a načasováno naprosto přesně a bezpochybně. Potkaly jsme se v ten správný čas – předaly jsme si navzájem opravdu hodně.

Díky bolesti Ester ze smrti jejího blízkého kamaráda mi došlo, že není třeba se stydět za to, že i mě jako terapeutovi nemusí být vždy jen dobře a vždy mít usměvavou tvář a vždy být připravena jít pomáhat. Pokud tohle nastane, je třeba zrušit schůzky, vypnout mobil a být sám se sebou. I já jsem člověk, který se může „hroutit“, prožívat své emoce a vše co k životu patří. Hlavní poznání bylo to, že se za to nemusím stydět. Měla jsem problém říci klientovi, že se zrovna necítím výborně. V mých očích to bylo selhání. Díky Ester jsem poznala, že to není selhání, ale prosté přijmutí toho, že jsem člověk. Nejsem nic víc než ostatní a i já mohu mít dny, kdy potřebuji být sama,  v koutku si „lízat své bolístky“ a poplakat si. Tak jako vy, tak i já se stále učím, rostu, poznávám a ani u mě se to neobejde bez lidských emocí.

Při společných konzultacích s Ester jsme společně dospěly k závěru, že je strašně príma být duchovní, ale je k tomu všemu třeba používat selský rozum a stát nohama pevně na zemi.

Prosím nedělejte ze svého života duchovní poslání. Jsme zde proto, abychom spojili svého ducha jak s nebem, tak se zemí. Je na nás, abychom uměli žít své životy tady a teď, užívat veškerých pozemských radostí jako je třeba se skvěle najíst, když je nám zle, přijmout své emoce a dát jim průchod, klidně si můžeme zanadávat a když budeme mít chuť na klobásu, tak si ji s chutí dát. Není v pořádku být pouze materialisté a ani není v pořádku žít jen s hlavou v oblacích, býti duchovními a upírat si veškeré pozemské radosti. Obě tyto strany jsou strany extrému.

Je na nás pochopit, že jsme zde proto, abychom šli zlatou střední cestou. Abychom ctili duchovní a vesmírné zákony a zároveň si uměli užívat života, jejich krásných chvil, neupírat si dobrého jídla, dobrého pití, dali průchod svým emocím apod.

Po tomhle zjištění mi došlo, že jsem někde v tom studování a poznávání nechala svou malou Sandru, svou malou rošťačku a brouzdalku kalužemi. Je pravdou, že jsem se delší čas necítila být sama sebou, že jsem se necítila být celistvá. Už vím proč. Byla jsem natolik pilnou žačkou, že jsem přestala žít tady a teď.

A proto nyní jsem dospěla k velkému poznání, a to že lze se svou duší komunikovat, lze ji naslouchat a opravdu se stále cítit jako malá rošťačka a i tak lze na lidi podvědomě působit tak, že můžeme v nich jejich malé rošťáčky ladit na správnou vlnu. Já si myslím, že mít smysl pro humor, ale zajímat se o své nitro se spolu nevylučuje.

Snažím se nyní se svou duší komunikovat maximálně, naslouchám ji, vezmu ji do obchodu, kde ji koupím po čem dlouho touží, někdy je to točená zmrzlina nebo čokoláda, naposledy to byly razítkové fixky a pak si užíváme nějaké volné chvilky. Máme chuť hopsat po posteli, vískat a radovat se.

A co jsem Vám tím chtěla říci? Není jen v pohádkách, že za každým mrakem je sluníčko. Prožívejte své životy plnými doušky.

Takže nalaďte svou mysl do pozitivního levelu a naskočte na vlnu Lásky, Světla, Štěstí a nezapomeňte žít své života tady a teď!

S velikým pochopením, láskou a hloubkou poznání vaše Sandra.“

 Více v mé knize Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky 


Tip redakce Eugenika na knihu:

Martin Schulman – Karmické vztahy – Výklad planetárních aspektů, které se mohou vyskytnout ve srovnávacím horoskopu partnerů. Uvedené interpretace mají nezvyklou hloubku a téměř mystický smysl. Poukazují na lekce, jimž se mají muž a žena prostřednictvím daného vztahu podrobit, i na potenciál, či naopak beznadějnost vztahu. Mimořádná přesnost výkladu je daná tím, že je každý aspekt uveden dvakrát – vzhledem ke konkrétní kombinaci pohlaví v páru, což je v astrologické literatuře naprosto ojedinělé.

Pôvodná cena: 7.90 EUR, Naša cena: 6.32 EUR, Zľava: 20.00 %, Ušetríte: 1.58 EUR


Súvisiace články:


(Prečítané 2 005 krát, 1 dnes)

Comments are closed.