Tvůj čas. Tvůj Život. Prchavý moment nečekané krásy.

Hledání mého štěstí bylo hledání „ščastie“ – souladu s časem a jeho pomíjivostí. Slovo štěstí má pravděpodobně původ v indoevropském slově kn̥dtis („kus, něco ukousnutého“) – a tak my, lidé, ukusujeme ze svého koláče času a možná málo si užíváme jeho rozmanité chutě, protože zavíráme oči před faktem, že ten koláč jednoho dne dojíme. Ale jak bychom přistupovali ke koláči, pokud bychom věděli, že je to náš poslední kousek?

Můj život před nedávnem dozrál do bodu významného obratu, do toho stavu štěstí, které hledáme celý život a pomalu se domníváme, že je to jen vábivá chiméra, jíž ve skutečném (tom reálném a surovém) životě nelze dosáhnout. Co se změnilo? Nic. Byl to výsledek mnoha každodenních činností a výzev. Prostě jablko života dozrálo a spadlo mi do náruče, protože jsem se postavila čelem k sobě a k svým touhám, nikoliv zády – a tomu jsem přizpůsobila svůj každodenní život.

Jak si mohu být jistá, že to není jen muška zlatá, co brzy někam uletí? Nemohu si být jistá, žádná jistota pro dny budoucí neexistuje, pokud ano – je to jen iluze bezpečí. Každopádně jsem blíže sobě, protože onen pocit se váže ke mně, ničemu vnějšímu, co by bylo mimo mou vlastní vůli. A jsem blíže Vyšší formě lásky, protože i když od té doby ne všechny dny byly zářivé a radostné, základy mého životního pocitu to neotřáslo.

A jak se to stalo? Kde byl ten spínač, který stačilo zmáčknout? Energie těchto dní mě vzala a vymačkala jako citrón, nic vnějšího se nedělo, ale ten žár uvnitř… v té trýznivosti bylo cosi blaženého a v té blaženosti je cosi trýznivého. Však jistě i citrón, jehož šťáva oblaží naše rty v horkém dni, je jen kousek celku, co si přál zažít zkušenost totálního vyšťavení. Jak jinak by zcela a plně mohl pochopit, co se v něm ukrývá?

A tak se stalo, že jsem pohlédla do tváře svému největšímu strachu, a tedy své největší motivaci. Strach, že nevyužiji potenciál svého života a s tím související strach, že neprobudím v sobě schopnost odhalit se v celé své podstatě (napsala bych nahotě, ale všimla jsem si, že Google pak hází mé články v „nečekaných“ souvislostech). Tohle sebe-odhalení je nutným krokem k nové schopnosti každého člověka žít život podle nejvyššího potenciálu hodnot jeho duše. Tomu jsem já sama v posledních třech letech podřídila vše, riskovala, že mě zavřou do blázince, odmítnou, zraní, opustí. Riskovala jsem střechu nad hlavou a občas se vyskytla bez domova. Svou tzv. esenciální nahotou jsem vsadila všanc i své živobytí i své přátele a znovu a znovu jsem se vracela do bodu bez peněz a pocitu osamocení. Čelila jsem momentům obrovského studu, kdy jsem ponížením brečela. Ano, byla jsem tím citrónem – a na tu pomyslnou horu jsem vylezla prostřednictvím tisíců malých krůčků. No, nebudeme si nic nalhávat… vidím na obzoru horu další, ale aspoň už vím, co mám v batohu – a vše zbytečné už jsem po cestě vyházela a našla jsem nové, co se hodí lépe.

Já jsem ten strach nechtěla vidět, myslela jsem si, že to znamená, že přiznám, že opravdu nežiji naplno, chodila jsem kolem horké kaše a soustředila se na každý okamžik, který se jevil alespoň trochu výjimečný, hodnotný, což bylo smutně směšné, protože to rozdělilo můj život na „žiji“ a „čekám“. Pravdou ale je, že můj život je pohádka, která neustále roste, ano – i tahle pohádka má občas svá hluchá místa a jindy je až nepříjemně napínavá, ale pořád je to žánr pohádky. A že někteří na pohádky nevěří? To přeci není můj problém, když v jedné žiji.

A co se tedy změnilo? Já si to své „čekám“ poskládala tak, že jsem ho o-boha-tila, po-svět-ila na „žiji“… Tak jestli máte pocit, že čekáte, udělejte z toho život. I na autobusové zastávce se dá tančit!

Ten strach se stal mým velkým učitelem a průvodcem. On se jen snažil, abych plně do morku kostí prožila vědomí, že ačkoliv čas v galakticko-energetickém pojetí neexistuje, tady na Zemi je nám čas života vyměřen a mnohdy žijeme v iluzi, že máme na vše dostatek času – že ještě budeme mít spoustu příležitostí říct všem, kteří jsou v našem srdci, že je milujeme. Že navštívíme místa, kde nám vibruje země pod nohami a bůh dlí nad hlavou v nádheře nebeské klenby. Že vytvoříme harmonii ve svých vztazích a zahodíme za hlavu všechny sváry a soudy – jednoho dne. Že… a najednou. Smrt. Kdybychom ji brali jako přirozenou součást života, nikdy bychom před naší pomíjivostí nezavírali oči. A přitom právě ta pomíjivost tomu všemu dodává ten tichý úžas.

A to mne naučil můj strach, tak jak bych jej mohla nemilovat? Když mne naučil moudře vybírat, čím naplním své dny, naučil mne vážit si všednosti (až jakési roztomilosti) každodenní zkušenosti, sílu poznání skrze nové aktivity a učení, moudrost bolesti a extázi radosti. Naučil mne bez milosti a bez zaváhání odseknout z mého života cokoliv, co není se mnou v souladu, a vítat vše, co se mnou v souladu je, jakkoliv je to bolestivé (aby to bylo změněno) a jakkoliv je to božské (aby to bylo projeveno). Mé srdce křičí radostí – to jsem já a já jsem Život.

Jsou dny, kdy je můj čas jen můj, a jsou dny, kdy jsem ochotná se o ten svůj koláč podělit s okolním světem, protože má duše touží dělat tento svět krásnějším, smyslu-plnějším. Naplňuji tak svou touhu, neobětuji se. A tak už nepotřebuji trávit čas aktivitami, v nichž nevidím smysl, a s lidmi, kteří mne neinspirují. Už nehodlám „prodávat“ svůj drahocenný čas těm, kteří to neocení, ať už v práci nebo ve vztazích, protože já miluji a oceňuji každou vteřinu svého života. Náš čas je náš život a každá minuta je část mé životní energie, kterou jsem dostala do vínku v tomto zrození – už pečlivě vybírám, koho a co touto energií podporuji – to je otázka malých každodenních rozhodnutí, jejichž výsledek nakonec tvoří náš stabilní osobní pocit.

Já se nebála smrti (ostatně párkrát jsem svůj život i riskovala), bála jsem se toho, že umřu nenaplněná, a to je pozitivní strach, vložila jsem ho do svého narození ještě jako duše/energie bez těla, jako psýché, jako idea, která se stala potenciálem a skrze zrození nakonec skutečností (a bože, já jsem neuvěřitelně úžasná skutečnost!) – ten strach jsem si s sebou vzala do života, abych si v případě probuzení sebe-vědomí již nedovolila ztrácet „čas“ naplňováním společenských konvencí a očekávání… A jsem v tom nekompromisní. Někdy se podívám kolem sebe a pomyslím si: „Je to vskutku tak nepochopitelné, že chci žít naplno? Nebo je nepochopitelné, že to ještě nedělají všichni?“

Strach už nepotřebuju, protože se z dobrého sluhy stal špatný pán, co mě omylem paralyzoval. Nechám si už „jen“ tu motivaci – žít plno-hodnotně.

Potřebovala jsem se ve svém životě nejprve zklidnit, přijmout stereotyp, pak mohl tenhle strach vyplout na povrch. Dokud jsem se bezmyšlenkovitě hnala za dobrodružstvím, jen jsem vlastně utíkala před tím strachem, který mne ve fázích klidu neuvěřitelně stresoval („neuniká ti náhodou něco?“).

Život mi ve své útlumové fázi připadal nevýrazný, a tak jsem se snažila tuhle z pohledu mého ega šeď čímsi naplnit, např. traumatizujícími zážitky, dramatem nebo, když už nic nebylo po ruce, tak alespoň intenzivním emočním prožíváním čehokoliv, v zimním období, kdy nehybnost dosahovala vrcholu – sledováním poutavých příběhů v knihách či filmech nebo jídlem.
Prázdnota, co touží být naplněna. To je přirozené, jenže my jí občas naplňujeme odpadky, protože si nevěříme, že dokážeme víc. Jaká blbost, že?

Poznala jsem ve svém životě velké hloubky prožívání, intenzivní zážitky a velkolepá setkání s vlastní duší a s esencí tohoto vesmíru, že nalézt podobu života, která by mě uspokojovala, je velmi obtížné. Ale nikdy jsem neřekla, že nemožné, jen to vyžaduje jisté úsilí – a já vím, že se překonám a překročím některé své stíny – ne proto, že musím, ale protože chci. Moje ego se bojí ukončenosti – kdybych totiž našla harmonii, co bych hledala pak?

Ego nevidí dál než za cíl své touhy, nechápe, že harmonie je stav, který se dá neustále rozšiřovat (ostatně jako cokoliv, po čem toužíme – hojnost, láska). Ale já mu to vysvětlím 🙂 Svým životem mu to vysvětlím.

Je to trochu jako bychom celý život žili ve městě a jednoho dne jsme zjistili, že to město je součástí neuvěřitelné krajiny, která se nám ukazuje prostřednictvím našich nejniternějších tužeb. Jsou tací, kteří ze strachu tu krajinu ignorují a budou nás přesvědčovat, že hlavním smyslem života je naučit se přijímat to, co máme (a ano – to opravdu může být smyslem života, jejich života, ale naše touha nám zpívá něco jiného) … a jsou ti, kteří touží po všech těch výhledech, které krajina nabízí, po všech dobrodružstvích, která skrývá – a ti řeknou „děkuji městu za zkušenost, ale proč bych setrvával, když už tu znám každý kout, naučil jsem se pokoře, každodennosti, řádu a teď jsem zvědavý, jak obstojím v nových podmínkách“ a takové město propustí, takoví v západu slunce ukážou záda těm, kteří ještě stále mají pocit, že potřebují zkoumat dávno odžité (nudu, utrpení), i těm, pro které je město stále ještě novinkou.

Zkoumat „město“ je fajn, když ho neznáte. Zažívat město, když ho znáte, je taky fajn, naučí Vás to zase trochu jinak. Ale opomíjet volání, když fouká severní vítr a dálky zpívají? To je pro mě (ano pro mě, ne pro nikoho jiného) hřích. A právě tohle nastavení mi dává velkou vnitřní sílu postavit se čelem jakémukoliv strachu z neznámého, který mi brání se dál hýbat životem. Ono to pak trochu vypadá, že po bitvě je každý král, ale i mně se třesou kolena – když zahajuji nové projekty, když měním místa svého bydliště, když spím sama ve stanu někde v severním Španělsku, když brečím bolestí při pohledu na své vnitřní démony, když se procházím po marocké poušti, když miluju tak, jako jsem celá léta neměla odvahu, když publikuju na web svá nejhlubší tajemství – ano, i mně se třesou kolena. Ale stojí to za to. A já vím, že každý z vás si může za tuhle konkrétnost dosadit své vlastní touhy – a já svými slovy chci podpořit Vaši odvahu.

Touha ukazuje směr a člověk neví, kam dojde, touha se proměňuje, stejně jako cesta životem… ale od chvíle, kdy jsem si dovolila následovat své touhy a přizpůsobit této cestě svůj každodenní život, od té doby jsem naplněna s-častím…

Nikdo člověku nedá jistotu, že to volání „džungle“ (tedy naší touhy) není jen další fatamorgána, abychom pochopili, že to štěstí nám celý život leží u nohou. A ona asi je. Ale – zjistila bych to, pokud bych se nevydala do džungle? Vždyť o tu cestu právě jde, protože jedině tak poznávám blíže a blíže, co mě naplňuje.

Možná někdo touží mít peníze a pak zjistí, že to není ono, a začne toužit prostřednictvím těch peněz vybudovat něco hodnotného. Mohl by vybudovat něco hodnotného, kdyby na počátku nenásledoval touhu mít peníze? Všichni se prostřednictvím svých tužeb učíme.

Tak na konci cesty budeme znát džungli i město a budeme si jistí, že jsme udělali všechno proto, abychom našli to, co nás dělá šťastnými. Kdybychom zůstali jen ve městě, zžíraly by nás pochybnosti a nikdy bychom nedosáhli vnitřního míru, žádnou meditací, léčením nebo úspěchem. Prý na smrtelné posteli nejvíce litujeme věcí, které jsme NEudělali… a přitom stačí překonat strach ze selhání.

Všechno přichází až tehdy, cítíme-li se na to připraveni.  Já sama jsem si myslela, že jsem srab, tehdy (a přitom vlastně nedávno), dokonce jsem si vědomě uvědomovala své mylné přesvědčení, že na to nemám a že si to nezasloužím – ten život, o kterém sním (ta symbolická neznámá džungle). Ten krok kupředu. A ano – tušila jsem, že i tohle překonám, jen jsem si neuměla představit, jak opravdově krásné to bude. Krajina se mi neustále připomínala, v drobných záblescích, pocitech, záchvěvech srdce… 

Hledala jsem ty okamžiky, kdy člověk cítí důvěru a napojí se na zdroj životní radosti, která nemá žádné konkrétní směřování, nevztahuje se k žádnému subjektu, i když často je ten pocit něčím vnějším spuštěn, např. když zahlédnete v lednu rozkvetlé sněženky – tam se skrývá onen „bůh“, v tom prchavém momentu nečekané krásy. A tak se můj život stal hledáním, NE! – nalézáním těchto vnějších spouštěčů, přičemž jsem si naprosto vědoma, že jde o něco „za tím“, že jde o tiché Wau, život je krásný…

A to je bílá čára, to je ten okamžik, kdy tady je stejně krásné jako tam, … a když o(d)pouštím tady, cítím tu energii dokončení, cítím, že vůbec nic opouštět nemusím, že stále jen Jsem, cítím nostalgickou radost a vděčnost a vím, jedno-duše naprosto z hloubi duše vím, že takto je to správné… Ó, má duše převeliká, je to tak, já stvořila svůj domov ve svém srdci. 

A tak zpívej, múzo, zpívej… ať všichni vnímají tu krásu! Zpívej, zpívej, múzo, ať tě slyší celý svět… Láska proudící skrze otevřené srdce je nekonečná. 

—

Jana Mráčková, přátelé mi říkají Anamel

---

Súvisiace články:

•  – Život, který chci žít. Člověk, kterým chci být. Aneb stavím pozemský chrám pro svou duši

•  – Svět, na který nás připravovali, neexistuje

•  – Změna, únik? Smíření, pohodlnost? Život přeci…

---

Tip redakcie Eugenika na knihu:

Osho – Intuice – Vědění, jež přesahuje logiku – Populární mystik mluví o intuici ze všech možných úhlů pohledu. Intuice je velmi důležitým nástrojem pro náš život. Intuice představuje „partnerku“ intelektu, jelikož nám zprostředkovává informace na docela jiné rovině, než rozum nebo emoce. Lze říct, že intuice je branou do světa vyšší skutečnosti, do duchovního rozměru bytí.

Pôvodná cena: 7.90 EUR, Naša cena: 6.72 EUR,

Zľava: 15.00 %, Ušetríte: 1.18 EUR

---