Léčbu urinou můžeme pokládat za formu přirozené vakcinace sama sebe. S urinou se z těla vylučují látky, jež se tvoří při nemoci, a když je poté pijeme či vpravujeme do těla vtíráním, vakcinujeme tak sami sebe. Putují nejprve do střev či se vstřebají do kůže, odkud se dostanou do krve a imunitní systém má možnost se na oslabených původcích nemoci „trénovat“. Organismus pak bude dlouhodobě při­praven s danou nemocí bojovat.

Nyní tento fenomén osvětlím trochu podrobněji. Jak organismus onemocní? Dostanou se do něj mikroby, roz­množují se a chorobný proces začíná. Imunitní systém se s těmito mikroby setkává poprvé, reaguje a zkouší na ně působit, ovšem v důsledku tohoto boje se vytváří vedlej­ší produkty – leukocyty a uhynulé mikroby, jež jsou dále vylučovány s močí. To je skrytý proces, jejž člověk nemu­sí vůbec rozpoznat a pocítit, ale on přesto aktivně probíhá v jeho organismu.

Mikroby se zpravidla rozmnožují velmi rychle a imu­nitní systém na ně někdy nestačí zareagovat včas.

Teprve  až zaplní celý organismus a představují pro něj skutečnou hrozbu, obranné síly se rychle aktivují, zvyšuje se tělesná teplota nezbytná k povzbuzení tvorby lymfocytů, které spalují a rozkládají infekci, a lymfatické uzliny se zvětšují, neboť aktivně pracují na tvorbě nových lymfocytů. Tělo se potí, neboť je třeba urychleně vyvést uhynulé mikroby a je­jich toxiny ven. Organismus pracuje na nejvyšší obrátky a samozřejmě slábne a vyčerpává se, protože všechny své síly soustřeďuje na boj s infekcí.

Pokud člověk preventivně užívá urinu, pak jej počínají­cí nemoc nevykolejí. Organismus zareaguje na signál o pří­tomnosti chorobných mikrobů rychle a také hbitěji aktivuje svůj obranný mechanismus. Je to, jako kdyby se předem trénoval na oslabeném nebo mrtvém materiálu, aby se do­kázal s větší razancí postavit skutečným živým mikrobům.

Agadžaňanův efekt

Existuje však ještě jeden, neméně silný a efektivní me­chanismus ničení mikrobů, říká se mu Agadžaňanův efekt. V čem spočívá? Vezmou se dvě stejné buňky živé tkáně a izolují se, aby jedna na druhou „viděla“, čili měla o pří­tomnosti té druhé „povědomí“. Na jednu z nich se přidá pro­středek, jenž pro buňky smrtelný, a ona samozřejmě uhyne. Před smrtí však vyšle svou „poslední depeši“ – hynoucí buň­ky vylučují ultrafialové záření a v něm kód s informacemi o tom, v jakém stavu se nacházejí. Živé buňky v tomto pří­padě mají možnost „pozorovat“ smrt svých kolegyň, zachytí jejich ultrafialové signály a – samy také umírají. Byly prove­deny stovky pokusů, ale vždy se stejným výsledkem – zdra­vé buňky cítí, že jejich družky hynou, a umírají také.

Vpravíme-li do organismu opakovaně spolu s urinou mrtvé, dříve vyloučené buňky rakoviny nebo mikroby infek­cí, živé rakovinné buňky v těle a živé mikroby jsou v šoku a – hynou.

To vysvětluje, proč urina obsahující hnis pomá­há při těžkých nemocech, jak to ve svých knihách popisu­je John Armstrong. Opakované požití trupů onkologických buněk vyvolává paniku mezi živými rakovinnými buňkami či patogenními mikroby a ty podle Agadžaňanova efektu umírají. Právě proto se v některých případech, které popiso­val Armstrong, nemocní rakovinou nebo těžkými infekcemi vyléčili a to rychle.

Tento fenomén také zkoumali lékaři Remington a Mar­ler a zjistili, že micely, čili částice bílkovin obsažených v moči, jsou schopné vázat a neutralizovat některé původce nemocí.

Lék z vlastní čistírny

Obdobným průzkumům se na počátku dvacátého sto­letí věnoval rovněž doktor Charles Duncan, jenž se snažil zjistit, jak působí mechanismus léčení organismu látkami pocházejícími přímo z něj, takovými, které si organismus produkuje v průběhu nemoci sám. Nevynechal ani urinote­rapii a na základě své praxe potvrdil, že nemocný s kapav­čitou uretritidou se může vyléčit sám vlastní urinou. Léčba spočívala v tom, že pacient polkl kapku své uriny s hnisem a nechal ji chvíli působit na jazyku, aby stimulovala přiro­zené síly organismu. Metoda prokázala svůj silný ozdravný účinek ve všech stadiích nemoci a bylo zřejmé, že při včas­ném užití si nemocný sám vyléčí kapavku.

Praxe ukazuje, že organismus člověka je schopen vy­užít jakýkoli jed produkovaný vlastními nemocnými tká­němi i mikroorganismy vyvolávajícími nemoc.

Tento jed pak směřuje proti tomu, kdo jej vytvořil – rakovinným buňkám nebo patogenním mikroorganismům. Tento proces byl znám i v minulosti a urina byla proto vždy pokládána za univerzální léčebný prostředek, který máme vždy u sebe – vlastní „čistírnu“, studnici. Urina obsahuje přesně tolik „léčebných prostředků“ a v takovém poměru, aby nám to stačilo k úplnému vyléčení.

Text je z knihy:

Gennadij Malachov – Urinoterapie – Praxe

Druhá kniha uvádza množstvo skutočných prípadov a skúseností s urinoterapiou, a odpovedá na otázky s nimi spojené. Dozviete sa, čo vás pri liečbe čaká a aké sú možné prejavy krízy. Naučíte sa, kedy a ako s takouto terapiou začať, a hlavne tu nájdete rôzne postupy, recepty, kúry, návody pri konkrétnych ťažkostiach a pochopíte rozmanité účinky moču.

Pôvodná cena: 10.90 EUR, Naša cena: 9.81 EUR

Zľava: 10.00 %, Ušetríte: 1.09 EUR


Súvisiace články:


 

(Prečítané 333 krát, 1 dnes)
 

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *