Naše myšlení a jednání vytváří v našem mozku určité „stezky“ stejným způsobem, jako jsou vytvářeny nové pěšiny v přírodě. Jestliže chodíme po stejné cestě každý den, udupáme křoviska, udusáme trávu a polámeme veškeré větve. Za čas se stezka rozšíří a zvýrazní. Pokaždé, když zareagujeme na situaci stejným způsobem jako předtím, upevňujeme svou „myšlenkovou stezku“. Jakmile často opakujeme určitý druh uvažování a reakce, „stezka“ se mění v „asfaltovou silnici“ a po čase se rozšíří v „dálnici“.

To znamená, že kdykoli se po nás žádá nějaká reakce na určitý typ situace, naše myšlenky se vydají nejvyužívanější cestou. Zvyky se v tomto nijak neliší, proto je tak těžké je odstranit. Musíme se cvičit v odbočování z dálnice a začít hledat novou cestičku, což samozřejmě vyžaduje změnu uvažování a tvrdou dřinu. Problémem je, že se v případě krize nevyhnutelně ženeme nazpět ke staré známé stezce.

Přestat kouřit by nemělo zabrat mnoho úsilí, pokud odjedeme na dovolenou někam na venkov. Vrátíme-li se však zpátky do kanceláře, kde se odehrávají nepříjemné věci, může být touha po cigaretě naprosto nepřekonatelná. Silvestrovská noc je dobou, kdy se mnozí z nás rozhodnou skoncovat se svými zlozvyky, málokdo však svá předsevzetí dodrží déle než do chvíle, kdy se vyléčí z kocoviny.

Říká se, že pokud dokážeme přestat s určitým chováním na dobu jedenadvaceti dní (v případě nefyzické závislosti), jsme na dobré cestě k tomu, abychom si nový způsob chování udrželi. Po 120 dnech vytvoříme ze své nové stezky výraznou silnici. Bude existovat daleko menší pravděpodobnost, že bychom se během období stresu vrátili zpátky na starou vyšlapanou trasu.

Proč je pro nás těžké skoncovat s určitým zvykem

Když nás změna donutí k úpravě našeho životního stylu – pokud se například rozvedeme nebo přijdeme-li o práci – máme v tomto procesu jenom velmi malé slovo. To, co způsobuje, že je pro nás skoncování s navyklým chováním obtížné, je nutnost využít svou vůli a zapojit ji do práce na změně. Změna tedy není nic, co bychom my lidé vítali s otevřenou náručí: normálně spíše spotřebujeme obrovské množství energie na to, abychom se přesvědčili, že se nám změna obloukem vyhne. Jakmile je tedy potřeba skoncovat s nějakým návykem, musíme projevit velké odhodlání a odvahu, abychom to zvládli. Dosáhneme-li úspěchu, zvyšujeme tím vlastní cenu.

Díky tomu následně získáváme větší potenciál k provedení dalších změn. Často si však stanovujeme těžké cíle typu „přestanu jíst čokoládu, zanechám pití alkoholu a už navždy budu milá na svou švagrovou“. Hned následující den se však přistihneme při sarkastickém chování vůči zmíněné osobě, které vyprovokoval její nelichotivý komentář zaměřený na naši linii, zatímco hltáme tabulku mandlové čokolády a cítíme se mizerně kvůli své slabé sebekontrole. Tento pocit pak utápíme v nadměrném množství červeného vína.

To nahlodává naši sebeúctu a následně znesnadňuje disciplinovanost, pokud se příště rozhodneme skoncovat se zlozvykem. Způsob, jak náš cíl naplnit, je tedy postupovat malými krůčky, které dokážeme provést. Co se týká příkladu uvedeného výše, pokud bychom si například stanovili cíl nepochutnávat si na čokoládě po dobu jednoho dne, bylo by to pro nás snadněji proveditelné. Na konci toho dne bychom ze sebe měli radost a rozhodli bychom se pokračovat v tomto postupu i následující den. Po třech týdnech by naše touha poklesla a my bychom mohli namísto denních úkolů sledovat týdenní cíle. Stavíme-li na našich úspěších a potvrdíme-li si pozitivní vztah k vlastnímu Já, měli bychom být s jistotou připraveni zvládnout zmíněnou záležitost s alkoholem.

Je to jako házet malým oblázkem do rybníka a sledovat na hladině zvětšující se vlnky, jež se kolem šíří. Jeden drobný úspěch nás může dovést k daleko větším. Ve škole jsme se učili, že příroda odmítá vakuum. Stejně tomu je i v našem případě. Když se zbavíme negativního způsobu chování, vytvoříme tím vakuum, které bude zaplněno pozitivní zkušeností či chováním. Když překonáme svůj návyk kousat si nehty, zvýšíme tím cenu vlastního Já a mezera po kousání nehtů bude zaplněna něčím jiným. Po každé akci následuje reakce. Skoncování se zvykem vytvoří určitý druh odezvy ve světě kolem nás i v našem nitru.

Udržujeme své zvyky, neboť nám umožňují cítit se dobře. Bez ohledu na to, jak škodlivé mohou být, nám ulevují od napětí a přinášejí nám úlevu a uvolnění. Je tedy pochopitelné, že bychom se opravdu neradi vzdali toho, v čem vnímáme vlastní prospěch. Člověk, který si sám ubližuje, ví, že tím, co dělá, si způsobuje jizvy; nad negativními důsledky takového jednání však převáží emocionální úleva.

Proč bychom vůbec měli měnit své zvyky? Proč bychom neměli pokračovat v tom, že chrápeme, máme pořád zpoždění, jíme přes míru, skřípáme ve spánku zuby či vypijeme za den příliš mnoho šálků kávy, zatímco si pohráváme s obočím a okusujeme si nehty? Děláme to přece už hezky dlouho a stále jsme tady! Proč bychom měli mrhat svým úsilím? Znali jsme člověka, který měl horší zvyky než my a dožil se devadesáti sedmi let! Proč bychom měli potřebovat změnu? Existují změny, jimž se nevyhneme, jako je úraz nebo ztráta zaměstnání. Proč bychom však měli dobrovolně měnit něco, co po změně nevolá? Odpověď je prostá – změna je ekvivalentem růstu.

Změna aneb Jak se vyvíjíme

Jestliže budeme zkoumat staré fosilie švábů, zjistíme, že se na nich po miliony let mnoho nezměnilo. Proč? Jednoduše proto, že švábi nemají žádné známe přirozené nepřátele, a jejich život je tudíž relativně snadný. Nemusí volit mezi adaptací na prostředí a vyhynutím, a z toho důvodu se nedostatečně vyvíjejí. Čím větší je množství změn, kterým musíme v životě čelit, tím větší je potenciál našeho osobnostního růstu. Při adaptaci na změněné podmínky rosteme emocionálně i duševně, k čemuž nedochází tehdy, když je všechno v pořádku a věci se hladce vyvíjejí. Kdo z nás by se však chtěl dobrovolně měnit, když nám stabilita dodává pocit jistoty?

Vezměme v úvahu, že útrapy jsou pro  nás impulzem k vnitřnímu růstu. Aktivní provedení změny související s naší touhou přestat s něčím, co nás pohltilo, vyžaduje odvážný posun v osobním rozvoji. V současné době jsme konfrontováni se změnami mnohem častěji, než tomu bylo v jakékoli předchozí společnosti. To se odráží na oděvech, které si koupíme a o měsíc později vyhodíme, jakmile vyjdou z módy, na přístrojích, které zřídkakdy vydrží déle než několik let, a ve vztazích, které navazujeme a zase opouštíme dřív, než v rychlém občerstvení obdržíme svůj dvojitý hamburger s hranolky.

V minulých dobách měli lidé jeden oblek na celý život, přístroje byly umně vytvořeny a vyžadovaly jen dílčí úpravy. Vztahy většinou také trvaly po celý život. Dnes tomu tak není. Změna se stala součástí rozvoje naší společnosti, ačkoliv jí pokaždé vzdorujeme a dopadá na nás stále s větší tíhou. Jsme z toho stresováni a s napětím se vypořádáváme škodlivým způsobem.

Pokud se sami aktivně měníme – jestliže změnu vstřebáváme – budeme na tomto procesu raději participovat, než abychom stáli proti němu. Snadná změna, jako je například pití bylinkového čaje místo kávy, může mít hluboký pozitivní účinek na náš život. Zvyky nám poskytují příležitost něco změnit a nezáleží na tom, jak velká změna to je. To, co překonáme, vytváří potenciál pro vykonání mnoha dalších kladných změn.

Budu nyní hovořit o případu ženy jménem Catherine, s níž jsem pracovala před několika lety. Tato dáma viděla sama sebe jako typickou oběť okolností. Její manžel ji opustil kvůli jiné (navíc starší) ženě. Poskytoval jí jen malou finanční podporu, a Catherine se tak vlastně stala jedinou živitelkou dvou synů. V důsledku toho pracovala dlouhé hodiny s pocitem, že se od ní svět odvrátil. Dostávalo se jí velmi nevlídného zacházení ze strany některých jejích klientů. Bylo pro ni těžké vycházet se zákazníky, s exmanželem a jeho novou ženou, s dětmi, s přáteli, se společenským systémem, se sebou samotnou… Seznam jejích nepřátel neměl konce.

Jednoho dne dospěla k tomu, že musí udělat něco, čím by se z tohoto „emocionálního dna“ dostala, a tak začala studovat reiki ozdravný systém uvedení těla do rovnováhy. Náhle objevila, že má nad světem nějakou moc – mohla měnit pocity druhých lidí pouze tím, že na jejich tělo přiložila ruce. Její sebejistota vzrostla a Catherine se začala učit a objevovat další nové věci. V důsledku toho už neměla pocit, že své štěstí obětovala dětem, a zaměřila se na pozitivní aspekty vlastního života.

Rozhodla se prodat nemovitost, kterou vlastnila, a použít takto získané peníze. Mohla teď skoncovat s přesčasy. První věc, kterou udělala, bylo, že vyhodila nepochopitelně náročné klienty. Děti přihlásila do velmi dobré školy v blízkosti bydliště. Nová škola nebyla ani tak drahá, ani tak náročná na dojíždění jako proslulejší školy, které byly příliš daleko. Změny realizovala postupně, dokud nepotkala báječného muže. Během několika měsíců se vzali a Catherine získala láskyplný vztah. Žije se svou rodinou v úžasném domě na venkově, kde její synové chovají koně.

Její životní příběh má tedy šťastné rozuzlení, ke kterému by možná nikdy nedošlo, kdyby nepodnikla první krok v hledání cesty, jak se zbavit pocitu bezmoci, a nezačala měnit svůj život.

V umělecké dílně, kterou jsem vedla, měla jedna z účastnic ruce pevně zařaté v pěst. Byla velmi horlivá při hledání partnera. Její neustále sevřené pěsti však viditelně poukazovaly na to, že ještě není připravena a nechce přijmout do svého života nikoho dalšího. Její hněv ji zcela uzavíral vůči světu. Když zjistila, co podvědomě dělá, mohla podniknout emocionální změny, jež uvolnily vztek a otevřely její osobnost novým věcem. (Momentálně již nalezla báječného, milujícího partnera.) Změna je prostě taková. I malé úsilí může mít hluboký, dlouhotrvající efekt. Rozpoznáním emocionálních spouštěčů, které podněcují naše zlozvyky, můžeme zahájit proces tvorby nového života.

Spouštěcí mechanismy a jak je identifikujeme

Spouštěcí mechanismy (či zkráceně spouštěče) jsou předchůdci našich zlozvyků. Pociťujeme úzkost, a tak začneme cucat konec propisky. Jsme vystresovaní, tak si dáme další šálek kávy. Potlačujeme hněv, a proto si dopřejeme chvilku na okousání nehtů. Porozumění tomu, co nás vede k provádění našich zvyků, nám může pomoci rozpoznat varovné signály, a tak provést preventivní, alternativní úkon. Jinými slovy – musíme objevit jiné způsoby uvolňování emocí, které vytvářejí naše zlozvyky. Potom si dokážeme ulevit způsobem, který není tak škodlivý. Teď se podívejme, jak se to dělá. Napišme své odpovědi na papír:

1. Zapišme si zvyk či šablonu chování, které máme, spolu s cílem, jejž bychom chtěli dosáhnout. Nastavme si na to časový limit. Má klientka Samantha například chodí vždy pozdě. Její cíl je dorazit včas na schůzky, jež má příští týden.
2. Přezkoumejme tři poslední okamžiky, kdy jsme negativní chování předvedli. Samanthin případ, uvedený výše, zahrnuje opožděnou prezentaci u klienta, dvacetiminutové zpoždění, než dorazila na oběd s přítelkyní, a půl hodiny zpoždění před vyšetřením u zubaře.
3. Jak jsme se emocionálně cítili před provedením svého zvyku? Samantha byla nervózní z toho, že se má setkat s novými klienty. Ve skutečnosti vůbec nechtěla jít na schůzku s přítelkyní (bylo pěkné počasí, a tak se chtěla slunit na pláži) a nijak se netrápila pozdním příchodem k zubaři, protože on ji také často nechával čekat.
4. Jak jsme se cítili fyzicky? Samantha vylíčila, že byla unavená, neboť zůstala vzhůru dlouho do noci kvůli své práci na prezentaci.
5. Jak jsme se cítili po provedení zvyku? To, že má zpoždění, způsobilo u Samanthy pocit vzteku vůči sobě samé a ona se cítila provinile.
6. Existuje nějaká šablona našeho chování? Samanthina šablona chování, jak ji sama pochopila, spočívala v tom, že při každé výše uvedené příležitosti musela dělat věci, do nichž se jí nechtělo. Než by poctivě prozkoumala to, co by mohla dělat, aby odstranila své věčné potíže s tím, co by dělat měla, a nahradila je úkony, které chce dělat, bránila se Samantha tomuto procesu tím, že přišla pozdě. Zpoždění bylo pasivní reakcí na situace, které ji rozčilovaly, protože v těchto chvílích nebyla schopna projevit svou svobodnou vůli.
7. Jak na to reagují druzí lidé? V Samanthině případě reagovali vztekle nebo mrzutě, což ve skutečnosti odráželo její vlastní hněv, že dělá něco, co dělat nechce.
8. Jaký je důsledek provádění zvyků? Samantha se cítila provinile za to, že chodí pozdě, ale poskytovalo jí to uspokojení z toho, že není zcela pod kontrolou ostatních lidí. To jí následně posilovalo. Své chování opakovala, protože jí pomáhalo, když postrádala sílu. Kdyby se cítila dostatečně silná, mohla jednat následovně:
– Zavolat své kamarádce a přesunout schůzku na jindy nebo se s ní setkat na pláži.
– Zmínit u zubaře na své dřívější schůzce, že často čeká celou hodinu na předem objednanou prohlídku, a zeptat se ho, jestli by ji nemohl zavolat, pokud bude mít mnoho pacientů, aby neztrácela čas.
– Prozkoumat, co v její prezentaci způsobilo, že měla strach z odmítnutí.
9. Co je tedy spouštěčem našeho chování? V případě Samanthy to bylo provádění činnosti, kterou dělat nechtěla. Východiskem pro ni je podívat na své týdenní schůzky, zjistit, která by mohla být problémová, a začít na ní pracovat s předstihem. Nemusí pak reagovat pozdním příchodem.

Použijme těchto devět otázek k tomu, abychom se soustředili na jiné chování a zdroj jeho spouštěčů:

Zvyk: má klientka Gail se pyšnila čistotou svého domu do té míry, že často otírala povrchy více než desetkrát za sebou, a to dokonce i přesto, že dobře věděla, jak jsou nablýskané.

Říkala: „Chtěla jsem se jen přesvědčit, že nikdo nenajde žádnou špínu.“

1. Zapišme si zvyk či šablonu chování, které máme, spolu s cílem, jehož bychom chtěli dosáhnout. Nastavme si na to časový limit. Gail si určila následující cíl: „Nebudu trávit čas čištěním jedné věci vícekrát, než je nutné – jedno místo otřu jen jednou. Nejprve bych se o to ráda pokusila po dobu jednoho týdne.“
2. Přezkoumejme tři poslední okamžiky, kdy jsme takové chování předvedli. Gail vzpomíná: „Jestliže si na to zpětně vzpomenu, nejčastěji k tomuto chování docházelo, když jsme se pohádali s Harrym, mým manželem.“
3. Jak jsme se emocionálně cítili před provedením svého zvyku? Gail říká: „Byla jsem rozrušená z toho, co mi manžel řekl. Cítila jsem se bezcenná, a tak jsem se odreagovala při úklidu. Pouze to jsem mohla dělat.“
4. Jak jsme se cítili fyzicky? „Špatně. Byla jsem úplně vyčerpaná,“ vzpomíná Gail.
5. Jak jsme se cítili po provedení zvyku? Gail popisuje své pocity: „Cítila jsem se spokojeně, že se všechno leskne. Mohla jsem alespoň něco dělat, ačkoli jsem věděla, že jsem překročila meze a ztrácela čas.“
6. Je zde nějaká šablona chování? „Nikdy jsem o tom v minulosti do hloubky nepřemýšlela, ale většinou se to zhoršuje, když jsem z něčeho rozrušená, což má obvykle co dělat s mým manželstvím. Pokud je všechno v pořádku, uklízím, ale určitě ne znovu a znovu,“ odpovídá Gail.
7. Jak na to reagují druzí? Gail na to říká: „Harry si většinou ničeho nevšímá, ale pokud je doma, zpravidla mě oblaží nějakým svým komentářem o mé nepříčetnosti.“
8. Jaký je důsledek provádění zvyků? „Spokojenost. Jiným způsobem to vysvětlit nedokážu. Jde jen o dobrý pocit z toho, že věci jsou zářivě čisté,“ popisuje Gail.
9. Co je tedy spouštěčem našeho chování? „Jak o tom přemýšlím, jde o nedostatek sebevědomí, ale také o touhu urovnávat věci – vytvořit zdání, že je vše v pořádku, třebaže ve skutečnosti to tak není. Domnívám se, že je to způsob, jak zamezit tomu, abych stála tváří v tvář faktu, jak jsem ze svého manželství nešťastná. Předpokládám, že potřebuji uklidit ‚emocionální špínu‘ svého života, což se
snažím nahradit prostřednictvím věčného uklízení,“ dodává Gail.

Díky tomuto procesu si Gail začala uvědomovat, co spouští její záchvaty uklízení, a začala řešit své manželské potíže a důsledky, jež měly na její rodinný život. Zjistila, že nemůže tuto „emocionální špínu“ jednoduše zamést pod koberec. Když získáme hlubší náhled na to, co spouští naše chování, potřebujeme se soustředit na způsoby, jimiž lze s tímto náhledem pracovat. Tak můžeme zamezit nesmyslným zvykům, které bezděčně provádíme.

Opusťme své zlozvyky: jak s nimi skoncovat?

Mnoho lidí používá ke skoncování se zlozvyky rozličné metody. Některé z nich fungují lépe u určitého typu chování a osobnosti. Vzpomínám si na rozhovor se ženou, která říkala, že si opravdu děsně okusovala nehty, dokud nezačala pracovat jakožto zdravotní sestra a nemusela měnit obvazy, kontrolovat mísy na moč a tak podobně. Tvrdila, že ji kousání nehtů už tak nelákalo, když si uvědomila, čeho všeho se její ruce za celý den dotkly! Možná tedy jako tato dáma dojdeme k řešení náhodou; většina z nás však musí vyvinout mnohem větší úsilí, pokud chce úspěšně skoncovat s negativním chováním.

Náhražka

Jak už název naznačuje, jde o méně škodlivý prostředek, jímž nahrazujeme své chování. Nemůžeme například přestat hodovat čokoládě. Připouštíme však, že spouštěč tohoto chování zanedbáváme: předtím, než se objeví nutkání, musíme udělat rozhodnutí nahradit čokoládu čerstvým ovocem, které musí být vždy po ruce (ne že budeme sedět v obchodě se zeleninou s tabulkou čokolády v kapse).

Mohli bychom možná zkusit náhražku, jež není spojena s jídlem – jako je velká sklenice vody pokaždé, jakmile se touha po čokoládě objeví. Můžeme ukládat ušetřené peníze na den, kdy si budeme moci dopřát potěšení, po kterém opravdu toužíme.

Jiným podnětem k nahrazení našeho chování může být vytváření záznamů pokaždé, kdy jsme se nutkání ubránili. Účelem je potvrzení vlastních úspěchů. Každé vítězství bez ohledu na to, jak velké je, potvrzuje cenu jedince. Tato metoda náhražek funguje skvěle na většinu fyzických tužeb. (Nahrazení vodky ginem nám však samozřejmě neprospěje!)

Text je z knihy:

Ann Gadd – Zlozvyky a závislosti – co o nás říkají

Táto nezvyčajná, veľmi zaujímavá kniha sa zaoberá širokou škálou ľudských zlozvykov, od tých najbežnejších, ako je napríklad obhrýzanie si nechtov, až po menej obvyklé až bizarné. Osobitnú časť knihy tvorí stručný popis 300 bežných zlozvykov od A do Z. Uvádzajú sa ich emocionálne príčiny a ku každému je priradená liečivá afirmácia (pozitívne tvrdenie), ktorá pomáha s daným zlozvykom skoncovať.

Ukážka: Kdykoli se u nás vytvoří negativní návyk (coby protiklad pozitivního návyku, jakým je praktikování meditace), je to známkou toho, že už nepociťujeme rovnováhu a některé aspekty našich životů nefungují tak dobře, jak by mohly. 

K tomu dochází při opakování naučeného chování. Naše zlozvyky nás udržují ve spojení s minulostí, v místě, kde potřebujeme své záležitosti urovnat, abychom mohli žít v přítomnosti naplno. Představme si například, že nám bylo v mládí jedním z rodičů řečeno, že jsme k ničemu. To nás donutilo myslet si, že jsme slabí a nedůležití. Dnes si tato slova již přesně nepamatujeme, ale nastavený vzorec myšlení zůstal. Jakmile bychom mohli v něčem uspět, vstoupí do hry náš program „Jsem nedůležitý“. My si pak (většinou nejspíš nevědomě) vytvoříme překážku či okolnost, která zabrzdí náš rozvoj. Příliš se opijeme na koktejlovém večírku naší firmy a urazíme manželku ředitele, čímž přijdeme o významné povýšení. Budeme odkládat dokončení zásadního referátu, a proto ztratíme důležitého nového klienta. Možná se uchýlíme ke chvástání se svými úspěchy ve snaze zapůsobit na okolí – což bude mít přesně opačný efekt. Jednání, které si vybereme, není tak důležité: důležitá je jeho šablona. To, že vezmeme v potaz tyto programy a porozumíme vlastním zvykům, nám pomůže uvědomit si plně, kým jsme a které vzorce chování neslouží k našemu prospěchu. Toto vědomí nám pak nabídne potenciál růst bez ohledu na naše naprogramování z minulosti.

Pôvodná cena: 13.20 EUR, Naša cena: 11.88 EUR, Zľava: 10.00 %


foto: https://media.defense.gov


Súvisiace články:


 

(Prečítané 258 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.