google27eaa3905ca3fee3.html

Otázky jsou předpokladem nebo prvotní příčinou všeho lidského vědění. Indický mudrc Ramana Maharši řekl svým studentům, že cesta k osvícení je shrnuta v následující otázce: Kdo jsem? Fyzik Niels Bohr se ptal: Jak se může elektron přemístit z pozice A do pozice B, aniž by se vyskytoval někde mezi nimi? Tyto otázky nám otevírají cestu k tomu, co jsme předtím nevěděli. A je to opravdu jediný způsob, jak se tam dostat – na druhou stranu neznáma. Proč pokládat velké otázky? Velká otázka je pozvánkou na dobrodružnou cestu za poznáním. Je vzrušující pustit se do nového dobrodružství; je v tom blažený pocit svobody – svobody objevovat nová území. Proč tedy tyto otázky nepokládáme? Protože otázky také otevírají dveře chaosu, neznámému a nepředvídatelnému. V okamžiku, kdy položíte otázku, na niž neznáte odpověď, se před vámi odkrývá široké pole různých možností. Jste připraveni dostat odpověď, jež se vám možná nebude líbit nebo s níž nebudete souhlasit? Co když vám bude odpověď nepříjemná nebo vás vytrhne ze zóny jistoty a bezpečí, již jste si kolem sebe vybudovali? Co když bude odpověď jiná, než jakou chcete slyšet?! Pokládání otázek nevyžaduje svaly, ale odvahu. Nyní se zamysleme nad tím, co dělá otázku velkou. Velká otázka nemusí pocházet z filozofické knihy a nemusí se týkat životně důležitých záležitostí. Pro vás může být velká otázka: Co by se stalo, kdybych se rozhodla vrátit se zpět do školy a získat titul v nějakém jiném oboru? Nebo: Měl bych poslechnout ten hlas, který mi říká, abych jel do Kalifornie či do Číny? Nebo: Je možné objevit, co se nachází uvnitř neutronu? Pokud si položíte kteroukoli z těchto otázek či nějakou z tisíců dalších, může vám to změnit život. Takže znovu: Proč si takovéto otázky pokládat? Většina lidí raději setrvá v bezpečí nevědomosti, než aby se pustila do hledání potíží. I kdyby je otázka přímo uhodila do nosu, raději se otočí na místě, utečou pryč a zaboří hlavu do písku nebo si honem najdou nějakou jinou činnost. Většina z nás si musí projít nějakou závažnou životní krizí, abychom si tyto otázky začali pokládat. Často jde o nemoc, jež nás ohrozila na životě, smrt někoho blízkého, selhání v podnikání nebo v manželství či opakovaný vzor chování, který může dokonce i vyvolat závislost jehož se nedokážeme zbavit, nebo i samota, jež už se nedá snést ani jediný další den. A v takovýchto časech vybublávají velké otázky na povrch z hlubin našeho bytí jako horká láva. Nejsou to intelektuální cvičení, ale výkřiky duše. Proč já? Proč on? Co jsem udělal špatně? Stojí po tom všem za to žít? Jak to mohl Bůh dopustit? Kdo ví, co by se stalo, pokud bychom si s toutéž vehemencí pokládali velké otázky o našich životech teď, kdy nám nehrozí žádná bezprostřední krize? Pokládání velkých otázek otevírá dveře k novým způsobům bytí na tomto světě. Může to být katalyzátor přeměny. Růstu. Přerodu. Přechodu jinam.

Radost z otázek

Pamatujete, jak vám bylo pět let a neustále jste se ptali: „Proč?“ Vaši rodiče si možná po nějaké době mysleli, že to děláte prostě proto, abyste je přivedli k šílenství, ale vy jste to opravdu chtěli vědět! Co se stalo s tím dítětem? Vzpomenete si na své pětileté Já? Vzpomenete si na to, jaké to bylo? Je to důležité, protože když vám bylo pět, nesmírně rádi jste se ptali. Milovali jste ten pocit z objevování. Milovali jste to dobrodružství. Každý den byl plný nových otázek a nových objevů. Jaký je tedy rozdíl mezi tou dobou a dneškem? To je dobrá otázka! Legrace a radost ze života spočívají právě v té dobrodružné cestě. Naše kultura dospěla k tomu, že „nevědět“ je něco špatného a nepřijatelného; že je to jakési selhání. Abychom prošli testem, musíme znát odpovědi. Ale když dojde na skutečné znalosti o konkrétních věcech, pak to, co věda neví, zdaleka přesahuje to, co ví. Mnoho z největších vědců pohlédlo na záhady vesmíru i života na naší planetě a upřímně řeklo: „Víme velice málo. Zato máme hodně otázek.“ To rozhodně platí pro všechny skvělé lidi, se kterými jsme vedli rozhovory. Jak říká Terence McKenna: „Čím jasnější je ohňostroj našeho poznání, tím hlubší tma se našim ohromeným očím odhaluje.“ A je ještě obtížnější přijít s jednoznačnou odpovědí na otázku: Jaký je smysl a účel mého života? Odpověď na takovéto velké otázky může přijít jen během cesty životem. A můžeme se tam dostat jedině cestou nevědění – možná bychom měli říct „ještě ne vědění“. Pokud si vždycky budeme myslet, že známe odpověď, jak můžeme vyrůst? Co se vůbec můžeme naučit?

Univerzitní profesor jednou navštívil zenového mistra Nan-ina, aby se od něj dozvěděl něco o zenu. Ale místo aby naslouchal mistrovi, učenec sám pořád dokola vykládal o svých představách. Nan-in mu chvíli naslouchal a pak začal servírovat čaj. Nalil svému návštěvníkovi plný šálek a naléval stále dál. Čaj přetekl přes okraj šálku, naplnil podšálek a vylil se muži na kalhoty a pak na zem. „Nevidíte, že je ten šálek plný?“ vykřikl profesor. „Už se tam nic nevejde!“ „Přesně tak,“ odpověděl mu Nan-in klidně. „A ty jsi stejně jako ten šálek plný svých vlastních představ a názorů. Jak tě mohu naučit něco o zenu, pokud si nejdřív nevyprázdníš svůj šálek?

Vyprázdnit šálek znamená udělat místo pro velké otázky. Znamená to být otevření a převychovat sami sebe tak, abychom dokázali přijmout to, že prozatím něco nevíme. Pak přijde mnohem větší poznání.

 

 Z knihy – William Arntz, Betsy Chasse, Mark Vicente – CO MY JEN VÍME!?

.

.

(Prečítané 953 krát, 1 dnes)

Comments are closed.