google27eaa3905ca3fee3.html

10478213_314362122063239_500642964634437253_nNa začátku stálo rozhodnutí – bože, chci mít znova odvahu snít…

Bylo děsivé, opravdu strašidelné, když jsem sama sobě před pár lety položila otázku: „Jano, co tě opravdu baví, co skutečně chceš ve svém životě zažívat, co ti dělá radost? Nemyslím tím to, co by ti MĚLO dělat radost.“ A uvnitř mě bylo ticho. Hrobové ticho… Byla jsem čerstvě bez práce, bez partnera a bez přátel, protože když jsem začala ztrácet svou falešnou sociální osobnost a přestávala hrát na trpitelství, už jsem pro ně nebyla zajímavá, ba naopak – stala jsem se nebezpečnou pro jejich iluze a jistoty. Sama jsem se od té doby na své cestě párkrát zamotala, ale to jen proto, že to zamotání již dávno bylo součástí mě a uzlíky potřebovaly být rozmotány.

Pokud svou energii věnujeme situacím a lidem, kteří nás vysávají, nebo protože je z nějakého sociálního pohledu vhodné se jim věnovat, pak namísto prýštícího zářivého zdroje vlastní extatické existence nalezneme pouze poušť a v ní téměř vyschlou studnu. Já vím, jak ta poušť vypadá, sama jsem tam pár let žíznila, takže vím, jak je těžké začít, ale každá cesta na vrchol začíná prvním krokem a skládá se s tisíců malých posunů. 

Někde během svého života jsem přijala „pravdu“, že za své potřeby a touhy bych se měla stydět a že mé sny a vize krásnějšího světa jsou pošetilé.

Ono to na začátku je frustrující a velmi depresivní – připustit si ten propastný rozdíl mezi tím, kde jsme a jak vzdálené jsou naše sny – byť tím snem na začátku je pouhý sen vůbec mít nějaký ten sen, který by vycházet z hloubky nás samotných. My jsme často tak ubiti přežíváním, že na snění a touhy nezbývá energie – a přitom tak se tvoří tento svět, vše bylo dříve jen snem v něčí mysli.

Každá cesta lze rozdělit na úseky a pak se radovat z dosažených mezicílů, to člověku dodá sebevědomí ohledně vlastních schopností – a to roste a sílí. Takže možná jsme na začátku neměli schopnosti svých snů dosáhnout, ale během cesty je bezpochyby získáme. 

Někdy se ale tak motáme v kruhu, že nevíme, jak z něj ven, i naše myšlenky se točí dokolečka – a když myslíme pořád stejně, žádný nový nápad nás neosvítí. Mně pomohlo začít dělat věci drobně jinak. Posunout nábytek v pokoji. Jít do práce jinou cestou. Místo do kanceláře si vzít práci do kavárny. Bylo to jako brodit se v bahně, byla jsem tak strašně unavená o těch změnách vůbec přemýšlet, natož je provádět. 

Mému snu být svobodná a prožívat život s nadšením předcházelo tisíce takových drobných změn. Z pohledu skeptika – směšných změn. Byla jsem zavalená lavinou a měla jsem jenom lžičku ke svému vysvobození. A tak jsem odhazovala lžičku po lžičce a jak časem přišlo jaro – pomohlo mi roztát… ale nikdy jsem se nemohla spoléhat jen na jaro, protože jsem nevěděla, jestli přijde. A možná přišlo právě proto, že jsem ho svým urputným odhazováním sněhu pozvala…

A je přede mnou mnoho dalších tisíc lžiček sněhu, to není hrozivá představa, když si člověk uvědomí, že každé vystoupení z komfortní zóny je jako pohár chladné vody v horkém dni.

Velká změna nastane, když namísto hledání důkazů a příběhů – proč to nejde, zaměříme pozornost na ty, kteří to dokázali. Když ovšem člověk nevěří sám sobě a změnu pro všechny možné strachy a ztrátu jistoty nechce, ani tisíc lidí ho nepřesvědčí, že je to možné.

Dost dlouho jsem potkávala lidi, kteří mi přesvědčovali svým zúženým fokusem na svět, proč se mi to či ono nepodaří a co by bylo pro mě lepší. Oni byly jen hlasem mých vlastních pochyb. Tak dlouho jsem jim argumentovala, až jsem přemluvila vlastního vnitřního kritika, aby už konečně zmlkl a souhlasil, že to zkusíme, aby pak mohl říkat: „Vidíš, já ti to říkal.“ … no, nebudu Vám lhát – párkrát měl pravdu, úspěch je totiž součást mnoha neúspěchů. A teď už ten můj kritický hlas umí mlčet dlouhodobě – svým životem jako důkazem jsem ho totiž převálcovala, přeargumentovala. Jen občas přijde, aby mě poškádlil, popohnal, vytrhl ze začínající letargie…

Pokaždé, když jsem si sedla na prdel, měla jsem dvě možnosti, buď dál naštvaně sedět, nebo se znovu zvednout. Když jsem na zhruba 250. kilometru svatojakubské poutě měla už tak slabou nohu, tak jsem se šinula krok sum krok rychlostí 10 kilometrů za den, zatímco všichni kolem valili obrovskou rychlostí kupředu  k tomu vysněnému Santiagu – ale chápete? Šinula! Takže v tom byl pohyb. A jak jsem se opírala o klacek v té snad nejhnusnější části camina, kde cesta vedla kamenito-písčitou pustinou pořád po rovince při hlavní silnici, kde se prášilo a slunce pálilo, a mně docházela voda, cosi ve mně začalo vřískat radostí, že mám tu sílu to nevzdat.

Chvíli poté se objevila žena, která téměř nic neřekla, jen mi věnovala láhev vychlazené vody, kterou vytáhla ze svého termoobalu: „Já si za chvíli koupím další,“ a pokynula směrem k městu, které se nacházelo 8 kilometrů před námi a do kterého jsem já došla až za 5 hodin. A pak jsem si věnovala dva dny volna, protože jsem věděla, že když si dovolím zastavit, budu pak moci jít rychleji a radostněji. Už jsem si mohla dovolit zastavit, protože jsem si nejprve potřebovala dokázat, že se hnedka nevzdám.

A teprve po nedávných událostech mi došlo, jak moc jsem silná – protože jít životem, když máte dostatek energie, je jako mít zdravé zuby a moci plně pojídat ovoce života. Jakmile Vám ty zuby přestanou sloužit, najednou Vám dojde, jaké jste měli požehnání. Když nikdy nezažijete hlad, nedokážete poznat, že jste sytí. A to je celý smysl existence…

Když přežijete zdánlivě nekonečná léta klinických depresí, schizofrenních stavů a maniodepresivních záchvatů, už to jen tak nevzdáte. Když Vás po mnoho let dennodenně bombardují depresivní myšlenky, že nic nemá smysl a týden co týden se dostáváte do stavů takové prázdnoty, že přemýšlíte, že to s tím životem vzdáte, dá Vám to ohromnou, OHROMNOU vůli k životu. 

A já už se nesnažím vysvětlovat druhým lidem, co je tou silou, která je tu se mnou od počátku a která mě žene vpřed, protože ti, kteří ji hledají, jí ve mne poznávají, a ti ostatní stejně neporozumí… Ta síla je Život sám. Tak jako v téhle písni Get lucky – Anna McLuckie

Všechny konce a začátky…

Je vzhůru celou Noc, aby viděla Slunce.

Jsem vzhůru celou Noc, abych byl šťastný…

Došli jsme příliš daleko, abychom se vzdali toho, kým jsme…

Myslela jsem si, že jsem kvůli tomu slabá, že je se mnou něco špatně, styděla jsem se. Hrozně jsem se styděla. Dneska vidím, že právě díky tomu jsem silná. Protože i přesto všechno jsem každý den vstala z postele a zkusila to znovu, cihličku po cihličce zkoušela a odstraňovala vše, co mi bránilo ve výhledu na Slunce – a žila, přesto jsem žila víc, než mnoho lidí zvládne za celý svůj pozemský čas. A jo, trvalo to roky, temná noc duše plná stínů. A jo – občas se to vrátí, aby člověk nikdy nezapomněl, že je zde právě z důvodu té obrovské touhy po Životě. Ale jak říkám – dá se na to dívat jinak – ne jako na slabost – ale jako na hrdinství! Protože jdete na dno posbírat všechny své části, které se od Vaší duše oddělily a přijaly jako trest za své domnělé selhání utrpení a bezmoc – a pak se od toho dna odrazíte a pozvednete se zpět k vědomí soucitné existence… V tom pekle sebedestrukce se možná můžete na dlouhou dobu ztratit, ale ani očistec netrvá věčně…

Svoboda, nezávislost a nespoutanost – ta je výsledkem rozhodnutí, pro které musíte udělat vše, velkého překročení vlastního stínu a každodenní drobné práce, kdy se neustále snažíte být tou nejlepší verzí sebe sama – člověkem, kterého si budete moci vážit, protože když tak nežijeme, nemůžeme se přes pocit viny a studu nikdy skutečně radovat. Bez výmluv. A já vím, že jsem pořád jen na začátku. A tak pokorně skláním hlavu a dál odhazuju svoje lžičky sněhu, protože vím, že Slunce je v životě přítomno jenom tehdy, když si ho nenárokuju…

Autor článku: Jana Mráčková, An

http://poselstviohne.blogspot.cz

http://www.liveinspirit.cz/

http://soulfictionpribehyduse.blogspot.cz


Tip redakcie Eugenika:

Steve Chandler – Jak být tím, kým chceme – Populárny americký autor inšpiruje k prekonaniu seba samých, k nájdeniu slobody a sily, k rozdúchaniu energie, radosti a nadšenia. Sme obeťami svojich vlastných vymyslených obmedzení. Sme pohltení toľkými problémami, že ani nevidíme svetlo. Niektorí ľudia sa však z toho všetkého dokážu vymaniť a získať nový rozmer. O tom všetkom kniha rozpráva a vedie čitateľa k takémuto prerodu.

Úryvok: Znát cestu ke svému duchu jsou tři čtvrtiny úspěchu: vidět ho, cítit ho, uvědomit si ho a zůstat vůči němu bdělý. V mém životě jsem měl zpočátku mnoho problémů, abych se dostal z uvažování oběti k uvažování jako svůj vlastní pán, protože jsem zkrátka neviděl, jak to mohu udělat. Myslel jsem, že jsem v pasti. Ta past byla křehká, ale stále to byla past. Uvnitř pasti se ozvěnou ozývá jemný hlas oběti: „Copak můžeš dělat? Nemůžeš udělat vůbec nic.“ Ale vždy toho bylo hodně, co jsem mohl udělat. Jen jsem to neviděl, to je všechno. Abyste si dokázali, že vždy je něco, co se dá udělat, zkuste tenhle experiment: vezměte si čistý nalinkovaný list papíru. Nahoru napište problémy, které vás momentálně trápí, nějaké frustrující situace, o kterých hodně přemýšlíte, ale nevíte, co s nimi dělat. Chci vám ukázat, že váš duch to ví. Nyní pod problém napište 5 malých věcí, které s tím můžete ještě dnes udělat. Donuťte se něco napsat. Poté, co jste sepsali svých pět nápadů, noste tenhle papír během dne u sebe a nechoďte spát, dokud neuděláte všech těchto pět věcí. Až skončíte, budete překvapeni, jak jste změnili podstatu problému! Čím víc toho děláte, tím víc toho můžete dělat.

Pôvodná cena: 8.23 EUR, Naša cena: 6.17 EUR, Zľava: 25.00 %, Ušetríte: 2.06 EUR


Súvisiace články:


 

(Prečítané 977 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.