google27eaa3905ca3fee3.html

Nevěříme si. Máme strach ze zkoušek, z komunikace, strach ze selhání, strach z toho, co tomu řeknou druzí, bojíme se někoho oslovit i přes to, že se nám ten dotyčný líbí, máme strach z odmítnutí a to vše provází vnitřní třes a napětí. Jednoduše zablokovaná energie. Ptáme se proč. Co to způsobuje?

Hraje zde roli mnoho faktorů. Příčina může být v dětství, v prenatálním období, ale také v minulých životech. Velké množství populace je tzv. nechtěnými dětmi. Dítě je napojeno na matčin energetický potenciál a vnímá její pocity a pochody. Pokud se matka rozhoduje, zda si dítě nechat či ne a dochází i k emočním výkyvům, může to v dítěti zanechat trvalé následky. Človíček si pak nedůvěřuje a cítí se odstrčený. V životě pak k sobě přitahuje situace, které ho spíš srazí než pozvednou. Další příčinou je srážení sebevědomí v dětství nebo v dospívání rodičemi, učiteli, příbuznými či společností. V minulých životech to mohou být příčiny různé. Sama bývám mnohdy překvapena, kam až sahají pozůstatky příčin v našich současných životech.

Dovolím si uvézt tři různé příběhy, každý je jiný, přesto mají jedno společné.

Příběh Ivoše

Zakřiknutý, nenápadný, velice zdrženlivý mladý muž. Přesto všechno jsem z něho cítila jakýsi klid a velkou sílu, kterou si vůbec neuvědomoval. Od malička cítil, že je jiný. Jako by sem ani nepatřil. Trpěl strachem z lidí a stranil se společnosti. Rodiče na něm příliš lpěli. Maminka učitelka jej stále viděla jako malé dítě. Pokud měl absolvovat rozhovor se starším člověkem, dostával se do stavů nervozity. Znejistěl. Nevěřil si. Uzavíral se do svého vnitřního světa a utíkal před realitou. K tomu mu dopomáhaly drogy a alkohol. Dostával se do jiných světů a jiných dimenzí a bylo mu tam dobře.

V jeho 22 letech mu diagnostikovali nádor na mozku. Čekala jej náročná operace. Neměl nejmenší pochybnosti, že by nedopadla dobře. Začal měnit své postoje a pracovat na sobě. Po zdárné operaci přišlo uvolnění, přehodnotil celý svůj život, začal zdravěji žít a uvědomoval si sám sebe. Především, že ten materiál kolem je jen hmota a za tou hmotou je mnohem více. Četl, rozvíjel se a maloval. Tentokrát už ne depresivní temné obrazy, ale krásné, světelné, plné energie a lásky.

Je to úžasný člověk a já v něm vidím velký potenciál. Má můj nesmírný obdiv. Našel v sobě sílu, sílu žít, ne přežívat, žít ve světle a lásce. Vyšel z temnoty, což mnoho lidí nedokáže. Přestal se litovat a začal věřit. Především sám sobě.

Víte, vesmír nás nenechá padnout, má-li s námi dobré úmysly. Můžeme být v kómatu, na smrtelné posteli, rozsekaní při nehodě, ale pokud máme nějaké poslání a má-li nás tahle lekce posunout, aby se očistila naše duše, tak se tak stane.

Ivo mě vyhledal tři roky po své operaci, jelikož potřeboval sám v sobě nalézt odpovědi na své otázky. A myslím si, že je našel.

Dostal se do období svých 3 let.

,,Sedím na koberci a nechci tam být. Jsem z toho nešťastný, že mě tam nechali a opustili.“

Vypráví o svém prvním dnu ve školce. Na jeho výrazu bylo znát, že to v něm vyvolává velice negativní vzpomínku, ne-li traumatickou. Pokračuje automaticky dále.

,,Je tam paní učitelka, která se mi nelíbí, je tam spousta dětí a věcí, cítím se tam strašně sám. Jsem uzavřený. Nechci s nikým mluvit. Říkal jsem babičce, že tam nechci jít. Jsem smutný z toho, že tam musím být..

Jsme venku v parku. Beru list kopřivy a přitisknu ji jednomu klukovi na obličej. Nevím proč to dělám. Nadávají mi. Pláču..

Jsem doma. Nechci být v pokoji sám. Je tma, noc. Bojím se tmy.” Opět se posouvá.

“Míchám doma mamince z barviček léky na její křečové žíly. Lže mi, že to pije, přitom to nepije. Moc mě to mrzí. Vůbec mi nevěří, že by jí to pomohlo se uzdravit.“ Cítí se ukřivděný a myslí si, že je chyba v něm. Pokračuje dále, ale už není v útlém dětství, je svém prenatálním období.

“Je to jako bych se vznášel. Cítím napětí a sevření. Necítím se tady dobře. Maminka je smutná. Pohádala se moc s tetou. Bojí se. Cítím, že je nešťastná, nevím jak jí mám pomoci. Nechci jít ven, narodit se.

Je to jako bych se propadal. Běhá mi mráz po celém těle. Mám strach z temnoty světa. Strach ze ztráty bezpečí. Nechtěl jsem jít do fyzické formy, ale musel jsem. Jako bych nebyl ztotožněný se svým tělem. Nikdy ho asi nepřijmu. Nebyl jsem nikdy na fyzické úrovni, ale teď jsem musel.“

To, co jsem právě slyšela, mě šokovalo. Nedala jsem ale na sobě emoce znát.

,,Ivo, dokážeš se spojit se svým vyšším já nebo svými mistry?” ptám se.

,,Ano,” zněla jeho okamžitá odpověď.

,,Zeptej se jich, co se máš dozvědět a na jakých úrovních jsi byl v minulosti.“

Na chvíli se odmlčel.

,,Jsem ve fyzické formě poprvé. Byl jsem na vyšších úrovních energetického bytí, ale není to pro mě nyní důležité. Mám přijmout své tělo a přestat se bát. Svou energii mám předávat ostatním. Vše má svůj smysl. Jednou se mi dostanou odpovědi na všechno. Chce to jen čas. Ta nemoc musela přijít, abych si uvědomil sám sebe v biologické formě. Abych se naučil přijmout své tělo. Musím si ještě mnohé uvědomit. Především sám sebe. Mám pomáhat ostatním svou láskou. To je vše.“

,,Poděkuj svému vyššímu já a mistrům,“ povídám.

,,Ano, udělám to. Cítím klid, veliký klid,” říká s úlevou.

S Ivošem jsme stále v kontaktu. Má úžasnou ženu a syna. Maluje překrásné energetické obrazy přírodních, esoterických, duchovních a pozitivních motivů. Jeho práce zdobí obálku této knihy a jsem tímto nesmírně poctěna.

Děkuji, Ivoši.

Příběh Jardy

Nezapomenu na příběh Jardy, mého dávného klienta a současného kamaráda. Jarda mě vyhledal ve stádiu pomalého sebezničení a nechápal, proč mu svět provádí tak špatné kousky. Absolutně si nevěřil. Rozvedli se s manželkou a přišel doslova o všechen majetek. Bydlel na ubytovně. Byl plný vzteku a nepříčetnosti. Pochopitelně odsuzoval svou již starou matku, která mohla za spoustu jeho problémů. Přitahoval do svého života podobné partnerky jako je matka.

V prenatálu si vybavuje její pocity.

,,Je cizinka a necítí se tady dobře, je smutná, nikdo jí nerozumí, je nervózní, roztěkaná, vystresovaná. Má strach. Chce se vrátit zpátky do Chorvatska ke svým rodičům a zároveň být se svým manželem tady. Pořád pláče a neví, co chce. Na druhou stranu je tvrdá a chce bojovat se svou situací.“

Po svém narození Jarek prožívá úzkost, strach, cítí se odstrčený a sám. Matka je stále na ostří nože se svou novou rodinou. Vychovávaná v přísné katolické víře přenášela silně zakořeněné programy i na své děti. V jeho třech letech jej matka noří do lavoru se studenou vodou. Jen proto, že plakal.

,,Pořád jenom křičí a řve po nás.“ Myslí tím také svého bratra.

Docela intenzivně prožíval obřízku, kterou mu matka nechala udělat, když už byl starší.

,,Proč jsi mi to udělala, mami, proč?“ ptá se plný bolesti.

Odpověď? Křik. ,,Já jsem tvá matka a já budu rozhodovat co bude a co ne!!“

Odtud pramenily i sexuální bloky. Bolest tělesná i duševní.

,,Chtěli jsme se s bráchou dívat v neděli ráno na pohádky.“

Nedovolila, museli pravidelně do kostela. Dále docházelo k trestům psychickým i fyzickým. Koupáním ve studené vodě počínaje a konče bitím. Odtud pocházely Jardovy neustálé deprese a úzkosti. Pojil se k tomu silný třes rukou.

V regresi jsme procházeli postupně celým dětstvím, a to v několika sezeních. Bylo stále co zpracovávat a stále co odpouštět. Jeden negativní zážitek za druhým.

Také jeden velice silný a to, jak asi jako sedmiletý kluk byl svým otcem poslán se džbánkem pro pivo do místního pohostinství. Když vycházel s plným těžkým džbánem piva, zastoupil mu cestu muž a chtěl vědět, zda neví kolik je hodin. Slušně vychovaný Jarek odložil na zem džbán s pivem, chtíc se podívat na hodinky. V tomto okamžiku mu muž sáhnul do rozkroku a Jarek se rozkřičel a rozplakal.

Tuto vzpomínku již dávno potlačil a teprve v regresích si na ni znovu vzpomněl. Byla traumatizující a velice silně jsme ji až do úlevy procházeli. Aby bylo odpuštění efektivnější a proniklo do větší hloubky, používám metodu zlatého světla na odstřihnutí a rozpuštění negativních pout ke konkrétním lidem. V Jardovém případě k mamince.

Jarda si měl představit nějaké krásné místo. Kdekoliv na světě. Na stejném místě si, přímo naproti sobě, představit maminku. Vnímat, jak je spojuje pomyslná pupeční šňůra, plná negativní energie. Od srdce říct mamince vše, čeho by v reálném životě nebyl schopen. Odpustit ji a zároveň poprosit o odpuštění.

Opakovat po mně větu: ,,Pokud jsem ti ublížil v tomto životě nebo v minulých životech, odpusť mi, prosím. Také ti odpouštím, pokud i ty jsi mi ublížila v tomto životě nebo v minulých životech.“

Potom si představit zlatý proud světla, které mezi ně proniká a odstřihává a rozpouští onen negativní „provaz“. Poslat do jejího srdce proud světla v jakékoliv barvě.

Ucítil velkou úlevu. Na závěr si měl imaginárně lehnout na toto krásné místo a představit si zlatý proud světla z vesmíru, který proudí do jeho pánve, tedy do druhé, vztahové čakry. Tam rozpusit veškerá karmické pouta, kódy, staré bloky. Poděkovat a vychutnat si ten pocit lehkosti.

Můžete to sami zkusit také.

Jarka čekala spousta práce na sobě samém. Vnitřně velice silný a poháněn motivací práce na sobě, docházel pravidelně na několik sezení. Začal číst ezoterickou literaturu a chodit na různé semináře a konstelační sezení. Stále pracoval na odpuštění nejen sobě samému, ale i na odpuštění své matce. Za pár měsíců se jejich vztah začal zdravě vyvíjet a dokázal si s ní již v klidu a přirozeně popovídat a říci ji, jak moc jí má rád.

Z člověka, který byl téměř lidskou troskou, se za nějaký čas stal zdravě sebevědomý a oduševnělý muž. Nedávno si koupil vlastní domeček, po kterém vždy tak moc toužil. Pořádá své vlastní přednášky a meditace. Pomáhá lidem navést je na správnou cestu. Změnil totiž své myšlení. Brány ke štěstí se mu otevřely. Poznal svou vlastní cenu. Cenu lásky a porozumění.

Naše duše jsou velice křehké a zranitelné. Dětské duše obvzlášť. Stačí sebemenší negativní zážitek a může se spustit silný ničivý proces. Může vyvolat i negativní vzpomínku na minulý život, kde již prožil něco podobného.

Příběh Ivety

Podobně tomu bylo v případě Ivety. Uzavřená, tichá, osmnáctiletá dívenka. Velice oduševnělá. S rodičemi má hezký vztah. Prošly jsme dětství i prenatál, ale vše bylo v pořádku.

Šly jsme tady dál.

,,Vidím budovu, vcházím dovnitř, asi jdu do práce, je tam velká pracovna, dva stroje, něco obrábějí, jsou tam se mnou ještě dva muži, starší, já jsem mladší a nechtějí mě mezi sebe přijmout, jsou tam velká okna, všechno je takové tmavé a šedé, hrozně depresivní. Ulice jsou téměř prázdné, když se vracím. Nemám žádný smysl života, jen tak bloumám sem a tam, rodiče mi zemřeli a nemám nikoho blízkého.“

Pak se posouvá dále a popisuje: ,,Jsem v lese, je to nějaký tábor, máme na sobě uniformy, jsme v horách a lesích, jsou tam kapličky s kříži, je válka, odešel jsem dobrovolně, nic mě nedrželo. Něco mě zasáhlo do ruky, střelili mě do levé ruky, hodně krvácím, teď jsem v nějaké budově, asi je to nemocnice, je to hrozné, plno vojáků leží na zemi, nemají končetiny, vidím jednoho, ten nemá půlku obličeje, nikdy jsem nic takového neviděl, bojím se, mám strach. Ošetřují mě a pouštějí. Nemám kam jít. Vracím se zpátky na frontu. Jdu lesem, všude ticho, je tady plno mrtvých, připadá mi, jako bych i já byl mrtvý, bez života, všechno mi připadá zbytečné, marné.“

,,Míváte stejné pocity, Ivet, i v současném životě?“

,,V poslední době pořád, žiju bez radosti, nic mě nebaví, mám úplně stejné pocity.“

Pokračujeme.

,,Vidím postřeleného kamaráda, vidím granát, hážu ho před sebe, připadám si v té válce naprosto nezúčastněně. Taky mívám i teď tyto pocity.“

Ihned si vše spojuje.

,,Mívám je, když jdu nakupovat a nebo když mám jít do nějakého nákupního centra. Ti lidé jsou tam stejní, bez života, jen se za něčím honí a zajímá je, kdo má co lepšího a kdo nakoupí více. Ty energie mi dělají špatně. Lidé jsou loutky. Stejně jako tam ti vojáci co leží na zemi.

Jen tam tak sedím a přichází ke mně důstojník a kárá mě, že mám svou práci dělat pořádně, v duchu si říkám, že na tak velký svět nemůžu a nezmůžu nic, tolik zla. I teď je všude tolik zla, proč si lidé stále ubližují?

Zajali mně němci, někam mě vedou, ale já cítím, že bude brzy konec, v podstatě je mi to jedno, ať si se mnou dělají, co chtějí, střílí do mně, popravují mně, cítím úlevu, vždyť ten život je tak pomíjivý, už je mi moc dobře, ale stále cítím ten smutek.“

,,Kam se reinkarnujete po tomto životě? ptám se jí.

,,Čekám a pak jdu tady do tohoto života,“ odpovídá.

,,Takže jste si sebou donesla stejný smutek a žal.”

,,Ano a mám pocit, že selžu, nevěřím si, protože nemohu nikomu pomoci a přitom bych tak moc chtěla.“

,,Jak to myslíte, pomoci?”

,,Chtěla bych pomáhat lidem, ale nevím jak.“

,,No, nejdříve musíte, Ivetko, pomoci sama sobě, uzdravit se a očistit svou dušičku od zátěže, a pak můžete pomáhat ostatním. Ten život už vás sám nasměruje, až si uvolníte to, co je třeba. Zatím musíte projít jednou místností, aby vás to pustilo do další. Bez toho to nepůjde. A věřte, že za každými dveřmi na vás bude čekat stále něco hezčího a pozitivnějšího, pokud budete procházet každou tou místností pozitivně.“

,,Poďme se nyní podívat do nějakých hezkých životů, které vás naplňovaly. Co vy na to?“

Prošly jsme dva takové životy a byly velmi inspirativní. Nešlo ani o to, co konkrétního v něch Ivetka dělala, ale s jakými pocity to dělala a jak jí naplnily. To je pro ní dostatečná motivace k tomu, chtít něco změnit. Z mnoha zkušeností vím, že toto nahlédnutí do pozitivních chvil skutečně jako hnací motor funguje.

Čtvrtý příběh není z mé vlastní praxe. Před lety mě velice zaujal, když jej vyprávěla má učitelka regresí. Žena, které chci touto cestou poděkovat. Dala mi ten nejlepší základ, jaký jsem si jako terapeutka mohla přát. Je mou výbornou učitelkou.

Děkuji ti, Mílo.

Míla měla klientku, která trpěla nedostatkem sebevědomí a nevěřila si od doby, kdy absolvovala gynekologickou operaci. Jednalo se o chirurgické odstranění dělohy, vzhledem ke zdravotním komplikacím nutné. Malé sebevědomí se odrazilo také v její práci. Míle něco říkalo, že by v regresi měla projít celý průběh operace a tak se také stalo. V našem podvědomí jsou uloženy různé vzpomínky, nejen z minulých životů, ale také z průběhu operací či z období kómatu.

Při samotném zákroku si lékaři zvesela povídali různé historky. Byly místy až nechutné a na účet operované se také docela pobavili. Padla slova označující pacientku jako starou, opotřebovanou ženskou, která už si stejně užívat nepotřebuje. Klientka se podvědomě s výrokem ztotožnila. Není divu, že se v ní spustil negativní program méněcennosti.Prošly tuto událost s Mílou ještě několikrát a přišla emoční úleva. Ta dáma si osahala původ svého negativního zdroje a její vědomí bylo uspokojeno. Bylo důležité dotyčným lékařům odpustit, protože není v naší kompetenci někoho odsuzovat. 

Příspěvek Ivety

,,Absolvování regresní terapie bylo pro mě něčím dosti výjimečným. Díky ní jsem poznala sebe sama.  Díky nahlédnutí do minulých životů, jsem si skutečně (postupně) uvědomovala a všímala si souvislostí mezi životem minulým a současným, a že právě minulé životy mi ukázaly, proč mám na lidi a na svět pohled jaký mám a proč jsem se cítila tak, jako jsem se cítila. Odhalila jsem zákonitosti, jako jsou lidské bolesti a problémy úzce spjaty s událostmi minulými, které jsou uvnitř nás zakotveny.

Když už se někdo rozhodne absolvovat hlubinnou regresní terapii, doporučuji podle vlastní zkušenosti, projít si vícekrát sezením, teprve pak je člověk skutečně vyléčen. Někdo má problémů k řešení mnoho, navazují na sebe v řetězcích.

Po prvním sezení se vytratily špatné sny, které souvisely s mými minulými životy. Zesílila se mi schopnost intuice a jakéhosi „vnitřního vidění“.

 Věřím v léčebnou schopnost regrese, jen chce všechno svůj čas a trpělivost a snahu na sobě pracovat! Měla jsem touhu dozvědět se v regresi o své minulosti co nejvíc, ovládala mě velká zvědavost, chtěla jsem všemu přijít na kloub, znát úplně celé ty příběhy bez nějakých nedostatků. Ale v dalším přemýšlení o minulosti, proč to bylo tak, a co mě k určitým činům vedlo, jsem pochopila, že to není až tak důležité.

Paní Ester mi skrze regresi pomohla život vidět trochu jinak, že každá věc má svou příčinu a souvislost a když na to člověk přijde, všechno mu najednou docvakne a pochopí, jak fungují zákonitosti životů.

Uvědomíte si, že toho neznáte zase až tolik, kolik jste si mysleli, jednoduše vše vidíte úplně jinýma očima a otevírají se vám nové obzory. Pokud je člověk otevřen těmto věcem, vše jednou pochopí.

Autor: Ester Davidová Antakarana

Více v mé knize: Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky


Skvelá kniha o cestách našich duší v regresnej terapii


Súvisiace články:

(Prečítané 3 855 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.