NEJPODSTATNĚJŠÍ OTÁZKA VAŠEHO ŽIVOTA: ČEMU VĚŘÍTE?

„Nevěřte ničemu prostě jen proto, že jste to slyšeli. Nevěřte ničemu jen proto, že si o tom povídá mnoho lidí, nebo jen kvůli tomu, že vám to řekli učitelé či starší lidé. Pozorujte to a zkoumejte, a pokud shledáte, že to dává smysl, pak to přijměte a žijte podle toho.“ – Buddha (asi 563–483 př. n. l.)

„Existují dva způsoby, jak se chovat jako hlupák. Jeden je věřit tomu, co není pravda; druhý je odmítat věřit tomu co je pravda.“ – Søren Kierkegaard (1813–1855), filozof

 Jestliže naše přesvědčení mají takovou moc, že ovlivňují úspěch ve vztazích i délku života, rozhodně dává smysl se ptát, jaká že jsou vlastně naše přesvědčení? Odkud se berou a jak se nám projevují v životě? A možná to nejdůležitější – čemu věříme? Nejde o to, co si myslíme – nebo co bychom si rádi mysleli – o tom, čemu věříme, ale o to, čemu doopravdy věříme ve vztahu k okolnímu světu, k ostatním i k sobě samým. Upřímná odpověď na tyto zdánlivě nevinné otázky nám otevírá dveře k novému uvědomění – a k možnosti vyléčit se na té nejhlubší úrovni. Pokud si tyto otázky nezodpovíme a nepochopíme to, co se za odpověďmi na ně skrývá, pak nám nejtajemnější záhady života zůstanou skryty.

Zemřít z přesvědčení

V raném dětství si formujeme klíčová přesvědčení – základní představy o sobě, o ostatních a o světě. Mohou být kladné nebo záporné, mohou životu prospívat či mu škodit. Naše nejhlubší přesvědčení mají většinou kořeny v zážitcích z dětství. Pokud jsme například opakovaně slýchali, že si nezasloužíme to nebo ono, je možné, že jsme si v důsledku toho vytvořili přesvědčení, že si nezasloužíme něco přijímat. Takovéto vjemy jsou často podvědomé, a proto nepřekvapí, že jsou s naším životem často úzce spjaty a nezřídka se projeví dosti překvapivým způsobem. Podvědomé klíčové přesvědčení, že si nezasloužíme přijímat, se tak může projevit jako celoživotní nedostatek lásky, peněz a úspěchu… nebo dokonce samotného života. Před pár lety mi jedna drahá přítelkyně vyprávěla příběh, jenž mi vehnal slzy do očí. Tento příběh skvěle ilustruje to, jak vliv na náš život může mít silné přesvědčení, vycházející přímo ze srdce. Má přítelkyně mi řekla, že její otec zemřel v 75 letech po krátkém boji s obzvláště agresivní formou rakoviny. Řekl jsem jí, že je mi to velice líto a ona mé kondolence přijala, ale zvláštní je teprve to, co mi řekla poté. Má přítelkyně i všichni z rodiny byli smutní ze ztráty muže, jenž byl pro ně tak důležitý, ale nepřekvapilo je to. Už odmalička slýchala, jak její otec prohlašuje, že se nedožije více než 75 let. Prostě o tom byl pevně přesvědčen, ačkoli to byl zdravý a vitální muž a nebyl důvod očekávat, že by jeho život tak náhle skončil. Jeho otec také zemřel v 75 a tento fakt mu pomáhal vytvořit si pevnou představu o délce jeho pobytu na Zemi. Odjakživa o tom přesvědčoval i svou rodinu. Možná chtěl žít déle a rád by trávil čas s rodinou a přáteli, ale přesto necítil vztek ani zklamání při myšlence, že by měl tento svět opustit teprve po sedmi a půl dekádách života. Po tom, co jsme si řekli v předchozích kapitolách, už víme, jaká síla se v přesvědčeních může skrývat, a nemělo by nás proto překvapit to, co přijde. Když měl onen muž 75. narozeniny, celá jeho rodina se sešla, aby to všichni oslavili. Nedlouho poté náhle onemocněl rakovinou. Následoval krátký boj s nemocí a muž nakonec zemřel – přesně, jak předpokládal – ještě předtím, než dosáhl 76 let. Existuje mnoho doložených případů, jež naznačují, že silné přesvědčení lze „zdědit“, pokud je ostatní přijmou za své. Studie dokonce ukazují, že přesvědčení lze předat z jedné generace na druhou. Pokud jsou to přesvědčení kladná a podporují život, pak je to jistě dobře, ale může se také stát, že jsou to přesvědčení omezující a životu spíše škodí – pak nás mohou dokonce připravit o prožitek, jehož si rádi užíváme, ale bereme jej jako samozřejmost: život sám. K vyléčení takovýchto záporných přesvědčení však naštěstí stačí jediná osoba z celé generace; takový člověk pak z přesvědčení nevyléčí jen sám sebe, ale i nespočet dalších generací… jak ukazuje následující příklad.

Vyléčení „zděděného“ přesvědčení

Když mi má přítelkyně vyprávěla o svém otci, připomnělo mi to podobnou situaci, již jsem prožil před více než dvaceti lety. Tento příběh má však jiný konec a ukazuje, jak může jedinec vyléčit přesvědčení o smrti v mladém věku, jež v dané rodině převládalo nejméně po dvě generace. I podle dnešních standardů byl konec sedmdesátých let v celém světě období nesmírného napětí a nejistoty. Američané se ještě vzpamatovávali z ropného embarga, jež zemi jen o několik let dříve srazilo na kolena. Na konci roku 1979 unesli íránští ozbrojenci více než 50 Američanů – šlo o naprosto nestoudný násilný čin a celý svět se zatajeným dechem čekal, jak Amerika zareaguje. To všechno se dělo během jednoho z nejděsivějších konfliktů (jenž však nikdy nebyl formálně vyhlášen) v dějinách amerického národa, za studené války. Právě v té době si mě najala velká energetická společnost na práci s jejich velice moderním vysokorychlostním počítačem, jenž zabíral celou místnost (miniaturizace se měla objevit až za několik let) za účelem průzkumu mořského dna – různé „vrásky“ a zlomy mohly indikovat nové zdroje energie. Úplně mě pohltily vnitřní firemní zvyklosti dané společnosti a nebyl jsem sám – vzhledem k tomu i k celkovým poměrům ve státě tenkrát nikoho ani nenapadlo, že by přesvědčení mohlo ovlivňovat realitu. Po několika dnech v nové práci jsem potkal ženu, která nastoupila zhruba ve stejnou dobu jako já a která mi popsala přesvědčení o životě a smrti natolik silné, že je ona i její rodina přijali jako „dědičný“ fakt. Jako noví zaměstnanci jsme museli projít nezbytným orientačním procesem ve společnosti. Zdánlivě nekonečný proud prezentací zahrnoval také matoucí změť různých pojišťovacích balíčků. Po prezentacích jsme se s novou kolegyní dali do řeči a najednou jsme o různých druzích pojištění rozmlouvali s takovou intenzitou, až nás to oba překvapilo. Souhlasil jsem, že by si každý zodpovědný člověk měl vybrat co nejlepší pojištění, ale po dni plném prezentací mi už všechny balíčky začínaly připadat stejné. Nechtěl jsem nic jiného než si jeden vybrat a jít pryč. Nechápal jsem, proč mou kolegyni tolik zajímají i ty nejmenší detaily. Byl jsem přesvědčen, že je ještě několik let nebudeme potřebovat, a nebylo mi jasné, proč je tak důležité vědět, jak přesně podat žádost, jak rychle by obdržela v případě manželovy smrti šek a jak rychle vůbec začne pojistka platit. Ale to všechno jsem pochopil, jakmile mi pověděla následující příběh. „Žádný muž z rodiny mého manžela se nedožil více než 35 let,“ řekla mi nevzrušeně. „Vážně?“ odpověděl jsem a pravděpodobně jsem vypadal velice překvapeně. „Ano,“ řekla, aniž by se nad tím pozastavila. Bylo zjevné, že podobný rozhovor už vedla několikrát. „Nedá se s tím nic dělat, je to genetické. Dědeček mého manžela zemřel, když mu bylo 35. Manželův otec také zemřel v pětatřiceti. Před pár lety zemřel v pětatřiceti i manželův bratr. Mému manželovi je teď 33, takže je na řadě – musíme tedy plánovat dopředu,“ vysvětlila mi. Nemohl jsem věřit svým uším. Neznal jsem manžela své kolegyně, ale řekla mi, že se znají už hodně dlouho a mají spolu dvě nádherné děti. Jestliže skutečně čekala, že se jeho situace bude vyvíjet po vzoru dalších mužů z jeho rodiny, pak její zájem o životní pojištění náhle dával dokonalý smysl. Vážně věřila, že pojistku brzy využije. Ani tak jsem ale nemohl celý ten příběh přijmout. Vím, že se takové věci dějí, ale prostě nevěřím, že se dít musí. Představa, že někdo musí zemřít předčasně jen proto, že je to v té rodině běžné, mi prostě nepřipadá správná. Nemohl jsem si pomoci, ale měl jsem pocit, že příběh mé kolegyně a jejího manžela by možná mohl mít jiný konec; možná se v jejich životě něco změní a její manžel bude první, kdo unikne z bludného kruhu, jenž jejich rodinu trápil odnepaměti. Teď, když mi kolegyně pověděla o jejich „kletbě“ a měli jsme spolu pracovat, otevíraly se dveře k dlouhým a často emocionálním rozhovorům. Brzy jsem zjistil, že délka života blízkého člověka může být velice citlivé téma a mluvit o tom může být poněkud komplikované – zejména s někým, s kým sdílíte kancelář. Výzkumy sice ukazují nepochybnou souvislost mezi naším nejhlubším přesvědčením a zdravím, vitalitou a dlouhověkostí, ale je také velice snadné si takovou souvislost špatně vyložit. Vše závisí na tom, jak se takové informace sdílejí. Pochybuji, že někdo ráno hned po probuzení vědomě pomyslí na to, že chce, aby se u něho projevil fyzický stav, jenž by mu do života přinesl bolest a do života jeho blízkých trápení. Na druhou stranu, vím také naprosto jistě, že změnou přesvědčení lze dosáhnout obnovy zdraví a vitality. Klíčové je najít způsob, jak se o takové zázračné možnosti podělit s ostatními, aniž by to znělo posuzovačně, nebo to dokonce vypadalo, že snad naznačujeme, že stav ohrožující život je něčí „vina“. Ze všech sil jsem se to snažil vhodně zvládnout a své kolegyni pomoci. Brzy jsme přestávky na oběd trávili tím, že jsme rozmlouvali o světě jako o prostoru plném kvantových možností a o síle přesvědčení, jež je může uvést ve skutečnost. Nemůžu vám říct, jak ten příběh skončil, protože jsem z oné společnosti po několika letech odešel a se svou bývalou kolegyní jsem již více než dvacet let nemluvil. Zcela jistě vám ale mohu říci toto: než jsem odešel z firmy, manžel mé přítelkyně se dožil svých 35. narozenin a také je v pořádku přečkal. Když jsem pořádal večeři na rozloučenou s kolegy, byl zdravý a rozhodně živý! K překvapení i úlevě jeho rodiny zlomil to, co všichni vnímali jako mnohagenerační „genetickou kletbu“. Překonal omezení, o nichž byl přesvědčen on i jeho blízcí, a tím dal sobě i své rodině možnost smýšlet o životě jinak. Někdy není nic víc potřeba: jeden člověk udělá v přítomnosti ostatních něco, co je zdánlivě nemožné, a když ostatní vidí, že lze omezení překonat, dokážou nové možnosti přijmout, protože je viděli na vlastní oči. Když nám někdo vypráví podobné příběhy, obvykle se ptáme, jestli to prostě není jen náhoda. Může být shoda okolností, že něčí délka života přesně odpovídá jeho očekávání či očekávání členů jeho rodiny? Nebo je za tím něco víc? Na konci dvacátého století došlo k renesanci zájmu o vztah mezi tělem a myslí a spolu s tím se téměř každý týden ve vědeckých i nevědeckých časopisech objevovaly nové studie, jež objasňovaly přímé spojení mezi tím, co si myslíme o svém těle, a naším tělesným stavem. Právě toto spojení se projevuje v našem každodenním životě, jak ukázaly i příběhy mých přítelkyň a jejich milovaných. Tyto příběhy sice dokládají moc, jakou může mít přesvědčení jednotlivce, ale mohla by tato moc zasahovat ještě hlouběji a ovlivňovat nás všechny? Je možné, že kolektivně sdílíme přesvědčení, jež je natolik běžné a ovlivňuje nás na tak hluboké úrovni, že dokonce určuje délku lidského života? A pokud ano, lze toto přesvědčení vyléčit a změnit omezení, jež z něj plynou? Odpověď na obě tyto otázky zní ano. A zdroj tohoto přesvědčení vás možná překvapí.

Úryvek z knihy:

Gregg Braden – Kódy vědomí – Poutavé vysvětlení, založené na moderním vědeckém výzkumu, jak naše myšlenky a přesvědčení ovlivňují naši skutečnost. Zároveň návod, jak se vymanit z pout starých, omezujících názorů. Impulzy našich myšlenek se šíří jako vlny na vodě a přinášejí nám buď zdraví, hojnost a spokojenost, anebo nemoci, nedostatek a utrpení. Myšlenky ale můžeme směrovat tak, aby nás vedly k tomu, co si zvolíme. V tomto vesmíru, kde se vše od atomů a buněk mění podle toho, čemu věříme, jsou naše možnosti omezeny pouze tím, jak o sobě smýšlíme.

 .

.