Základy učení slavného ruského mystika Porfirije Ivanova

Porfirij Kornějevič Ivanov (1898-1983)

V Rusku bychom stěží našli člověka, který by nikdy neslyšel o Porfiriji Ivanovovi, anebo by se aspoň jednou v životě nesetkal s jeho následovníky. Ivanov sám sebe nazýval učitelem, pro některé své nejbližší žáky a přívržence byl však takřka mesiášem či zástupcem Boha na zemi. To se pochopitelně nelíbilo oficiální pravoslavné církvi, která ho vnímala negativně – a to bylo možná správné.

V minulém století si Ivanovova idea získala vskutku nevídané množství sympatizantů a následovníků. Jednou z příčin její popularity je dozajista samotná učitelova osobnost i jeho poměrně výstřední způsob života. Druhým významným faktorem je otevřená nechuť oficiální vědy uznat Ivanovovo učení, byť třeba jen částečně, například některé dílčí pozitivní výsledky, dosažené jeho vyznavači otužováním a tréninkem. A výsledky byly vskutku vidět.

Ivanov dostával ze všech konců Ruska tisíce dopisů od těžce nemocných lidí, kteří psali o tom, jak se uzdravili bez lékařů a bez léků či jak načerpali nové síly a začali znovu plnohodnotně žít. Porfirij Ivanov byl nyní veřejně znám, lidé si o něm vyprávěli a navzájem se dělili o zkušenosti s léčením. V neposlední řadě za ním přímo jezdili a přiváželi mu své nemocné blízké a známé. Oficiální medicína nikdy Porfirijovu existenci nevítala a také ho nebrala vážně. „Vůbec nevím, proč mne lékaři nazývají podvodníkem a mastičkářem… Oni sami nepomáhají, ale naopak ruší a hrozí administrativními nepříjemnostmi…“

Dalo by se říct, že Porfirij padesát let prováděl experiment se svým organismem, jehož důsledkem bylo sestavení systému otužování a tréninku. Vytrpěl si své – spoustu ponižování, nepochopení a krutého zacházení. Přesto své dílo neopustil a nezanevřel na lidi, nýbrž vždy pomáhal nemocným, a to až do posledních dní svého života. Vždy otevřeně hlásal, že žádný člověk s negativními emocemi a mravními prohřešky nezíská od přírody to, co získal on. „Příroda se odhalí pouze před člověkem, jehož city jsou čisté a myšlenky pozitivní, a pomůže mu překonat mnohá utrpení.“ Skutečnost, že Porfirij nebyl nikdy oficiálně uznán lékařskou obcí a že si sám zachoval vysoké morální principy a nároky na sebe navzdory všem, mu dodávala jakousi mystickou aureolu. Těžko říct, kým vlastně tento muž, či spíše živoucí legenda, doopravdy byl. Nikdo však nepopře fakt, že šlo o nevšední osobnost s neuvěřitelnými fyzickými schopnostmi, které nejsou zdaleka dostupné každému.

Mnozí jeho následovníci dnes uznávají, že v Porfirijově učení zůstalo spoustu věcí zahaleno rouškou tajemství, a to jak v jeho pohledu na svět, tak v konkrétních metodách otužování a tréninku. Vysvětlují to tím, že se ve snaze napodobovat učitele řídili pouze Dětkou. Každý člověk, který se rozhodl vstoupit na tuto cestu, jejímž průkopníkem byl Porfirij Ivanov, by si měl především uvědomit, v čem učitelova idea spočívá a proč vlastně otužování a trénink potřebujeme. Ivanov se tomu věnoval téměř půl století.

Jeho učení však nevzniklo z prázdnoty: už před ním v minulosti existovali léčitelé, kteří vypracovali systémy léčby chladem a vodou a jejichž principy byly reálně uskutečněny v praxi. Kromě nich však existuje nepřeberné množství dalších systémů léčení, získávání fyzického zdraví a dosahování dlouholetosti, při nichž není nutné jakkoli trpět, a dokonce ani nic vědět. Mnoho lidí se rozhodlo pro osobní návštěvu Porfirije nebo začalo vyznávat jeho učení teprve tehdy, až je nemoc zaskočila nepřipravené. V ten okamžik se zdálo, že prakticky vrátit čas není možné a zdraví a mládí jsou definitivně pryč. Ale vždyť mnoho z těchto nezvratných jevů nebylo nutné nechat dojít do extrémní podoby nemoci, naopak se jim dalo předejít. Lékařská statistika říká, že lidské nemoci velmi silně „omládly“. Naši pradědové a prababičky těžce pracovali na poli až do úplného stáří, v jakémkoli (i ošklivém) počasí a často i bosky! Povrchní seznámení s dílem Porfirije Ivanova nebo odmítnutí či nechuť proniknout do jádra věci celistvého systému otužování a tréninku i jeho filozofických a morálních aspektů (dvanáct zásad z Dětky bylo pouze počátečním úvodem – viz závěr první kapitoly) vedlo k tomu, že vedle učení o umění žít v souladu s přírodou a s plným využíváním veškerých možností, které člověku nadělila do vínku, vznikla ještě jedna legenda – o kouzelném učiteli Paršekovi s nadpřirozenými schopnostmi. Měla jasný náboženský podtext. Tento novodobý Mesiáš však nepřišel na zemi proto, aby popíral Kristovo učení a rozšiřoval svoje. Jako dědictví nám zanechal metodu uzdravení s pomocí přírodních sil a vlastní vůle člověka. Učení o lidském životě, díky němuž se člověk „ze svého současného stavu mrtvého bytí“ navrací k přírodnímu přirozenému způsobu žití a získává přírodní zdraví a „život dlouhodobého charakteru v harmonii duše a těla“.

Dokud ses nenaučil pracovat s radostí, znamená to, že ses ještě nenaučil pracovat vůbec.

Jak léčitel napsal sám: „Moje metoda není jen o běžném otužování proti zimě a nachlazení. Probouzí a rozvíjí všechny skryté vnitřní obranné síly organismu, takže člověk může bez rizika poškození, a dokonce i s užitkem překonat jakékoli nepříhodné podmínky a zvítězit nad libovolnou nemocí.“ Pravděpodobně dnes mnozí lidé s úspěchem následují Ivanovovo učení, úplně nebo částečně, pro jiné je však dosud kontroverzní a nepřijatelné. Abychom mohli učinit konečný závěr o smysluplnosti teorie, musíme prostě pochopit význam Porfirijova padesátiletého experimentu a odpovědět na otázku: „Proč to vlastně všechno dělal a pro koho?“

„Porfirij Kornějevič Ivanov si vymezil svůj čas sám – na půl století. I proto byl nepochopen, vysmíván, zastrašován, posílán do psychiatrických léčeben, a dokonce vězněn. Desetitisíce osob ho milovali a kráčeli v jeho stopách, ale jedinci ho nenáviděli, záviděli mu a psali na něho udání, anonymní dopisy a stížnosti.“ Tak to shrnula ve svých pamětech Ivanovova příznivkyně V. Čerkasova. Porfirij Ivanov odešel na onen svět (jak je zvykem psát v souvislosti s významnými osobami) v roce 1983. Počty jeho přívrženců se však kvůli tomu nesnížily, ba naopak s každým dnem neustále rostou. Je vidět, že Porfirijovo učení není jen jednou z mnoha dalších otužovacích a ozdravných metod, ale také filozofififickým systémem a světonázorem.

Porfirij se před svým odchodem na onen svět obrátil na všechny lidi planety: „Na kolenou prosím všechny lidi: jděte a zaujměte své místo v přírodě! Není nikým obsazené a nedá se koupit za žádné peníze. Získává se jen vlastními činy a prací v přírodě sobě pro blaho, aby vám bylo lehčeji.“

Učitel po sobě zanechal záznamy ve více než dvou stech padesáti sešitech, ale také v dopisech úřadům, vládním institucím a vědcům, v nichž formuloval základní teze. Jeho hlavní idea předpokládá nejen obnovení jednoty člověka a okolního prostředí – přírody, ale také duchovní obrodu celé společnosti. „Lidský organismus je celistvý systém a podobným celistvým systémem je i okolní prostředí. Žádný lidský orgán nemůže fungovat normálně a být zdravý, naruší-li se jeho spojení s celým tělem, a člověk nemůže být zdravý a silný, pokud se oslabí či zpřetrhá živé spojení s přírodou.“

Podle učitelova systému by se každý člověk měl v životě řídit třemi principy: svědomím, rozumem a láskou k lidem i k přírodě. Čím lépe tyto vlastnosti v životě realizuje (a nemyslíme jednu vlastnost samostatně, ale právě všechny tři dohromady), tím je zdravější. Základním pojmem Ivanovova učení je – otužování, ovšem on sám tomuto výrazu přikládal mnohem širší význam, než běžně chápeme. Otužování se podle něho neomezuje jen na odolnost vůči neblahodárným přírodním vlivům, ale i na otužilost z morálního hlediska. Nejde jen o ozdravení fyzického těla, ale celé duchovní bytosti člověka. Právě komplexní přístup ke zdokonalení dělá Porfirijův systém tak účinným.

Jedna léčitelova žačka později vzpomínala: „Učitel Porfirij Kornějevič Ivanov se snažil v každém člověku, kterého potkal, probudit svědomí a pomoci mu překonat pýchu, samolibost a strach. Přitom ale nikomu nic nevnucoval a nepokoušel se podnítit ,revoluci‘. Cíl spatřoval nejen v tom, aby byl každý člověk zdráv, ale především v tom, aby lidstvo do puntíku změnilo svůj vztah k přírodě i k sobě sama.“ Tisíce Ivanovových následovníků se dnes snaží porozumět duchovnímu dědictví svého učitele.

A jak jsme už říkali, tím je v prvé řadě jeho učení o propojení se silami přírody, jeho osobní světonázor a pozoruhodný pohled na evoluci člověka i na osud lidstva jako celku. Není to jen jedna z mnoha dalších metod léčení nemocí a otužování organismu. „Proč je člověk stvořen tak, že prožije v pohodě jen jednu polovinu svého života – dokud je mladý? Zdálo by se, že po dosažení zralosti by mohl žít pro ostatní a být jím užitečný, ale není tomu tak. Zavalí ho nemoci a jeho život už najednou není plnohodnotný. Čím dál víc musí přemýšlet nikoli o hlavní věci, kvůli které přišel na zemi, ale musí myslet na své problémy. Nemoc z člověka dělá egoistu. Cožpak veškerá lidská neštěstí nepřicházejí proto, že se člověk neumí poprat se svou vlastní bezmocí? Ať dělá, co dělá, nic ho před neduhy nezachrání. A co kdybychom všechno dělali naopak – neschovávali se před přírodou, nýbrž jí vycházeli vstříc?“ napsal ve svých zápiscích.

Než se pustíš do díla, dobře si rozmysli, k čemu to vlastně všechno potřebuješ.

Ivanovovo učení se dá rozdělit na několik etap životní cesty člověka. Nejprve je třeba pochopit, jaký význam mu přikládal on sám. Nemluvil o něm jako o učení, ale říkal mu má idea, případně idea učitele Paršeka. Neustále zdůrazňoval, že věří ve vítězství své ideje v přírodě. Jeho učení sestávalo ze tří částí:

• teoretické části neboli světonázoru,
• morálních principů, na nichž se zakládá,
• praxe

Známý Ivanovův žák Pavel Kaznovskij byl přesvědčen, že: „Zásluha Porfirije Kornějeviče Ivanova spočívá v odhalení nového, nebývale silného proudu a pramene lidského života na zemi.“ Porfirij Ivanov zasvětil život tomu, aby člověka naučil rozvíjet jeho vlastnosti a možnosti, s nimiž by dokázal sám zvítězit nad prvotními příčinami závislosti na podmínkách civilizace (strava, oděv a bydlení). Po dosažení tohoto vítězství může začít žít nezávislým životem v přírodě a sám tvořit prostředí, v němž by mohla pokračovat evoluce lidstva coby biologického druhu.

Cílem učení učitele Ivanova je – idea nesmrtelnosti. Ovšem mnozí chápou nesmrtelnost, o jaké Ivanov hovořil, nesprávně: nejspíš léčitel neměl na mysli nesmrtelnost fyzického těla jednotlivce, nýbrž nesmrtelnost lidstva jako rozumného druhu existujícího ve vesmíru. „Idea nesmrtelnosti se zakládá na tom, že my lidé nechápeme podstatu života ani přírodní zákony, ba naopak je neustále porušujeme a přitom si myslíme, že činíme pro své dobro. Ve skutečnosti sobě přinášíme nikoli blaho, ale škodu, neulehčujeme si život, nýbrž jej ztěžujeme a komplikujeme. Hledáme takové podmínky v životě, při nichž bychom byli chránění a v teple, jenže naopak jsme bezmocní a slabí.“ Ivanov si myslel, že tato idea je prakticky nerealizovatelná, alespoň do doby, dokud člověk nezačne vnímat učitele a přírodu jako své živé pomocníky pro dosažení věci.

Kromě toho Ivanov neustále zdůrazňoval, že nikdo nemůže dosáhnout v ničem úspěchu, bude-li se řídit učitelovými radami, ale přitom kráčet k cíli v osamění. „Já jsem živé ztělesnění mé ideje. Postav se vedle mne, místa tu je dost pro všechny. Buď stejný jako já – vítěz nad přírodou, učitel národa, bůh země. Já pro vás tvořím podmínky a učím vás vnímat.“ Aby se konkrétní člověk mohl vydat na tuto cestu, musí mít před sebou konkrétní cíl, jehož plněním by realizoval sám sebe a zdokonaloval se. Základním úkolem člověka je – uskutečnit věc, která ho nejdřív připraví ke splnění předurčení a potom mu pomáhá v dalším nezávislém životě.

Na počátku cesty se učitel obracel na každého se slovy: „Než se pustíš do díla, dobře si rozmysli, k čemu to vlastně všechno potřebuješ. Odpověď na otázku ,k čemu to všechno vlastně potřebuješ‘ určuje, jaký rozvoj tě čeká na této cestě. A možností má člověk na této cestě neomezeně, stejně jako sama příroda. Pokud odpovíš, že chceš všechno dělat jen kvůli sobě, pak se raději do ničeho nepouštěj. “ Tak promluvil Porfirij Ivanov a znamená to, že člověk se vydává na cestu ve jménu nějaké věci – a to je úkol, který si v souladu se svým vědomím a silami vytyčil v rámci tohoto učení. Mravní principy člověku umožňují konat praktické činy, které příroda buď přijme, anebo napoví, proč by neměl postupovat tak či onak.

Čím se člověk obklopil, to také dostane.

Učení Porfirije Ivanova se opírá o velmi důležitý zákon přírody a potažmo veškerého lidského bytí – zákon příčiny a následku. Každý přestupek spáchaný člověkem se stává příčinou, a ta bezprostředně vede k následku. Vycházíme-li z tohoto zákona, můžeme napravit negativní následek (nemoc) tím, že si uvědomíme příčinu toho, co tuto nemoc anebo další negativné následky vyvolalo. Uvědomit si své činy znamená pochopit všechno to, co se v jejich důsledku v přírodě odehrálo. A uvědomíme-li si svůj špatný čin a jeho motivy, už to samo o sobě je další čin (příčina), jehož následkem bude vyléčení. Proběhne jak korekce následků, tak korekce příčin. To také znamená, že každý konkrétní čin – myšlenka, slovo, konání – je příčinou a zároveň následkem. Hlavní je, co člověk doopravdy dělá, míra uvědomělosti při konání určuje výsledky.

„Pro člověka jsou v přírodě nejdůležitější jeho praktické činy. Budeš-li konat, získáš vše.“ Něco pro přírodu udělat – takový byl asi Ivanovův nejvyšší princip, jemuž po celý život sloužil. Nesnažil se od přírody něco získat soubojem s ní, ale naopak chtěl láskyplným vztahem k ní dosáhnout toho, aby se sama před člověkem odhalila a obdarovala ho živými kvalitami a sílami. Člověk by si měl najít v přírodě své místo. Navíc platí, že člověk dostává od přírody to, co si zasloužil: „Příroda naděluje člověku podle jeho činů. Kdo žije v zajetí ,mrtvého proudu‘, ten nikdy nepozná přírodní silný, živý nezávislý proud. Čím se člověk obklopil, to také dostane.“

Porfirijův nejbližší následovník a žák Alexej Zacharov později napsal ve svých vzpomínkách: „Učitelovu nekonečnou lásku pocítil každý, kdo se ocitl v jeho blízkosti. On sám vypadal, jako by byl utkán z lásky – ta se rozlévala všude kolem něho a naplňovala všechno. Nemůžeme o něm říct, že by měl někoho rád víc a někoho jiného méně.“ Všechny rady Ivanovova systému se zaměřují na komplexní ozdravení člověka ve fyzické i duchovní rovině. Pouze pravidelné dodržování veškerých zásad podle Ivanova přináší dobré výsledky. Je pochopitelné, že všichni žijeme v různých podmínkách a máme odlišné fyzické schopnosti, výchovu a tradice. A proto také každý budeme vnímat a realizovat mnohé aspekty Porfirijova učení různým způsobem.

Pokud bychom se pokusili o stručné shrnutí hlavního cíle a úkolů učení, řekli bychom: Užíváním rozumu a láskou k přírodě odhalíme a využijeme rezervy našeho vlastního fyzického, biologického, psychického a duchovního zdraví. Porfirij rád často opakoval: „Já nejsem otužilý a trénovaný jako sportovec, ale dosáhl jsem toho v důsledku uvědomělého a láskyplného vztahu k přírodě.“ Regenerace sil a návrat zdraví se podle Ivanova netýká jen fyzického organismu. Především je třeba obnovit živé spojení a jednotu s okolním prostředím a přírodou. Největší důležitost přikládal tomuto:

„Každý člověk by si měl najít a sám také vytvořit vhodné životní podmínky a své místo v životě. A nebát se prostředí, ve kterém je nucen žít, ale přijímat je beze strachu, odporu a nervového podráždění. Ať už člověk žije kdekoli, měl by být smělý, plný radosti a milovat svou rodnou zemi. Láska spojuje a vyživuje síly života, zatímco strach, odpor a nenávist jej vysávají a člověk je vytržen ze života, jako když utrhneme kvítek ze země. … Každý člověk by si měl najít zaměstnání, které by mu vyhovovalo, a milovat je. Měl by si oblíbit každou práci, kterou dělá, protože dělá-li ji se strachem a odporem, bere mu to síly a vysává ho. Ovšem uškodit může i oblíbená a potřebná práce – pokud si ji neumí zorganizovat nebo postupuje nerozumně. Proto je nutné, abychom se naučili nejen milovat svou práci, ale také ji dělali s rozumem a nepodlomili si zdraví. … Trvale žij s přáním dělat lidem dobro, a pokud nějaký ten dobrý skutek učiníš, nikdy to nepřipomínej, ale spěchej vykonat další. … Snaž se všechno dělat s radostí a potěšením. Dokud ses nenaučil pracovat s radostí, znamená to, že ses ještě nenaučil pracovat vůbec.“

„Nikdy nikomu nepřekážej!“ je další morální princip učení Porfirije Ivanova a vztahuje se nejen na lidi, nýbrž na všechno živé. Podle něho má každý v přírodě předurčené své jedinečné místo, a proto má také každý své vlastní problémy, které řeší podle svých možností a okolností.

—

Odporúčame toto zaujímavé video (v ruštine) :

—

Súvisiace články:

•  – Učitel Porfirij Ivanov – člověk, který se stal legendou

• – Léčba chladem. Otužování organismu studenou vodou 

•  – Pozvednutí vlastní duchovní energie 

•  – Svérázný ruský mystik a jogín Porfirius Ivanov

Viac sa o živote a diele Porfirije Ivanova dozviete v týchto knihách:

L. Svitkovskaja – Léčba chladem – Voda, vzduch, kryoterapie

Snad každý člověk ví, že otužování vede k pevnému zdraví. Co vlastně ale otužování je a jak je provádět, aby opravdu vedlo k posílení organizmu, a ne k nastydnutí? Kniha vychází z ruských i jiných léčitelských tradic a podrobně informuje o vzniku, vývinu a používání této metody. Najdete zde mnoho dobrých podnětů, rad a návodů.

+

Gennadij P. Malachov – Energetická rovnováha organizmu

Energetická rovnováha každého člověka je závislá na vlivu energetických polí sluneční soustavy a zemského povrchu. Člověk se může řídit biorytmi a vědomě si vybrat místo svého bydliště či pracoviště. Najdete zde mnoho praktických pokynů a rad: recepty na očistu organismu, cvičení a meditace, a též ilustrační příklady ze života.