Energetika jídla v zlatém věku a dnes

Mladý muž pokleká u provizorního ohniště a porcuje jelena, jehož toho dne sledoval a zabil. Připravuje maso a myšlenky se mu toulají na cestu přes pláně, která leží před ním. Bude putovat přes neznámé území a ví, že se bude muset spolehnout na své dokonalé smysly, rychlé nohy a bleskové reflexy. Sedá si, aby pojedl, a je vděčný za to, že si tyto kvality může vypůjčit od svého bratra jelena. Po jídle si uvědomuje pocit lehkosti, fyzické svobody a mírné divokosti. Vstoupil do něho jelenův duch. Připravil si také malou misku zkroucených kořínků a divoce rostoucí zeleniny. Ví, že takto získá přístup do tiché, zemité moudrosti rostlinné říše, a osvojí si tak vnitřní poznání, jež mu jelení maso nemůže poskytnout. Z divokých kořínků přejímá kvalitu houževnaté zakořeněnosti a z výrazně chutnajících listů přizpůsobivost. Těmto rostlinám také šeptem děkuje. Nyní je připravený na cestu.

Před ztrátou vlivu

Před mnoha lety bylo jídlo mezi kmenovými a vyspělými civilizacemi zlatého věku nedílnou součástí životních filozofií, které utvářely a rozvíjely charakter lidí. Dávno před průmyslovým věkem i věkem informací jsme my lidé měli jednotný pohled na to, jak co nejpevněji udržovat svůj vzájemný vztah s přírodou. Z tohoto vzájemného působení jsme se maximálně pečlivě poučili, protože jsme věděli, že příroda je naším zdrojem, životním partnerem a věčnou silou, která uspokojí naše potřeby a našemu potomstvu zajistí budoucnost. Nevnímali jsme sami sebe jako skutečnost mimo přírodu – my jsme byli příroda. Žít v těsném spojení s přírodou nám dávalo příležitost sledovat, prožívat a poznávat mnohé naše kvality, které odpovídaly růstu i činnostem rostlin a zvířat. Naše pozorování spojené s pokusy a omyly a roznícené ohněm intuice i zděděné moudrosti nám v rostlinné a živočišné říši odhalily mnohé možnosti, jež odpovídají našim životům. Naučili jsme se využít tyto živé symboly v každé oblasti života, což vyvrcholilo v pozoruhodných potravních filozofiích, které se tradují od zlatého věku prehistorických civilizací po starověké Egypťany, Maye, Sumery a mnoho dalších vyspělých starověkých kultur. Po globální pohromě, která před asi 11 500 lety téměř zničila lidstvo, byli někteří z těch, kdo přežili, schopni zachránit semena i zbytek starověkých znalostí. Mnohé z těchto myšlenek byly později kodifikovány ve formálních myšlenkových systémech, jako je starověký indický systém ájurvéda, tradiční čínská medicína (TČM), čtyři řecké typy tělesných šťáv, lékařské metody Hippokrata, Paracelsa, Maimonida a jiných. Z těchto systémů je pravděpodobně nejznámější středověká léčba podobného podobným. V této nauce byla struktura nebo funkce určité rostliny či zvířete brána jako signál, jejž příroda poskytuje člověku. Tyto signály pak odhalují účel, ke kterému může rostlina nebo zvíře sloužit. Například řeřicha je rostlina, jíž se daří ve vlhkém prostředí, a proto byla uznávána jako prospěšná pro pacienty s vnitřní nerovnováhou vody. Vlašské ořechy se svým složitým povrchem fyzicky podobají lidskému mozku; v současnosti jsme zjistili, že vlašské ořechy obsahují omega-3 kyseliny, které podporují mozek. Léčba podobného podobným si takovýchto podobností všímala a mohla (když vezmeme tento poslední příklad) připisovat ořechu mimořádný vliv na lidskou nervovou soustavu. V době svého největšího rozmachu byly tyto systémy důkladně zpracované a zahrnovaly vědomosti o tom, co se týkalo zdraví prospěšné stravy a léků na určité nemoci. Avšak základní principy nebyly nikdy naprosto komplexní, protože tyto systémy se nikdy neopíraly o poznání odvozené ze zkušeností a moudrosti zděděné po předcích.

Úpadek energetiky

Nedlouho po katastrofě před 11 500 lety někteří přeživší lidé zachránili, co zůstalo z jejich velkých kultur, a odcestovali do nových zemí, aby tam tyto civilizace obnovili. Během let strádání tito předci přestáli hladomor i dobu ledovou. Ačkoli byli trvale psychologicky i duchovně velice poznamenáni, dokázali začít znovu. Pouze už to tentokrát nebyl zlatý věk, ale období plné válek, sporů, radikálních úprav životního prostředí a jiných problémů. Mnozí, kdo se vrátili k původnímu životnímu stylu, zůstali stranou, zatímco ostatní obnovili civilizaci a neustále ji střežili před nebezpečím, jemuž čelili od predátorů a jiných lidí. Tento cyklus neustálých válek a osvícení existoval více než deset tisíc let a většina lidstva neznala svou pravdivou historii. Dokonce i dnes se zoufale držíme přesvědčení a dogmat, což nakonec vyvrcholilo v moderní vědecké a náboženské nepochopení toho, kdo jsme a odkud pocházíme. Avšak přesto během těchto tisíců let lidstvo v různé fázi civilizace zachovávalo alespoň určité spojení s přírodními, zdravými jídly a poznávalo přírodu. Od této důvěrnosti s výživným jídlem a moudrosti předků ustoupilo lidstvo až poměrně nedávno. Tím, že byla strava během posledních sta let zušlechťována a zpracovávána více než dříve, byli lidé také více izolováni od zdrojů svého jídla, což způsobilo, že poznání tohoto jídla upadlo a vědomosti o něm se znehodnotily na zlomkovité tradice a jalové napodobeniny. Některé jednoduché léky dávných lidí, bylinky a potraviny, na nichž byly léky založeny, později posloužily jako základ pro moderní farmaceutické léky; ale zatímco ingredience a jejich fyzický účinek byly často předávány z generace na generaci, nebylo už předáváno poznání, které je podnítilo. Později byly tyto složky dokonce opuštěny ve prospěch syntetických verzí s nebezpečnými vedlejšími účinky. Během renesance a věku rozumu přišel technický pohled na přírodu i svět okolo nás. Místo aby člověka vedla představa vesmíru inspirovaná uvědoměním, duchem a energií, nový řád viděl svět jako velký vesmírný stroj, jenž je tvořený dokonalými mechanismy a namazaný neomylnou logikou. Naše nové metody poznání sebe samých i jídla jsou v současnosti z větší části buď založené na víře, nebo jde o výsledek vědeckého bádání, analýzy a přímočaré logiky. Přitom víme, že znalost lidského těla je založena na pozorování při pitvách mrtvých těl, a ne živých lidí. Je zajímavé, že o rozpitvané „mrtvoly jídla“ se převážně opírají také studie výživy – konkrétně o rozbor popele po spálení jídla v laboratoři. Takto teoretický přístup, který je odtržený od živé reality, má ovšem s energetickým poznáním jen málo společného.

Odkaz věku strojů

Posun od světa řízeného energetikou ke světu řízenému mechanikou způsobil v našem přístupu k životu zásadní změnu. Před věkem strojů jsme věděli, proč je důležité přizpůsobovat se přírodě a životu v ní. Jakmile jsme však přijali zjednodušené symboly věku rozumu, uvěřili jsme, že můžeme nastoupit na místo strojvůdce a řídit tento vlak sami. Dokonce jsme si začali myslet, že můžeme přírodu vylepšit. Pokroková technologie se spojila se svérázným způsobem myšlení a člověk vedený odvahou se domníval, že by se životní prostředí mělo nebo mohlo přizpůsobovat nám. To je zásadní rozdíl mezi některými velkými civilizacemi (nebo obecně národy minulosti) a „vyspělými“ civilizacemi současnosti. Je to rozdíl, který vyvrátil základy života, jaký jsme znali. Tato záměna mnoha názorů za jednu životní teorii měla za následek rozdělení jednotného pochopení života do izolovaných „větví“ výživy, medicíny, vědy, náboženství, biologie, psychologie a mnoha dalších oborů – přičemž každá větev má vlastní odborníky, již se zaměřují na to, aby zkoumali a analyzovali právě a jedině tu svou větev. Člověk by přitom řekl, že bychom my lidé mohli z této iluze už dávno procitnout. Stačí si vzpomenout na atmosférické katastrofy, které v plném rozsahu způsobil ropný a uhelný průmysl; na titulky novin, jež denně vykřikují varování ohledně globálního oteplování; na litanie nad událostmi od Dust Bowlu po Černobyl a tak dále. Ale nestalo se tak a většina z nás stále spí hlubokým spánkem. Podívejte se, co je dnes finančně podporováno biotechnologií. Živou noční můrou je dnes věk strojů, jenž sní o člověku jako o božském inženýrovi.

Zasvěcené bojiště

O moderní epoše mluvíme jako o věku informací – a je to pravdivé označení. Mezi závratnou změtí dat se snaží prosadit obnova opravdového poznání, ale kvůli velkému rozsahu informací stále žijeme v pojmovém vězení věku strojů. Růst vlivu mechanických a analytických názorů na život znamenal předefinování jídla, historie, zdraví i lidského života z hlediska konkrétních empirických informací a dat. Hodnota kvality byla zkrátka nahrazena hodnotou kvantity. Od věku strojů je nový model zdraví založen na boji a agresivitě. Nemoc není chápána jako náš odklon od přírody, ale jako agresivní čin přírody. Energetický přístup, který je založený na pochopení nemoci jako snahy těla obnovit si svou přirozenou odolnost, byl nahrazen modelem, jenž prostřednictvím léků slouží k oslabení této přirozené odolnosti. Agrese přírody je tak protiváhou k agresi člověka. Tato bojovná předpojatost je vidět dokonce i v jazyce moderního lékařství – v podstatě jde o vojenskou terminologii. Když je naše tělo napadeno patogenem, byli jsme přepadeni, a proto jsme si vytvořili imunitní obranu nebo bereme antibiotika a antihistaminika. Lékaři mluví o zbraních využívaných při léčbě a o tom, jak dobře si vedeme v boji proti… (doplňte si jakoukoli nemoc). Léčení ve věku strojů má ve skutečnosti jen málo co do činění s celistvostí nebo zdravím. Místo abychom se zabývali významem toho, co je to zdraví, máme k dispozici podrobnou klasifikaci nemocí a jejich vhodné farmaceutické protiopatření. Ve skutečnosti se dnes většina zdravotní péče soustřeďuje na nemoci. Pravá zdravotní péče je odsunuta do druhotné zdravotní péče (ošetřování, poradenství, fyzikální terapie a rehabilitace), která se skutečně zabývá zdravím – celkovým zotavením, a nejen poražením symptomů nemoci.

Naše zmatená podstata

Novodobý boj s jídlem má za následek velký zmatek, což je patrné v mnoha potravních programech, jež jsou v dnešní době k dispozici. Před několika desetiletími byla publikována populární kniha týkající se přirozeného zdraví – jmenovala se Are You Confused? (Jste zmatení?) Pradávné národy (ať kočující nebo zemědělské) jistě tento zmatek necítily, protože přírodu musely poznat – musely se neustále přizpůsobovat prostředí, aby přežily. A tím, že ji poznaly (a to způsobem, kterým lidé dnes jednají jen zřídka), prokazovaly přírodě i jejím darům velkou úctu a vděčnost. Spolu s touto úctou toužily přírodu pozorovat a porozumět jí. Za těchto okolností lidé v období před věkem strojů považovali jídlo za základ své krve, kostí i nervové soustavy. Byl to katalyzátor lidského myšlení i způsobu života a strava byla hlavní substancí. Věděli jsme, že jídlo je více než pouhé palivo; že jde o ztělesnění živé zkušenosti. Dnes měníme intuitivní moudrost a selský rozum svých předků za technologickou duchaplnost důmyslných přístrojů, chemikálií a dalších slabostí. Mnohé z těchto nových hraček, jež měly zlepšit náš životní styl, jsou prospěšné a svému užitečnému cíli slouží, avšak většinu rozvoje směřujeme k zajištění pomoci svému nově získanému bohu: vědě, která vede s naším prostředím, jídlem a nemocemi válku. To platí především o současné celosvětové medicíně; je to lékařský model, který ztratil křehké spojení se svými planetárními kořeny. Naštěstí se folklor stravování naší „nevědecké“ minulosti znovu objevuje jako základ léčení a to, co bylo včera odsouzeno jako nesmyslná pověra, se dnes znovu vynořuje, ale už jako uznávaný vědecký fakt. Stejně jako naši předci i my jsme začali chápat, že se musíme naučit přizpůsobit stále se měnícímu životnímu prostředí – a brzy dokonce pochopíme, že rozhodujícím prostředkem k tomu je naše každodenní jídlo, tato naše podstata. Pokud věda může mimo jakoukoli pochybnost dokázat, že strava je opravdu naším nejlepším lékem, potom se farmakologie opětovně může spojit se svou minulostí, aby byla léčebným nástrojem, který tak zoufale potřebujeme. Avšak aby se to událo, musí dojít k velké změně ve způsobu, jakým lidé vnímají tradiční model jídla a zdraví.

Steve Gagné – Energetika jídla

.