Klíčem je víra v neomylnost osudu. Ve správnost věcí, které se dějí k našemu prospěchu, aniž momentálně chceme nebo chápeme proč. Svou neochvějnou důvěrou ve vesmírný řád, ve vyšší smysl věcí, v dokonalost stvořeného světa pak získají viditelné i neviditelné spojence, pomocníky a rádce. Osud dokáže vložit odpověď na naše bezradné otázky lidem do úst v nečekaných souvislostech! Možná si už všímáte, kolik pomocných rukou a cenných informací se nám může dostat i od lidí, které ani neznáme. A co teprve od těch, které nám Věčnost posílá v nouzi, odměnou za odvahu!

Nejspíš někdo poradil i „náhodně“ kolemjdoucímu princi, jak probudit z věčného spánku Sněhurku. Možná to byl nízkým sebevědomím obdařený trpaslík, který si na ni tajně myslel a z doslechu věděl, že klíčem k probuzení spáče je polibek láskyplné bytosti. Možná mu to poradila intuice, ten tichý hlásek naší vševědoucí duše, moudřejší nad hulákání rozumu. A možná hejno ptáků v té chvíli vykroužilo na nebi symbol srdce, lásky, která pomůže překonat každý bol. A princ, jsa důvtipný, pochopil.

Kéž bychom to dokázali také…v oblacích pochopit poselství osudu, být otevřeni nápomocné hřejivé náruči, odčítat milovaným z očí jejich sny, rozpoznat cenné rady a nacházet spojence, spřízněnce, pomocníky na cestě. Rozeznat znamení, kudy se dát…

Ale, ale..vždyť to přeci umíme! Máme to zakódováno v našich srdcích od pradávna!  Naše duše dává povely srdci, srdce tělu a Innate  – vrozená moudrost těla, nám dá signál „natotata“… Necháme-li se jím vést, najde nám ty pravé společníky. Člověk není ostrov a ve všech mýtech nacházíme hrdiny vděčně přijímající pomoc božských sil, vtělených do smrtelníků. To jen lidé dnešní doby, s egem až na vrcholcích hor a pýchou urážejí bohy, chtějí každou strázeň zdolat sami rozumem. No, nehledáš-li znamení, nenajdeš je. Nežádáš-li rady, nedostaneš ji. Neřídíš-li se Innaté, přestane k tobě promlouvat. Všichni jsme spirituální bytosti, které se umí napojit na vesmírný řád, skrze moudrost těla a intuici.  Jen…někdo zapomíná tento um používat, nechat se jím ponoukat, a tak mu skoro zakrněl. Škoda. No, je na čase ho rozhýbat! Temné zkoušky se tak nenazývají jen tak pro nic, za nic. Snadné pro nás nebývají. Nemusíme je zvládnout. Je to na nás.

Temnou zkouškou v životě může být také deprese nebo syndrom vyhoření, ztráty smyslu konání, úzce související s duchovní stagnací. Život ustrnul, nehýbe se, je zamrzlý, ne-živý . Proměnil se v kámen, jako lidé, stiženi v mýtech kletbou čarodějných sil. Nejsou mrtví, ale nemohou se, zakleti v kameni, ani pohnout. Co mohou je začít zkoumat svůj život  s neotřesitelnou důvěrou ve smysl všeho, co kdy bylo, je a bude. V tichu zakletí hloubit a zkoumat a očišťovat s pokorou svou duši. V každém z těchto příběhů ale musí přijít pomoc zvenčí. Situaci člověk nechal dojít příliš daleko…sám už na to nestačí. V té chvíli může pomoci jen statečné srdce zachránce, milujícího hrdiny nebo hrdinky, a překonat temné síly láskou, odvahou a soucitem. I za cenu bolesti zachráněného. Neboť co se může stát, snažíme-li se vyhnout žalu, zármutku, ztrátě nebo boji si povíme příště.

Spása ale přichází až s tichou prosbou zakletého. Žádost o pomoc je důležitý symbol pokory.  Sklonit se před boží vůlí, přiznat si potíže a odhodit svou pýchu. V této době žijeme v podivných představách, že musíme být dokonalí a zvládat vše sami Stejně jako v mýtech, i v prázdných, smutných pohledech kolem nás, pak můžeme spatřit rezignaci na život, jako by byl nudnou plavbou na nekonečně beztvarém moři. Ani vlnka, ani bouře, ani ten žralok nablízku! Nic, co by povzbudilo, nadchlo, zneklidnilo, či alespoň nakoplo okovanou botou. A že ty kopance jsou občas opravdu potřeba! Není divu, že posádka Odysseovy lodi tak vítala i nástrahy a nebezpečenství, co je potkávaly. Nekonečné roky na lodi udělaly své! Ztráta smyslu tedy značí, přestaň se bát! Očisti svou duši, otoč svou loď o 180°, naber změnový vítr do plachet a s pomocníky na cestě – hurá, vstříc Neznámu!

Plavba temnou vodou může mít i podobu řeky Styx, podsvětní řeky nenávisti, zloby, hořkosti a zášti. Tyto vlastnosti v člověku jej musí nutně vést do pekel, ať už má hrůzostrašnou podobu Dantovu, pohádkově čertovskou, příchuť říše mrtvých z řecké mytologie či egyptsky spravedlivou. Muka nám ovšem nikdo nepřipravuje, ani ta Tantalova, ingredience tohoto otráveného nápoje si dotyčný chystá sám. Svou neochotou přijmout sebe i druhé… život, takový, jaký je. Závist a potřeba vládnout, manipulovat a znásilňovat realitu formuje krunýř zkamenělé sochy. Sebelítost nepomáhá.

Nadřazená nadutost, nemilosrdnost a touha přelstít bohy přivedla už právě zmíněného Tantala do nejhlubšího podsvětí. Za svůj výsměch bohům a krutý čin byl odsouzen v věčné žízni, věčnému hladu a věčné úzkosti. V krajině zmaru, Tartaru, obklopen vším, co by si mohl přát, nemohl naplnit ani to základní. Voda ustoupila, kdykoli se chtěl napít, a na větve, slibující sladké plody nikdy nedosáhl. Děsivý balvan nad jeho hlavou, už už hrozící zřícením, jen prohluboval jeho trápení.

Není to příběh z nekonečné fantazie, je to realita života mnohých…Žádný pokrm nenasytí ducha, žádný nektar nenapojí žízeň po životě, dokud srdce bude z kamene a pokora k Celku nepřeváží nad sobectvím a pýchou. V řecké mytologii se podsvětím vinuly ještě další řeky. Řeka zármutku a řeka nářku nás také s jistotou zavedou do krajin smrti, neboť smutek i hluboký žal nás vedou ke koncům a „usmrcování“ bezpodstatného. Ve chvíli beznaděje nezáleží ani tak na tom, co ji způsobilo, neboť iracionální strach i zraněné Ego vysílají do našich emocí stejné poplašné S.O.S. jako skutečně opodstatněná bolest. Ani těmito řekami bychom se však neměli vydávat daleko, neboť z říše mrtvých se jen hrstka živých dokázala vrátit (jak se jim to povedlo si povíme v některém z příštích dílů.). Jako v našich pohádkách: „co peklo schvátí, už nenavrátí“. Pokora k Celku nepřeváží nad sobectvím a pýchou…

Klaudie

foto: https://pixabay.com/


Súvisiace články:


 

(Prečítané 313 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.