google27eaa3905ca3fee3.html

rainbow-spiral-vortexŽivot není jen jeden příběh. Je spletitou sítí mnoha příběhů mnoha lidí, z nichž některé se proplétají a vytváří mohutnou energetickou síť celé planety. Jsme všichni spojeni neviditelnými vlákny, předivem Osudu, který krouží po spirále až k nejvyššímu stvoření. Vše je dokonalé. Dokonale vymyšlené. Dokonale rozpracované až do nejmenších detailů. Jen my, lidé, znaveni tíhou své pozemské existence, někdy ztrácíme víru ve smysl věcí a zdá se nám, že nám vládne všudypřítomný chaos. Ale, kdepak! To je jen neschopnost vidět věci z nadhledu, nedostatek informací a nedostatek důvěry v božský plán.

Než vám povím příběh sil osudu, který se mi stal…dovolte mi malý vstup ze vzdáleného kontinentu, ale blízce vyjadřující princip synchronicity…. V Peru, na planině Nasca jsou vyryty v zemi rýhy, tvořící nádherné obrazce, s přesností a pečlivostí mistra. Kdo je v dávných dobách stvořil a proč, je dnes už zapomenuto. Ale pro tuto chvíli to není ani podstatné, neboť máme – li něco vědět, vždy se to dozvíme, až nazraje pravý čas. Nejsou důležité ani různé spekulativní teorie o jejich vzniku a účelu. Symbolické ale je, že z perspektivy člověka, který se podél nich prochází jsou…neviditelné! Kráčíte-li planinou Nasca samozřejmě si všimnete terénních nerovností. Prohlubně tvořící součást krajiny, jsou různě stočené a zahýbající… ale tak pozvolna, že nikoho dlouhá léta nenapadlo, že by mohly něco zobrazovat! A koho by to taky mohlo napadnout? Vznikly v časech lidí, o kterých jsme přesvědčeni, že neuměli létat, vznášet se v oblacích na strojích podobných ptákům. Obrazce jsou totiž obří velikosti! Ano, procházejíc planinou Nasca uvidíte linie v zemi, jste-li pozorný člověk. Ale… nevidíte celé schéma! Obrazce ptáků, zvířat a postav se ukáží až pohledem z dostatečné výšky na palubě letadla. Najednou zdánlivě chaotické, nehluboké příkopy v zčervenalé zemi dávají smysl. Jako by byly namalovány vesmírným malířem k účelu, o němž sice nic nevíme, ale zato přesně, úchvatně a…krásně. Lidé z celého světa zůstávají v údivu zírat skrze skla helikoptér na ony pradávné obrazce. A překonáte-li lehkou (tedy – já spíše těžkou :)) nevolnost z krouživého pohybu létajícího stroje, budete překvapeni! Dokonale „namalované“.

A stejné je to se situacemi, událostmi v našem životním příběhu, které zdánlivě nedávají smysl, jsou nepříjemné, zmatené a uvádějí nás do smutku, vzteku či nespokojenosti s vlastním životem. Jsou jako čáry na dlani, z nichž chiromanti věští náš osud. Jako obrazce Nasca. Je to prosté…Nevidíme zkrátka naše životy, příběhy a cesty z té potřebné výšky. Někdy proto, že nám chybí nadhled moudrosti; někdy proto, že nenastal ještě čas pochopit životní lekce a souvislosti. Ale někdy prostě jen proto, že pro nás není důležité v dané chvíli vidět celý obraz toho, co se děje, neboť je součástí většího příběhu, eposu někoho jiného. A my jsme jen malým dílkem, kouskem puzzlete, které zapadá do Celku, jemuž sice nerozumíme, a ani rozumět v danou chvíli nemusíme, ale pro komplet je podstatný.

Povím vám tedy příběh. Tentokrát to nebude příhoda z říše mýtů. Je to událost, která se mi stala nedávno a je natolik silná, že se o ni s vámi musím podělit. Je to příběh intenzity osudu, který se stal přesně tak, jak jej popíši; příběh dokonalého načasování energií vesmíru, kterému neznalí říkají Náhoda. Začal zcela obyčejně, jako mnohé důležité věci v našem životě. Nepřikládáme jednotlivým úsekům našeho Bytí vyšší význam, ale vždy ho mají. Když ne pro nás, tak pro někoho jiného, jako v tomto případě.
V jedno běžné odpoledne všedního dne mi zazvonil telefon. Tehdy jsem ještě netušila, že to linka Existence mi volá, abych se připravila stát se součástí něčeho většího, než dovedete naplánovat. Na druhém konci „drátu“ byla asistentka ředitelky hotelu, která sis e mnou stůj co stůj chtěla domluvit schůzku. Jednalo se o výstavu mých obrazů v Praze, ale osobní schůzka předem nebyla nutná. Pokoušela jsem se vymluvit, připadalo mi to jako zbytečná ztráta času, strávit několik hodin ve vlaku. Jenže! Už dlouhou dobu se učím plynout s proudem a i když nevím někdy proč, na výzvy osudu odpovídám kladně. A tak jsme se nakonec dohodly na jedno pondělní ráno. Protože se ovšem snažím být efektivní ve správě svého pozemského času, pokusila jsem se naplánovat si další věci v Praze na onen den, a to mi až neskutečně vycházelo. A to je pro nás vždy signál! Když jdou věci hladce, jako po másle, jdeme správným směrem. A den předem se začalo vše sbíhat, synchronizovat, spojovat. V neděli večer (!) mi ještě zavolal doktor, jehož jsem před časem žádala, aby mi domluvil konzultaci Praze na klinice ohledně pigmentových skvrn. On sám zřejmě netušil, jaká síla ho vedla, aby našel někde můj telefon a v pravý čas mi zavolal..

Ale..nezapomeňte…naše duše jsou součástí božské existence a ta všechno ví. I když naše tělesná schránka ještě nic netuší, naše spirituální podstata ví vše a má v tom jasno. Ví, co má kdo dělat, čím se má zabývat, s kým má žít, kdo ke komu patří. Když si tohle uvědomíme v celém rozsahu, budou nám okamžitě jasné i všechny vztahy, které máme se všemi lidmi kolem nás. Jsou-li problematické, jinak řečeno karmické, znamená to, že k sobě nepatříme a naše životní cesty se dříve či později rozejdou. A čím později to bude, tím více utrpení si do života vneseme. Nikdo nám nic nedělá, všechno si děláme sami. A jsou –li naše vztahy s druhými naplňující, máme společný úkol duše, kterému je třeba dostát. Máme si navzájem co předat a co, díky jeden druhému, pochopit. Naše duše ví, s kým být a s kým ne. A jak dlouho. Kdo ke komu patří, a kdo za koho kope… Peklo nastává ve chvíli, kdy potřeby duše nerespektujeme a vnášíme do toho své ambice, touhu „udržovat vztah“ a pěkně v pohodlíčku dělat kompromisy. Nebo se bojíme jít za hlasem své duše, protože netušíme, co nás čeká.

No…zpátky k příběhu…onen večerní telefonát byl pro mě další signál.Kdopak se o víkendu stará o kontakt téměř neznámé osobě? Ovšem, jak jsem říkala, duše se znají a spolupracují, jen naše těla o tom často nemají ani páru! No…zarazila jsem se a řekla si, že to je skvělé, jak se mi věci hezky plánují samy od sebe. O hodinu později mi telefonovala kamarádka, vědomá to žena, a zaraženě mi povídá : „Poslyš, něco se děje. Právě mi zrušili pondělní službu v nemocnici v Berlíně. Teď! Večer! Nevídané…mám takový divný pocit, jako by se mělo něco stát“. Když se dozvěděla, že nazítří jedu do Prahy, povídá: „Víš ty co, nechceš pak přijet?“ Do Ústí, kde bydlí, je to ještě necelé dvě hodinky z Prahy, ale já už měla svůj naplánovaný den. „Kdepak, necháme to na jindy“, zněla má odpověď. Ani na chvíli jsem nezaváhala. Jenže Bůh má své vlastní plány (a ty vždycky vyjdou!), jak se ukázalo později.

V pondělí znamení pokračovala už od božího rána. Víte, signály osudu se většinou neprojevují tím, že se země otřese a před námi se objeví jasně čitelné znamení. Bývají to malé, opakující se „náhodné“ drobnosti, které nám ukazují, kudy se dát nebo nedát. Až když jsme totálně slepí a pitomí, dostáváme znamení ve formě malérů, pohrom, nemocí, úrazů, hádek, vydírání a jiných ošklivostí v životě. Vždycky to pak znamená, že jsme se rozhodli nekonat, jak nám osud velí. Že jsme něco nechali „zahnít“, ať už ze zaslepenosti, strachu nebo z lenosti něco změnit. Jak řekl Seneca: „ Osud vede povolného, vzpurného vleče.“ A já dodávám: „ A vždycky ho dostane tam, kde má být“. A tak je lépe jít dobrovolně, než za pačesy v bolestech odporu být dosmýkán. A tak jsem od rána vnímala malé signály, testy víry v to, že vše je správně, co dostáváme. Jakoby najednou nic nevycházelo, jak chci já. Drobnosti… mléko co vám neprodají, do očí vám tvrdíc, že ho nemají, ačkoliv ho vidíte na pultu. Jiný čaj v bistru, než chcete, s výmluvou, že došel, ačkoli jej pak podají jinému; obsazené místo; mizerná obsluha; nefungující telefon… může to být cokoli. Jemné signály, výstražná světýlka. Něco se bude dít. Ne vždy se to ukáže tak fatálním jako později v tomhle příběhu, ale vždy je to znamení. Necháš se vykolejit hloupostmi? Budeš se hádat kvůli triviálnostem a bojovat „za svá práva“ v nicotnostech? Nebo si ponecháš svou sílu pro rozhodnutí, podstatné boje svého života, které nakonec vždy bojujeme jen sami se sebou, svými zlozvyky a lenivostí, neochotou proměnit se v motýla.

Ano, jsou to drobnosti, které nás mohou – necháme-li se unést svým egem chtění – vyvést z rovnováhy a důvěry ve správnost vyššího vedení v nás. Je to Innaté, moudrost projevená v těle, která nám signalizuje co máme dělat. Můžeme ji nazývat intuicí, vhledem, zimnicí, mrazením v zádech… můžeme ji nazývat mnoha jmény, ale v zásadě jde o to, že ona nám skrze příjemné či nepříjemné pocity těla ukazuje směr v naší dennodenní realitě. Znáte to…. nepříjemný pocit z někoho, který se pak zaplaší slovy… přitažlivost, která se pak rozmluví hlavou…. Innaté, moudrost těla, varovná světýlka poplachu duše, která s někým nebo něčím souzní nebo naopak nechce mít žádné drobné. Možná si vybavíte situaci, kdy se vám někam opravdu nechce, necítíte to dobře… a přesto, vedení hlavou, moralistickými předsudky výchovy a sytému, tam nakonec jdete. No… a jdete si pro pár facek. Pro potíže. Pro starosti. Z ohleduplnosti k druhému nevyslyšíte hlas, co vám říká: „ Nechoď tam, nemusíš…“ A ten druhý k vám zas tak ohleduplný není. Spíše může být i bezohledný, protože si „jede“ svou karmickou hru. Kdyby totiž ohleduplný byl, šli byste tam rádi. 🙂 V našich životech jsme často konfrontováni s oním „musíš“ a lidé kolem nás to slůvko často používají jako zbraň. Pravdou je, že opravdu „musíme“ jen máloco. Ale od dětství jsme tak ohýbáni, manipulováni a formováni společností, že získáváme iluzorní pocit pout. Falešný… neboť opravdu musíme jen zemřít, a ani to není jisté!!

No… stačí jen dívat se a naslouchat. A tak mě ono pondělní ráno nic nevyvedlo z rovnováhy. S myšlenkou, že vše je dobré a jak má být, jsem věděla, že mě osud vede něžně za ruku, aniž vím kam. Nechala jsem se naprosto klidná vést přes drobná pochybení druhých až do bodu, kdy se neuskutečnila vyžádaná schůzka s ředitelkou hotelu, důvod mé cesty do Prahy. Musela jsem se smát! Věděla jsem už naprosto jistě, že to proč tam jsem, má svůj důvod, i když se jej nemusím nikdy dozvědět, a že nemá cenu se na nikoho zlobit za promarněný čas. Na klinice s příznačným jménem Anděl (nomen omen) mě andělská lékařka nečekaně rovnou vzala nejen na konzultaci, ale rovnou k péči (vzpomínáte, co jsem mnohokrát říkala: „má-li něco být, jde to snadno“). A tím jsem se dostala do hry času, který byl potřeba k posunutí mé osoby odněkud někam. Synchronizace, které lidé říkají náhoda, dokonale načasovává věci a události, aby do sebe v daný okamžik zapadly.

Nakonec jsem byla připravena k návratu domů A pak… znovu zazvonil mobil. Volala zděšeně má kamarádka z Ústí, že jí právě spadl můj obraz ze stěny. Nechápe proč a jak, překutálel se přes televizi, nábytek, hrot stolu, a přesto se nerozbil. Měla obavy, zda-li se mi něco nestalo. Bylo to další znamení. Změnila jsem tedy v okamžiku své plány, nasedla na vlak a jela za ní. Už jsem se neptala proč, ale dělala jsem, co mi znamení naznačovala. Večer pokračoval v klidné pohodě přátelského potlachu, ale obě jsme věděly, že ten pravý důvod poposunování s časem a mou osobou má svůj význam. Jaký, se mělo objasnit už následující den. V brzké úterní ráno se mi ve vlaku směr Praha znovu připomněla znamení. Nesmyslně každou chvíli zastavoval, až nabral přesně takovou míru zpoždění, aby mi ujel spoj z Prahy do Olomouce o pár vteřin. Byla jsem v té chvíli už dokonale klidná a otevřená cestám osudu. Procházela jsem nádražní halou s prošlým lístkem na vlak a vševědoucím úsměvem na rtu (ačkoli jsem netušila nic!) a očekávala nečekané. Rozhlížela se kolem, koho úžasného to potkám, či jaká příležitost mě čeká. Potkala jsem jen uspěchané nevýrazné lidi a můj zářivý úsměv se setkával se zářivým, leč často bezzubým úsměvem místních vagabundů. Zase z toho nebylo nic. Že by knihkupectví skýtalo pravdy k zakoupení? Kdepak…dnes zavřeno! Odolala jsem statečně zklamání, dala si kafe a loudala se na nástupiště k dalšímu spoji.

V téměř prázdném posledním vagónu vlaku, jsem si ke svému překvapení nesedla na volná místa, ale až téměř na samý konec k poklimbávající milé asiatce se sluchátky v uších. Přes uličku seděli dva mladíci a jeden z nich si hrál s mobilem. Vytáhla jsem tedy svá média a po chvíli se vlak rozjel. Četla jsem a přemítala, zdali se někdy dozvím, proč se mi děly ty zvláštní souhry okolností. Když najednou…jsem cosi zaslechla. Do pravidelného hukotu vlaku zaznívalo ještě cosi jiného. Jako kňučení psa či jiný neidentifikovatelný zvuk. Ve vteřině jsem byla na nohou a odhodila tablet. Věděla jsem, že je to ono! Nevěděla jsem co, ale bylo to tu! Dva kroky přede mnou, za zdrojem zvuku, chvátali i oni mladíci.

A v té chvíli se zpomalil čas… Zažila jsem něco z oněch filmů, ve kterých se najednou zmátožní frekvence a my, diváci, můžeme sledovat každý rozvolněný pohyb herců. Byla jsem v ten okamžik jako nezúčastněný divák pozorující děj a sebe sama v oné scéně. Před mým zrakem se najednou objevila úpící mladá dívka, skřípnutá v automatických dveřích vlaku. Jednu nohu uvnitř a celé tělo venku, zoufale se přidržujíc dveří. A dva mladíci přiskakující k dveřím ve snaze je otevřít. V tu chvíli jsem byla robotem, chladně vyhodnocujícím situaci a metodicky přistupujícím k záchranné brzdě… Bez nadbytečných emocí, paniky a zmatku jsem věděla s fatální jistotou, že toto byla má úloha v onom příběhu… V příběhu mladé, krásné, plavovlasé dívky, jejíž život visel na vlásku. Nebo tedy – na noze.. Ve chvíli, kdy vlak zastavil, jsem si šla v klidu sednout. S vědomím, že moje úloha v ději končí. Věděla jsem, že ona dívka bude v pořádku. Za chvíli přišla, doprovázena oběma mladíky, (co měli tak pitomý nápad, pokusit se otevřít dveře, kterých se dívka držela za plné rychlosti vlaku) a posadila se k nim, vedle mě přes uličku. Usmívala se, lehce v šoku, ale byla v pořádku. Zázrakem. Boží vůlí. Dostala šanci, neboť její čas ještě nenastal. Dostala poučení. Co s tím dokáže udělat, záleží jen na ní. Její život má zřejmě v celém vesmírném ději nějaký hlubší smysl, když stál Existenci za to, aby uspořádala toto absurdní drama, tento „Babel“ a zapojila do něj tolik herců. Já, ředitelka, doktor, doktorka, ti kolem prvního zpožděného vlaku, kamarádka a kdoví kdo ještě. My všichni se stali nástroji synchronicity. Vesmírné, energetické záchranné sítě. A nemělo smysl zlobit se na pochybení kontroly drážního personálu, nemělo smysl plýtvat slovy. Stalo se.

Konec dobrý, všechno dobré. A já v duchu děkovala, že jsem mohla být součástí této nádherné souhry událostí, krásného důkazu neomylnosti věcí, které nás potkávají. Toho, že vše je správné a nemá cenu zdržovat se vztekem a odporováním tomu, co se děje…i když se to plánům našeho ega zrovna nehodí. Děkovala jsem tomu vyššímu v nás, že jsem s neotřesitelnou vírou dokázala vyslyšet znamení, která mě přivedla do tohoto času a na toto místo. Byla jsem skutečně jedinou, která v té chvíli mohla pomoci. Vlak v plné rychlosti. Dívka tak tak se zvenku držící madla dveří.. Dva mladíci v panice, snažící se s mladickou vervou dveře otevřít… Možná šlo o vteřiny… Asiatka přes sluchátka v uších neslyšela nic. A nikdo jiný tam, na konci vlaku, nebyl. Jen mé tělo, nástroj duše, která ví víc, než si připouštíme…Kéž bychom se jí dokázali vždycky řídit! Následovat své srdce, signály svého těla, Innaté, která nám ukazuje, co pro nás je a co pro nás není. Nenechali se, v tomto levohemisférově orientovaném světě oklamat myslí, která stále přemítá a omílá dokola myšlenky jak staré smetí. Netřeba trápit hlavu, ale žít z břicha, jak říkají zenoví mistři. To znamená cítit svou intuicí, svými pocity z nitra, poslouchat varovné signály zevně a být naplněn hlubokou, bazální důvěrou v moudrost vyššího vedení v nás. Stát se nástrojem synchronicity, vesmírného kalendáře událostí, spojujících mnoho příběhů lidí a směřujících k poučení duše.

Tenhle příběh napsal Život a já jej s pokorou sdílím, aby v nás všech vždy převládla absolutní důvěra ve smysl všeho, co nás v životě potkává. Abychom se nezlobili na druhé, kteří nám staví do cesty překážky, ale probudili v sobě sílu překonat je a přijímat jako zkoušky. Testy nakolik v nás převládne strach a nakolik víra v naplánovanou cestu naší duše. Nebránit se životu, lásce, osudu…neboť jsme stvořeni, abychom žili v ráji. Sami za sebe, jeden pro druhého a všichni propojeni v procesu růstu ke svobodě, harmonii, spiritualitě a Lásce…

11092729_739904576117176_1433767052_n


Klaudie Šindelářová


Súvisiace články:


Tip redakcie Eugenika:

300-vnitrni-uzdraveni_1422608712_mediumPaul Ferrini – Vnitřní uzdravení – Táto kniha vám pomôže, aby ste sa otvorili skutočnému uzdraveniu a naplneniu. Ak máte pocit, že vám chýba láska, neveríte sebe ani životu, necítite nadšenie alebo nemáte dosť energie, dostávate do rúk jasný a účinný nástroj, ako to zmeniť. Môžete sa naučiť milovať seba samých z hlbín svojho vnútra. Môžete skoncovať so svojím utrpením a naplniť svoj život radosťou. Môžete naplniť zmysel svojej existencie a nájsť si rovnocenné, obojstranne obohacujúce partnerstvo. Môžete získať všetky dary života a lásky. Stačí len mať ochotu pozrieť sa na veci inak a otvoriť svoje srdce.

Paul Ferrini je znalec ľudskej duše a láskyplný duchovný majster. Prevedie vás dvanástimi logicky postupujúcimi krokmi, ktoré vám pomôžu pochopiť, prečo sa cítite a chováte určitým spôsobom, a ukážu vám, ako to zmeniť, aby ste získali naspäť svoju silu, tvorivú moc nad vlastným životom a schopnosť naplno prežívať lásku.

Pôvodná cena: 8.20 EUR, Naša cena: 6.97 EUR, Zľava: 15.00 %, Ušetríte: 1.23 EUR


(Prečítané 1 431 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.