Když k nám duše promlouvá

Máme mnoho těl, ale převážně vnímáme jen to fyzické. Další těla nevnímáme, pokud si je nezačneme uvědomovat na podvědomém základě. Na základě uvědomění si důsledků a příčin. Fyzické tělo je totiž zrcadlem, ve kterém se odráží naše duše. V průběhu života vyvineme nespočetné množství negativní myšlenek, emocí a postojů, které se v našem podvědomí hromadí, naše duše se zatíží a časem na sebe upozorní. Shromažďujeme v sobě zlost, nenávist, pocity viny po mnoho minulých životů a přinášíme si je do současnosti. Ve stejném nebo podobném programu pak pokračujeme do doby, než onemocníme.  V tom momentu k nám duše promlouvá skrze tělo.

Každá nemoc má své odůvodnění, každá je podchytitelná. Jakmile známe její příčinu, dochází k pochopení a měli bychom ji přijmout jako naši součást. Pokud se s nemocí ztotožníme, přestaneme ji intenzivně vnímat a nastane úleva.

Tělesné postižení

I handicapy mají své opodstatnění v minulosti. Ve své praxi se často setkávám s tělesně postiženými klienty. U většiny z nich se v regresi ukázalo, že v minulosti buď intenzivně odsuzovali a nenáviděli své vlastní tělo, nebo se jím honosili a opovrhovali tak těmi méně fyzicky zdatnými a přitažlivými.

Epilepsie

Ta může mít svou příčinu také v samotném porodu. Pár mých klientů se rozvzpomnělo na svůj dramatický porod. Jednoho z nich lékaři museli vytáhnout pomocí kleští a druhý byl přiškrcen pupeční šňůrou. Oba klienti prožívali neskutečný emoční šok a jejich podvědomí vyplavilo tuto vzpomínku v souvislosti s podobnými symptomy, které je provázely i v záchvatech. Došlo k emočnímu uvolnění. Jedna má klientka dostávala epileptický záchvat jen v koupelně. V regresi se jí vybavil zážitek spojený s odpornými experimenty, které na ni prováděli v druhé světové válce. Právě koupelna jí připomněla místnost, kde se pokusy prováděly.

Každá nemoc je řečí duše a vybízí člověka k tomu, aby něco ve svém životě změnil. 

Nedávno jsem se ve své praxi setkala s velice zajímavým příběhem. Příběhem slečny Lenky, která mi dovolila svou zkušenost zveřejnit a podělit se tak o ni s vámi. 

Příběh Lenky

Zažívací problémy

Lenka mě požádala, zda bych jí neudělala regresi, jelikož má téměř dva roky neúnosné problémy s trávením. Trpí velkými bolestmi žaludku a stravu většinou vyzvrací, protože ji nestráví. Její žaludek odmítá mnoho potravin, takže může jen některé a ty též mnohdy pozře s velkými problémy.

V minulosti už jedno regresní sezení absolvovala a na něm s terapeutkou řešily její vztah s otcem. Právě ten byl také spouštěčem jejího zdravotního problému. Otec zemřel před šesti lety. Po celý život se destruoval alkoholem a ten se mu stal osudným. Byl to sobecký, despotický člověk, kritický ke všem a ke všemu, za všech okolností muselo být po jeho a celá rodina měla z něho intenzivní strach. Lenka se svěřila, že ještě několik měsíců po jeho smrti reagovala na bouchnutí dveřmi, či zvuk přijíždějícího auta po příjezdové cestě velice úzkostlivě a po každé se jí bolestí sevřely útroby.

Pocity viny a selhání

Nejdříve jsme si s Lenkou o všem popovídaly a já jsem pocítila, že by u ní mohlo jít také o cizí element, tedy o přivtělenou duši. Lence jsem to jen lehce naznačila. Sama se rozpovídala, že jí to také napadlo.  Mívala pocity tíhy jako by „něco“ stále tahala sebou.

Její zdravotní problémy a strachy se spustily v době, kdy na sobě začala intenzivněji pracovat a měnit své myšlení.

Pustily jsme se s Lenkou do práce.

Lenka v regresi vypráví:

„Jsem na veliké zahradě a vidím dítě na houpačce. Malou, zrzavou holčičku, je to má dcera. Já jsem muž. Přichází má žena. Cítím nějakou úzkost, strach, strach, že nebudeme spolu pořád. A také strach, že zklamu a selžu jako manžel a otec. Mám obavy, že dostatečně nezajistím finančně svou rodinu, je toho na mně hodně, cítím tlaky v žaludku a v hlavě. Také bolest v zádech. V hlavě mě neustále tíží myšlenky. Pomýšlím na odchod od rodiny. Také se tak stalo. Odešel jsem od ženy a dcerky. Moje pýcha a hrdost mě od nich odloučila. Zbaběle jsem vše nechal za sebou. Odcestoval jsem pryč, za prací, za vidinou peněz, bohatstvím, ale přišlo zklamání. Trpěl jsem, cítil jsem stesk a prázdnotu. Žaludek mám jako na vodě a bolí mě celé útroby. Nevydržel jsem to a vracím se k nim. Strachem jsem trpěl dále. Umírám jako starý muž, jsem sice šťastný se svou rodinou, ale mám sžíravé pocity viny, že jsem pro ně neučinil dost a selhal jsem.“ 

Vedla jsem Lenku dále a vyzvala ji, ať si vybaví jakoukoliv vzpomínku či minulý život, kde je prvopočáteční příčina jejích problémů s trávením, pocitů selhání a viny.

Lenka pokračuje:

„Je to doba dávná, něco jako pravěk a jsem na lovu. Mám ulovit nějaké veliké zvíře, abych dokázal nakrmit svou rodinu, včetně našeho kmene, ale nedaří se mi. Trvá to mnoho dnů a já cítím silné pocity selhání, šance se menší, protože přichází tuhá zima a s ním i spoustu sněhu. Jsem slabý a selhávám. Neulovil jsem jediné zvíře a je mi stydno. Odcházím do ústraní. Kvůli mé neschopnosti všichni zemřou hlady. Je mi hrozně. Svírá mě strach a celé mé útroby. V lese kam jsem odešel, slábnu a hodně se mi přitížilo. Mám veliké křeče v žaludku, je mi zima. Mám pocit, že mě napadlo nějaké zvíře a já umírám.“

Přivtělená duše

Cítila jsem, že s Lenkou musím ještě dál, někam kde došlo k nějakému výraznému zklamání, či bolesti, která má za následek její problém, se kterým si ani lékaři neví rady a označili jej za psychosomatický.

Řekla jsem jí, ať zkusí hledat vzpomínku navazující na život v pravěku.  Ať se rozvzpomene na život, který může s jejími problémy taktéž úzce souviset a je velice významný.

Vzápětí se Lenka začala třást po celém těle a vzlykat.

„Zemřel mi bratr. Píše se rok 1566 a mě skolil zármutek z jeho ztráty. Cítím takovou bolest, že se to nedá ani vyjádřit. Byl mé dvojče! A mám pocit, jako by zemřelo kus mě. Bylo nám oběma 18 let, když se nakazil na našich cestách cholerou. Je to má chyba, ty cesty byly můj nápad. On se tomu bránil. Nakonec jel. Mohu za to já. Nikdy si to neodpustím. Proč zemřel on a ne já! Ten zármutek leží v mém žaludku jako nějaké nestrávené jídlo.“

Lenka srdceryvně pláče a vzlyká a já ji nechávám. Jen jsem jí tiše vyzvala, ať si představí, jak ji pláč očišťuje a vyplavuje z těla ven všechen smutek, tlak, bolest, vinu a žal.

Když se po několika minutách vyplakala, sama pokračuje:

„Ve vibraci viny jsem žil do svých 45 let. V tom věku umírám jako ztroskotanec, zhýralec, i když jsem pocházel z aristokratické rodiny. Připomíná mi to život mého současného otce. I on zřejmě musel trpět nějakými výčitkami svědomí, když se tak utápěl v alkoholu a lítosti.  Bůh ví, jaký byl jeho příběh, když byl takový. Nemohu ho za jeho životní cestu soudit. Ovšem nastavil mi zrcadlo, mohla jsem dopadnout stejně. V minulosti jsem se několikrát destruovala a velká pravděpodobnost je, že bych se destruovala i nyní, v současném životě.“ 

Odvedená duše

„Leni“ povídám, „poznáváte v tom zesnulém bratrovi někoho ze současného života?“ ptám se jí se silným vnitřním vnuknutím.

„Ne, neznám, není tady a ani jsem ho tady nepotkala. Moment!“ vykřikla. „Ale já mám pocit, že tady je! Že je u mě! Mám ho celou dobu u sebe. Cítím jeho duši. Je na mně přisátý. Vždyť já ho tady tehdy držela, nechtěla jsem ho pustit a vina ho ke mně připoutala. Nedala jsem mu možnost odejít a šel se mnou po tolik staletí dále až do současnosti. Je na čase, aby odešel, v podstatě na mně cizopasí a vysává mně. Na druhou stranu načerpala jeho duše tím putováním se mnou mnoho informací a zkušeností, které může použít, když teď půjde dále. Musím ho pustit. Jen nevím jak.“

„Leni, napřed mu řekněte vše, co máte na srdci. Pak uděláme společně odpuštění. Nejdříve ho požádáte o odpuštění, pak odpustíte jemu a na závěr i sobě.“ Odpovídám jí.

Stalo se tak a duše jejího dvojčete, její spřízněné duše, jak ho sama nazvala, odešel ke světlu. Lenka ho pustila.

Cítila se klidná, uvolněná, očištěná, i když trochu prázdná. Udělaly jsme ještě závěrečnou rekapitulaci a relaxaci a tak mohla dát její duše impulz všem buňkám v těle k jejich regeneraci.

Na závěr Lenka o své regresi

„Více než rok jsem se snažila najít řešení svého zdravotního problému. Zkusila jsem vše, co mi přišlo do cesty. Vše bylo bezúspěšné a cítila jsem se bezmocně. Pak jsem narazila na regresi a chtěla jsem vyzkoušet i ji. Celý proces regrese byl velmi intenzivní a očistný. Už jak jsem vycházela ze dveří, cítila jsem se lehčí. O něco jsem přišla, o něco co mě zužovalo a ztěžovalo mi život. Děkuji této metodě, že mi vrátila zdraví a s ním i úsměv na rtech.“

 *

Více v mé knize: Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky

*

*

Skvělá kniha o regresní terapii:

Michael Newton – Proměny duší – Příběhy vědomého osvícení duše na základě regresní hypnózy. Všechny příběhy začínají popisem konkrétního problému, dále pak následuje odhalení jeho kořenů a nakonec řešení. V závěru každé kapitoly se dozvíte, jakým způsobem přispěla zkušenost s hypnoterapií ke zkvalitnění života subjektu.

*