Fialový mamuti, Ábel, extroverti a škatulky: „Kdo do tebe kamenem…“

Bylo, nebylo… Ba ne, ne že nebylo, ono skutečně bylo! Kde a kdy to však začalo?

Dějství první (první???)

„Bulu-bulu, co zase máš?“

„Mnóo…“

„Nejdřív se ti nelíbili ti z té jeskyně přes kopec, v níž visí ze stropu takové ty divné studené kousky. Jako tvé špičáky, jenomže mnohem delší a ostřejší. Prý jsou divní, když žijí v něčem tak chladném. Že by měli žít ve stejné skalnaté díře jako my. Když pak chtějí založit oheň, musí ven, aby na ně ty divné ledové věci nekapali a nepadali. Dělají si proto před svou jeskyní další jeskyni z těch divných věcí, které vyrůstají vysoko z těch ještě divnějších hrubých věcí rostoucích do nebe, mezi nimiž se schovávají ti zpropadení tygři se zuby jako ty divné věci v jeskyni těch divných lidí. A prý jsou divní i proto, že mezi sebou moc mluví. Moc. Víc než já na tebe. Třeba i tři krát denně! A divně u toho hýbou rukama. Tak jsme je vyhnali a házeli za nimi kameny, aby se již nevraceli. Neměli by kam. V té jejich divné jeskyni máme teď spižírnu. Nemusíme také chodit už tak daleko pro vodu. Kape nám rovnou z té jeskyně, kam jen chceme. Pokud tedy znovu udeří blesk, když už má žena zapomněla na udržování ohně a vy jste ji za to spravedlivě podle zákonů tlupy ukamenovali. “

„Éééé…“

„A teď zase naznačuješ, že se ti nezdají ti divní odvedle. Mají sice stejnou jeskyni jako my, ale jejich mamuti mají divnou barvu.“

Málomluvný Bulu-bulu (dnes bychom jej podle jedné z mnoha a mnoha kategorizací zařazujících lidi do různých, někdy až hraničních či dokonce téměř znepřátelených škatulek označili asi za introverta) se ohlédne na velikou ohradu sousedské tlupy s mírumilovně se pasoucími býložravými mamuty s chlupy dlouhými až na zem. S fialovými chlupy dlouhými až na zem. (Karmická, velice vtíravá ozvěna jejich zbarvení jednou nedá spát pracovníkům reklamní agentury Young and Rubicam a jsouce inspirováni nevyčerpatelnými obsahy kolektivního nevědomí obarví v roce 1972 n.l. na fialovo krávu! No což, když mamuti už došli.) Bulu-bulu beze slov odkudsi spod svých rovněž chlupatých nohou vytáhne nezdařilý pazourek a zručně ho hodí po jednom z fialových kolosů. Netrefí se však do čtyřnohé živé zásobárny masa a dalšího materiálu potřebného sousedům k přežití. Ne, ne. Pazourek se odrazí od mohutného klu zvířete (jak my už dnes víme, vývojem událostí na vyhynutí odsouzeného) a udeří do čela děvčátko s fialovou kostičkou vpletenou do ofiny z hustých dredů omaštěných mamutím tukem. Dítě děsivě zařve. Z jeho domovské jeskyně se vyřítí statný dvounohý chlupáč. Výhrůžnými posunky dává najevo i na tu vzdálenost zcela jasně čitelné znaky otcovské nevole.

„Vy zasraní vrahové a pojídači hnědých mamutů! Tohle si odskáčete!“

Z hlubin jeskyně se vynoří skupina žen, do té doby malujících na zdi fialové mamuty s idealizovanými výjevy jejich lovu (při jejich mírné povaze nebylo nic takového zapotřebí, ale již tehdy si muži libovali nejenom v zkazkách, nýbrž i ve výpravných skalních komiksech). Posunky zastrašujícími Bulu-bulovu pravěkou komunitu podporují výpad svého samečka. Ten vyrazí k Bulu-Buluově jeskyni, zlovolně u toho mávaje primitivním kyjem. Než však stihne proběhnout třetinu vzdálenosti, zasáhne jej obrovský kámen mrštěný jedním z členů Bulu-buluovi tlupy. Strhne se krátká, seč zuřivá řež za použití tohoto všudypřítomného přírodního materiálu, který se nakonec dostane až do Bible. Ale o ní až níže. Fialoví mamuti záhy změní majitele.

Dějství druhé (druhé???)

Tichý Kain v potu tváře oral svá pole. V potu tváře beze slov mlátil obilí. V potu tváře mlčky drtil mezi kameny jeho zrna. A pak z něj pekl chléb. Ten musel vydržet dlouho. U té vysilující práce neměl Kain mnoho času na přípravu těsta a rozdmýchávaní ohně. Takže byl chléb jeho vezdejší nejčastěji tvrdý jako kámen, který se mu bez ustání motal na polích pod nohy. Po těžké práci neměl už na nic sílu a upadal do bezesného spánku.

Jeho bratr Ábel se vydával na rozpustilé výpravy za divou zvěří, strefoval se do ní kamennými nástroji a přinášel ji usmrcenou s veselím a smíchem domů. Křepčil se svými trofejemi u veliké vatry a rituálně u toho halekal. Dlouho do noci vyprávěl barvité příběhy o nástrahách loveckého života a o nebezpečných tvorech obývajících husté lesy obklopující pole obdělávaná Kainem.

No a jednoho hezkého dne (tedy, pro někoho je slunný den hezký, pro jiného úmorný) se Kain jaksi nezavděčil svému Bohu svou obětinou ze svého pole. Kdežto v daru od Ábela si Boží otec velice liboval. Málo komunikativní Kain nesnesl takovéto ponížení od svého (technicky vzato) dědečka a po krátké výměně názorů na věc vykonal první krevní mstu na světě (nu, první, to je téma k delší diskuzi, řekneme první přes starověký bulvár známou krevní mstu). Kdyby si nezvolil Kain jako strategii přežití životní cestu introverta, nemuselo k této krvavé události vůbec dojít. Rozprava mohla nakonec vyjasnit Boží stanovisko.

Jsem přesvědčena, zejména z dalšího vývoje ve společnosti (strana tehdy ještě žádná neexistovala, této poznámce však pravděpodobně porozumí jenom děti konsolidační doby), že zbraní, jíž byl extravertní Ábel usmrcen, byl kámen (jednoduše došel úrazu kamenem, odtud rčení „kámen úrazu“). Avšak nikoli kámen kamenný, nýbrž chlebový (vzpomeňte si, Kain nestíhal časté pečení čerstvého bochníku, zpevňoval svůj běloskvoucí chrup úporným přežvýkáváním kůrky chleba ztvrdlé na kámen). Ábel by se určitě jen tak nenechal peskovat od zakřiknutého Kaina, začal si první hozením skutečného kamenného kamene a dopadl nehezky. Smrtí chlebovým kamenem. Z toho mírně dezinterpretované: „Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem.“

Věděli jste, že většinu masových vrahů považovalo jejich okolí za tiché, nenápadné, milé, málo komunikativní osoby? V překladu zní výčet těchto vlastností jako popis introverta, ne-li? Hurá, a jdeme na ně! Proboha, lidi, neblázněte, jenom to ne, já jsem ve skutečnosti také introvert! A mám v předsíni jako ozdobu dooost velký kámen! Fakticky, věřte mi to.

Dějství třetí… a ty ostatní

A tak žili, dokud neumřeli… Všichni… Kamenovali se a kamenují dodnes, házejíc do svých bližních nejenom kameny, nýbrž i názvy škatulek, do nichž je nastrkali, aby do nich ty kameny házet mohli. Házet s čistějším svědomím. Děje se to i právě teď. Hned vedle našeho prahu, vedle našich „jeskyní“. Někdy i za naším prahem. Pouze s tím rozdílem, že i když se stále v jistých končinách světa kamenuje, většina bojovných „kamenů“ je mnohem účinnější zbraň. Existuje ještě Kalašnikov?

Kamenné jsou povětšinou už jenom obličeje politiků a „mocných tohoto světa“, kteří ty ostatní posílají do bitev kvůli tomu, že ti druzí jsou nějací divní, nejsou?

Nepřestaneme se konečně škatulkovat, abychom nemuseli do těch jiných (divných pouze proto, že jsou právě jiní, odjinud, jedí něco, co my nejíme, mluví jinak, nebo naopak vůbec nemluví či mluví mnoho, případně nahlas, jsou odvedle a ne od nás, mají jiné potřeby jako my atd.) napříště zase házet kameny? Potažmo být sami kamenováni?

—

Judita Peschlová