Nový pohled na existenci a podstatu lidské duše

Duše člověka představuje jednu z největších záhad tohoto světa. Umožňuje nám vědomě vnímat okolní svět, přemýšlet i prožívat emoce. Odráží realitu našeho vnějšího i vnitřního světa. Obsahuje vzory, které řídí naše jednání. Je schopna vytvářet reálné i nereálné představy o všech aspektech našeho bytí. Doposud však o své duši víme velmi málo, a tak nás neustále překvapuje svými obrovskými možnostmi. 

Lidský mozek je považován za důmyslný biologický stroj, jenž je schopen vytvářet duševní procesy podobně, jako je počítač schopen provádět složité matematické operace. Lidské vědomí je, dle těchto představ, produktem složitých elektrochemických reakcí, které umožňují přenášet a kombinovat informace vstupující do mozku tak, že v důsledku četných zpětných vazeb se objevuje nová kvalita – vědomí sebe sama a okolního světa. 

Studium vztahu neuronových sítí a lidské psychiky dosud nepřineslo žádný model, který by uspokojivým způsobem popsal, jak vlastně myslíme a proč můžeme vědomě vnímat tento svět. Selhání modelu mozku jako jakéhosi neuronového superpočítače vedlo k myšlence, že elektrochemické procesy odehrávající se v lidském mozku zasahují až do oblasti kvantového mikrosvěta. Tato idea vnesla do více či méně mechanického modelu lidské psýché představu, že existence lidské psychiky se odvíjí od neurčitosti a neuchopitelnosti kvantového světa. 

Myšlenka vztahu mezi psychickými procesy a kvantovými jevy je velmi zajímavá. Položila nový směr pohledu na podstatu psychických procesů. Nicméně rozvíjet ji v současné podobě směrem od jevů odehrávajících se někde v mikrosvětě až po psychické procesy se jeví jako prakticky nemožné. Domnívám se proto, že představa mozku jako kvantového superpočítače není správná. Přesto si myslím, že lidské vědomí a myšlení se odvíjí od procesů, jež vyplývají z kvantové teorie. 

Domnívám se, že pojem lidské duše (psýché) není jen pouhou abstrakcí ale, že lidská duše skutečně existuje a její existence je umožněna procesy, které známe z kvantové teorie a teorie relativity. Pokusím se to dále ukázat. 

Už kdysi dávno mě zaujalo, jak se mění naše vnímání času v závislosti na tom, v jakém stavu a rozpoložení se nachází naše mysl a tělo. Když se cítíme dobře, zdá se nám, že čas ubíhá rychle. Když se ale nacházíme v nějaké nepříjemné situaci, zdá se nám, že čas se vleče. Čas, který jsme vzhůru, trvá pro nás subjektivně déle, než čas, který jsme prospali. Zdánlivě dlouhý sen, který se nám zdá, trvá reálně jen několik sekund či desítek sekund. Proč? 

Mluvíme o subjektivním vnímání času. Předpokládáme, že čas plyne vždy a všude stejně. To jen my ho vnímáme nějak zkresleně – možná v závislosti na rychlosti elektrochemických procesů, které v nás probíhají. Co když je ale všechno jinak? Co když pro nás plyne skutečně čas jinak, když jsme vzhůru nebo spíme, když se cítíme dobře nebo naopak bídně?

Rozdílnost plynutí času v různých vztažných soustavách se poprvé objevila v Einsteinově speciální teorii relativity. Tam ovšem rychlost plynutí času závisela na vzájemné poloze a rychlosti objektu a jeho pozorovatele. Zároveň se ovšem transformovaly fyzikální veličiny, jako je rozměr a hmotnost (energie) objektu. Děje se něco takového v naší duši či s naší duší? 

Nemůžeme jednoduše říct, že kdykoliv se nám zdá, že čas plyne jinak, že bychom rovněž vnímali i velikosti objektů kolem nás jinak. To není pravda. Naštěstí… Zdá se tedy, že tudy cesta v úvahách nad fyzikální podstatou lidské duše nevede. 

Jsme opět na začátku. Lidský mozek je buď dokonalý elektrochemický stroj produkující myšlenky, nebo člověk má duši, která je nehmotná a tedy lidskými možnostmi nezkoumatelná a nepochopitelná. Naštěstí to však není až tak jednoduché. Možná je jen naše představa lidské duše sedící uvnitř lidského těla a pozorující okolní svět nesprávná. 

Podle významného švýcarského psychiatra a psychoterapeuta Carla Gustava Junga (1875 – 1961) duše neexistuje uvnitř subjektu, ale naopak subjekt existuje uvnitř své psýché.[1] Tato myšlenka se jeví velmi odvážnou. Alespoň na první pohled. Jak by naše duše mohly existovat vně našeho mozku – přesahovat jeho hranice? 

Zkusme si položit jinou otázku. Kde se nachází energie elektronu – vně či uvnitř elektronu? Paradoxně si musíme odpovědět – vně. Elektron není nějakou hodně malou kuličkou – jeho existence je odvozena od energie elektromagnetického pole, které prochází celým vesmírným prostorem. Elektron existuje „vně sebe sama“. A to i přesto, že převážná část energie tohoto pole je koncentrována v oblasti, která odpovídá několika násobkům rozměru elektronu. 

Představme si lidskou duši jako pole s nenulovou energií vytvářející v prostoru nějakou složitou kvantovou strukturu. V tomto poli se rozvinují obrazy naší vnitřní i vnější reality, jež mají rovněž nenulovou energii. Naše duše by pak byla energeticky vázána na oblast mozku, ale zároveň by překračovala jeho hranice a umožňovala by nám vnímat okolní realitu „vně“. Změna energie kvantové struktury duše by mohla mít za následek skokovou změnu plynutí času pro tuto strukturu i „změnu jejího rozměru“. 

Prostupuje-li naše duše celý vesmír, pak realita v našem vnímání je vytvářena obrazy, které se rozvinují v naší mysli. Změna velikosti jednoho obrazu bude provázena změnou velikosti všech ostatních obrazů v naší mysli. Nemáme možnost porovnání. Změní-li se naše vnímání plynutí času, nemusí se změnit naše vnímání rozměrů okolních objektů, přestože se najednou všechny tyto obrazy buď zmenší nebo zvětší.[2] 

Je možno namítnout, že v našem mozku se nepohybují žádné hypotetické psycho-částice rychlostí blízkou rychlosti světla, které by měnili plynutí času v našem vědomí. Proto tedy není možno aplikovat poznatky speciální teorie relativity na procesy odehrávající se v lidské psychice. Přímo rozhodně ne. Nemůžeme ale vyloučit možnost, že lidskou psychiku ovlivňují procesy, které mají kvantový charakter a vyvolávají efekty podobné relativistickým. 

Kvantová teorie říká, že vlnové klubko libovolného objektu se v průběhu času rozplývá. Nebudu zde uvádět vztah, který toto rozplývání popisuje. Formálně se však dá upravit na tvar podobný vztahu pro dilataci délkového intervalu ve speciální teorii relativity. Rozdíl je pouze ve znaménku před poměrem druhých mocnin rychlostí. Rychlost v tomto novém vztahu nemá charakter reálné rychlosti ale jakési imaginární rychlosti. Jako by se objekt v době, kdy není pozorován, pohyboval kolmo k našim třem prostorovým a jedné časové dimenzi.

Takový druh pohybu není fyzikům neznámý. Takto se popisuje rozpínání vesmíru. Vesmír, v nám známe podobě, představuje povrch pěti-rozměrné koule, která se rozpíná do prostoru. Při rozpínání koule se samozřejmě rozpíná i její povrch. Stejně tak se rozplývá každý hmotný objekt rychlostí světla ve vakuu, není-li pozorován. Energie objektu se rozšiřuje do okolního prostoru, jako by byla nesena (virtuálními) fotony. Pozorování je proces, jež vede k obnovení (kvazi) původního stavu. Omezuje prostor, v němž se objekt může nacházet. 

Stejně jako délkový interval se při rozplývání objektu rozplývá i časový interval a energie objektu se snižuje o vyzářenou energii. Můžeme tedy říct, že dochází k transformaci stejných fyzikálních veličin a navíc ekvivalentním způsobem jako v teorii relativity. V klasické fyzice tento možný způsob chování elementárních částic a objektů nemá zvláštní význam, protože používaný matematický formalismus kvantové teorie dokáže uspokojivě popsat většinu všech pozorovaných jevů. Současná fyzika se zabývá pozorovatelnou realitou. Nezabývá se tím, co se odehrává mimo hranice našich pozorovacích možností. 

Kdyby lidská psychika byla ovlivňována kvantovými jevy nebo by lidská duše byla sama o sobě kvantovou strukturou, prožívali bychom právě ten způsob chování elementárních částic, který nejsme schopni fyzikálně přímo pozorovat. Je-li tomu tak, měli bychom pozorovat ve spojitosti s naší psýché více analogií s kvantově-relativistickými jevy, než jen změnu plynutí času. Existují takové analogie? 

Pokud by lidská duše byla kvantovou strukturou, potom by musela být schopna ovlivňovat činnost lidského mozku a zároveň by musela jím být zpětně ovlivnitelná. Princip, který něco takového umožňuje, skutečně existuje. Tvar vnesený do kvantového pole je schopen ovlivnit vlastní pohyb částic podobně, jako když řídíme rádiem pohyb loďky na vodě. Loďka má vlastní zdroj energie, který umožňuje její pohyb, ale využití této energie usměrňuje mnohem menší energie rádiových vln, do nichž je namodulována požadovaná informace. 

Účinek kvantového pole svázaného s lidskou duší není nijak zvlášť silný. Může se projevit pouze, působí-li na nějaký nestabilní dynamický systém daleko od rovnováhy. Právě takovým systémem je lidský mozek a v návaznosti na něj celý lidský organismus. Stav lidského mozku a těla je schopen zároveň skrze kvantové pole ovlivňovat stav lidské duše. Může ovlivňovat její energii a tedy i plynutí času a vnímání okolní reality subjektem. 

Zastánci myšlenky, že lidská psýché a mozek jsou jedno a totéž, často svůj názor vyvozují z poznatku, že elektrickým a chemickým drážděním určitých oblastí mozku lze vyvolat u lidí různé vzpomínky, pocity a představy. Rovněž poškození mozku může vážně narušit až zcela změnit osobnost postiženého. Zdá se tedy, že poškození či smrt mozku znamená poškození či smrt lidské duše. Přestože se tento závěr jeví velmi logicky, neznamená to ještě, že je správný. Rozladěním či poškozením televizoru můžeme dosáhnout toho, že nebude fungovat, jak by měl, ale to ještě neznamená, že jsme dokázali, že televizní program vzniká v něm. 

Existuje-li v přírodě princip, který umožňuje uchování informace, je nepravděpodobné, že by nebyl přírodou využit. Všechny živé organismy mají schopnost pracovat s informacemi a uchovávat je ve své paměti. Nikdy však nebyly nalezeny žádné paměťové buňky, v nichž by informace o prožitcích organismu byly uloženy v nějaké zakódované formě, podobně jako jsou informace zakódovány v kyselině DNA, která je základní nositelkou dědičné informace, určuje genetické vlastnosti organismu a je odpovědná za tvorbu živočišných kyselin. Vědci spíše hovoří o nelokálním – holografickém uložení informací v mozku živých organismů. 

Mluvili jsme zde o rozplývání energie hmotného objektu. Naše současná realita se rovněž rozplývá. V průběhu příštích sekund, minut nebo let se stává minulostí. Částečně se replikuje v nezměněné podobě a z části je úplně jiná. Minulost však neustále zůstává určitým způsobem obsažena i v přítomnosti. Z Bellova teorému totiž vyplývá, že vesmír je vnitřně spjatý, vnitřně závislý a nerozdělitelný. Již zesnulý britský fyzik pan David Bohm k tomu dodává, že vesmír je uspořádán jako hologram – tedy tak, že celek je zahrnutý v každé z jeho částí. 

Informace o každé minulé události je obsažena v současnosti jako určitý tvar v kvantovém poli, s nimž je spojeno nějaké nenulové množství energie. Tato energie klesá v závislosti na vzdálenosti dané události v časoprostoru. Dodáním nějakého malého množství energie tomuto tvaru (jeho pozorováním) ho můžeme částečně odtvořit a s ním i obraz minulé události v naší mysli. Právě tak může fungovat naše paměť. Uvědomme si, jak málo energie stačí, aby se v naší mysli vytvořil ostrý obraz okolní reality natožpak rozmazaný obraz vzpomínky. 

Představme si, že vzpomínáním neobnovujeme někde v mozkových buňkách uložená data o nějaké minulé události, ale že přímo v prostoru kolem nás vytváříme obraz minulé reality a s ním částečně i celou tuto realitu. Mozek si nemusí pamatovat všechny minulé informace, ale skrze jejich uchované zlomky se ladí na minulou událost jako takovou a znovu ji v kvantovém světě lidské duše v nejasném a neostrém celku (jako ze zlomku hologramu) odtváří. 

Pokud lidský mozek funguje na principu jakéhosi elektrochemického počítače, je obtížné vysvětlit, jak vzniká lidské vědomí. Naše myšlení i výpočetní schopnosti mají nealgoritmický charakter. Jak by pak mohl nějaký náš vnitřní program vygenerovat kvalitu jakou je vědomí? Má-li však naše duše charakter pole, v němž se rozvinují obrazy naší „vnější i vnitřní“ reality, pak lze říct, že vědomé je to, co je v naší mysli právě rozvinuto v důsledku aktu pozorování. Vše ostatní, nepozorované, je v naší mysli obsaženo v latentní svinuté formě. Svinuté obsahy představují nevědomou část naší duše. 

Asi nejblíže charakteru kvantové reality mají naše sny. Sny mají velmi zajímavý charakter. Jsou často velmi neurčité a nejednoznačné. Časová souslednost děje snu bývá rovněž nejasná. Sen může probíhat současně v několika historiích. Snažíme-li se svůj sen někomu povykládat, zjistíme, že naše slovní zásoba je chudá na to, aby tuto naši snovou realitu popsala. Snažíme-li se svůj sen vyjádřit, tak ho ve své mysli měníme a přetváříme. 

Mají-li naše duše charakter kvantové struktury, jež řídí činnost lidského mozku a těla, pak nemusí smrt těla znamenat zánik lidské duše. Změní se pouze podmínky její existence. Dá se předpokládat, že všechny individuální duše jsou odvozeny od stejného základu – vyšší Duše, která prostupuje celý časoprostor a je schopna ho ovlivňovat podobně, jako naše duše ovládá naše tělo. Tato Duše je víc, než suma lidských duší – je zdrojem veškeré inteligence. 

Shrnutí 

Hypotéza, která zde byla formou úvahy prezentována, se pokouší upozornit na možnost fyzikální objektivizace obsahů psýché. Myšlenky a představy generované naší myslí nemusí být pouze nereálným produktem elektrochemických procesů probíhajících v mozku, ale mohou být stejně reálné jako okolní fyzická realita. Na rozdíl od objektů fyzického světa však psychické obsahy existují jen krátký okamžik v rozvinutém stavu. Mají charakter kvantových struktur, které se rozvinují a svinují v naší psýché. Některé psychické prožitky proto mohou být jen ztěží vysvětleny na základě mechanistického chápání světa. Naše psýché není software superpočítače zvaného mozek, ale je sama o sobě fyzikální realitou. 

—

[1] Naše duše se, podle pana Junga, určitým způsobem prolínají v tzv. kolektivním nevědomí, jehož obsahy jsou společné všem lidem a existují jakoby nezávisle na individuální psýché.

[2] Je-li tato změna extrémní či nerovnoměrná, pak ji snad můžeme zaznamenat. Alespoň to naznačují výpovědi lidí, kteří prožili změněné stavy vědomí, ocitli se v blízkosti smrti nebo byli pod vlivem halucinogenních drog.

—

Článek je úryvek z knihy: Rostislav Szeruda – Kvantová duše

Literatura 

• /1/ Bohm, D.: Rozvíjení významu. Unitaria, Příbram 1992. 
• /2/ Bohm, D., Hiley, B. J.: THE UNDIVIDED UNIVERSE. An Ontological Interpretation of Quantum Theory. Routledge, London 1993. 
• /3/ Crick, F.: Věda hledá duši. Mladá Fronta, Praha 1997. 
• /4/ Grof, S.: Dobrodružství sebeobjevování. GEMMA89, Praha 1993. 
• /5/ Grof, S., Bennett, H., Z.: Holotropní vědomí: GEMMA89, Praha 1993. 
• /6/ Grof, S.: Kosmická hra. Zkoumání hranic lidského vědomí. PERLA, Praha 1998. 
• /7/ Grof, S.: Za hranice mozku. GEMMA89, Praha 1993. 
• /8/ Ingram, J.: Cesta za tajemstvím mozku. Hořící dům. OLDAG, Ostrava 1996. 
• /9/ Jung, C., G.: Analytická psychologie. Academia, Praha 1992. 
• /10/ Jung, C., G.: Člověk a duše. Academia, Praha 1995. 
• /11/ Jung, C., G.: Duše moderního člověka. Atlantis, Brno 1994. 
• /12/ Koukolík, F.: Mozek a jeho duše. Makropulos, Praha 1997. 
• /13/ McCrone, J.: Kvantové stavy vědomí. Československý časopis pro fyziku, FÚ AVČR, Praha 1996. 
• /14/ Penrose, R: Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl. Mladá fronta, Kolumbus, Praha 1999. 
• /15/ Penrose, R.: Shadows of the Mind. Oxford University Press, New York· Oxford 1994. 
• /16/ Penrose, R.: The Emperor’s New Mind. Oxford University Press, New York· Oxford 1989. 
• /17/ Sheldrake, R.: A new science of life: the hypothesis of formative causation. Butler & Tanner Ltd, London 1985. 
• /18/ Szeruda, R.: Inteligentní vesmír a my. Slezan, Hlučín 1996. 

Tip našej redakcie na knihu:

Vitalij a Taťjana Tichoplavovi – Fyzika víry

Autormi knihy sú vedci, ktorí jednoduchým a zrozumiteľným spôsobom dokazujú fakt, že svet má božskú podstatu. Jednoduchým a zrozumiteľným spôsobom objasňujú existenciu parapsychologických a paranormálnych javov. Racionálne objasňujú aj také javy, ako sú anjeli, duša alebo nesmrteľnosť. Publikácia obsahuje množstvo šokujúcich dôkazov existencie vyššej inteligencie, ktoré sú sprostredkované s pomocou seriózneho vedeckého prístupu. Vychádzajú pritom z analýzy najvýznamnejších objavov v oblasti fyziky a presvedčivo vysvetľujú vzájomné spojitosti vedy a náboženstva.

Kniha prístupnou formou prezentuje najvýraznejšie úspechy posledných rokov v oblasti teoretickej a praktickej fyziky. Tieto významné vedecké objavy umožnili vedcom pochopiť základ jemnohmotného sveta, objasniť podstatu vedomia, myslenia či duše a uznať existenciu absolútna.

Táto kniha ľudí učí tomu, čo je pre ľudské pokolenie najdôležitejšie, to znamená milovať život a ostatné bytosti a obdivovať prírodu.

Pôvodná cena: 9.90 EUR, Naša cena: 8.91 EUR, Zľava: 10.00 %

 Súvisiace články:

• Kvantová duše a Schrödingerova kočka 

• Vasilij Vasilievič Lenský – Cesta rozvíjania sa novým spôsobom