google27eaa3905ca3fee3.html

K zenovému buddhismu neodmyslitelně patří kóany, krátké příběhy, rozhovory nebo otázky, často s paradoxním nebo zmatečným vyzněním, které nelze racionálně analyzovat a pochopit. Rozumové schopnosti nejsou v jejich případě přínosem, naopak, jsou překážkou. Aby mohlo dojít k vyřešení kóanu, musí člověk použít vlastní intuici, musí překonat omezení dané dualismem, myšlením a logikou. Zenoví mistři používají kóany k tomu, aby svým žákům ukázali hranice myšlení, aby je uvedli do zvláštních mentálních stavů, které mohou vyústit v osvícení. Kóany jsou tedy nástrojem, prostředkem výcviku. Cílem není najít konkrétní řešení nebo odpověď, ale umožnit probuzení, zkušenost satori.

Pro nás Evropany, zvyklé neustále na něco myslet, hledat logické odpovědi, analyzovat, třídit informace, hodnotit, posuzovat a rozsuzovat, jsou kóany provokující a někdy i odpuzující záležitostí. Mohou nás překvapovat, rozčilovat, fascinovat i šokovat. Jejich potenciál tkví v tom, že se mohou stát „prstem ukazujícím na Měsíc“, upozorněním na „poruchu v matrixu“, na nouzový východ z dobře zaběhnutého systému naší mysli.

Nemusíme být buddhisty, abychom si byli schopni uvědomit skutečnost, že se v našem životě, v našem myšlení a cítění, objevují stále stejné vzory, stále stejná schémata, vyjeté koleje, které nás drží v určitých mantinelech a nedovolují nám změnit směr. Je to stále stejný řetězec akcí a reakcí, podnětů, myšlenek a emocí opakujících se a probíhajích stále znovu a znovu. Máme silnou potřebu držet se svých „pravd“, svých domněnek a přesvědčení, na kterých lpíme. Máme strach, že bychom bez nich ztratili půdu pod nohama. Pokud se některých svých stanovisek přece jen dokážeme vzdát, většinou je hned nahradíme něčím novým, nějakým jiným přesvědčením, jehož se pak držíme stejně vehementně.

Vnímání přítomnosti je silně ovlivněno zkušenostmi, které jsme získali v minulosti. Stejně limitující je i naše očekávání budoucnosti. Nejsme schopni vidět situaci takovou, jaká skutečně je. Nedokážeme vnímat realitu. Místo toho vidíme kolem sebe své vlastní projekce. Svým očekáváním pak skutečně přitahujeme odpovídající vjemy a události, které nás zpětně utvrzují v našich postojích, očekáváních a reakcích. Podobná situace vždy vyvolává stejné pochody v naší mysli. Naše myšlenky, pocity a reakce jsou pak předvídatelné stejně, jako lze předvídat střídání dne a noci, východ a západ slunce. Některé druhy reakcí a myšlenkových pochodů jsme přijali už v nejútlejším dětství, většinou zcela nevědomky, jiné až daleko později, ve škole, v zaměstnání, někdy více, někdy méně vědomě.

Způsobů a rad, jak se vymanit z těchto vyjetých kolejí, je více a neexistuje žádná „jediná účinná cesta“. Zenové koány nám však rozhodně mohou pomoci. Mohou být impulsem k odhalení toho, co není vidět; ke zboření zdi, která nikdy neexistovala; k vymanění z fiktivního kolotoče předsudků, dogmat, neustálého hodnocení a očekávání. 

Dnešní doba s sebou nese nepřeberné množství informací. Kvalita už dávno nedrží krok s kvantitou. Snadná dostupnost informací má ovšem svoje výhody. K dispozici je mnoho knih o zenu. Je jen na nás, co si z nich dokážeme vzít, co si dokážeme vybrat, čemu věnujeme svou pozornost, svůj čas a energii. Dokážeme se v rychlém běhu našich životů zastavit? Dokážeme vyřešit zenový kóan?

 

 

Jedním z nejslavnějších kóanů je „kóan mu“ nebo též „Čau-čou a pes“. Kóan zní:

Jeden mnich se uctivě zeptal Mistra Čao-čoua:

„Má pes opravdu buddhovskou přirozenost či nikoli?“

Čao-čou řekl: „Mu.“ (dosl. ‚nic, žádný‘)

Nejhlubší obsah tohoto kóanu není dosažitelný intelektem. Často bývá prvním kóanem, který zenový žák dostane od svého mistra k řešení. Jeho prožitím se žákovi otevírá svět „mu“.

 

Autor – Václav Cílek.

Zdroj – http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2010110012

 

.

(Prečítané 973 krát, 1 dnes)

Comments are closed.