google27eaa3905ca3fee3.html

Do mé kanceláře vkráčel Thomas, v oděvu bez jediné chybičky. Sako, kravata a tak dále, navzdory pětatřicetistupňovému letnímu parnu, nic neměl pomačkané ani zpocené. Opatrně se posadil na židli naproti mně a letmo zhodnotil místnost. S úsměvem pak pravil: „Tak tady se teda dozvím, co je se mnou špatně, že?“

Navenek měl Thomas spoustu věcí, jež hovořily v jeho prospěch. Byl neskutečně pěkný a měl mnoho různých titulů z těch nejlepších škol, ohromnou práci a podle toho, co mi pověděl, také luxusní, krásně zařízený dům. Občas jsem se cítila, jako bych seděla s překrásně řemeslně zpracovaným Fabergého vejcem. Ale za celých čtyřicet let si Thomas ani jednou nepřipustil, že by se v něm mohlo nalézat něco, co by stálo za povšimnutí.

Ne že by si myslel, že je uvnitř bezcenný (alespoň ne vědomě – více o tom za chvilku). Prostě si byl jistý, že dívat se do nitra nemá žádný smysl. „Proč se v sobě musím vrtat? Prostě mi jen řekněte, co mám udělat, ať se mi zlepší manželství.“

Při jednom z prvních sezení si dokonce vytáhl zápisník, nachystal tužku a požádal mne, abych mu nadiktovala, co má říct své manželce, aby ji uklidnil. Potřeboval prý jen radu.

Upřímně věřil, že jeho zážitky ani vztahy z doby, kdy vyrůstal, neměly absolutně nic společného s tím, kým byl nyní. Uznával pouze, že „blahodárný vliv“ toho, že měl rodiče, jež ho podporovali v dosahování vynikajících výsledků ve škole, a díky tomu ho přijali na všech nejlepších univerzitách, které si vybral. Pak i na špičkových školách pro doktorské studium).

Thomas býval zmatený, když jsem ho žádala, aby mi něco pověděl o svých vztazích z dětství s bratry a sestrami, se svými rodiči, učiteli – s kýmkoli.

„Já opravdu nic neskrývám. Jen si takové věci moc nepamatuji. Tím myslím, že vím, že jsem měl dobré dětství. Ne že bych se snažil něco si vymazat z paměti. Pamatuji si jména bývalých učitelů, kdy má kdo v rodině narozeniny, všechno možné. Klidně vám přesně popíšu, jak vypadal náš dům. Kruci, dokážu vám dokonce říct, jakou značku žrádla jsme dávali psům.“

Na otázku, jestli si nevzpomínal na nějakou emočně vypjatější chvíli dětství, a co tehdy dělal, Thomas odvětil:

„Hmm… pamatuji si, že jsem si při fotbale zlomil nohu, jestli máte na mysli tohle. Bolelo to, ale nebyl jsem z toho zas tak celý vedle nebo něco takového. Dostal jsem sádru a zahojilo se to.“
Jak rodiče zareagovali na to, že si si zlomil nohu?
„Fakt to nebylo nic zvláštního. Prostě mě vzali k doktorovi a pamatuji si, jak mi matka rozstřihla kalhoty, aby překrývaly sádru. To je přece normální, že si pětileté děcko něco zlomí, ne?“
Všimla jsem si, že Thomasův hlas byl teď o něco sevřenější a že dýchal plytčeji. Pamatoval si, že by ho někdo z jeho rodičů objal, když se zranil nebo byl nemocný?
„Však víte, že si to nepamatuju. Ale jsem přesvědčen, že dělali, co měli. Prostě si jen nepamatuju každé objetí a tak.“
Alespoň nějaký fyzický projev náklonnosti? „Já si na tu dobu jednoduše příliš nevzpomínám.“

Skok zpátky do přítomnosti: Jako hlavní důvod, proč mne přišel navštívit, uvedl Thomas neustálé stížnosti jeho ženy, s níž už je dva roky, že „nedokáže poznat, zda ji miluji, nebo ne“. Že jí příliš nepomáhá s jejich malým chlapečkem, a „že se prostě nedokáže vyrovnat se skutečností, že jsem měl pár bezvýznamných aférek na jednu noc“ během jejich zasnoubení.

Pokračoval: „Říká, že si potřebuji uvědomit, proč jsem to udělal. Já si myslím, že jsem se jen potřeboval ujistit, že už to příště neudělám. Naše manželství je dokonale v pořádku. Nikdy jsme se nehádali, oba nás baví stejné věci, máme báječný dům, zdravé dítě, všechno je fajn. Trochu nudné, ale normální manželský život.“

Poznávání… sebe sama

Už jste někdy byli na půdě, kde je všechno tak nějak poschovávané – žádné etikety, žádná data, žádné organizované uspořádání? Teď si k tomu přidejte nízkou, šikmou střechu, jejíž trámy krovu nad hlavou nevidíte. Jo a je tam taky jedna z těch typických  podkrovních podlah, kde je podlahová krytina jen v určitých místech – zbytek pokrývá izolace, jež leží přímo na stropě pod vámi.
A žádné osvětlení.

Tahle zaneřáděná půda a její obsah, jak už jste určitě uhodli, jsou metaforou pro aspekty vašeho mozku a vašich prožitků. Toto tiše rušné místo vás nepřetržitě informuje o tom, kdo jste, jak svět funguje a co to znamená mít vztah.

Jak jsem se dostal tam, kde jsem? Proč se pořád cítím/myslím/reaguji/chovám tímto způsobem? Když sami sebe skutečně poznáte a pochopíte, začnete nahlížet pod povrch svých činů a myšlenek. A máte odpověď pro to, jak jste se stali tím, čím jste – a na půdě se vám rozsvítí vnitřní „svítilna“. Musíte pochopit, co jsou ty harampádím zavalené myšlenky a příběhy, které vás tiše vedou (a někdy do vás vysloveně strkají) v tom, jak přemýšlíte o svém Já a o ostatních.

Potom už nebudete tak náchylní, abyste se ztráceli ve tmě a zakopávali o zaprášené krabice – či dokonce abyste propadli stropem – když přijde na to mít s někým vztah.

Vzpomínky a zaprášené kouty vaší mysli

Vlivem prožitků se vaše neurony, které se svou aktivací shodnou, se propojí silněji. A tím vám vaše prožitky formují mozek. Všichni máme podvědomé vzpomínky, z nichž některé se vytvořily, když jste byli velmi malí, ještě než se mohla většina mozku vůbec zapojit do hry. Tyto vzpomínky se ve vás natrvalo uložily, ačkoli si jich vědomě neuvědomujete jako vzpomínky – jsou prostě „tam někde“. Informují a ovlivňují vás bez jakéhokoli data vzniku a aniž byste vůbec vnímali jejich vliv. Už jsme o tom mluvili jako o „tom neznámém známém“.

Dalším způsobem, jak lze přemýšlet o podvědomých vzpomínkách je, že to jsou nevědomé vlivy vašich minulých zážitků. A v souvislosti s těmito podvědomými, „bezčasovými“ vzpomínkami je třeba zvážit několik důležitých věcí. K pročtení následujících
bodů si dopřejte dostatek času. Na první pohled vypadají jednoduše, ale nesou v sobě poměrně dalekosáhlé důsledky.

• Podvědomé vzpomínky jsou neverbální „nahrávky“ prožitků, které souvisejí s emocemi, chováním, vjemy a (téměř jistě) i s pocity v těle, které se formují, kdykoli náš mozek není zapojen do hry, aby prožitky organizoval a začleňoval do kontextu. Pakliže by je mozek zapojil do kontextu, byly by to vzpomínky vědomé – takové, jaké si můžete vybavit, pokud chcete.

• Většinou se podvědomá paměť nachází v pravé hemisféře mozku. Jen pro připomenutí, pravá hemisféra má velmi silné spojení s impulzivními reakcemi a taky značný vliv na rozhodování typu „vycouvám z toho“ nebo „vyhnu se tomu“.

• Všechny vzpomínky z doby, než jste dosáhli osmnácti měsíců, jsou podvědomé, protože jste měli mozek příliš málo vyvinutý, aby s nimi dokázal dělat něco víc. Mozek ještě nebyl schopen plnit svůj úkol a opatřovat vzpomínky datem jejich vzniku jako u vědomé paměti. A většina vzpomínek, které jste si v onom bodě svého života vytvářeli, se zabývala interakcemi s primárními
pečovateli. Koneckonců jen na nich závisel váš uzlíček života. Váš malý mozek tudíž dělal, co mohl, a ve snaze, abyste si tyto vztahové zkušenosti zapamatovali a naučili se z nich, co znamená mít „citovou vazbu“, je ukládal opravdu dobře a hluboko. Přestože byly tyto rané vztahy naprosto klíčové pro vaše sociální a emocionální učení a následné chování ve vztazích, nemáte na ně prakticky žádnou vědomou vzpomínku.

• Dokonce i mimo tato raná léta – až do čtyř či pěti let – zůstává převážná většina vzpomínek podvědomá. Formování vědomých vzpomínek (o kterých si víc povíme později) vyžaduje vědomou, soustředěnou pozornost. Ale v dětství se ještě nedokážete soustředěně věnovat milionům prožitků, vjemů a tak dále, s nimiž se nepřetržitě setkáváte. Takže po většinu času se ty věci prostě
zastrkávají do podvědomé paměti.

• Vedle nejranějších dob ve vývoji mozku a všech těch následných prožitků, jimž jste nevěnovali pozornost, se podvědomé vzpomínky formují i v dobách, kdy je váš vědomý mozek z jakýchkoli důvodů mimo hru. Z provozu jej mohou vyřadit například některé léky na spaní a alkohol, takže pod jejich vlivem se vám prožitky mohou ukládat ve formě podvědomých vzpomínek. Rovněž výzkum extrémních emočních stavů typu vztek a zděšení ukazuje, že vědomý mozek bývá mnohem méně k dispozici, zaplaví-li ho stresové hormony (jako kortizol).

• Podvědomé vzpomínky sice nenesou žádné slovní ani jiné přesné „označení“, mívají však na druhou stranu jiné způsoby, jak o sobě dávat vědět. Kdykoli něco tady a teď vyvolá podvědomou vzpomínku, nepoznáte, že je to vzpomínka. Prožijete ji jen skrze emoce, chování a (velmi pravděpodobně) také tělesnými vjemy, takže se vám třeba sevře hrdlo nebo vhrknou slzy do očí. Cítíte to, ale nepoznáte, že je to jen ozvěna z minulosti. Onen úzkostlivý (nebo hněvivý či rozrušený) pocit, který jakoby přicházel odnikud, přičtete pravděpodobně čemukoli, co budete aktuálně prožívat (jako to rande v cirkuse, které jsme probírali dříve). Ne proto, že byste byli natvrdlí – ale protože na ní není žádná značka ani datum, podle čeho byste poznali, že je ten pocit podvědomou
vzpomínkou z půdy.

Podobně jako o ony krabice, trámy a nezpevněné podlahy na půdě, které není skoro vůbec vidět, i o naše podvědomé vzpomínky doslova klopýtáme. Podvědomé vzpomínky nemůžeme změřit, nedají se přímo vyvolat, dokonce ani nepoznáme, kdy se aktivovaly.
Přesto neuvěřitelnou silou ovlivňují, jakým způsobem reagujeme na svět, jací „jsme“ ve vztazích, dokonce i na naši představu o sobě (Zasloužím si lásku?) a seberegulaci (Jak řeším pocit zranění?).

Naše styly citových vazeb jsou tedy v zásadě podvědomé vzpomínky, „ono neznámé známé“, jež nám s ohromnou mocí, a přesto většinou nepozorovaně, formuje vztahy.

A nyní se ponoříme do vzpomínek vědomých. To jsou věci, které si můžete vědomě vybavit:

„Vzpomínáš si na tu dovolenou, kdy mi Robbie pořád svazoval tkaničky?“
„To snad ne, já cirkus odjakživa nenáviděl – pamatuji si, jak mě tam rodiče vzali. Byly mi čtyři a klauni mě vyděsili k smrti.“
„Počkej, jak se jmenuje to nejmladší děcko mé sestřenice? A, B, C, D, E… Earl! Už to mám.“

• Když lidé hovoří o paměti (nebo o zapomětlivosti) – dlouhodobá paměť, krátkodobá paměť a velmi významné epizodické a autobiografické formy paměti – mají většinou na mysli vědomé vzpomínky.

• Pokud se vám vybaví vědomá vzpomínka, uvědomujete si, že je to vzpomínka. Že si jen připomínáte prožitek, který jste kdysi měli, na který si vzpomínáte, zatímco jste tady a teď.

• Pro uskladňování vědomých vzpomínek potřebujete pěkně velký, funkční mozek – a soustředěnou pozornost. A teď pozor: právě soustředěná pozornost je dovedností, kterou si zlepšujete při praktikování všímavosti. A existují studie, které prokazují, že lidem, co meditovali na všímavost, narostl objem hippocampu.

Vaše myšlenky, to nejste vy

Obvykle své myšlenky (a pocity a chování) považujeme za samý kořen toho, kým jsme. Vy však už víte, že myšlenky (a pocity a chování) jsou neurologické události, jež se odehrávají v řádu milisekund. O milisekundu později se vám zas vybaví jiná myšlenka
(pocit, chování).

Je vám známo, že prchavé neurologické události, které jste doposud zažívali, měly vliv na strukturu neurálních rozvodů a formovaly vám mozek od raného dětství. A podle toho, jak byl váš mozek v začátcích naprogramován a formován, se vám pak utvářely další
myšlenky, pocity a chování.

Naučili jste se rovněž, že utváření, stimulování a informování vašich myšlenek je do značné míry ovlivňováno podvědomými vzpomínkami, aniž jste si toho mnohdy vědomi. Takže vnesete-li mezi to harampádí na půdě více světla a posvítíte si na ty odložené krabice plné suvenýrů, které vám napovídají, jak jste se stali tím, kým jste, můžete pak klidně změnit způsob, jak myslíte. Jak zaujímáte emoční postoje, navyklé chování, jak se rozhodujete, a jak se daří vašim vztahům k sobě a k jiným.

Jak říká Daniel Siegel: „Pokud se vám podaří pochopit svůj vlastní příběh, můžete ho změnit.“

To by se dalo shrnout takto: Vaše myšlenky, to nejste vy. Vaše myšlenky jsou pouhé momentální neurologické události, jež vám formují mozek. Vzbudíte-li v sobě jiné myšlenky – odlišné neurologické události – probudíte úplně jiné Já.

Text je z knihy:

Marsha Lucas – Přeprogramuj svůj mozek na lásku

Neuropsychologička a psychoterapeutka vám príjemným, vtipným a zrozumiteľným spôsobom vysvetlí, ako funguje váš mozog vo vzťahoch. Lepšie tak pochopíte, ako ste dospeli k svojim súčasným vzťahovým vzorcom, a naučíte sa, ako si svoj mozog účinne preprogramovať. Zistíte, aké vnútorné pochody nám vlastne prebiehajú v mozgu; ako si výrazne zlepšiť schopnosť nadväzovať a pestovať uspokojivé vzťahy; čo stojí za chorobnou úzkosťou zo záväzkov – to všetko doplnené množstvom príkladov zo života a praktickými návodmi. S pomocou uvedených návodov a meditačných cvičení dokážete zmeniť navyknuté reakcie vo vzťahoch, založené na strachu; vybudovať si emočnú odolnosť; užívať si krajšie milovanie; pochopiť a zlepšiť svoje prežívanie lásky.

Ukážka: Vraťme se nyní zpátky k Julii. To, že intelektuálně chápala souvislost se svými zážitky z dětství, bylo dobré, ale nestačilo to. Poté, co jsme probrali dilema, které měla v mozku uložené, proč u ní dochází ke zkratu a není schopna zůstat ve vztahu, začala s pravidelnou meditací na všímavost. Julia pociťovala postupné a trvalé zlepšování. Dokázala se ve vztazích správně rozhodovat, místo aby z nich v panice prchala. Po roce přijala Gregovu nabídku k sňatku.

Pôvodná cena: 9.20 EUR, Naša cena: 8.28 EUR, Zľava: 10.00 %


foto: https://pixabay.com/


Súvisiace články:


 

(Prečítané 267 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.