google27eaa3905ca3fee3.html

green-sprouting-onion-top-tracie-kaskaAniž bych cokoliv tušil, otevírám lednici a objevuji ji – jak leží na boku. Proměnila se, jen stěží bych ji poznal. A rozpakoval jsem se jí dotknout.

Není to poprvé, co jsem v přihrádce na zeleninu zapomněl cibuli a ona začala klíčit, ale tentokrát jsem ji viděl jinýma očima. Schválený filmový projekt pozměnil můj postoj – jako by „chytré rostliny“ převzaly v mé hlavě kontrolu. Hodnotily a selektovaly: co náleží tématu, síť neuronů a synapsí vnímá a vede přednostně a urychleně – jako jakási zelená vlna na semaforech.

Má zapomenutá cibule ke mně vztahuje svazeček bledých paží, nádech zelené se objevuje pouze na úplných konečcích. Tlačí se ze slupky cibule mladé a křehké výhonky – nejprve do strany, poté rozhodným po-hybem vzhůru. A to mi padlo do oka: výhonky cibule rostou do zatáčky, vyhnala je vzhůru – k obloze. „Nata-hují se za světlem!“ blesklo mi hlavou. A v dalším okamžiku jsem si uvědomil onu absurditu: žádné světlo, za nímž by se mohly natahovat, neexistuje. Výhonky se probudily a rostly za temné noci. Z vlastního těla je cibule vytáhla kvůli poptávce po živinách a energii – a dokonce jim k tomu dodala vodu, přiměřeně čemuž tu nyní ochable a vysíleně leží: hnědé slupky jsou jí na-jednou o pár čísel větší.

Mladé cibulové výhonky jaksi vycítily, kde je „nahoře“ – a to dokonce v chladné tmavé přihrádce na zeleninu. Ale jak? Podle čeho naleznou rostliny svou cestu vzhůru? Například stromy na příkrém srázu: proč nerostou z půdy v pravém úhlu – tak jak děti zpočátku
kreslí komín na šikmou střechu? Namísto toho namíří svůj kmen v souladu s gravitací – jako by podobně jako stavitelé komínů měli k dispozici olovnici.

Obdobný cit pro gravitaci mají i kořeny. Jak známo, na svou cestu vyrážejí směrem dolů – jedny kolmo, jiné pozvolněji, ale vždy jsou přesně zamířené a nasměrované. Tak jako moje kuchyňská cibule. Poté, co tak cílevědomě odrostla svému kulinářskému předurčení, jsem ji přemístil a nabídl jí nové místo: na záhonu na zahradě, aby se potom, co spotřebuje vlastní zásobu vody a živin, ujala ve vlhké hlíně.

Skutečnost, že stvoly rostou do výšky a kořeny do hloubky, je tak obvyklá a zdá se nám natolik banální, že vzbuzuje údiv nanejvýš u dětí. A vědců. Ti se také stále ještě podivují nad smyslem rostlin pro gravitaci a dodnes si s ním lámou hlavu.

Se statolity v rovnováze

Před více než sto lety objevili botanikové v určitých buňkách v konečcích kořenů malá zrnka škrobu, takzvané statolity. Na tence řezaných preparátech byly pod mikroskopem jasně patrné, zbarvovaly se dokonce domodra a bylo možné je i vyfotografovat. Ale jejich pozorování vživých kořenech nebylo technicky prove-ditelné. A tak bylo zprvu možné o úloze zrnek škrobu pouze spekulovat. Představují prostě zásobárnu energie pro období nedostatku? Nebo se jako ukazatel směru podílejí na smyslu pro rovnováhu? Poněvadž statolity – následkem gravitace – klesají vždy dolů, mohly by skutečně ukazovat kořenům cestu do hloubky.

Uvedenou myšlenku mnohé podporuje: toho, že po odřezání konečků se kořeny dezorientovaně vlní půdou, si všiml již o dvacet let dříve Charler Darwin. K tomu přičtěme, že rostliny nejsou jediní živí tvorové s gravitačními kamínky: nejen my lidé, nýbrž většina zvířat (od červa až po velrybu) používá statolity k tomu, aby cítila svou polohu v prostoru: kde je na-hoře a kde dole, zda stojí zpříma, šikmo, nebo leží
na zádech.

Takřka učebnicovou demonstraci představuje rak říční – jestliže mu vypomůžeme drobným experimentem. V jeho případě se kamínky nenacházejí uvnitř těla, ale vně, a to v drobných vchlípeninách chitinového krunýře. Tyto prohloubeniny se nacházejí na výstupcích receptorů a jsou vystlány kobercem citlivých chloupků. Roli statolitů zpravidla přejímají drobná zrnka písku. Podobně jako kuličky v míse se kutálejí vždy do nejhlubšího místa prohlubně – a svou polohu mění, kdykoliv zvíře ztratí rovnováhu. Prostřednictvím smyslových chloupků a jejich nervových útvarů je o nové poloze informován mozek a svaly. Jednoduché, ale účinné. Jakmile říční rak zjistí směr působení gravitace, může se postavit na svých deset nohou. Pouze při svlékání kůže má problémy s rovnováhou, neboť spolu se shazováním chitinového krunýře dochází také ke ztrátě kamínků – a s nimi také orientace. Rak se musí co nejrychleji postarat o jejich další přísun: cíleně dopl-ňuje do důlku nová zrnka písku – jako statolity. Pokud nějaká nalezne…

Právě v tomto bodě se spouští experiment: písek se nahradí ocelovými zrnky podobné velikosti. Je to výzva, kterou rak bez rozpaků přijímá, vždyť i částečky železa, jakmile je zapřáhne, mu po svlečení kůže zprostředkují solidní vnímavost pro nahoře a dole. Smysl pro gravitaci se mu vrací.

Ovšem nyní ho lze právě v tomto ohledu snadno zmanipulovat: magnet umístěný v blízkém okolí natáčí raka do podivně nachýlené polohy a nepřirozeného držení těla: vyloženě se překlápí k jedné straně – a právě tak se postaví zpříma zrovna ve chvíli, kdy se magnet vzdálí. Vše je možné dle libosti opakovat: dálkové ovládání prostřednictvím magnetické síly. Železné statolity přitahuje magnet a vysouvá je z jejich původní polohy, čímž rakovi simuluje změněný směr působení gravitace, kterému i on přizpůsobuje polohu svého těla. Pokusy tohoto typu poprvé přinesly důkaz, že k získání informací o zemské přitažlivosti využívají zvířata malé kamínky, přesněji statolity.

Lidský orgán rovnováhy ve vnitřním uchu nepředstavuje žádnou výjimku: naše senzory pro gravitaci (v utriculua sacculu) pracují s malými kamínky z vápna, jež spočívají uložené v rosolovité hmotě. Zůstává nasnadě, že díky univerzálnímu využití vříši zvířat se i statolitům rostlin připíše úloha podobná směrové tabuli, která ukazuje nahoru, či dolů. Kořeny následují směr kamínků, výhonky ze stonku a listů se orientují přesně naopak. Může tomu tak být, „pro“ hovoří mnohé. Avšak kde hledat konkrétní důkazy, jež by odpovídaly přesvědčivosti  „magnetického“ kraba? …

Článok je úryvok zo skvelej knihy:

Volker Arzt – Fascinující život rostlin – Chytrá a inteligentní flóra

Jsme dostatočne inteligentní na to, aby sme im vôbec porozumeli? Táto mimoriadne zaujímavá kniha vychádza z najnovších vedeckých poznatkov a pokusov. Opisuje svet a život rastlín tak, ako ich nepoznáte a ako by vás to nikdy nenapadlo. Zároveň sa pobavíte na príhodách tímu, ktorý sa vydal do rôznych častí sveta, aby preskúmal exotické aj zdanlivo obyčajné bytosti z rastlinnej ríše, ale tiež ich “parťákov” z ríše hmyzu a vtáctva.

Ukážka: Výjev, který rozhodně zvlášť upoutává pozornost, představuje aranžmá z keříků rajčat. Do výšky vzrostlé sazenice s několika křiklavě červenými plody si trůní výš, než je běžná výška člověka, na dvou k sobě přisunutých dřevěných stolech. Malé rajčatové houští a zároveň místo činu, na němž se odehrává tiché drama. Již první bližší pohled prozrazuje, že trs rajčat napadly parazitující rostliny. Změť nažloutlých vláken se jako chapadla natahuje skrz rajčatovou zeleň, ovíjí je okolo stonků několika závity, poté překlenuje vzdálenost k další rostlině a následně nasazuje škrtící chvat také jí. Bez jediného hlesnutí a bez viditelného pohybu. V přadenech vláken se natolik silně zrcadlí dynamika a dobyvačný pud, že jsem si naprosto jistý, že již nazítří parazit natáhne nové závity a bude neúprosně pokračovat v očesávání své hostitelské rostliny: těsně přiléhajícími úponky vtlačí do hloubky rajčatových stonků sací orgány, a to až do jejich hlavního svazku, a napojí se na jejich mízotok.

Není pochyb – stali jsme se svědky loupežného přepadení, přestože zdánlivě vypadá pouze jako jeho fotografie. Výsledný dojem je však natolik naléhavý, že mne nevědomky nutí (navzdory vědomostem), abych rozhořčeně zaujal odmítavý postoj a považoval tyto křiklavě červené rostliny za brutální a jízlivé. Ať už je kdokoliv pojmenoval „užerka“ (jedná se o jedno z českých lidových označení kokotice; doslovný překlad z němčiny: čertova nit – pozn. překl.), rozhodně ho vedl podobný pocit. Německy bývá hanlivě označována také jako „ježibabí tkanička“ nebo dokonce „šplhavá děvka“. Za všemi uvedenými opisy, jež značně omezují fantazii, se skrývá popínavá parazitující rostlina cuscuta, která se svými více než sto padesáti druhy, vyskytujícími se po celém světě, účinně dokládá, že život příživníka se vyplácí i mezi rostlinami.

“Príroda si počas miliónov rokov vytvorila starostlivo vyváženú vnútornú rovnováhu. Skôr než budeme prírodu imitovať a budeme z nej chcieť profitovať, musíme pochopiť jej zákony.”

Pôvodná cena: 9.60 EUR, Naša cena: 8.16 EUR, Zľava: 15.00 %, Ušetríte: 1.44 EUR


Súvisace články:


 

(Prečítané 1 377 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.