google27eaa3905ca3fee3.html

O mužské cestě hrdiny, která – jak je doufám jasné – je určena mužům i ženám, jsem psala už dříve. Než si však na mýtu Inanny, sumerské bohyně, ukážeme cestu ženskou, zdánlivě pasivní, ale nepochybně stejně odvážnou, projdeme zlatým středem, spojením obou cest do jediné. A jaký zvolit mýtus? No přeci cestu do bájného Labyrinthu, kde jen mužsko-ženské spojení dokázalo porazit Mínotaura a najít cestu z bludiště.

Že ženy stojí v mýtech za zády svých hrdinů a ukazují jim cestu, můžeme vidět i v příběhu Ariadné, krásné dívky zamilované do Thésea. Nestojí v popředí jeho hrdinských skutků, ale bez ní by nebylo hrdiny. Byl by sežrán Mínótaurem téměř na počátku své cesty. Ne že by byl zbabělec, byl to odvážný bojovník, jak se na mýty patří. Leccos měl za sebou, když se odhodlal zachránit některé ze svého lidu, aby se nestali dalším chodem jídelníčku obludy. Mínótauros byla stvůra, napůl člověk, napůl býk, přebývající v labyrintu sestrojeném speciálně pro ni. Uprostřed důmyslné zkonstruovaného bludiště si pravidelně pochutnávala na lidských obětinách a Théseus, jako mnoho zbrklých bojovníků před ním, tomu hodlal učinit přítrž. Což o to, odvahu a sílu měl, zkušenosti válečníka také… jen… nebýt milující Ariadné… stejně by v klenutých chodbách zhynul bídnou smrtí. Někdy totiž síla ani ostrý meč nestačí. Labyrint, synonymum pro naši cestu do hlubin duše, k našemu středu žádá více, než jen statečnost, odvážné srdce a touhu bít se za svůj cíl. To jsou ony mužské – a důležité – atributy. Ale… jak už jsme si řekli… ke slovu se musí dostat i ženská, jemná podstata. Aby byl cíl naplněn. Aby nastala harmonie.

Théseus však nebyl jen svalovcem bez hlavy, poslechl moudré rady Ariadniny a schoval si na hruď smotané klubíčko provázků. Nevíme, zda si v tu chvíli jen něco nemyslel o vrtošivém nápadu své milé a z pouhé zdvořilosti neuposlechl jejich rad. Nevíme, zda jen nepodlehl naléhání zoufalé ženy a mysli zatím nepřebýval v adrenalinovém opojení z nacházejícího střetnutí. Nevíme. Nechci podceňovat jasnou mysl a chytrost hrdiny, ale vzhledem k tomu, že pak opojen vítězstvím o Ariadné přišel a v dalších bitvách se už nikterak neproslavil… nehodlám jej ani přeceňovat. Udělal své. Přišel, zabil obludu a tím jeho nejslavnější story skončila. Mohl tak skončit i jeho život, neboť labyrint byl sestrojen Daidalem tak, aby nikdo, kdo do něj vkročí už nenalezl cestu zpět. Existovala jen cesta tam, jako jednosměrná letenka.

No pojďme ještě krůček zpět… Zatím, co si její milý leštil zbroj, Ariadné hledala spojence a chytré nápady. Děvče chápalo, že zabít kreaturu není jen tak a taky to nestačí. Je třeba se taky bezpečně vrátit zpět. A to je v cestě hrdiny ta nejtěžší etapa že všech! Odvážně si vybojovat své a pak najít svou cestu do nových území běžného bytí. Nelze jen bojovat s příšerami, prozkoumat své nitro a najít svůj střed… Neuvíznout. To je to téma. Vrátit se zpět do života, proměněn, posílen… žít a předávat své poselství. Ale na to Theseus nemyslel. Ariadné ano. Ptala se, zkoumala, hledala plány, cestu, jak z toho ven… Obrátila se i na samotného Daidala, který ji přiznal, že ani on už nezná východisko. Ať už na radu věštkyň, náhlý dobrý nápad stárnoucího vynálezce či z hlubin srdce milující ženy… vnuknutí přišlo. A tak se noc před proklamovaným bojem Ariadné zjevila hrdinovi a ten na ni koukal jako na zjevení! Oné noci se modlil o božskou přízeň a přišla tato krásná královská dcera, v ruce kouzelný meč a klubíčko červeného provázku. Víte, říká se Ariadnina nit, ale zdá se mi, že nit by se mohla snadno přetrhnout a člověk by uvázl a na věky věků by bloudil chodbami hledajíce východ. No, tak onu nitku trošku zesílíme, jako Théseus uvážeme ke vstupu do bludiště a spolu s ní budeme odvíjet nás příběh svižnějším tempem. Ano, hrdina našel svůj střed,  utkal se s obludou vlastní temnoty a pudovosti, zabil Mínotaura, po provázku se vrátil zpět a unikl s Ariadné i pronásledování jejího otce, krále Mínóse. Tady jejich společný příběh končí. Zbavena pronásledovatelů spočinula Théseova flotila na ostrově, k odpočinku a oslavám vítězství. Tam si Ariadné snící ve stínu cypřiše vyzvedl do svého nebeského příbytku Dionýsos, bůh radosti a opojného veselí. Některé prameny tvrdí, že ji tam Théseus, omámen svým vítězstvím, zapomněl; jiné, že Dionýsos si ji vyhlédl pro její moudrost a krásu a opar zapomnění snesl na hrdinu záměrně. Byl to ostatně i bůh vína a potěšení, tak proč ne? No, na tom nezáleží… Ariadné byla šťastná, Théseus strávil zbytek života v šarvátkách, což pro něj možná také znamenalo štěstí, kdo ví… a pro nás zůstal příběh. Poselství cesty tam ale především zpět, spojení odvahy i moudrosti, vedené láskou.

Možná to znáte, nejtěžší cesta z hlubin Poznání vede zpět do krásy života, jednoduchosti, ocenění těch tisíce nádherných pokladů, které nám život dennodenně předkládá na zlatém podnose. Cesta zpět z labyrintu vede k docenění těch mnoha darů zdánlivě obyčejných, ale ve skutečnosti výjimečných dní. Každý den má své kouzlo… procházka s očima dokořán, vroucí objetí, zářivý úsměv neznámého kolemjdoucího, pokrm připravovaný s láskou, práce konaná pro smysl, sdílené slovo, vlídná péče, dětská radost, laskavé pohlazení, rozhovor v tichu od srdce k srdci, čas „obětovaný“ lidskosti a lásce… Kouzla, která můžeme mít okamžitě, když přestaneme s nevýhodným obchodem – prodávat svůj čas za věci, které nemusíme mít… za vidinu vzdálené budoucnosti, která nemusí nastat… za programy, konstrukce, nastavené v mysli…

Teď – a ne zítra – je ta pravá chvíle pro Hodnoty, které se nedají koupit…pro Lásku, která se nedá hledat…pro Radost, která se nedá naprogramovat… Přicházejí samy jako odměna života, jímž se vine, jako Ariadnina červená nit, láska k Pravdě a víra ve smysl božského plánu…

Klaudie


foto: talita-rj from DeviantArt


Súvisiace články:


(Prečítané 170 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.