Řeč emocí a ticho antidepresiv
Od malička se něčemu učíme. Nejdřív se učíme vyslovit máma, pak táta, pak bába atd. Potom se učíme říct si, když se nám chce na záchod, a používat nočník, dále jíst sami příborem, chodit, běhat, jezdit na kole, zavázat si tkaničky, kreslit, postavit sněhuláka, vylézt na strom, udělat kotrmelec, číst, psát, počítat, násobit a dál se naučit velké množství informací nazpaměť.
Časem si každý ještě ke svým znalostem a dovednostem vybere něco specifického, co baví hlavně jeho, a tak se jeden naučí zpívat, druhý vyšívat, třetí se prát, čtvrtý mluvit německy, pátý skákat do dálky, šestý tancovat a sedmý třeba hrát šachy. Nepřetržitě se něčemu učíme a získáváme nové a další schopnosti a umy. Žijeme v civilizované, kultivované a spořádané společnosti, kde lidé chodí čistí a upravení, chovají se k sobě slušně a udržují jisté mravy. Navenek jsme definováni svým vzhledem, chováním a vystupováním. Avšak náš individuální svět, ten svět, který vidíme svýma očima, cítíme svojí kůží a procházíme ve svých botách je definován pouze tím, jak se cítíme, jaké máme pocity, jaké máme emoce. Emoce? Řekl někdo slovo emoce? Proboha jaké emoce?! Tvoje emoce nikoho nezajímají! Usmívej se a chovej se slušně. Emoce si nech na doma!
Když jsme byli velmi, velmi maličcí, bylo většině z nás dovoleno projevovat své emoce volně. Mohli jsme se smát, pištět, křičet, vztekat se i plakat, aniž by se nás v tom někdo snažil zastavit. Ovšem pouze do jisté chvíle, do určitého věku. Potom tolerance našeho okolí jakoby opadla a my jsme byli nuceni hodně rychle pochopit, že teď už jsme velcí a velcí chlapci a velké dívky už nepláčou, nevztekají se, nekřičí… S tím se vlastně nedá ani nesouhlasit. Všichni chceme žít v prostředí, kde jsou lidé ukáznění a kde vládne všeobecný pořádek a harmonie. Jenže problém je v tom, že ve chvíli, kdy se nás dospělý svět snažil naučit neprojevovat své emoce tak, jak jsme byli doposud zvyklí, nám už nikdo neřekl, co tedy s těmi emocemi máme dělat. Všichni se tvářili tak, že je prostě neprojevíme a tím to celé skončí. Některé děti byly poddajné a poslušné a rychle své pocity přestaly dávat najevo. Jiné děti nebyly tak tvárné a projevovaly je vesele dál, někdy snad i na truc o to silněji. Tyto „problémové“ děti se potom ale rychle ocitly vně hlavního proudu – častokrát v rohu na hanbě, za trest po škole, s poznámkou v žákovské, s třídní důtkou, dvojkou z chování atd. atd. Ale ať už byly děti „hodné“ nebo „zlobivé“, jedno měly společné – nikdo jim nikdy nevysvětlil – ani doma, ani ve škole, co tedy s těmi silnými emocemi, které lomcovaly jejich malými těly, mají vlastně udělat. Časem i ty „zlobivé“ děti pochopily, že své emoce musí krotit, a tak je i ony nakonec nějakým způsobem začaly polykat a skrývat. Samozřejmě – vždy byly i takové děti, které jakoby vedeny vnitřní moudrostí dokázaly intuitivně najít způsob, jak své emoce zpracovat, rozpustit či vyjádřit, aniž by jejich chování vybočovalo z povolených mantinelů. Ale takových bylo vždy méně než více. Většina dětí se to nikdy nenaučila, takže když uzrál čas a ony vyrostly, dospěly a přivedly na svět svoje děti, nedokázaly to naučit ani je. A tak svým dětem jednoho dne pouze vysvětlily, že už jsou příliš velké na to, aby plakaly, vztekaly se, křičely…
Tímto způsobem jsme vyrostli a dospěli i my. Naučili jsme se své emoce tak nějak tolerovat, někdy nám způsobovaly radost, jindy trápení, ale nakonec jsme si zvykli proplouvat v jejich vlnách a neutopit se. Jenže často se stává, že do našeho života vstoupí nečekané události, mnohokrát velmi turbulentní, které vytvoří ohromné vlny emocí. Tyto vlny jsou tak velké a my jsme tak nemotorní a neohrabaní, že do nich spadneme a začneme se topit. A v tu chvíli vlastně zjistíme, že v našem okolí není nikdo, kdo by nám pomohl, kdo by nám poradil, kdo by nás naučil v nich plavat. Rady typu „nebuď smutný, netrap se tím, nemysli na to, to přejde, zapomeň na to“ a jiné jim podobné vůbec nezabírají. Společnost kolem nás je neúprosná a očekává, že dál budeme fungovat jako doteď. O to se také snažíme a vší silou se pokoušíme své emoce nějak překonat, umlčet, zašlapat, spolknout, zapít, zapomenout… A i to se mnohokrát zdánlivě povede. Musí. Nic jiného nám nezbývá. Jenže doba je opravdu náročná. Stresu je čím dál tím víc a je stále silnější a intenzivnější, turbulence jsou stále častější a množství potlačených a nezpracovaných emocí, které nemáme čas, prostor a HLAVNĚ SCHOPNOST řešit a vyřešit, je stále víc, stále, stále, stále víc. Až to jednou prostě někde praskne!
Všechny ty nahromaděné, nezpracované a potlačené emoce se jednoho dne zvednou jako temná tsunami a smetou nás jak hrad z písku. Každý dopadne někam jinam, ovšem dnes více než kdy jindy vyplaví tato tsunami mnoho lidí až před dveře s nápisem PSYCHIATRIE. Tam si je pan doktor či paní doktorka při první návštěvě pečlivě vyslechnou a na cestu zpět do toho náročného světa tam venku je vybaví jedním malým papírkem. Tento papírek pak v lékárně vymění za řešení svého problémového stavu. Ty jejich šílené, zmatené, přebujelé a přerostlé emoce, které jsou v tuto chvíli už mnohem hlučnější a silnější než oni, je totiž potřeba zklidnit a umlčet! No a tak z té lékárny odchází se svým novým kamarádem, nebo spíš kamarády – s ANTIDEPRESIVY. Že neměli depresi? To vůbec nevadí. Antidepresiv je dnes už mnoho druhů a poradí si téměř s čímkoliv!
Počet lidí, kteří se „léčí“ antidepresivy, je dnes závratný. A snad ještě více alarmující je rychlost, s jakou roste. Máme tendenci si myslet a říkat, že je to dobou, stresem, shonem, vysokými nároky atd. Já si ale myslím, že mnohem víc je to tím, že jsme se jako lidstvo dostali do fáze, kdy už se konečně musíme naučit poznávat, respektovat a hlavně zdravě zpracovávat svoje emoce. A to, drazí přátelé, skoro nikdo pořádně neumí! A to platí nejen pro tu racionální, pragmatickou a materialistickou populaci, ale i pro tu rádoby duchovní a alternativní. Zatímco praktický a racionální člověk má tendenci emoce zlehčovat a banalizovat, citlivé a umělecké duše mají sklon se jim slepě poddávat a pozvedávat je nade vše ostatní a duchovní lidé zase tíhnou k tomu, že se striktně vyhýbají těm „negativním“ emocím a vyhání je například přehnanou a nepřirozenou pozitivitou nebo je zatracují jako známky nízkého duchovního stupně. Krásné a hluboce pravdivé jsou biblické věty, které nám radí, abychom protivníkovi, který nás udeřil na jednu tvář, nastavili i tu druhou, abychom odpouštěli těm, kteří se proti nám prohřešili, a abychom házeli chléb po těch, jenž na nás vrhali kameny, ale abychom tato doporučení mohli UPŘÍMNĚ praktikovat a žít, musíme být dostatečně vyzrálí. A pokud tak vyzrálí a pokročilí ještě nejsme, musíme se zachovat tak, abychom zůstali upřímní sami k sobě a respektovali svoje emoce takové, jaké jsou, i když se nám zrovna nelíbí a příliš nám nelichotí. Neznamená to, že začneme házet kameny po těch, kteří nám ublížili, nýbrž že uznáme svůj hněv, vztek, lítost, smutek a zranění, nebudeme se za ně stydět a vlastním rozumem, citem a vůlí své emoce tak usměrníme, že je nepopřeme, nepotlačíme, ani nevychrlíme, nýbrž rozpustíme či konstruktivně odvedeme do míst, kde neublíží ani nám, ani druhým, a kde možná mohou být dokonce prospěšné.
A jak na to? Tak nejdříve je zapotřebí správně pochopit jednotlivé emoce. Odkud pramení, kdy přicházejí, proč přicházejí a jakou energii a poselství v sobě obsahují. Když skutečně do hloubky porozumíme jednotlivým emocím a jejich funkci, máme již půlku cesty za sebou. A v té druhé půlce se musíme naučit, jak kterou emoci uchopit, jak ji přečíst a k čemu ji využít. A tohle všechno naprosto krásně, srozumitelně a velmi lidsky popisuje Karla McLaren ve své knize Řeč emocí. Když jsem na sobě před čtyřmi lety zakusil sílu svých potlačených emocí v podobě panických atak, pochopil jsem, že ovládat své myšlenky je krásná věc, ale snažit se silou vůle potlačit již rozbujelé emoce je sebevražda. Stejně jako většina lidí jsem své emoce nedokázal dobře analyzovat, natož pak zpracovávat, protože jsem je vlastně ani pořádně neuznával, měl jsem pocit, že je rozumem vždy zkrotím a umlčím. Což se mi vlastně i povedlo, ovšem jen do chvíle, kdy mé potlačené emoce neměly jinou možnost, než se vyplavit v mém těle formou příšerných atak, při kterých jsem měl puls, jako bych právě utíkal před krvelačným lvem, zatímco jsem klidně seděl u kuchyňského stolu a čekal, kdy to se mnou šlehne. Šťastným vedením osudu se mi tenkrát dostala do ruky tato kniha a jednou provždy změnila mé chápání a zpracovávání emocí, a tím mě neuvěřitelně obohatila, vyzbrojila a posunula kupředu. Mnohokrát jsem si tolik přál, abych ji mohl doporučovat všem lidem, kteří se ocitli ve stejné nebo podobné situaci jako já, ale nemohl jsem, protože kniha existovala pouze v angličtině. Až jsem díky dalšímu šťastnému vedení osudu stanul na prahu nakladatelství Noxi, které vyslyšelo moje prosby, koupilo práva na knihu, přeložilo ji a vydalo. A tak konečně, jako pokorný posel vám dnes mohu říct: Chcete-li pochopit své emoce a naučit se je zpracovávat, a tím vlastně i ovládat, chcete-li překonat své deprese, mánie, ataky a obsese, zkuste si přečíst tuhle knížku a možná vám pomůže stejně jako mně. Kéž tomu tak je!
—
Kniha je k dostání ve všech knihkupectvích nebo na internetu zde.
Súvisiace články:
Tip redakcie Eugenika:
David D. Burns – Cítit se dobře – Jak se dostat z pasti ničivých myšlenek
Úžasná kniha! Absolútne logicky vám vysvetlí, aké automatické negatívne myšlienky vás držia v pasci. Tento triezvy pohľad na vec vás každých pár strán rozosmeje, pretože vám ukáže absurditu vašich presvedčení. Je totiž naozaj absurdné myslieť si, že vy jediný/jediná ste výnimkou v celom vesmíre, ktorá nemá nádej byť šťastná, úspešná alebo normálna…
Autor – uznávaný terapeut a profesor psychiatrie – vám na konkrétnych príkladoch trpezlivo vysvetlí všetky možné variácie a scenáre myslenia, ktoré spôsobujú zlú náladu, depresiu, nechuť, nedostatok motivácie, neschopnosť riešiť problémy či iné negatívne stavy, ktoré vás v živote brzdia, obmedzujú a terorizujú. Vy sa nimi ale nemusíte dať terorizovať po zvyšok života!
Dr. Burns vám ukáže, ako konkrétne môžete začať svoje myslenie a podvedomé reakcie meniť. Robí to úplne prakticky: prostredníctvom ukážkových dialógov a vnútorných monológov, návodov, ako si svoje myšlienky zapisovať a naučiť sa ich objektívne hodnotiť (čiže naučiť sa rozoznávať čiernobiele myslenie; zhadzovanie sa; dojem, že vieme, čo si niekto iný naozaj myslí, pričom to tak vôbec nemusí byť; a iné), a rôznych duševných cvičení, ktoré sú zábavné a zaujímavé, pretože vám zreteľne ukážu iné uhly pohľadu na mnohé veci.
Kniha sa zaoberá širokou škálou tém a problémov: od „bežných“ depresií až po ťažkú depresiu a samovražedné sklony; nečinnosťou a nízkym sebavedomím; zvládaním perfekcionizmu; závislosťou na uznaní a láske; hnevom; pocitom viny; pestovaním zdravej sebaúcty; umením byť šťastní a spokojní, aj keď nie sme dokonalí, prípadne ak sme priemerní alebo občas robíme chyby; a tiež tým, ako sa vysporiadať so stresom a náporom každodenného života.
Záverečná časť knihy je venovaná otázkam chemickej nerovnováhy mozgu, dedičnosti depresie a antidepresív. Dr. Burns objektívne uvádza a vysvetľuje pre aj proti užívania liekov; ako fungujú a kedy majú zmysel. Na rozdiel od mnohých iných psychiatrov však kladie jednoznačný dôraz na kognitívnu liečbu (bez liekov), čiže zmenu myslenia a pochopenie príčiny problémov (v súlade s návodmi uvedenými v knihe).
Ukážka: Každý váš špatný pocit je výsledkem vašeho deformovaného negativního myšlení. V rozvoji a trvání všech symptomů hrají hlavní roli vaše nelogické pesimistické postoje.
Intenzivní negativní myšlení vždy provází epizodu deprese nebo ostatně jakoukoli jinou bolestivou emoci. Vaše trudnomyslné myšlenky budou pravděpodobně úplně jiné než ty, jež vám hlavou běží, když jste v pohodě. Jedna mladá žena těsně před doktorátem to vyjádřila těmito slovy:
Vždy, když na mě přijde deprese, mám pocit, jako by mě náhle trefila nějaká vesmírná šleha, a vtom začnu věci vidět jinak. Tato změna kolikrát netrvá ani hodinu. Popadnou mě negativní a pesimistické myšlenky. Dívám-li se do minulosti, jsem přesvědčená, že vše, co jsem kdy udělala, nestálo za nic. Každé šťastné období mi připadá jako iluze. Moje úspěchy mi připadají opravdové asi jako falešná fasáda ke scéně z westernového filmu. Jsem si jistá, že mé skutečné já je bezcenné a neschopné. Nemohu se hnout z místa s prací, protože mě ochromují pochybnosti. Ale v klidu vydržet nedokážu, protože to utrpení je nesnesitelné.
Stejně jako ona zjistíte, že skutečnou příčinou vašich emocí, jimiž se sami odepisujete, jsou negativní myšlenky, které vám zaplavují mysl. To ony vás udržují v letargickém stavu a způsobují, že si připadáte neschopně. Vaše negativní myšlenky neboli kognice jsou nejčastěji přehlíženým symptomem deprese. A jelikož právě ony drží klíč k úlevě, jsou i symptomem nejdůležitějším.
Pokaždé, když vás kvůli něčemu přepadne deprese, snažte se identifikovat odpovídající negativní myšlenku, jež vás napadla těsně před počátkem deprese a během ní.
Pôvodná cena: 13.20 EUR, Naša cena: 11.88 EUR, Zľava: 10.00 %, Ušetríte: 1.32 EUR
Nájdete nás aj na facebooku:
Zaujímavá informácia pre čitateľov:
„Affinity proces“ je dôležitý nástroj, ktorý sa používa v práci Paula Ferriniho, aby ľuďom pomohol vyjadrovať sa zodpovedným a súcitným spôsobom. Ak by ste mali záujem vyskúšať si tento proces nezáväzne a zadarmo (buď osobne, alebo aj telefonicky), kontakt:
Libor Modrovský, liboreg@gmail.comPrihlásiť/Odhlásiť sa
O autorovi:
Snažím se žít v tomhle světě, nezbláznit se a najít cestu k Pravdě. A někdy mám chuť o tom všem něco napsat.
www.janmendel.com/Kategórie